literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Karel Sýs zve!

Láska a volby

Letošní předvolební dění má tedy fakt grády. Třeba by mě zajímalo, jak to bylo s tím "nuceným" coming outem Matěje Stropnického ve finále volební kampaně. Posteskl si ten jeho milec, že Matýska málo vídá, jen proto, že je mu moc smutno? Udělali to s Matějem schválně, aby si šplhli u nekonvenčně založených mladých voličů? Nebo toho Daniela Krejčíka podplatila opozice, aby Zeleným naopak sebrala hlasy tradičně zaměřených měšťáků? To bude téma na román(ek)!
(mk)

Milan Kuzica vystavuje v Austrálii!

Dobry den Vazeny pan Hess,
tak daleko letia zpravy o dalsom dietati v krabici.
...Co ma prinutilo, aby som si nasiel chvilu, a prihlasil so za Sydney. Posielam fota z piatku 13:

V pondelok instalujem sochu na vystave:
http://sculpturebythesea.com/bondi-2/exhibiting-artists/
utorok a stredu finisujem / vyladujem
stvrtok zahajenie vystavy
Uroven prac je tu vysokaaaaaa, organizacia absolutne perfektna, ludia fantasticky...
Snazim sa co mi sily a skusenosti dovolia, chvilami vsak premyslam, ze som v tejto spolocnosti absolutnych profesionalov omylom :-(
:-) uz neni cesty spat, musim to zvladnut (-:

Z domu ma Brona silne podporuje a kazdy den mi nieco prida na instagram

@milankuzica

...tiez tam mozete instantne nakukovat, davame i vselico co postretavam v Sydney :-)

Este raz srdecne pozdravujem,
M:-)nK

160. děťátko bylo odloženo do babyboxu v Nemocnice v Krnově!

V pátek 13. října ve 21:05 vrzla dvířka krnovského babyboxu. Vzápětí zde zdravotníci vyjmuli zcela novorozenou holčičku. Byla pečlivě oblečena a zabalena v peřince. V přiloženém vzkazu nešťastná maminka uvedla, že se narodila dnes ve 13:10 a že ji pojmenovala Andrea. Děťátko je na první pohled zdravé.
Za pět let existence babyboxu v Krnově je to druhá odložená holčička. Letos byla Andrea odložena jako 14. děťátko, 160. celkem. Je to 92. holčička versus 68 klučíkům.
Ať žije Andrejka!

Babydědek Lu

O Bezručovi jinak

Rád bych Vás pozval na literární večer, který se uskuteční 12.10. v Sále Boženy Němcové v Památníku národního písemnictví na Strahově. V pořadu, který mám tu čest spolumoderovat, by Vás mohla zaujmout například dosud nevyřešená detektivní kausa : "Napsal Bezručovy verše skutečně poštovní úředník Vladimír Vašek nebo to byl jeho zemřelý kamarád? " Mezi diskutujícími bude řada zajímavých osobností .... mimo jiné i písničkář Jarek Nohavica..
Dušan Spáčil

Podle rozsudku Městského soudu v Praze jsem urazil Jana Miškovského, syna Václava Hraběte!

