literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Poet Stanislav Vávra zemřel!

O napsání nekrologu jsem požádal Tomáše Mazala, který mi zprávu o zesnulém příteli sdělil. Zatím odkazuji na jeho stránky www.stanislav-vavra.cz a na jeho texty publikované na www.divokevino.cz.
Sbohem, Básníku!
L.H.

Ondřej Gros, starosta Úřadu Městské části Praha 8, chce mít babybox na Libeňském zámku!

S Ondřejem Grosem jsme se seznámili, když odhaloval 30. června 2020 bronzovou pamětní desku na bráně do Gymnázia U Libeňského zámku, kde jsem studoval v letech 1962-1965 a s Emilem - Mélou Machálkem jsme vymysleli Divoké víno, časopis pro mladé literáty a umělce. První číslo vyšlo 19. září 1964 a sídlem redakce se stal sklep v libeňské Krejčího ulici číslo 4.
Se starostou Ondřejem Grosem jsme zjistili, že jsme oba navštěvovali stejné gymnázium, stejnou základní školu Na Palmovce a dokonce i stejnou mateřskou školu na Palmovce v Sokolské ulici. Slovo dalo slovo a padl návrh zřídit na budově Libeňského zámku, sídle starosty Ondřeje Grose, babybox. Při prohlídce radničního babyboxu na Praze 2 starostka Jana Černochová nadchla Ondřeje Grose a jeho místostarostku Vladimíru Ludkovou pro zřízení babyboxu a byla ruka v rukávě!
Zdeněk Juřica, MONTEL Náměšť nad Oslavou, zhotovení babyboxu zařadil mimořádně do svého programu.
V Praze jsou tři babyboxy - první z nich jsme otvírali na Hloubětínském zámku 1. června 2005 a pomohl 28 děťátkům. Nyní je přemístěný z důvodu zrušení kliniky na Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze 2, Šrobárova 50 na budově lékárny vlevo od hlavního vchodu a na své první děťátko teprve čeká. Babybox na radnici Prahy 2 starostky Jany Černochové otevřený v roce 2010, pomohl 6 děťátkům a tentýž rok otevřený babybox na radnici Prahy 6 v Jilemnického ulici svoji náruč otevřel dodnes 5 děťátkům.
Babybox na Libeňském zámku je umístěný v ulici U Libeňského zámku až na nejvzdálenějším konci po levé straně. Pro mne je důležité, že vzdálenost mezi Gymnáziem, kde jsem maturoval, prožil s Mélou Machálkem, letošním nebožtíkem, tři nejkrásnější roky svého mládí, a babyboxem je pouhých několik desítek metrů.
Dovolí-li mi můj příznivec František Kosina, ředitel Gymnázia U Libeňského zámku, abych zasedl ke svému stolu ve třídě Gymnázia, budu se dívat přímo na babybox, který ústí přímo do bývalé stáje, což je také pro mne jako chovatele koní, významné.
Dohled nad babyboxem zajistí nepřetržitá ostraha Libeňského zámku.
Ať žije Ondřej Gros, starosta a zámecký pán a 77. babybox zřízený na počest mého spolužáka ve třech školách - mateřské, základní a gymnáziu!
Babydědek Lu

Píše mi Dušan Spáčil!

