literární časopis založený v roce 1964

Pavel Hudec Ahasver

Nad portrétem od Pavla Hudce Ahasvera

Poezie, křehká a plachá. Nestojí na každém rohu. Není zvyklá se nabízet. Zájem ji přivádí do rozpaků, já a krásná?, nezná sebeuspokojení, věčně o sobě pochybuje, věčně zmatená, nerozhodná a nepochopená, každé ráno se narodí znova, do každého nového dne se musí nejdříve zamilovat, aby ho teprve mohla plně a vědomě prožít. Mluví jazykem, kterému ne všichni rozumí, a tak častěji mlčí. Když vypráví někomu, kdo skutečně naslouchá, trochu se zajíká, má toho najednou příliš co říci. Někdy se červená nahotou duše.
Není snadné ji potkat. Uhýbá z hrubého světa účelů, není schopna navazovat známosti, jen skutečná přátelství. Netrčí ve výlohách prosklených galerií, nemává na cizince. Najít ji, to je svátek, který vyžaduje úsilí, námluvy. Setkání s ní je vztah, ne jednostranná služba.
Jméno Pavla Hudce Ahasvera je dnes širší veřejnosti méně známé než některé jeho snímky, jež přitom ovlivnily celou řadu mladších fotografů. Je méně známé, přestože už jeho první výstavu otvíral Bohumil Hrabal, přátelil se s Dominikem Tatarkou nebo Vladimírem Boudníkem, fotografoval Václava Havla, Pavla Landovského, v jeho domě se ubytoval při své návštěvě Prahy Allen Ginsberg. Tak by se dalo žonglovat dlouho. Jenže takhle Ahasver nežongluje.
Za podstatnější považuje ukázat několika přátelům, se kterými se o půlnoci vyloupne z jisté podolské vinárničky, jak vyskočit do vzduchu, vychýlit nohy doleva, tlesknout jimi a pokračovat jakoby nic v chůzi. Přátelé to zkoušejí po něm, dokud jistý britský kunsthistorik neskončí s odřeninami a zvrtnutým kotníkem na dlažbě.

Pro začátek lze třeba zajít do pražské Kávovarny, v kouři cigaretového dýmu se tam vznášejí skutečné originály, ne jen nějaké na běžícím pásu vyráběné signované tisky. Jediná stálá výstava největšího žijícího českého fotografa – Ahasvera.
Pavel Hudec Ahasver (1941), jeden z prvních absolventů fotografie na pražské FAMU, autor dokumentárních fotografií, aktů a zátiší. Dokumentoval mj. sovětskou okupaci a od počátku sedmdesátých let pracuje jako zahradník a vystavuje jen výjimečně. Jeho vnitřní emigrace pokračuje i po převratu. V roce 2000 o něm natočil Otto Olejár dokument Zapomenutý fotograf.
Igor Malijevský, SALON, Právo

1. Úsměv, 2. Svatební hostina, 3. Láska v hospodě, 4. Ještě jednu, 5. Móda šedesátých let, 6. Boris hraje, 7. Létající Boris, 8. Obyvatelé Hanzlberku v 60. letech, 9. Skupina s dvěma akty, 10. Autoportrét, 11. Ležící akt, 12. Matka a dítě, 13. Slavo a nahá, 14. Dva, 15. Babička s kopretinami, 16. Akt, 17. Akt, 18. Akt, 19. Akt, 20. Autoportrét, 21. Cikánečka, 22., 23. Móda padesátých let, 24. Bochník, 25., 26., 27. Dvojportrét, 28. Jan Reich, 29. Mladá Helena, 30. Odpočinek, 31. Tvář, 32. Těhotné, 33. Dítě s kytkou, 34. Venkovská svatba, 35. Cikáni, 36. Dcera Dita, 37. Mladý Pavel Hudec na Karlově mostě, 38. Nováková, 39. Na trhu, 40. Jiří Grossmann, 41. Malá Vanda Hybnerová, 42. Marcel Marceau, 43. Naďa Urbánková, 44. Pavel klaun, 45. Palachův pohřeb, 46. Osobnosti, 47. Sochař Zemánek, 48. Racek, 49. Okupace I, 50. Okupace II, 51. Okupace III, 52. Čtyři mimové, 53. Havel na bálu, 54. Mladá Hegerová, 55. Mladý Neckář

obr. 1	obr. 2	obr. 3	obr. 4	obr. 5
obr. 6	obr. 7	obr. 8	obr. 9	obr. 10

Galerie obsahuje celkem 55 obrázků.
1-10   11-20   21-30   31-40   41-50   51-55  

* * *