literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Moje absurdní novoročenka pro rok 2020!

27.12.2019
Připadá vám, moji milí, taky paradoxní pochlubit se na obrázku novoročenky fotografií s odloženými dětmi?!
Při nedávném natáčení pořadu 168 hodin České televize s desetiletou svou "klientkou" jsem dokonce ronil slzy, když mi řekla: "Mám tě ráda!"
Babydědek Lu

Novoročenka Jiřího Žáčka

Zdraví, štěstí, klidný spánek, svátky plné radovánek přeje Jiří Žáček

Novoročenka Karla Sýse

Přání Dušana Spáčila

D-Day (aneb Jednou o Vánocích)
Obloha byla modrá
jako je
Ten nahoře
Moudrý
Z polí vál větřík
jako by
Ten dole
pustil ve sklepě větrák
Ale stejně
se začaly snášet vločky!
Rozhlas triumfálně oznamoval
že miriády
malinkých bílých parašutistů
už dobyly všechna náměstí
když Anička zavýskla:
„Padá andělské peří!“
Bylo to tak hlasité
že nahatý archanděl Michael
si na výsostech
polekaně zakryl rozkrok
-(a to přesto že v něm nic
podstatného nemá)
a archanděl Gabriel
si rozčíleně mumlal pod fousy
„Sakra takhle nás oškubat!
To by mě zajímalo
co ti lidi zase Šéfovi
za ty Bílé Vánoce slíbili!"

Ať se nám ty Svátky vydaří!
Přeji Vám všem hodně štěstí a zdraví v Novém roce 2020
Dušan Spáčil

198. děťátko je klučík v babyboxu jihočeské záchranky v Českých Budějovicích!

Dvířka budějovické bedýnky vrzla v 10:29 ve čtvrtek 12. prosince 2019. První děťátko v bedýnce byla v roce 2018 holčička Ivanka (Stráská), druhé, jak jinak, se jmenuje Marek (Slabý) po řediteli záchranky, který mi do své svatyně dovolil babybox instalovat. Měl opravdovou radost, když jsem mu zprávu zavolal. Klučík byl nahý, ale čistý, zabalený jenom v bílé látce, podle MUDr. Zuzany Hrubešové, která jej převážela na neonatologii do nemocnice, byl na první pohled zdravý. Oblékli jej do zahřívací folie a na cestu uložili do ,,vajíčka". Letošní 18. děťátko upravilo skóre kluci vs. holky na 87:111. Ať žije Marek! Ať žijí Markové oba! Babydědek Lu

Karel Sýs nabízí svoji další novou knížku!

Nakladatelství FUTURA právě vydalo
prozaickou knihu Karla Sýse
Osudy dobrého básníka K. za studené války
/Z deníku politického (s)prostopášníka/
Kniha má 228 stran, ilustrace Jan Weber.
Pokud máte o knihu zájem, napište na adresu:
FUTURA
Politických vězňů 9
110 00 Praha 1
nebo:
nakladatelstvi@futura.cz
telefon: 222897111
Děkujeme za Vaši přízeň.

Jiří Źáček vydal knížku Café Robinson!

Fotografiemi Jirkovy verše doprovází František Dostál a knížku vydalo Nakladatelství Šulc - Švarc, s. r. o. Já ji nekupoval, dostal jsem ji při obědě v restuaraci Na Nebozízku na Petříně.
Ptáte-li se, proč Nebozízek, odpovím - její majitelé Milena a Luděk Láryšovi jsou mí přátelé a báječný oběd s výhledem na Prahu a Hradčany je doprovázen vlasteneckými pocity.

Ludvík Hess

Karel Sýs vydal knížku Velká inventura!

Verše Karla Sýse doprovodil kresbami Jan Weber a knížka vyšla páčí Nakladatelství WEBER - GSW. Finančně ji podpořil Středočeský kraj.
Nekupoval jsem ani Karlovu knihu, dostal jsem ji při společném obědě Sýs - Žáček - Hess na petřínském Nebozízku. Proč zrovna Na Nebozízku jsem už vysvětlil - jsou tam milí Milena a Luděk Láryšovi a všechen personál, báječná jídla a výhled na Hradčany a na Prahu. Děkuju všem jmenovaným.
Ludvík Hess

Alenka Vávrová vydala knížku Tři čtvrtě na smrt

Knížku ilustroval Jiří Slíva a vydal ji Milan Hodek v Hradci Králové. Alenka ji věnovala k 270. výročí narození Johanna Wolfganga Goetha, Františkovým Lázním a Komorní hůrce, Věčné touze a Lu, krásnýmu chlapovi a Divokému vínu. Pravda, poslední slova připsala rukou, ale o to jsou jistě cennější.
Ludvík Hess

Eva Frantinová vydala další knihu

Vážení přátelé,
právě jsem vydala knihu pamětí Hladce a obrace.
Pokud máte o knihu zájem, napište mi na adresu:
Eva Frantinová
Máchova 15
120 00 Praha 2
nebo:
evafrantinova@seznam.cz
Děkuji za Vaši přízeň a podporu.