Duhová cesta Zity Malaníkové

Básníci - mám na mysli autory skutečné poezie, ne pouhé konstruktéry rýmů – mají jednu výhodu. Nebo snad nevýhodu!? Zkrátka - opravdoví poetové, protože píší srdcem, neumějí ve verších utajit svou skutečnou letoru. To třeba herec může být vynikajícím komikem – a celý život tajit, že je zároveň v nejhlubší duši morous (Kolik jich takových bylo!).
S básníkem je to ale opravdu jinak. Jasně, může se třeba přetvařovat v práci, šaškovat před známými - nebo prostě mlčet. Z jeho básní však, tedy pokud bude upřímný (a přiznejme si, jiná než upřímná báseň smysl nemá), vždycky vykoukne jeho skutečné založení.
Například z básniček Zity Malaníkové vždy vyplyne, že tato sympatická autorka je v zásadě slunečný člověk. Jasně, občas jejím nebem přelítne mrak, občas je upřímně nešťastná, občas si musí postěžovat, občas přimíchá kapku skepse. Ale vnímavý čtenář jejich veršů vždy pochopí, že ten Zitin mrak má skoro vždy onen stříbrný okraj. Viz třeba, když Malaníková píše ve své zatím poslední sbírce Cestou duhových kuliček: Tam někde v dálce prosím/Jen co se pročistí vzduch/Už se vyčasí.
Díky Zito, mám rád ty, kdo dokážou ve své poezii připomínat, že život je přes všechny těžkosti radost. A přiznejme si, že zejména v téhle zachmuřené době, a navíc na podzim, takové verše dost potřebujeme.

Senátoři na billboardech - díl druhý!

Neodstraňujte billboardy, žádali senátoři Ústavní soud!

Už je to nějaký pátek, kdy odstranění billboardů bylo pravidelným módním tématem mediálních prostředků. Skupina senátorů dokonce požádala Ústavní soud, aby ničení billboardů zakázal.
Nejen já, ale každý soudný člověk musí uznat, že billboardy pozornost řidičů ruší a některé z nich zastávají i funkci nebezpečných překážek podél silnic.
Z přiložených obrázků jasně vyplývá, k čemu senátoři a politici billboardy potřebují.
L. H.

Píše mi Vladimír Stibor

Milý pane Lu,
přikládám obálku nové básnické knížky Strážný anděl v době karantény; je dílem autorky Magdaleny Pokorné a mým. Knížku jsem doplnil svými fotografiemi z milovaného kraje lidí a kamenů, kde žiji. Přátelsky pozdravuji, příjemné i vlídné dny podzimu přejji, Váš Vladimír S.

Vladimir Stibor

Karel Hvížďala se obává, že se křest díky Covidu neuskuteční. Posílá prolog.