Městský soud v Praze mě ve středu 27. září odsoudil k zaplacení "zadostiučinění" 25 000 korunek a úhradě části nákladů (přesně jedné pětiny) Janu Miškovskému, jedinému synu Václava Hraběte, který zemřel v roce 1965! Také musím vymazat na www.divokevino.cz svůj článek "Jediný syn básníka Václava Hraběte nosí příjmení Miškovský! Proč?" www.divokevino.cz/9117/archiv_aktualit.php?pg=8A tři stránky dopisu Magdaleny Hrabětové, matky básníka a babičky "Janečka" Miškovského, který na mne podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 10. Tento soud po dvou letech rozhodl, že žalobu Jana Miškovského na Ludvíka Hesse v plném rozsahu zamítá. Pro ilustraci přikládám první stránku rozsudku.
Senát Městského soudu v Praze s předsedkyní Veronikou Křesťanovou rozsudek změnil v můj neprospěch, aniž by provedl další důkazy. Zkrátka pohled dvou soudců na jednu kauzu je zcela protichůdný.
Teď si vzpomínám - Veronika Křesťanová, dcera mého známého novináře, byla spolužačkou mých dcer na základní škole a samozřejmě jsem ji jako malou holčičku znal. Zdá se, že jedno i druhé mi neprospělo. Podobně jistě ani fakt, že soudkyně byla donedávna advokátkou. Specializovala se na stejný obor jako právní zástupce Miškovského, učila s ním na stejné škole a její jméno figuruje ve stejném společenství jako jméno advokáta Miškovského i jeho koncipience.
Po dvou letech jsem pracně na internetu vyhledal zapadlý článek, který mě bude stát 25 tisícíkorunaček a ještě pár tisícikorunaček k tomu, křížem krážem text přečetl a nenašel nic, co by nebylo pravdou, navíc pravdou všeobecně známou. Dopisy babičky mě znovu po padesáti dvou letech dojaly k slzám, nešťastná stará žena si stěžuje, že po smrti svého syna už nikdy neviděla svého malého vnoučka "Janečka" dříve Hraběte, nyní Miškovského. Příjmení získal po svém nevlastním otci, který jeho maminku Olgu přebral básníkovi Václavu Hraběti, a pak jeho syna osvojil.
Paradoxem zůstává, že jsem byl v 60. letech prvním vydavatelem básní Václava Hraběte a nepochybně jsem přispěl k jeho oblibě u čtenářů. Ke vzpomínce 50. výročí Vaškovy smrti mě inspiroval můj a Václavův společný přítel Jiří Růžička, básníkův spolužák. Po Vaškově smrti mu bývalá básníkova manželka Olga dala všechny rukopisy, Jirka je přepsal na stroji a verze jednotlivých textů upravil do podoby, o níž jen on jako nejbližší Václavův přítel věděl, že ji básník přepsal jako poslední verzi. Vašku a Jirko, děkuju Vám, že jsem mohl básničkám pomoci na svět a literární historii uvedl do objektivního světa. Co je proti tomu 25 tisícikorunaček?!
Ludvík Hess

P. S. Není co tajit, zprávu, že jsem urazil syna básníka, přinesl deník Blesk 30. září 2017. Napadá mě, že v mém případě dostala svoboda slova po desítkách let zase na frak

Staša Fleischmannová Jílovská, přítelkyně Mileny Jesenské.

Navštívil jsem dámu, jež znala a fotografovala všechny - Bretona, Pasternaka i Milenu Jesenskou. Před třemi roky vyšla její kniha Vrstvami, a tak jsem byl na setkání dobře připravený. Staša Fleischamannová (98) pomáhala Milenině dceři Janě Černé alias Honze Krejcarové v její sociální nouzi, v šedesátých letech se snažila vykrmit její syny Jana a Martina.
Schůzku s maminkou mi domluvil její syn Petr Fleischmann, filozof a historik, vlídný a vstřícný muž, jenž mě seznámil i se svou chotí malířkou Galinou www.ggalina.cz. Léta se znám i s druhým synem Staši Michelem Fleischmannem z Evropy 2 a Frekvence 1. Náhle se všechno poskládalo a snad budu mít možnost čtenáře rozsáhleji informovat. Děkuju Staše za milé přijetí.
L. H.

Jaroslav Kučera zve!

Na ulici je Kladno (a chladno)

Někde jsem si zas někde přečetl, že jsme bohatý stát. Ale zároveň jsem našel tuhle statistiku "Celkový počet bezdomovců se nyní odhaduje na 68,5 tisíce osob. Alarmující je množství lidí bezprostředně ohrožených ztrátou bydlení. Podle výzkumu je to bezmála 120 tisíc osob. V ČR podle těchto odhadů tak na ulici žije 6,7 osoby v přepočtu na tisíc obyvatel." Takže přímo na ulici je zhruba jedno Kladno! A v ohrožení je jedna Plzeň! Počet bezdomáčů přitom zdá se roste. Sakra, nemělo by platit, že když bohatne země, měli by bohatnout i lidi?! Vždyť vládnoucí ČSSD to má dokonce jako volební heslo!
P.S. V roce 1991 jsem hodinu žebral na Staroměstském náměstí.(viz foto Lukáše Volka) Teda naštěstí jen pro účely reportáže pro časopis Svět v obrazech. Vyžebral jsem stovku a dvě mandarinky.Dokonce mi jeden kolemjdoucí nabídl pěkné pracovní místo. Pro všechny, co šli kolem, jsem byl zábavná kuriozita, protože žebráci v té době prakticky neexistovali. Ano, tak to bylo, milé děti.
(ds)

Noví nositelé mobelovek

Tajemný pan Mobel, jehož jméno se v zájmu dokonalého efektu sluší vyslovovat s rýmovou nosovkou, 23. září uděloval před
publikem v Slovenském domě v Soukenické ulici své unikátní literární ceny.
Laureátům už devátého ročníku je předal Mobelův objevitel, básník Lojza Marhoul. Všem oceněným blahopřejeme. Tady je výsledková listina:


9. ročník Mobelovy ceny za rok 2016



Mobelova kniha roku: Jarmila Hannah Čermáková za knihu Drsné tresti

Mobelova cena: Karla Erbová za sbírku Na příkrém břehu světa

Zuzana Kuglerová za sbírku Hraj sa so mnou

Jozef Urban za sbírku Život je frajer, ale ja som vačší (uspořádal Ondrej Kalamár)

Mobelův obraz: Dušan Spáčil za sbírku Neználek a Daidalos

Mobelova poklona: Bohumil Ždichynec za knihu Blues pro lidská srdce

Mobelovo uznání: Jana Wienerová za sbírku Krajina pod slovy

Jindřich Tošner za sbírku Místo dotyku

Jindřich Tošner za sbírku Bezpečná vzdálenost

Jaroslav Schnerch za sbírku Vrásky pod kůží

Alena Vávrová za sbírku Sojka z nebe utržená

Lydie Romanská za sbírku Sirka Henriho Bremonda

Ondrej Kalamár za sbírku Vstup na vlastné bezpečie

Petr Švácha za sbírku Prázdniny v hadí kůži

David Růžička za sbírku Principálka

Mobelova pochvala: Marta Urbanová, Jaromír Komorous, Olga Nytrová, Dana Krausová, Mario Hanáček, Milan Poutník, Václav Franc, Libuše Matysíková, Jaroslava Pechová, Věra Kopecká, Gladys.

Pavel Jasanský má 79!

Fotograf, grafik a výtvarník Pavel Jasanský vstoupil do Divokého vína v roce 1965. Do zvětšeného formátu přinesl své fotografie a grafickou úpravu. O rok později mi prodal Aero 18 - kabriolet z roku 1932. Můj první automobil měl 18 koní, dva válce, tři rychlosti a dvě sedadla. Do jeho kufru se stěsnali buď psi, nebo dvě malé osoby.
Pavel Jasanský se zásadním způsobem zasloužil o výtvarný vzhled časopisu a vydaných knížek. Děkuju! Gratuluju!
L. H.

Karel Sýs zve na křest své knihy!

159. děťátko v babyboxu je holčička Melitta v Nemocnici Strakonice!

Dvířka strakonickéko babyboxu se otevřela ve čtvrtek 21. září 2017 v 1:45. Sestřička Helena Frömlová ji držela v náručí za tři minuty, vzápětí zcela novorozenou holčičku ještě s pupečníkem poprvé ošetřil můj starý známý MUDr. Petr Lyer, s nímž jsem otvíral babybox v Kladně.
Holčičku jsem pojmenoval Melitta! Jistě se ptáte, proč tak nezvyklé jméno. Jmenovala se tak moje teta, jež před půl stoletím chodila na procházky se svou vnučkou Janou v doprovodu advokáta JUDr. Jana Horného, dědečka MUDr. Tomáše Fialy, ředitele Nemocnice Strakonice. Malý Tomáš Fiala byl členem jejich milostného vztahu - čtyřúhelníku. Nevěříte? Zeptejte se ředitele!
Doktor Lyer mi telefonicky potvrdil, že hodinku stará holčička je zdravá, pupečník měla stisknutý žlutým kolíčkem na prádlo, což tu ještě nebylo, zabalená ve dvou tlustých dekách, ale jinak nahá. Druhé strakonické děťátko z babyboxu.
Ať žije Melitta narozená 21. září 2017!
Babydědek Lu

Jakub Fišer zve!

Jakub Fišer srdečně zve všechny divoké vinaře na svá autorská čtení v Pen klubu a Umělecké besedě. Nejprve dne 9. listopadu v Rybné 8 v Café Central v Praze od 18 hodin, pořad se jmenuje Hlasy. Vzápětí dne 6. prosince v Náprstkově v kafé Kampus v Praze od 17 hodin, tohle se bude jmenovat Obžaloba lůzokracie. Jakub bude číst ze všech svých knih a věří, že se vám to bude líbit. Přijďte ho podpořit.

Zemřel Ivo Vodseďálek.