Vyšla Dámská jízda! Nekupte to

Nakladatelství Kmen, spol. s r.o., Nová 325, 68352 Křenovice
info@nakladatelstvi-kmen.cz
vydalo knihu Dámská jízda, v níž je i několik autorek Divokého vína.

Pavel Hudec Ahasver má dnes 78!

Fotograf se narodil na Slovensku, ale vystudoval FAMU v Praze. Poznali jsme se na legendárním Hanzlberku, v domě Pod Vyšehradem 14, v němž sídlila pražská umělecká kolonie. Bylo to asi v roce 1966, kdy jsem na Hanzlberku přespával se svou první ženou Naďou Stibitzovou, nyní filmovou režisérkou Nadjou Seelich, žijící ve Vídni.
Hanzlberk byl dům divokých scén a dramat a Pavel Hudec je rád zvěčňoval. Přiznávám, že takové spektakly, jakých jsem byl svědkem na Hanzlberku, přesahovaly moje tehdejší zkušenosti.
Pavlova krásná dcera Dita Hudcová provozuje obchůdek se starožitnostmi v Prokopské 3, pražské malostranské ulici, nesoucí jméno Antique Ahasver, tel. 608203735, a prodává mimo jiné i Pavlovy fotografie, jež vlastnoručně zarámoval.
Blahopřeju k narozeninám, milý Pavle!
Ludvík Hess

Zemřela Ivana Pavlová

Akademická malířka Ivana Pavlová byla "tajemnicí" redakce Divokého vína. Vyřizovala korespondenci v redakci, komůrce 2 x 3,5 metru V Jirchářích 4 v Praze 1. Spolu s ní tam úřadoval Petr Cincibuch. Angažmá probíhalo po dobu asi dvou let koncem šedesátých let a počátkem let sedmdesátých. Její tvorbu jsem publikoval v Divokém víně a rytiny vyšly i v Antologii Divokého vína 1964 - 2007.
L. H.

Jindřich Štreit dostal cenu Unie českých spisovatelů!

Dodatečně přináším fotografie z předání.