Prolog

Tomuto celku vzniklému ze tří vydaných knížek Osmý den týdne / Fejetony (2015), Dobře mrtvý dědeček / Fejetony a eseje (2017), Exilový orloj / Nezapomínky (2019) a zcela nového dílu Šváb nereptá / Přicházení dávám souhrnný název Věta jako povolání. A namísto slova „vzpomínky“ jsem jako podtitul zvolil mně bližší slovo Nezapomínky. Důvod je prostý: Vzpomínkám připisuji větší nárok na přesnost, mám před tímto slovem respekt, nechtěl jsem se mu zpronevěřit, šikanovat ho či vydírat a vím, že moje paměť je od přírody slabá a chybná, nejsem žádný kabrňák. Slovo Nezapomínky jsem vyhrabal v paměti (poprvé jsem ho použil v roce 1965 v titulku k rozhovoru s Janem Zrzavým), protože na mě neklade takové nároky. A poslednímu dílu jsem dal podtitul Přicházení, protože po dvanácti letech v exilu nelze hovořit o návratu jako o jednorázovém kroku ten se změní v proces, který nikdy nekončí: chybí mi zkušenost s tuctem českých let. .
Již těmito pojmenováními čtenáře upozorňuji na to, aby mé věty nebrali jako vyčerpávající sdělení o minulosti. Jde pouze o co nejpřesnější vyjádření toho, co mi utkvělo dodnes v hlavě bez jakéhokoli napravování, uhlazování, narovnávání či naopak opovrhování, remcání, zášti a toporného odsuzování. Snažím se jen odkrývat znamení a zasuté palčivé významy, momenty, kdy jsem hrál roli někoho jiného, jde tedy o literaturu, která díky mé blížící se osmdesátce má jedno privilegium: svou blízkostí smrti, která nemá uši ani oči, se jí nemusím líbit, jak už kdysi napsal Milan Kundera. Víc od následujících řádků neočekávejte. Už taky proto, že skutečnost spíš utváříme, než vnímáme, jak praví postulát Immanuela Kanta. Jsem poutníkem, který si celý život udržoval svobodu přijít a odejít, pamatovat si a zapomínat, abych se učil současně myslet dopředu i dozadu. Nejsem ale Easy Rider z roku 1969, ale A Tough Rider z roku 2019. Když jsem se nedávno dal do rozhovoru v restauraci U Bansethů, což byl jeden z oblíbených hostinců Jaroslava Haška, s bělovlasým vousatým dědečkem, který mi připomínal svatého Jana, poustevníka, a představil se mu jako Hvížďala, usmál se, naklonil se ke mně a zamrmlal: „Máš štěstí, věřím na žížaly.“ Kéž by měl pravdu.
Tento horizontální soubor fejetonů, esejů, úryvků z deníku a portrétů s jednou povídkou a rozhovorem jsem psal sedm let ve vertikální Praze, která má devět kopců. Jde tedy spíše o kotel heterogenních textů a kódů, které ve mně uvízly a jejichž pravda je často v kontextu. Věděl jsem, že v literatuře je spěch marný, festina lente, psaním jsem se učil vzpomínat. A eseji jsem se pokoušel zbavovat ideálu jistoty, protože ten je pravdivý jen ve své cestě, která je podmíněna vůlí. A taky jsem se pokusil o diachronii textů, která vzniká napětím mezi slovy, jež jsem psal před třiceti lety, a větami, které zapisuji nyní, protože mohou ponoukat čtenáře k vlastním interpretacím. Krom toho bych byl rád, kdyby se dověděl něco o době, v níž žili jeho předci, babička a dědeček, matka i otec, jejichž genetické stopy v sobě nese. Zároveň jsem se snažil najít a stvrdit si míru vlastního života pomocí průzkumu jazyka očištěného od polucí doby, který se nevzdá svých práv v době esemeskové a twitterové. Ta je nezřídka márnicí marných a mrtvých slov, lingvistickým odpadním košem: z práce na větě jsem si udělal povolání, v němž za každý výkon musí autor ručit bez zardění sám v sobě, i když to nebylo tak snadné: musel jsem bojovat hlavně sám se sebou a o sebe, abych dospěl k původu sama sebe a nebyl si sám falešným svědkem.
Taky by se dalo říci, že jsem použil metodu důvěry v náhodu, jak tento princip nazývá Ivan Wernisch: jednotlivé texty v této knize si spolu povídají velice volně, někdy se navzájem oživují a jindy zase proměňují či doplňují vzájemnými doteky. Podobně se chovají i myšlenky a žánry v mé hlavě a slova v mých větách.
Ještě mě baví lačně žít a škádlit karteziánské čertíky, kteří ze mne vymámí vyhrocená slova, naostro sekané olovo a pohonnou sílu: chci vás tím vyprovokovat k tomu, abychom nedovolili hodinám odbíjet zastavený čas a vydělit ho nulou, abychom byli účastni tance vesmíru. Odmítám taedium vitae, nudu života, jako jeden z příznaků ďábla, jak říkali staří teologové. Takový je příkaz mého podzimního mozku.
Úvod chápu jako předehru v klasickém zvukovém opusu, který se snaží navodit náladu, pach atmosféry, v níž se bude odehrávat celá kniha. Dobře napsaná věta vyvolá v citlivějším a vnímavějším čtenáři okamžiky, které vytvářejí vrcholy textu. Slovy se snažím o to, co ve filmu hned v prvních záběrech zprostředkovává hlavně světlo, které může být jemné, snové, nahé, živé, čisté, mlžné, horké, temné, násilné, jarní, padající, přímé, mizející, smyslné, tlumené, omezené, nepříjemné, uklidňující a bledé, jak říkají kameramani. Funguje to tak nejspíš proto, že krajina vnitřního světa popsaného různými odstíny slov je podobně citlivá jako krajina světa vnějšího na světlo.

212. děťátko je klučík v náchodském babyboxu. Jmenuje se Ambrose!

