literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Čapek na iphonu

Tak už mám i já v iphonu balík knížek. Když sedím v metru, přečtu si povídku, v čekárně u zubaře nemusím listovat stokrát ohmatanými časopisy, ale můžu koukat do mobilu, do něhož jsem stáhl skoro celého Čapka a Haška! A nestálo mě to ani korunu – ne protože bych snad byl bezohledný hacker, ale protože Čapkova, Haškova a další díla, kterým skončila autorská práva, najdete na internetu zdarma! Je to fakt docela fajn. Vlastně bylo by to úplně skvělé, kdybych neměl utkvělý pocit, že dostat do mobilu nebo řekněme do čtečky Kindle zdarma obrovský balík knih, je – řečeno současným slovníkem – takové nesystémové. Systémové by to totiž bylo, kdybychom žili ve společnosti, kde by byla celá psaná kultura dotovaná z nějakého úžasného zdroje. Tedy například kdybychom bydleli někde v Emirátech, v zemi s osvíceným vladařem, který neví kam s penězi, a tak se rozhodne rozmazlovat umělce. Nebo kdybychom byli v onom iluzorním fungujícím komunismu. Či alespoň ve Švédsku někdy před dvaceti lety, kde se prý tehdy dalo tvořit neziskovou literaturu a přitom neumírat hlady, protože dávky státu spisovatelům byly dostupné a uživily vás. Jenomže v době Kalouskova kapitalismu – jako člověk, který má k literatuře blízko - cítím eknihy zdarma jako neférovou konkurenci. Konkurenci, která dělá z psaní knih místo zaměstnání náročný bezplatný koníček – něco jako pěstování skalniček na zahrádce.
Karel Čapek za to ovšem určitě nemůže.

Matěj Kouba

Matěj Kouba se ptá: Proč jsem se nenarodil černý?

Tak už i Jaromir Nohavica nasadil protiromskou notu. Jak si všiml Respekt, slovutný písničkář na internetu zveřejnil zpívaný fejeton, „virtuálku“, v níž je tento refrén: Mám bílou kůži /Ve tmě zářím /Jako lejno na oltáři/ Jako zlaťák vprostřed herny /Proč jsem se nenarodil radši černý! Jarek prostě v této písni - autenticky, tak jak to dovede jen on - popisuje pocit "slabého bílého", kterého ohrožuje cikánský gauner. Text je to nohavicovsky pěkný, to ano. A opravdu takové situace zažíváme. Ale to že podporuje negativní stereotypy vůči Romům, to se prostě popřít nedá.
Co to, že i náš „nejlidovější bard“ klesl takhle hluboko? Nejdříve mě to šokovalo, mám Nohavicovy písně moc rád – a pak mi došlo, že jádro pudla je skryto právě v Nohavicově lidovosti. Jeho talent totiž netkví jen v jeho dokonalé práci s jazykem a originální invenci. Nohavica má hlavně mimořádnou schopnost vycítit převládající pocity v populaci a ztotožnit se s nimi. Proto je tak úspěšný – a proto taky není možno brát jeho tvorbu jako nějaký etalon spravedlnosti.
Nedá se totiž popřít, že lidová nálada tomu, co Nohavica zveršoval, přesně odpovídá. Na druhou stranu je evidentní, že hlas lidu není vždy objektivní. Zrovna teď je podle mne dost zmanipulovaný třeba virálním marketinkem ultrapravice, kterými jsou prodchnuty internetové diskuse a v poslední době už i mediálním nafukováním romských kaus.
Ne neříkám to jako fanatik multikulti, ani jako ten, co chce jít vždycky proti davu. Romská kriminalita je skutečně velký problém – a zřetelně mi vadí její občasné zlehčování v „seriózních médiích“ a povrchní zásahy ve prospěch Romů ze strany europolitiků.
Na druhou stranu mě děsí, jak v posledních dnech „bojovníci proti škodlivé hyperkorektnosti“ stále více získávají pozice a naznačují, že „takhle to dál už nejde.“ Už i velké listy hrají „romskou kartu“ a mají opakovaně na prvních stranách informace typu „Romové bijí české děti“. Přitom je evidentní, že jakkoli byly nedávné útoky na bílé teenagery alarmující, „cikáni“ na ně nemají monopol. Stačí si vzpomenout na jen o něco starší útok zpovykaného bílého rapera na děti v Ostravě či kopance skinů v pražském metru. Každé takové násilí je odporné – bez rasistického motivu jej však mnozí jednodušší čtenáři ale zřejmě odzívnou. Novináři tedy asi zjistili, že „ilegální“ antikorektní nota dává takovým zprávám šťávu, rovnající se přibývajícím čtenářům. To je vcelku pochopitelný jev – ale nebezpečný. Nebezpečnější, než nějaká Nohavicova písnička.
(mk)