Jindřich Štreit dostal cenu Unie českých spisovatelů

Dokumenty věčnosti Laudatio na Jindřicha Štreita Zachytit, popsat, alespoň v hrubých rysech přiblížit tvorbu a životní pouť fotografa Jindřicha Štreita je v podstatě nad možnostmi tohoto laudatia. Kdybychom hledali to podstatné, to charakteristické, otevře se před námi nejen bezbřehá fotografická tvorba, ale také velmi záslužná pedagogická i organizátorská práce. Jen z hlediska kvantitativního bychom mohli jmenovat vydání 38 autorských knih a bezpočet katalogů a více knih, které svými fotografiemi ilustroval. Kniha Kde domov můj o lidech bez domova získala 1. cenu v evropské soutěži a 1. cenu v soutěži Nejkrásnější kniha v roce 2017. Jindřich Štreit uspořádal více než 1400 samostatných výstav u nás i v zahraničí. Jednou z těch posledních je například výstava v Národním zemědělském muzeu v Praze Cykly. Jde o velkoformátové snímky, které konfrontují zemědělství před změnami roku 1989 se současností. Samozřejmě se jedná o proměny strojů, proměny krajiny, ale tak jak je Štreitovi nejvlastnější, jde o člověka v prostředí, kde pracuje a žije. Jedná se o konkrétní oblast, kterou autor velmi intimně zná, totiž o Bruntálsko a Olomoucko. Autor jako by se obloukem vracel ke svému domácímu prostředí i tematice. Celoživotně však hledá, a to velmi neúnavně, nové kraje, ale především novou, jinou podobu lidské tváře a to, co se za onou lidskou tváří skrývá. Nevyhýbá se, ba právě naopak, vyhledává, netradiční prostředí a situace. V posledním období to jsou také lidé žijící netradiční život, žijící na okraji většinového proudu. Takový je cyklus Ze tmy do světla, který zachycuje vztah vězňů a kaplanů nebo vůbec poslední cyklus…. s láskou…..o domácím hospici. Jsou to i sociální témata jako handicapovaní, které představila výstava nazvaná Ruka pro život, instalovaná v budově Senátu, tak z letošního roku cyklus nazvaný Na urgent, který vznikl v olomoucké nemocnici. Neměli bychom také zapomenout na výstavy skupinové, kterých je bezpočet a především na mezinárodním poli reprezentují to nejlepší z české fotografické tvorby. Tvorba Jindřicha Štreita je zastoupen v nejvýznamnějších sbírkách u nás i ve světě. Na téma jeho tvorby i životních osudů bylo natočeno také několik filmů. Například v roce 1990 film Jana Špáty nazvaný Mezi světlem a tmou, v r. 2006 Aleše Koudely film Jindra ze Sovince, v loňském roce film Libuše Rudinské Na tělo, až po letošní projekt Kamila Zajíčka a Štěpánky Bieleszové zabývající se Štreitovými aktivitami v Sovinci, film, Jindra ze Sovince, který získal 1. cenu v ČR a 3. cenu na světovém festivalu v Šanghaji. To by byl jen pouhý zlomek z hlediska kvantitativního. Cesta Jindřicha Štreita k domácímu a zahraničnímu úspěchu zdaleka nebyla snadná, možná i proto tak rozumí svým námětům, proto jej celoživotně zajímají především ti méně úspěšní, často až na okraji společnosti. Za své životní poslání považuje prostřednictvím svých jedinečných výtvarných prostředků, své fotografie, poukázat na problémy jedince, v podstatě však celé společnosti, a to nejen v nedávné minulosti, ale také se kriticky dívá na náš současný svět. I když tato slova zní jako fráze, zdaleka nejsou frází. Hledáme-li základní konstanty života a tvorby Jindřicha Štreita, je to vedle jeho celoživotního zaujetí fotografií také něco naprosto jedinečného, hmotného, je to hrad Sovinec. Tedy nejen hrad, ale genius loci celého kraje. Kdo alespoň jednou tento kraj navštívil, hned tak nezapomene. Pro Štreita je to pevný bod, z kterého doslova dobývá svět. Nejbližší kulturní centrum je Olomouc, kde v roce 1967 vystudoval obor výtvarná výchova na Pedagogické fakultě Palackého univerzity. Začínal jako učitel a ředitel Základních devítiletých škol, pracoval v knihovně, ale také jako dispečer Státního statku po politických problémech. Po roce 1989 působí jako vysokoškolský pedagog FAMU, VŠMU v Bratislavě/Dr. h. c./ a profesor Slezské univerzity v Opavě. Přímou součástí jeho existence je veřejná práce v kultuře v tom nejširším slova smyslu. Pojmem se staly výtvarné přehlídky, které organizoval v Sovinci. Byly to desítky výstav předních výtvarníků, z nichž někteří právě v 70. a 80. letech nebyli v centru zájmu kulturní politiky. Byla to vždy zajímavá setkání a to nejen z hlediska výtvarného. Osobně jsem se právě díky těmto výstavám setkala například s tvorbou autorů, kterou bych v rámci oficiální výstavní činnosti tehdy nepotkala. Jmenujme alespoň některé. Stanislav. Kolíbal, Adriena Šimotová, Václav Boštík, Tvrdohlaví, Karel Pauzer Hana Purkrábková, Miroslav Šnajdr, Bohuslav Reynek a řada dalších. Tyto aktivity a řadu dalších v následujících desetiletích považuje Jindřich Štreit za jistou samozřejmost. Jeho stěžejní význam je však bezesporu ve vlastní výtvarné tvorbě. Bývá charakterizován jako dokumentární fotograf. Toto tvrzení by si snad vyžadovalo malou korekci. Na první pohled se sice jedná o dokumenty zabývající se nesmírnou tematickou šíří a růzností, pro kterou je společný silný sociální podtext, avšak není to typický dokument. Ve většině je zde patrný silný autorský záměr, objevují se autentické záběry ze života s vytříbeným výtvarným citem. Tím tyto fotografie nabývají další rozměr. Jsou to například cikánské rodiny, záběry z venkovského prostředí moravského severního pohraničí, především z počátků 70. let. Dlouhodobě jej přitahuje prostředí vězení, také těžké práce nejen na polích, ale také v továrnách (cyklus Ocelový svět, Vítkovice, Třinecké železárny). Věnuje se rovněž sakrálním tématům, cyklus Brána naděje nebo velikonoční výstava v Emauzském klášteře v Praze, kterou koncipoval s architektem Václavem Hlaváčkem a jeho synem Vojtěchem. Jindřich Štreit pojal tradiční téma, Křížovou cestu, tolikrát zpodobenou v různých epochách, poněkud jinak. Nic to však nezměnilo na hodnotě, zajímavosti vystavených čtrnácti fotografií, tedy čtrnácti zastavení. I vlastní instalace byla netradiční. Téma utrpení Krista bylo v pozadí, na některých fotografiích pak vůbec nefigurovaly atributy vážící se k tématu. O to působivější jsou portréty, tváře neznámých lidí. Vlastně vždy jde o rozhovor mezi autorem a zpodobnělými, především v situacích zdaleka ne deklarativně pozitivních. Přesto Štreit nevyužívá prvoplánových prostředků navozujících drama situace. Je si sám vědom nebezpečí v rámci zpodobňování těchto námětů. Vždy se snaží seznámit v širším kontextu s tématem, pochopit, procítit, avšak nepodlehnout emocím. Tento přístup jej chrání před prvoplánovým sentimentem, a právě proto jsou jeho fotografie tak silné, pravdivé… Unie českých spisovatelů se přidává k těm, kdo oceňují neobyčejný, jedinečný přínos tvorby Jindřicha Štreita nejen do pokladnice domácí výtvarné tvorby, ale i té tvorby, která překročila plot domova. Věra Beranová