Dnes 26. září v 8:15 vrzla dvířka babyboxu v Oblastní nemocnici Náchod. Babybox instalovaný s pořadovým číslem 21 byl zřízen 6. února 2009 k narozeninám dárkyně Haničky Hornochové, pražské svobodné maminky. Na své první děťátko čekala tedy náchodská bedýnka jedenáct let. Hanička se mezitím provdala a po jejím synkovi Ambrosovi jsem odloženého chlapíka pojmenoval. Hanička byla první, které jsem zprávu o nalezeném klučíkovi telefonoval a musím říct, že měla nelíčenou a obrovskou radost.
Zprávu o děťátku mi zavolala sestřička Adélka a od ní jsem vymámil také informaci, že klučík je na pohled zdravý, váží 3 500 gramů a měří 50 centimetrů. Maminka jej na cestu do světa oblékla a pupečník mu převázala tkalounem.
S výměnou původní náchodské bedýnky jsem váhal, protože patřila mezi poslední bezdětné babyboxy. Teď už mi nic nebrání, abych požádal Zdeňka Juřicu, výrobce babyboxů nové generace, aby v Náchodě instaloval babybox nový.
Ambrose je letošním třináctým nechtěným lidským mládětem a skóre holčičky versus kluci upravil na 115:97.
Česká mincovna, a. s. chlapečka obdaruje tradičním zlatým dukátem do kolébky s pořadovým číslem 212! Děkuju české mincovně a Jaroslavu Černému, který tradici vymyslel!
Ať žije Ambrose Náchodský! Ať žije Hanka, její desetiletý synek Ambrose a její čtrnáctiletá dcerka Růženka.

Babydědek Lu

Dobrá zpráva od Karla Hvížďaly!

Autorské právo pro media a autory v otázkách a odpovědích: Pracovní seminář

Ve spletité současné době narážejí umělci, literáti a publicisté na četná legislativní úskalí a praktické problémy, co se týče původcovství a vlastnictví práv k intelektuálním produktům, a to jak z pozice toho, kdo je vytvořil, tak toho, kdo by v rámci vlastní práce potřeboval zcela legálně použít část cizího díla.
Jedná se např. o autorsko-právní ochranu artefaktů a pravidla pro získání anebo aplikaci jejich reprodukcí, fotografií či skenů, případně koláží; práva k volným dílům; otázky vlastnictví děl vystavených na sociálních sítích, podmínky i úskalí této prezentace, zabezpečení vlastních fotografií, informací, zpráv, příspěvků minulých a budoucích.

Pokud by vás tato témata zajímala, podrobně vás s nimi seznámí exkluzivní seminář, který pořádaná JUDr. Jitka Lenková (IČ 10213643), spisovatelka, publicistka, členka Klubu autorů literatury faktu. Akce se koná ve středu 7. října 2020 na Praze 2, v salonku vinárny Demínka, Škrétova 1.
Cílem semináře je seznámit odbornou veřejnost (autory, publicisty, editory, redaktory, šéfredaktory, majitele) s některými aspekty autorsko-právní ochrany, zejména s těmi nejasnými či spornými, které přináší praxe. Zvláštní pozornost bude věnována novým médiím (internetovým) a sociálním sítím (facebook, instagram, youtube apod.)

Program:
11,00 – 11,15 – prezentace účastníků
11,15 - 12,15 – přivítání, organizační otázky, objednávka obědů, oběd
12,15 – 13,00 – obecný úvod do problematiky autorského práva (JUDr. Jitka Lenková)
13,00 – 13,15 – přestávka
13,15 – 14,45 – řešení konkrétních, předem připravených otázek (JUDr. Jitka Lenková + JUDr. Alexej Makajev, specialista na autorské právo)
14,45 – 15,00 – přestávka
15,00 - dle zájmu – řešení dalších případných otázek, neformální diskuze přítomných, prostor pro setkání a individuální jednání

Jak se přihlásit?
1) Kontakt: JUDr. Jitka Lenková, tel. 604 684 834, e-mail: lenkova@volny.cz
2) Zaplatit 1500 Kč účastnického poplatku (předem 1400 Kč, na místě 1600 Kč), č. účtu 3952107001/5500. Jde o konečnou částku, organizátor není plátcem DPH. Na požádání lze vystavit fakturu.