Miroslav Václavek odpustil mně i Matěji Koubovi

1.5.2012 v 12:03, Ludvík Hess :
Milý pane Miroslave Václavku, jste-li totožný s Václavkem, pisatelem blogu na www.idnes.cz, prosím, prosím, odpusťte, že jsme do Vás s Matějem zaryli, netušíce, že se jedná o významného českého básníka.
S úctou Lu a Ma

Přeji krásný májový den, právě jsem se vrátil z nádherného mountain bikingového tripu do hor a tak vám tedy pln opiátů, které si tělo vyrobilo odpouštím :-) Ale samozřejmě, že bych vám odpustil i tak, protože v zásadě ani není co odpoutět - teprve rozdílné názory jsou cestou ke smyslu, který je třeba neustále hledat. Pokud jde o mne, hluboce respektuji názor každého člověka aniž by to ve mně zanechávají něco negativního. Nehledě k vašim zásluhám o Baby boxy, které už zachránily tolik dětí. Mějte se krásně a děkuji za mail.
Mirek

Jak dopadl Leopold F. Němec, když mi chtěl pomoci založit nové politické strany

Vážený samozvaný šéfredaktore Lu, milý babydědku.

Vaše oznámení, že zakládáte jednu středo-levou a jednu levo-levo-středou stranu, mne nemohlo nechat v klidu. Zvláště Vaše potřeba nějakých těch podpisů mi připadá celkem logická, ale hlavně snadno splnitelná.
V upřímné snaze vytáhnout Vám trn z paty, zpunktoval jsem na zdejším provinčním Masarykově náměstí petiční akci s názvem „DČ patří DV“. Za každý podpis jsem kasíroval 1 Kč (ale platit šlo i v cizích měnách) a vybranou částku jsem chtěl slavnostně předat Vaší nadaci na pražském Žofíně. Jistě nějakou nadaci máte, nebo založíte. Předání by proběhlo za přítomnosti kamer zcela nezávislé televize, která by exkluzivně, jako první a jako jediná o tom podala zprávu.

Rozběhlo se to slibně. Ale jen do doby, kdy byl zveřejněn odposlech mého rozhovoru se záhrobím. Jak později na četnické stanici vyšlo najevo, petenti se mylně domnívali, že název petice „DČ patří DV“ znamená „Demokratické Česko patří demokratickým voličům“. Po zjištění, že název „DČ patří DV“ ve skutečnosti znamená „Divoké Česko patří Divokému vínu“ se strhla neskutečná vřava, kterou ukončil až hysterický výkřik pana wachtmajstra: „Vypadněte ven, nebo vám zkopu prdel do špičata.“ Uposlechli jsme všichni a obešlo se to bez pokut. Jenom já jsem byl hned druhý den vyzván berňákem, abych podal daňové přiznání. Prý jsem odklonil část petiční daně.

Po tomto neúspěchu jsem k překvapení jinostranců změnil taktiku a rozhodl se podpořit stranu vyhřívaných bedýnek, tak zvaných babyboxů. Abych získal finanční prostředky na volební kampaň jejího předsedy, babydědka, rozhodl jsem se pěstovat a prodávat babyku. Dobře si pamatuji, kolik mne v Praze jedna babyka stála.
Ukázalo se však, že mé chudé a kamenité políčko na Drahanské vrchovině je k pěstování babyky naprosto nevhodné. Urodila se sotva jedna bedýnka a políčko jsem výhodně pronajal pracovitým a skromným asiatům, za symbolické nájemné na padesát let.