Brasília – město – sen

Kniha o architektuře, která se čte jako napínavá detektivka, představuje snovou architekturu a fascinující příběh vzniku brazilského hlavního města Brasília. Jedno z největších dobrodružství lidstva moderní doby a splněný národní sen, který Brazilcům uskutečnil během rekordně krátkého času (1957–1960) prezident českého původu Juscelino Kubitschek. Ikona mezinárodního modernistického stylu charakterizovaná extravagantními stavbami Oscara Niemeyera a vizionářským urbanistickým plánem Lucia Costy se záhy po svém vzniku stala památkou UNESCO jako vrcholné dílo lidské kreativity ve 20. století. Kniha vypravuje příběh města pomocí věcných i uměleckých textů, předkládá k vlastní úvaze názory nesmlouvaných kritiků i nadšených obdivovatelů a přidává množství encyklopedických vysvětlivek, stovky fotografií, kresby, např. ilustrace Davida Vávry a komiksové stripy Lucie Lomové. Provádí Brasílií krok po kroku, seznamuje s jejími tvůrci i obyvateli, a mapuje překvapivé česko-brazilské souvislosti. Ideální vánoční dárek!

http://www.titanic.n.cz/knih.htm (je tam i odkaz na Kosmas, kde se dá kniha koupit)
Nakladatelství Titanic
ISBN 978-80-86652-57-3.
Editorka Yvonna Fričová, grafická úprava Martin Hůla, fotografie Pavel Frič aj. Formát 25 × 23 cm v pevné vazbě se záložkou, 368 stran, cca 450 barevných a čb fotografií, historické dokumenty, ilustrace včetně kreseb Davida Vávry a komiksových stripů Lucie Lomové. Portugalské a anglické résumé, slovníček portugalské výslovnosti.
Cena 970 Kč. Distribuuje výhradně Kosmas.

Vladimír Stibor hledá básníky do svého almanachu!

Fotografka Martina Koubková a její kolegové zvou na výstavu!

Studenti Institutu tvůrčí fotografie v Opavě vystavují v Galerii Opera v Divadle Jiřího Myrona, Čs. legií 14 v Ostravě. Výstava je přístupná vždy hodinu před začátkem představení a trvá do 11. prosince 2019. Jejími kurátory jsou Vladimír Birgus a Ondřej Durczak. Všichni fotografové mají společného profesora - Jindřicha Štreita. V přízemí budete obdivovat fotografie Martiny Koubkové, s jejíž tvorbou vás, milí čtenáři, blíže seznámím v čísle 104 vycházejícím 19. listopadu. Doprovázejí ji studenti Institutu tvůrčí fotografie Michal Szalast a Pawel Frenczak.
V 1. patře vlevo vystavují Miroslav Zeman, Kristýna Vacková, Karolina Cwik a Jana Grznáriková, naproti schodišti je doplňuje Ireneusz Dorozanski.