Doplňující info
1) Počet účastníků je záměrně kvůli kvalitě diskuze omezen na 25 osob.
2) Každý účastník může na výše uvedenou mailovou adresu předem zaslat svůj dotaz/y. Po semináři budou dodatečně zodpovězeny rovněž dotazy vyslovené na semináři.
3) Předpokládá se bohatá a inspirativní diskuze.
4) V účastnickém poplatku není zahrnuto občerstvení, aby si každý mohl vybrat sám za sebe.
5) Jídelní lístek zde: www.deminka.com
6) Ze semináře vzejde písemný materiál o probíraných tématech.
7) Řešit se budou zejména otázky, která díla jsou za všech okolností volná; pokud nejsou, jak správně uvádět jejich zdroje; náležitosti autorských smluv z hlediska autora; jiné důležité aspekty a také konkrétní případy na základě vznesených podnětů.

Napsala Františka Vrbenská

Olga Nytrová zve!

Vážené kolegyně a vážení kolegové, milí přátelé a příznivci, Lojza Marhoul a Dušan Spáčil Vás srdečně zvou na pořad POEZIE O VŠEM tentokrát ovšem O milování (a jiných vášních) ve středu 23. 9. 2020 v 18 hodin ve Slovenském domě, Soukenická 3, Praha 1.
V pořadu také vystoupí lékař, spisovatel a básník Bohumil Ždichynec.
Se srdečným pozdravem
PhDr. Olga Nytrová, předsedkyně Pražského klubu spisovatelů

Františka Vrbenská mi posílá pozvánku.

Pracovní seminář

Autorské právo pro media a autory v otázkách a odpovědích


Organizátor: JUDr. Jitka Lenková, IČ 10213643

Cíl semináře:
Seznámit odbornou veřejnost především, ale nejen, z řad medií (autory, publicisty, editory, redaktory, šéfredaktory, majitele) s některými aspekty autorsko-právní ochrany, zvláště s těmi nejasnými či spornými, které přináší praxe, i ve vztahu k novým médiím (internetovým) a sociálním sítím (facebook, instagram, youtube apod.)

Datum a místo konání
středa 7. října 2020, salonek vinárny Demínka, Škrétova 1, Praha 2 (již rezervováno)

Program:
11,00 – 11,15 – prezentace účastníků
11,15 - 12,15 – přivítání, organizační otázky, objednávka obědů, oběd
12,15 – 13,00 – obecný úvod do problematiky autorského práva (JUDr. Jitka Lenková)
13,00 – 13,15 – přestávka
13,15 – 14,45 – řešení konkrétních, předem připravených otázek (JUDr. Jitka Lenková + JUDr. Alexej Makajev, specialista na autorské právo)
14,45 – 15,00 – přestávka
15,00 - dle zájmu – řešení dalších případných otázek, neformální diskuze přítomných, prostor pro setkání a individuální jednání

Jak se přihlásit?
1) Jednoduše na tento e-mail
2) Zaplatit 1500 Kč účastnického poplatku (předem 1400 Kč, na místě 1600 Kč), jde o konečnou částku, organizátor není plátcem DPH, č. účtu 3952107001/5500, na požádání lze vystavit fakturu

Doplňující info
1) Počet účastníků je záměrně kvůli kvalitě diskuze omezen na 25 osob.
2) Každý účastník může předem zaslat svůj dotaz/y. Po semináři budou dodatečně zodpovězeny dotazy vyslovené na semináři.
3) Předpokládá se bohatá a inspirativní diskuze.
4) V účastnickém poplatku není zahrnuto občerstvení, aby si každý mohl vybrat sám za sebe.
5) Jídelní lístek zde: www.deminka.com
6) Ze semináře vzejde písemný materiál probíraných tématech.
7) Řešit se budou zejména otázky, která díla jsou za všechna okolností volná, pokud nejsou, jak správně uvádět jejich zdroje, náležitosti autorských smluv z hlediska autora, alle i jiné na základě Vašich podnětů.