Leč nevzdal jsem to. Nahrála mi náhoda, když jsem na kopané slyšel pokřik našich ultras: „Sudí mrkev, sudí křen, vyhoďte ty svině ven.“ Vy jako erudovaný koňák zřejmě kopané (a fotbalu zvlášť) nerozumíte a netušíte, že ho pískají tři sudí. Jeden z nich je hlavní, zbývající dva mu přicmrndávají. Stává se jim, že ten na lajně mává ofsajd nebo faul, ale hlavní na to nedbá a nepískne. Nebo naopak. Tak mne napadlo, pěstovat mrkev a křen. Ty se na rozdíl od babyky hodí do chudé země. Jako na potvoru se v posledních letech přemnožili divočáci (Sus scrofa – všimněte si ten monogram), kteří mi svěřenou půdu svými rypáky za spokojeného chrochtání celou rozryli, a všechno, mrkev i křen, ty svině sežraly.

Dospěl jsem tak k přesvědčení, že Váš pilotní projekt nemá naději na úspěch a není ani životaschopný. Nechci radit, to chraň Bůh, ale raději zůstaňte u svých milovaných lichokopytníků.
Jistě jste to již někdy slyšel. Aby dobrá věc měla naději na úspěch, musí procházet napříč politickým spektrem. Rozhodně nestačí, aby dobrá věc procházela napříč kopytníky. Na jedné straně jsou totiž lichokopytníci (například koně) a na straně druhé sudokopytníci (např. divoké svině). Ale nejsem politolog.
Co dodat. Jak říkal baron Archibald Prášil: „No, snad jsem tolik neřek, dědečku.“

LFN

Svádět současné rozkrádání majetku na komunisty je hloupé

Miroslav Václavek v blogu „Komunista si svůj majetek neznárodní“ tvrdí, že po roce 1989 se majetek za stovky miliard korun stal především předmětem vlastnictví vyvolených členů komunistické strany, nebo příslušníků StB. Je to už staré téma, ale s prohlubující se vnitropolitickou krizí se zjevně zase hodí. I Václavek, podobně jako další pravicoví naivkové, utěšuje podobně naladěné, že veškerý svrab u nás - od tunelování přes korupci až po justiční mafie - je vlastně dílem KSČ. Chtěl bych předeslat, že o totalitních komunistech nemám iluze, jsou to vesměs dogmatičtí nudní strejcové, kteří mají máslo na hlavě. V tomhle jsou ale opravdu spíš nevinně. Chápu milé pravičáky, že by se jim takové vysvětlení hodilo, je však falešné jak pětník.
Stačí se podívat, jak skončili čelní komunističtí funkcionáři. Do jednoho to jsou důchodci, kteří žijí jen lehce nad hranicí životního minima. Ne že by si tento osud nezasloužili, říkat však, že právě oni rozkradli miliardy, by bylo směšné. Správný pravičák jako Václavek však v této chvíli nejspíše pohrdavě zkřiví ret a řekne něco o tom, že tohle byli přece už na sklonku socialismu dědkové - a že hledat by se mělo mezi jejich potomky.
Má pan Václavek pravdu alespoň v tomhle? Podívejme se na to objektivně a pomiňme skutečnost, že je poněkud chucpe vyčítat někomu jeho původ - právě zkušenosti z doby socialismu v tomto směru ledacos napovídají. Ti, co to tvrdí. mají nicméně pravdu v tom, že někteří synové a dcery případně vzdálenější příbuzní komunistických bosů, se skutečně domohli značného majetku. Ostatně aby ne, většinou měli slušné vzdělání a něco do začátku, takže v podnikání měli fóra. To je samozřejmě poněkud nespravedlivé.
Jak se tomu však dalo zabránit, pokud byste z dětí „pupíků“ neudělal lidi druhé kategorie? A nebyla by to zase neodpustitelná nespravedlnost vůči lidem, kteří se na nespravedlnostech totality nepodíleli, jen byli z dobových dobrých rodin? Mají se nespravedlnosti řetězit? Ostatně podobné zvýhodnění měli - upřímně řečeno - v devadesátých letech i bohatí dědicové lidí, kteří si vydělali majlant v exilu. Obě tyto skupiny byly značně zvýhodněny proti jejich neprivilegovaným vrstevníkům – u funkcionářských dětiček to bylo ovšem ostatně do jisté míry vyváženo nezáviděníhodným pokazováním na jejich původ, kterého si v devadesátých letech pochopitelně docela užily. A taky měli peněz méně než "zápaďáci".
Správný pravičák Václavkova typu ovšem namítne, že tato negativa byla vyvážena neviditelným pletivem vztahu mezi bývalými mocnými. Asi takové pletivo existovalo, jsem však přesvědčen, že bylo velmi brzy nahrazeno sítí zbožně peněžních vztahů. Ostatně to, že síla bývalých komunistů nehrála v Čechách zas tak významnou roli, dokazuje jen trochu detailnější nahlédnutí do jmenného seznamu těch, co si tady podezřelé miliardy vydělali. Ne, že by mezi nimi nebyly děti z totalitně privilegovaných rodin (Babiš), zrovna tak tam ale najdete emigranty (Kožený, Bakala) i bývalé řadové zaměstnance někdejších socialistických firem (Pavel Tykač) či veksláky (třeba Radovan Krejčíř). Stejný vzorec funguje myslím i na nižší úrovni podezřelého bohatství. Zkrátka pokud má někdo statistická data o kryptokomunistickém bohatství, ať je předloží. Bez toho jsem zatím přesvědčen, že prostě když zvítězily prachy, vytvořila se mafie docela jiná – v níž kamarádšofty otců hrály jen velmi malou roli. A logika této mafie, stejně jako přesvědčení jejích nositelů, neměla s komunismem nic společného, naopak byla s ním v protikladu.