Nechte sloupy ležet

Přivítal jsem rozhodnutí, že se na Staromák nebude vracet Mariánský sloup.Ono by to bylo trochu jako bychom v rámci návratu k tradicím stavěli na Letné znovu Stalina. Já vím, že to přirovnání je přehnané - ale vracet kontroverzní momenty historie do života je prostě vždy hodně problematické. Všimněte si - proti byla jednoznačně Církev československá husitská. To proto, že ta vznikla z české "katolické moderny" - z věřících, kteří chtěli zůstat v katolické církvi, ale zároveň se chtěli vyrovnat s tím, co měli katolíci po Bílé Hoře v Čechách na svědomí. Češi to potřebovali - katolictví a monarchie jedno bylo a Češi chtěli budovat novou svobodnou republiku. Toto poslední české schizma symbolizovalo právě svržení Mariánského sloupu. Katolíci snaživé reformátory (ostatně jako vždy před tím) dost nemilosrdně ze své církve vyhnali, byť se už neupalovalo jako za Husa.Novodobí husité přesto mají tehdejší postup Vatikánu dodnes za zlé. Podobně negativní postoj k obnovení symbolu "habsburské poroby" mají i mnozí ateisté - alespoň ti, kteří se hlásí k masarykovské tradici a vědí něco o historii. Konotace jsou v této oblasti velmi zajímavé. Kdo si třeba vzpomene na to, že sloup boural nejen bohém Franta Sauer, ale mezi dalšími osobnostmi třeba i Milada Horáková? Stavět znovu Mariánský sloup znamená zkrátka vrtat do vosího hnízda - zastupitelé se rozhodli překvapivě moudře.
(ds)

Jindřich Štreit byl oceněn Cenou primátora města Olomouce

Fotografu a pedagogovi Institutu tvůrčí fotografie Jindřichu Štreitovi byla v pátek 8. září předána prestižní Cena primátora města Olomouce. Oceněné volí sám primátor města na základě vlastního rozhodnutí. Jako již tradičně udílel i letos primátor Antonín Staněk cenu v kategoriích podnikání a umění.
Primátor vyzdvihl Štreitův lidský přístup uplatňovaný nejen ve fotografické tvorbě, připomněl ale především jeho pracovní úspěchy, například to, že měl přes 1100 autorských fotografických výstav nebo že vydal přes tři desítky vlastních fotografických publikací.
Mnoho práce, kterou Jindřich Štreit doposud ve fotografii vykonal, souvisí právě s městem Olomouc a jeho okolím. Řada fotografických dokumentárních cyklů i jednotlivých snímků v tomto moravském městě vznikla a uspořádal zde také několik vlastních výstav.
Ondřej Durczak

Mobel opět naděluje

Prvním laureátem Mobelovy ceny byl před devíti lety jmenován básník Lubomír Brožek. Dostal ji za sbírku Paměť ohně. Druhým vítězem se o rok později stal Jiří Žáček za knížku Třetí poločas. Zatím posledními nositeli nejvyššího ocenění od „tajemného pana Mobela“( dodejme, že ten ovšem uděluje poetům i celé spektrum dalších skromnějších cen ) se v minulých dvou letech stali Petr Petříček, Ondřej Hník, Jakub Fišer a Jarmila Hannah Čermáková.
Také letos, se dočkáme nových laureátů, kterým Mobel ceny udělí. Autor a organizátor všech Mobelových aktivit, básník Lojza Marhoul, zve tentokrát adepty cen, jejich přátele i další milovníky veršů do pražského Slovenského domu v Soukenické ulici 3, kde se 23. září ve 3 odpoledne uskuteční už deváté mobelovské setkání.
(ds)

Život křížem krážem

Skoro každý si na cesty bere fotoaparát. Ne každý si ale přibalí i oči básníka! Eva Frantinová je nemusí balit, má je vždy s sebou. Potvrzuje to i výstava jejích fotografií Život křížem krážem. K vidění je na adrese Politických vězňů 9 ve druhém patře. Karel Sýs na vernisáži 5.září o Evině fotografické tvorbě takhle hezky promluvil:

„Můj refrén se mnou světem kráčí stále křížem kráž“ zpíval Karel Gott gramaticky poněkud nesprávně kvůli rýmu „dokud dech mi stačí: já jsem váš“.
Eva Frantinová na křížových výpravách světem ustaluje život, který žel tak rychle utíká a kdo jen chvilku tiskne spoušť, už stojí opodál. Říkám „ustaluje“, i když dnešní fotografická technika se skoro nezná k vývojce ani k ustalovači. A přece to byly dva krásné pochody, jaké by nenapsal ani c. a k. dvorní skladatel Johann Strauss z Vídně ani muzikus natus Josef Hotový ze dvora v Radějovicích.
Neviditelný obraz se nejprve vyvinul do své převrácené podoby jako punčocha navlečená naruby, aby se vzápětí ustálil v konečném tvaru, co nejvěrnějším předloze.
A co se věrnosti týče? Fotografie se zrodila v temných komorách z člověčí touhy znesmrtelnit se pro budoucnost v co nejvěrnější podobě. Ne vždy věčnost zvítězila nad zmarem. Nicméně co dosud neobratná čerň a běl ubraly na věrnosti, to zase přidaly na kráse. Na daguerrotypiích nebyly vidět červené nosy a něžné stíny zjemňovaly stařecké vrásky. Jenomže to tenkrát ještě kreslilo poctivé kutnohorské stříbro!
Stříbro vládlo fotografii více než století a vládlo dobře. Živoucím důkazem je geniální fotograf-chodec František Dostál, který má snad i oči černobílé.
Pokrok však musí být, i kdyby na uhličitan sodný nebylo. A tak místo rozvažování, co zvěčnit a co zapudit stačí mačkat a mačkat a mačkat.
Eva Frantinová patří do čeledi fotografů, kteří jen nemačkají, a než zmačknou, sakramentsky si to rozmyslí. Mačkají, jen když usoudí, že objekt jejich mačkání souzní s archetypy usídlenými v jejich duších.
Co se nadřeli andělé s chýší svaté Panny, aby ji dovlekli z Palestiny na Loretánské náměstí! My, smrtelníci bez křídel, dostali jsme v náhradu nikony a olympusy, a spíše než panny nás fascinují lidé, zvířata i věci z masa i kostí. I kámen má své maso, které se vysouší o staletí déle než pemikam. Jak krásně se na světle vyjímá opuková konzerva, když ji kouzelným klíčkem otevře umělec, umělkyně.
A tak se do bitů, jimž ostatně málokdo rozumí, ustálí židle, na které sedávala babička a která se zázrakem dostala na pobřeží Jadranu. Přežije zbožné gesto rabína i bezbožné hulákání pouličního uličníka. Marilyn Monroe si bude donekonečna kasat sukni, ale nikdy ji až nad kalhotky nevykasá. Zachována zůstane zeď, která kdysi obehnala zahrádku autorčina dětství. Příznivý vítr nebo který čert ji přenesl z Máchovy ulice do Jeruzaléma a hle – velebně oprýskává tady i tam.
Zrezivělé psací stroje doklapaly, ale naklepané verše nezrezaví. Na trávník se vysemenily smaltované květy – i ony mají právo rozkvést. Který generální štáb se smí pochlubit, že vystačí s třemi telefony? Může být štěstí zavřeno za dveřmi číslo 13? Čas se zastavil za deset minut deset, slunce odmítlo ukazovat jako vyhořelá Aladinova lampa. Zvonek se nedočkal svého prstu. Pojišťovna uklouzla na burze a připravila klienta i o deštník a klobouk. Napoleon slezl z Heleny a v kurzu pro průvodce se učí hebrejsky. Globus definitivně zkameněl a moře se přestala bouřit. Světu nebude odzvoněno bronzem, nýbrž kusem plechu. Poslední nájemníci krále Jiřího se onoho dne sejdou u plastikové popelnice. Je Albert Einstein relativně větší než dromedár nebo naopak? Smí nás z ráje vyhnat anděl spadlý ze střechy?
Kdo se umí dívat, bude mu zodpovězena každá otázka.
Již tedy dosti řečí, když na této chodbě nám pro radost kreslilo Evino světlo, které je – ač na první poslech tiché – výmluvnější než báseň.

Diskuse s batohem

K -ismům dnes přistupujeme štítivě. Považuji to vlastně za pozitivní jev – faktem je, že minulé století přineslo spoustu zla spojeného s různými ideologiemi. Lehce mě ale znepokojuje, že tyto -ismy tu zůstaly jako podpásová diskusní zbraň hromadného ničení. Funguje to takto: rasismus, nacismus nebo komunismus se do paměti lidstva zapsaly tak negativně, že s těmito pojmy nechce mít žádný „slušný člověk“ nic společného. Přisoudíme li proto takové označení ideovým protivníkům, obratem je před publikem vybavíme opravdu masívním hendikepem. A z férové diskuse je rázem utkání, v němž soupeř musí běžet s batohem balastu. Jasně, věci musí být nazvány pravým jménem. Problém je ale v tom, že většinou jde jen o nálepku. Smyslem tohoto značkování bývá jen soupeře ušpinit. A vyřadit z diskuse.. A to by tedy slušný člověk dělat neměl, ne?! Napadá mě ale, že pojem „slušný člověk“ je dnes vlastně podobně pochybný termín jako ty -ismy. Ach ta postmoderna. Teda postmodern-ismus.
(mk)