Kontakt na organizátora:
JUDr. Jitka Lenková, tel. 604 684 834, e-mail: lenkova@volny.cz

211. chlapík byl odložený do babyboxu ve Fakultní nemocnici Olomouc. Jmenuje se Jiří!

Jiří je osmé olomoucké děťátko, druhé olomoucké letošní, celkově nese číslo 211, letošní dvanácté. Dvířka babyboxu se otevřela v 18:05. Olomoučtí na pokyn svého přednosty Lumíra Kantora jsou na informace skoupí, leč nakonec jsem se dozvěděl, že klučík je na pohled zdravý, donošený a že váží 2 500 gramů. Na vlastní oči jsem se přesvědčil, že na cestu do nového života dostal zelenou plyšovou deku, která zabrala celou fotografii interiéru babyboxu, čouhala jenom hlavička poměrně vlasatá.
Včera, 19. září, jsem při otvírání nového babyboxu v Nemocnici Nymburk slíbil manželce Jana Juchelky, generálního ředitele Komerční banky s našeho největšího mecenáše, Jiřině, že první holčičku pojmenuju jejím jménem. Pak jsem zjistil, že má syna Jiřího, nechť je tedy olomoucký chlapík Jiří!
Kromě jména jsem mu přidělil dar České mincovny a. s. - tradiční zlatý dukát, jímž Česká mincovna obdarovává od letošní roku všechna odložená děťátka. Certifikát posílám na příslušný OSPOD v Olomouci a novým rodičům dukát předá Jaroslav Černý z České mincovny, který to všechno vymyslel.
Ať žije Jiří z Olomouce! Ať žije Jiří z Prahy a jeho maminka Jiřina Juchelková!
Babydědek Lu

Dárek pro Petra Bečičku, majitele 100MEGA Distribution, s. r. o. Brno, aneb nejdražší kniha!

Milý Petře, protože vím, že nesnášíš vyzvedávání balíčků na poště, posílám Ti Knihu smíchu a zapomnění Milana Kundery prostřednictvím Zdeňka Juřici. Je to dárek za Tvoji finanční podporu babyboxu, který otvíráme 6. listopadu v TOKOZ a. s. ve Žďáru nad Sázavou, tedy nejdražší knížka na světě. Po Nadaci Komerční banky, a. s. - JISTOTA jsi největším mecenášem babyboxů! Koupil jsem si taky jednu Knihu smíchu a zapomnění pro sebe, ale hned jak jsem ji otevřel, došlo mi, že už jsem ji četl. Je plná erotiky a jako starý prasák rád sdílím Kunderovy vize, takže ji klidně můžeš přečíst. Doporučuju Ti knihu, doufaje, že Tvoji morálku nikterak nepokazí. Nejsilnější je asi Kunderova vize, jak jeho hrdinku tři a třicetiletou Taminu milostně dobývají malé děti, na jejichž ostrov v moři si ji lodičkou dopraví. V těch popisech předběhl Kundera i mě.
Hlavně nečti doslov Sylvie Rychterové na závěr knihy. Nesnáším tyhle vysvětlovače, ať se jedná o literaturu či výtvarné umění.
Ještě Ti něco přidám, Tvůj dar na babybox ve Žďáru nad Sázavou, ostatně jako všechny předchozí, je velmi velkorysý!
Tvůj L. H.

Píše mi Stanislav Vávra, přítel Bohumila Hrabala!

Lu, věrný příteli... hlásil se u mne včera Karel Koutský a prozradil na Tebe, že se po mně ptáš. Moc mě to potěšilo. Zatím neumírám, ale zdravý také nejsem. Nemůžu na nohy a k tomu ještě na nějaké prkotiny (srdce a tak). Snažím se pracovat, avšak nestačím. Snad jsem zase získal ztraceného sponzora tak snad časem vydáme slušnou knihu… libeňská rapsodie, jsou to závěrečné tři knihy, slepené do jedné. Také se mi odkudsi z mlhy vrátil filmový scénář, který jsem napsal v roce 1984 a měl jsem ho za ztracený. Teď ho upravuji pro dnešní časy. Jmenuje se mloci a je psaný na motivy knihy Válka s mloky… autor knihy známý. Čili pro samý kvalt nemám na umření čas. Nezapomněl jsem naopak… Vzpomínám velmi často i na ten tvůj koňskej ráj. Existuje stále?
Tvůj Stanislav

Omluv tu škrábanici - můžeš se ve svém úvodníku zmínit i o tom co připravuji.