Matěj Kouba

Chce někdo z vás kandidovat za Stranu Divokého vína?

Moji milí, rozhodl jsem se založit Stranu Divokého vína. A taky Stranu Babyboxů. Strana Divokého vína bude nalevo od středu, Strana Babyboxů bude nalevo od Strany Divokého vína. Pro každou potřebuju nějaké ty podpisy. Hlaste se na adrese redakce či na adrese občanského sdružení Babybox. Obě strany mají sídlo v místě mého bydliště v Hájku 88.
Členové Strany Divokého vína mají zaručeno publikování v časopise s tradicí 48 let. Členové Strany Babyboxů mají nárok přednostně odkládat děti do vyhřívaných bedýnek se sedmiletou tradicí. Neberte to!!
Babydědek a samozvaný šéfredaktor Lu

50. babybox otvíráme ve středu 25. dubna ve 12 hodin na záchrance v Českých Budějovicích v ulici B. Němcové 6! Nemocnice v Havlíčkově Brodu 19. dubna babybox nechtěla a 23. dubna už jej chce.

O zřízení babyboxu mě požádala nemocnice v Krnově! Už nechtějí nacházet podchlazené novorozence na lavičce v parku před nemocnicí, jako se jim stalo 13. dubna.

Nepopírám, že je pro mne „padesátka“ jistou satisfakcí. Připočtu-li ale 74 dětí, které se ohřály ve vyhřívaných útrobách bedýnek, jsem z těch dvou plných školních tříd malinko vyplašený. Jsem si ovšem jist, že babyboxy dětem pomohly odstartovat do lepšího života s rodiči, kteří se o ně mohou postarat.
Padesátý babybox je třetím z nové generace vyhřívaných bedýnek, jimž na Slovensku říkají „hnízda záchrany“, v Polsku „okna života“, v německy mluvících zemích „dětská okna“. Já, který pronikání angličtiny do rodného jazyka nefandím, jsem je pojmenoval babyboxy. Ujalo se to. Všechny tři babyboxy nové generace vyrobil Zdeněk Juřica ve své firmě MONTEL v Náměšti nad Oslavou. Děkuju, Zdeňku. Nedovedu si představit, jak jsem mohl bez tvé nekonečné trpělivosti 65 let žít.
Babybox v Českých Budějovicích vděčí za svoji existenci Ivance Stráské, Vlastě Bohdalové a Marku Slabému, slavícímu ten den svátek – náměstkyni hejtmana, poslankyni a řediteli záchranky. Děkuju všem třem. Děkuju několika desítkám šlechetných mecenášů. Na prvním místě z nich stojí Trade FIDES, a. s. z Brna, náš trvalý dárce. Bez korunek by babybox nebyl. České Budějovice jsou posledním krajským městem, v němž dosud „čapí kolébka“ scházela. Tak bedýnkám na děti říkají v Japonsku. V Itálii je to „kolébka pro život“.
Děkuju lékařům – zvláště pak těm dětským – primáři Pipkovi a jeho zástupkyni Magdaleně Weberové – Chvílové z havlíčkobrodské nemocnice za změnu názoru. Umět jej změnit je velice velkorysé a podpořit projekt, který jsme ještě před čtyřmi dny zavrhovali, je šlechetné. Děkuju hejtmanovi Vysočiny Jiřímu Běhounkovi, který babyboxu v Havlíčkově Brodu držel palce. A děkuju vám, milí novináři, kteří jste nikdy nezklamali a vždy jste babybox podpořili. Nebýt vás, možná by v Brodu nebyl. S tiskovou mluvčí havlíčkobrodské nemocnice jsem uzavřel sázku, že babybox v její nemocnici nebude. Vsadil jsem své letošní hříbě proti jejím jezdeckým botám. Gratuluju, milá Petro, k hřebečkovi Malenor, jehož jste vyhrála.
Děkuju primáři GynCentra Petru Píchovi, slavícímu v den otevření v Českých Budějovicích narozeniny. Děkuju jeho kolegovi Zdeňku Mayerovi z budějovického Pronatalu, stojícímu od počátku při bedýnkách. Děkuju Janu Sváčkovi, který se v Budějovicích narodil, a jeho mamince Dagmaře za podporu. Bez nich by nebyl babybox ani jeden.
Babydědek Lu, 602 305 139, info@babybox.cz