L. H.

DNES JEŠTĚ NEZAPADÁ SLUNCE NAD ŽELEZNÝMI HORAMI

LITERÁRNÍ VEČER se vzpomínkou na spisovatele a pedagoga PhDr. Jaroslava Holoubka, Účinkují: Hana Ornestová Josef Hervert – recitace, Jaromír Vogel – klavír.
Úterý 19. listopadu 2019 v 18 hodin, Zasedací místnost NO CČSH, Vítkova 13, Praha 8 - Karlín

V těsné blízkosti chráněné krajinné oblasti Železné hory a údolí řeky Doubravy leží město Chotěboř, spojené s tvorbou významných spisovatelů a malířů. Se zajímavou knihou se na literárním večeru představí několik literátů: Marta Urbanová, PaeDr. Ivo Harák, Ph.D., PhDr. Jaroslav Holoubek (†) /za něho vystoupí jeho choť Ing. Zuzana Holoubková/, Petr Musílek, doc. PhDr. Vladimír Novotný, Ph.D., MUDr. Bohumil Ždichynec, CSc. (editor), které pojí blízký tvůrčí vztah k chotěbořskému regionu, ať se zde narodili, žili, kraj navštěvovali či zde přímo působí. Ve vzpomínkách pamětníků událostí i ukázkách ze spisovatelské tvorby se odráží přesvědčení o potřebě přinášet více humanity a solidarity do krajiny, kterou obýváme a dál spoluvytváříme pro příští generace. V uspěchaném žití je obtížné naplnit duši těmito principy, ale je na co navazovat. Jednotlivé kapitoly čtivé knihy, kterou vydalo město Chotěboř,kompozičně doplňují dokumentární fotografie a zajímavé ilustrace výtvarníků.
Bohumil Ždichynec

Křest knihy Petry Baďurové Egon: Děsná psina

V říjnu se konaly na pražské Novoměstské radnici křtiny nové knížky Egon: Děsná psina. Vydalo ji Nakladatelství Titanic. Autorku knihy, Petru Baďurovou, znám už celých čtyřicet let, naposledy jsme se viděli právě na Novoměstské radnici, kde jsem pořádal koncert s recitací připomínající divadelní představení, které jsem pořádal pod názvem Obestín v roce 1966 v kostele sv. Kateřiny v Praze. Surrealistickou báseň Milana Nápravníka recitoval Jiří Ostermann, zpívala Eva Olmerová a na varhany hrál Jiří Růžička, kromě mne, producenta pořadu Ludvíka Hesse, jediný žijící účinkující.
„Knížku jsem napsala nejen jako vzpomínku na léta prožitá se psy svými, ale taky na památku všech těch čtyřnohých bytostí, které nám na chvilku prozářily život, na oslavu těch, kteří si tu stále radostně pobíhají, a na počest všech, kdo se ke zvířatům chovají hezky,“ říká Petra. Protagonistou i vypravěčem knihy je jeden už hodně starý pes, německý ovčák, Egon, známý ze svého úspěšného facebookového deníčku, který ale „v Německu jaktěživo nebyl a ovce zná jen přes plot na chalupě“, kam jeho dvounohá smečka s oblibou prchá ze „zasmraděný metropole“. Egonův jazyk, perfektně odposlechnutý od pražských pejskařů, je nevyčerpatelným zdrojem zábavných dvojsmyslů i ironických postřehů, přesně cílených na každodenní radosti i strasti početné skupiny městských chovatelů psů.
Petra je pejskařkou už půl století, nesnáší polidšťování zvířat a v příběhu vtipně zúročila své kynologické znalosti a zkušenosti, i své úspěchy a nezdary ústící v poznání, že „pejskařina je čirý masochismus“. Umí se s notnou dávkou sebekritiky, nadsázky a humoru trefovat do vlastních řad.
Na křtinách psí knížky nechyběli ani psi. A ne ledajací:
https://www.ecanis.cz/clanky/krest-knihy-egon-desna-psina_1300.html?klic=1404
Jaké to asi je, být opečovávaným mazlíčkem v pražském bytě? Co by nám tak pes řekl na naši často přehnanou starostlivost, kdyby uměl mluvit? Považovali bychom ho pak stále za svého nejlepšího přítele? Co bychom se o sobě dozvěděli? A co je to za spolek tihle pejskaři? Příběh jednoho psího seniora, jeho nesnesitelné paničky a shovívavého páníčka je vhodný i pro větší děti, pobaví nejen milovníky psů a zvířat, ale každého, kdo se rád při čtení zasměje. Je to totiž děsná psina…
https://www.kosmas.cz/knihy/265335/egon-desna-psina/