Radka Denemarková v knize Peníze od Hitlera nemá zábrany!

Popisování krutostí jako by činilo spisovatelce potěšení. Knihu jsem dostal od svého přítele Petra Bečičky. Radka Denemarková je známá nositelka mnoha cen, a tak jsem knihu přečetl. Divil jsem se, že do textu pronikly i pravopisné chyby.
Autorka narozená v roce 1968, tedy relativně velmi mladá, nahromadila ve dvou stech čtyřiceti dvou stránkách tolik naturalisticky popsaných obrazů, že já sám jsa bez zábran, bych se neodvážil taková písmenka poskládat. Nebo myslíte, že bych dokázal popsat, jak tři muži hrají fotbal s hlavičkou uříznutou čtyřměsíčnímu kojenci před očima matky, kterou právě znásilnili?!
Knihu prolnutou židovskou tragédií doporučuju číst jen otrlým. To Ty nejsi, milý Petře, a tak ji určitě nečti!
Ludvík Hess

Velký úklid a jeho rizika

Musím říci, že na současných - ale vlastně na všech politických a sociálních revolucích, které kdy byly - mě nejvíc děsí a vždy děsila ta neustálá touha vyřídit si to „nesmlouvavě“ s „tyrany a zrádci všemi“ (viz. Internacionála). Přitom revolucionářům nikdy nejde jen o skutečné „tyrany“, ale o tažení na všechny provinilé a „provinilé“- nehledě na to, jak dávno k jejich provinění došlo a jak banální byla. A zajímavé také je, že se takto chovají morální čističi napříč politickým spektrem.
Takže třeba dvaačtyřicet let po svém činu sexuálního zneužití je Roman Polanski, jeden z největších světových filmových režisérů, stále za zločince a „predátora“ a nesmí se hnout z Polska! A morální revolucionáři by ho v jeho 87 letech – nejraději zavřeli „až zčerná.“ (Protože ho nemají za katrem, alespoň nepouštějí v USA jeho filmy – třeba zakázali jeho poslední vynikající film o Dreyfusovy aféře Žaluji). Přitom Polanského „oběť“ (byla to tehdy třináctiletá dívka a režisér nepoužil žádné násilí) mu už dávno odpustila a žádné trauma si z toho nenese.
To uvádím jako příklad řádění hnutí Me too, které ovšem jen navázalo na předchozí čističe orientované konzervativně. Ale stejně se chová slavné „rasově osvobozenecké“ hnutí BLM. Důsledkem je, že vznikají absurdní situace: Když spácháte třeba brutální loupežné přepadení, za dvacet let vás ve většině kulturních zemí už nikdo soudit nemůže. Když jste ale pánové sáhli před dvaceti lety vilně dívce na nohu a jí se to bohužel nelíbilo, nebo jste si vzali na karneval masku černého lidožrouta, může vás to společensky zlikvidovat, i když třeba uplynulo půl století.
Ale dobře milí Robespieři – tak si pokračujte ve svém velkém úklidu, bourejte sochy a ostouzejte ty, co podle vás nebyli dostatečně ušlechtilí. Ale copak si to neuvědomujete – až vymetete všechny nepřístojnosti za minulé století, vzniknou statisíce nových křivd a sviňáren, které zas budou vymetat další „revolucionáři“?!
Dušan Spáčil

Zemřel Hugo Berousek, školník na Gymnáziu U Libeňského zámečku!