NE babyboxům v Havlíčkově Brodu! Básníku, pomoz!

Havlíčkův Brod v současné době babybox nepotřebuje, prohlásila MUDr. Magdalena Weberová-Chvílová, dětská lékařka havlíčkobrodské nemocnice (magdalenaw@seznam.cz), zřejmě za všechny občany města. Opravdu za všechny?
.
Tak zněla poslední věta při mém jednání o zřízení babyboxu v Nemocnici Havlíčkův Brod ve čtvrtek 19. dubna. Na setkání měsíc předem sjednané s ředitelem nemocnice Řezničenkem (david.reznicenko@onhb.cz) mě doprovázel technický šéf projektu nové generace babyboxů a jejich výrobce Zdeněk Juřica, majitel firmy MONTEL v Náměšti nad Oslavou. V jednací síni nemocnice byl kromě ředitele Řezničenka primář dětského oddělení Michal Pipek (michal.pipek@onhb.cz), dva další lékaři, technický pracovník nemocnice a tisková mluvčí Petra Černo 604 475 082. Jednání se odvíjelo v konstruktivním duchu rozhovorem Zdeňka Juřici s technikem nemocnice o kabelech potřebných k zavedení signalizace, rozměrech a certifikaci babyboxu jako zdravotnického prostředku. Před měsícem jsem oslovil osobním emailem dvě desítky dětských lékařů a gynekologů havlíčkobrodské nemocnice s nabídkou, že jim pošlu podklady o babyboxu jak technické, tak legislativní. Na email jsem dostal jen dvě odpovědi – dr. Magdalena Weberová – Chvílová mi napsala, že si všechno prostuduje sama a nic nepotřebuje. Odpověděl mi i primář gynekologie a porodnice MUDr. Pavel Antonín, s nímž mě již dříve seznámil člen Kolegia babyboxů prof. MUDr. Aleš Roztočil z jihlavské nemocnice a poslanec Sněmovny. Pavel Antonín, rovněž poslanec Sněmovny, je protagonistou babyboxů, a z jeho odpovědi jsem vyrozuměl, že s pediatry nemocnice snadná domluva nebude. Nikdo jiný, ani primář Pipek, mi na email neodpověděl.
V dalším obraze v jednací síni mi ředitel Řezničenko sdělil, jak jej mrzí, že jsem o dnešní schůzce informoval novináře. Jeden z lékařů se mě pak zeptal: Znáte kauzu Zelenka? Po pravdě jsem odpověděl, že nevím, o co se jedná. Pokračoval: Vy nevíte o heparinovém vrahovi? Novináři nás kvůli němu roznesli na kopytech! Došlo mi, že heparinový vrah působil právě v nemocnici, kde teď jednám o babyboxu. Proto tedy mají lékaři nemocnice k novinářům negativní postoj. Přesto tisková mluvčí Petra Černo již 18. dubna odpoledne, tedy 24 hodin před naším jednáním, sdělovala novinářům, že babybox v Nemocnici Havlíčkův Brod nebude.
Poslední obraz patřil dr. Magdaleně Weberové – Chvílové – kladla mi dobře promyšlené otázky. Na všechny jsem popravdě odpověděl, leč pochopil jsem, že směřují k jedinému závěru – babybox si v nemocnici nepřejí. Po půlhodinovém výslechu jsem položil jedinou otázku doktorce M. W. Ch. – Chcete v nemocnici zřídit babybox, paní doktorko? Odpověď jste si, moji milí, přečetli v titulku.
Dovolte nám odejít, požádal jsem přítomné lékaře. Tuto žádost a následné zdvořilé rozloučení vykládají nyní v nemocnici jako moji neochotu k dalšímu jednání. Že nebude snadné mi již 18. dubna večer volal osobně hejtman Vysočiny MUDr. Jiří Běhounek, protagonista babyboxů. Na oplátku jsem mu po jednání jeho očekávání potvrdil zase já. S prohlášením podobným tomu, které pronesla dr. M. W. - Ch., jsem se už jednou setkal. Poslal mi je písemně někdejší ředitel Fakultní nemocnice v Hradci Králové Leoš Heger, dnešní ministr. V Hradci Králové babybox není potřeba. K mé hrůze bylo za pár týdnů nalezeno v třídírně odpadu v Hradci Králové mrtvé tělíčko novorozené holčičky.
Ve čtvrtek 19. dubna bylo do babyboxu v Nemocnici Šumperk odloženo 74. děťátko, třetí šumperské. Je to chlapec a na počest svého přítele a správce nemocnice Martina Pelnáře, s nímž jsme babybox zřizovali, jsem jej pracovně pojmenoval Martin. Ať žije Martin!
Týž den, ve čtvrtek 19. dubna, mě požádal ředitel nemocnice v Krnově MUDr. Ladislav Václavec o zřízení babyboxu. V lesoparku na lavičce před nemocnicí totiž našli novorozeného klučíka, jehož teplota po náhodném nálezu činila jen 29 stupňů. Lékaři v nemocnici jej zachránili a dali mu jméno Aleš Lesák. Ať žije Aleš!
Babydědek Lu