Asi se divíte, proč vám tuhle smutnou zprávu píšu. Když jsme se před několika lety s Mélou Machálkem rozhodli navštívit po desítkách roků náš "ústav", Hugo Berousek nás jako první oslovil na dvoře před budovou. Zprávu o naší návštěvě sdělil řediteli školy Františku Kosinovi, a tak nás v hale uvítal, vyfotografoval se s námi postupně skoro celý profesorský sbor. Hugo Berousek nás provedl budovou a jako všechno, co souvisí s Mélou Machálkem, ve mně zanechal nesmazatelnou vzpomínku. Méla zemřel 7. února a 11. srpna jej následoval i vlídný školník Hugo Berousek. Salve Mélo! Salve Hugo! L.H.

210. děťátko v babyboxu je Zdenda Martinásek! Jedenácté letošní děťátko! Páté na radnici Prahy 6

V pondělí 24. srpna v 19:06 odložily dva páry mužských rukou novorozené děťátko zabalené v modré dece do babyboxu v Praze 6 v Jilemnického ulici. Vedoucí sociálního odboru Jitka Köcherová mi potvrdila, že je to novorozený klučík. Pojmenoval jsem jej po mnohonásobném mecenáši babyboxů RNDr. Zdeňkovi Martináskovi, jenž vyrábí v Otnici u Slavkova osvětlení strojů, mj. taky světla ke gynekologickým křeslům. Už to ode mne ví a je šťastným kmotrem!
Dva páry mužských rukou tak dlouho klučíka upravovaly v babyboxu, že jsem je nemohl přehlédnout na fotografiích interiéru bedýnky.
Zdenda potvrdil trojčetnost odložených děťátek - 11. srpna to byla holčička v Jičíně, 18. srpna holčička v Liberci, třetí je klučík na radnici Prahy 6. Takže předpokládám krátkou pauzu.
Zdendu z babyboxu čeká tradiční dukát od České mincovny, a. s., jenž mu předá autor nápadu Jaroslav Černý, šéf marketingu České mincovny.
Radost z jmenovce má i Zdeněk Juřica, výrobce babyboxů nové generace, i Zdeněk Mayer, gynekolog, jenž se mnou otvíral už první babybox v hloubětínském zámečku v roce 2005.
Ať žije Zdenda z babyboxu na radnici Prahy 6! Ať žijí ostatní Zdendové, jež jsem výše vyjmenoval. Ať žije Tomáš Chalupa, bývalý starosta, s nímž jsme babybox v Praze 6 v roce 2010 zřídili!
Babydědek Lu

209. děťátko v babyboxu Krajské nemocnice Liberec, desáté letošní!

V úterý 18. srpna ve 21:07, tedy v předvečer mého svátku, což mi přijde zvláště hezký dárek, se našlo sedmé liberecké děťátko. Za dvanáct let existence babyboxu, který původně vznikl za podpory Nadace Komerční banky a. s. - JISTOTA, výměně za babybox nové generace podpořené rovněž Nadací KB - JISTOTA, mi to přijde až dost. Popsal jsem čtyři řádky, než mi tiskový mluvčí a dávný přítel Václav Řičář zjistil na novorozeneckém oddělení, že nechtěné lidské mládě je holčička. Opatrná lékařka ve službě Evženie Knězů by mi to jako největší lékařské tajemství neprozradila. Připomínám, že spolek Babybox má písemnou smlouvu s nemocnicí, že základní data bude sdělovat. O Václava Řičáře a jeho blaho pečuje Barborka, jež měla právě včera narozeniny. Jak jinak, dnes narozenou holčičku jsem pojmenoval po Barborce. Pravda, již podruhé! Václav mi sdělil i další lékařská tajemství - holčička je zdravá! Váží 2980 g a měří 48 cm. Konečně největší tajemství, ale už zcela tradiční - pupečník má podvázaný gumičkou do vlasů! Holčičku tradičně obdaruje Česká mincovna zlatým dukátem, letos již desátým. Děkuju Jaroslavu Černému z České mincovny, který tu spoustu zlata produkuje a to nejen děťátkům odloženým do babyboxu. Děkuju Nadaci Komerční banky a. s. - JISTOTA a všem dárcům, bez nichž by babyboxy nebyly.
Ať žije Barborka! Konec konců - ať žije Evženie Knězů, její osobní lékařka v dnešní noci...