Ochutnávka vín (řekněme něco jako reportáž)

Důležitou akcí každoročního lyžařského zájezdu vesnické partičky do Itálie je ochutnávka vín. Karel je na slovo vzatým vinným odborníkem, který se umí opít a povýšit tuto činnost na vysokou společenskou úroveň. Zatímco neználek se opije za pár eur, znalec dokáže při upřesňování vína utratit mnohem víc. Kolotoč moudrosti žene ceny vybraných vín tak vysoko, že normální smrtelník by na jednu sommelierem požehnanou opici pracoval celý rok. Marně už Karel několik let vtlouká do vesnických hlav, jak správně držet sklenku a kterou na jaké víno zvolit. Jak otevírat víno, aby se neleklo. Co je to první, druhý, třetí a čtvrtý nos. Jak důležitým prvkem je špunt. Na co se zaměřit při koupi správné láhve. K jakému jídlu které víno patří. Vysvětluje celý proces výroby, distribuce a další nezapamatovatelné nezbytnosti vinaře znalce. Nenásilnou formou Karel prezentuje slušné oblečení, chování u stolu a jak nebýt ve společnosti za pitomce. Tento sisyfovský boj léta svádí se zarputilostí sobě vlastní.
Aby ochutnávka měla patřičnou dynamiku, potřebuje pomocníka a tím je vždy Juan. Ten se i tentokrát čistě ustrojil. Vzal si tričko s Mickey Mousem a nápisem Fuck You, který komicky zvýrazňoval vystouplý zakulacený pupek. Padající vojenské kalhoty s koncem pásku ležérně se houpajícím mezi nohama, značkové kecky a nezbytný klobouk svědčily o tom, že ne vždy dával Juan u Karlových lekcí pozor. Kontrast mezi Juanovým nenuceným image a elegantně ohozeným Karlem v košili dával tušit nevšednost akce.
Láhve vín, sklenky, karafy na vyplivování, sýry a ostatní atributy pro správnou ochutnávku byly vzorně uspořádány na bílých ubrusech. Na programu byla Itálie. Neboli vína vypěstovaná na italských vinicích. Při ochutnávce se začíná běžnými levnými víny. Ta pijí nezkušení a sommelier zadržuje smích nad jejich naivitou. Znalec se po napití takového vína zašklebí, jako kdyby vypil louh, a bez váhání ho vyplivne do karafy.
Následují dražší značky. Ty už stojí za očuchání, srkání a vyluzování odborných zvuků. Některé z nich má cenu i polknout, ale jen výjimečně. Drahá vína jsou válena na jazyku za uznalého pokyvování a srovnávání s kopřivou, lesním ovocem, kyselým zelím, dámským přirozením a podobnými pochutinami. Vrcholem jsou nejdražší krásná vína, která se urodila na vinicích s pikantním příběhem. Po dvou hodinách degustace je sommelier v transu a nevnímá hloupé poznámky na svá trefná přirovnání vína typu: „Všimněte si vůně zpoceného koně.“
Posluchači šplhouni se opičí po sommelierovi. Opilci žádná vína neplivají a nenápadně upíjí i ta vyplivnutá či vylitá do karafy. Rebelové ruší nevhodnými průpovídkami jako: „Vůni zpoceného koně všichni důvěrně známe z běžného občanského života.“
Ochutnávka má být zakončena vínem bombou večera. A tady se provalilo Juanovo škobrtnutí, pro které se Karel přestal ovládat. Juan se během ochutnávky zapovídal s italskou servírkou, která byla jako na potvoru z oblasti, odkud pocházelo víno „perla večera“. Juan, netuše jedinečnost nápoje, kuchařce lahůdku v průběhu ochutnávkového večera bezelstně naléval, takže v láhvi zůstala pouhá dvě deci vína.
Když měla vyvrcholit extáze a mělo být rozlito nejlepší víno, Karel uchopil téměř prázdnou láhev. V Karlových očích se nejprve zračila nesmírná lítost, která se po patnácti vteřinách proměnila v ukrutný vztek. Juan se nechápavě postavil před Karlem do pozoru, tuše, že se stalo něco strašlivého. Karel na něj zařval: „Ty idiote, co se mi do toho sereš! To snad není možný, on bez mýho vědomí rozleje to nejlepší víno! Jak to mám rozlejt třiceti lidem?“
Po minutě obdobných nadávek si Juan sedl do rohu, schoulil se rezignovaně do klubíčka a srdceryvným smutným hláskem pronesl: „Selhal jsem.“ Po zbabrané ochutnávce, která se ve srovnání s předchozími díky zábavnému závěru kromě Karla a Juana všem líbila nejvíc, se začal sommelier s pomocníkem usmiřovat. Karla mrzelo, že se na Juana tak obořil. Aby ho uchlácholil, pravil: „Juane, já tě nenazval idiotem.“ Juan plačtivě: „Nazval.“ Karel se nejprve snažil tuto skutečnost vyvrátit, ale Juan si pohotově sehnal několik svědků, které mu nařknutí idiotem ochotně dosvědčili. Karel si povzdechl a zahnán do kouta začal improvizovat. Popisoval mu stupnici duševních chorob a vysvětloval jednotlivé rozdíly. Ne zcela přesně a ne zcela úspěšně líčil idiota jako poměrně sympatickou osobu, která se občas splete. Zbytek večera sommelier a pomocník strávili výměnou vzájemných komplimentů. Ve skutečnosti je idiocie těžká slabomyslnost. Jde o starší označení hluboké a těžké mentální retardace odpovídající IQ nula až třicet bodů.

Miroslav Závora

Bohumil Hrabal, krásná Poldi a Kladno

Na středeční (11. 4. od 17 hod.) přednášce Tomáše Mazala ve Středočeské vědecké knihovně v Kladně se z úst znalce života a díla Bohumila Hrabala více dozvíte, proč byl počátek padesátých let minulého století pro Bohumila Hrabala /a nejen pro něho/ tak ostrým zlomem života, do jaké "melancholické apokalypsy" se propadl svět tradičních středoevropských hodnot, kterak z doktora práv se stal nádeník a jak jeho lyrické básně překlopily se do prózy totálního realismu i mnohé další zajímavosti ze života slavného spisovatele včetně dvou krátkých unikátních dokumentárních snímků.
V prostorách knihovny je k vidění i expozice některých věcí, strojopisů, knih a jiných marginálií z pozůstalosti Bohumila Hrabala.
/ZS/

Stanislav Vávra má narozeniny

Číslo je složená ze dvou mně milých: ze sedmičky a z devítky. Gratuluju, milý Stanislave. Nemysli si ovšem, že jsi doyen autorů Divokého vína, máme ještě vyzrálejší.
Stanislav Vávra s bratrem Vladimírem a vrstevníky Šmorancem a Buřilem vytvořili koncem padesátých let tvůrčí skupinu Libeňští psychici. Objevují se i v textech Bohumila Hrabala. Fotografie jako doklad o vztahu Vávry a Hrabala vám posílá ze svého archivu Tomáš Mazal. Hrabal+Pipsi+Standa Vávra rok 1957, foceno u Hrabala Na Hrázi 24. Na druhé fotografii Stanislav objektivem ručně dělaného fotoaparátu Vladimíra Boudníka, Libeň 1953. Více o Stanislavovi na www.stanislav-vavra.cz

Mazal přednáší o Hrabalovi

V Malé galerii Středočeské vědecké knihovny v Kladně www.svkkl.cz je od
5. dubna do 15. května 2012 k vidění výstava dokumentů a dalších rozličných marginálií ze soukromé sbírky Tomáše Mazala a sbírek Vlastivědného muzea Nymburk.
Přednáška Tomáše Mazala nazvaná „Bohumil Hrabal, Krásná Poldi a jiná setkání“ proběhne ve Středočeské vědecké knihovně v Kladně dne 11. dubna od 17 hod.
/ZP/

Co si myslí Zdeněk Janas

Ježek v kleci


Povídačky tetky Kačky
s tetkou Biskou na rohu
Prádlo světoznámé značky
Svědomí – kus tvarohu

Tak si spolu povídáme – vesele se klamem
Pelemelem intimity i veřejné věci
Hlavolamovatějším jsme přitom hlavolamem
než je ježek v kleci

Reakce Alexandry Lukášové na článek My, děti Sítě z Divoké vinice

Jestli je naše generace ovliněná internetem? Určitě je. No a co? Vy jste nám dali prostor, vy jste nám dali tu možnost, milí rodiče a učitelé. Na vysoké škole mi bylo řečeno, že není umění vše se naučit nazpamět, ale umění je si informace najít... Je pravda, že zanedbáváme četbu a mnoho z nás nezná vůni tiskařské černě a není schopno pojmenovat klasiku... Ale co, jiní zase neznají kvantové vzorce, neumí derivovat či vypočítat banalitu jménem procenta. Každý jsme přece originál... tak to má taky být. Nezměnily se určitě dvě věci. Holky si kvůli klukům malují na obličej nesmyslé barvičky, někdy se podobají indiánům. Kluci jsou zase vládci a ochránci... mnohdy zbytečně a směšně. Ale je to tak. Život není o generaci, která byla před čtyřiceti lety a je teď, život je jenom bojem o lásku a přízeň toho druhého. Nic se nezměnilo. Jen forma komunikace, kterou jsme si zvolili, je totiž jednodušší. Jenomže, kdybyste měli tu možnost vy? Recitovali byste dívkám verše? Nebo je napsali do sms zpráv či mailů? Scházíte se v klubech a recitujete? Nebo píšete do internetových časopisů? Nesvádějte to na dobu. Dobu tvoříme my, my lidé! A jenom my jsme si udělali to, že jsou z nás virtuální milenci a přátelé. My můžeme za to, že láska se vyjadřuje prostřednictvím klávesnice a rychlého připojení. Ale ne my, mladí, my všichni za to můžeme. My jsme se s tím smířili.

My, děti Sítě

Myslím, že si to ani neuvědomujeme, ale naše děti jsou skutečně dost jiné, než generace před nimi. Vypovídá o tom i tento text Piotra Czerskiho.
(ds)

V mediálním diskursu snad není slovo nadužívanější než "generace". Jednou jsem zkusil spočítat, kolik generaci bylo vyhlášeno za posledních deset let, od známého článku o takzvané "Ztracené generaci". Bylo jich asi dvanáct a spojovalo je jedno: existovaly pouze na papíře. Skutečnost nám nepřipravila jediný hmatatelný, smysluplný a nezapomenutelný impuls, jehož společné prožití by nás jasně oddělilo od předchozích pokolení. Zatímco jsme jej hledali, zásadní změna přišla nepozorovaně: zapletla se do kabelů televize, protlačila pozemními i mobilními telefony a především přitekla všeobecně dostupným Internetem. Teprve dnes, po patnácti letech, můžeme pochopit, jak mnoho se změnilo.

My, děti Sítě - my, kteří jsme vyrostli s Internetem a na Internetu - jsme "generací", která ten termín naplňuje jistým podvratným způsobem. Nedostali jsme vnější podnět od reality, ale proměnu reality samotné; nespojuje nás obvyklý, ohraničený kulturní kontext, nýbrž vědomí svobody jeho výběru a sebeurčení.

Uvědomuji si, že při psaní příliš používám zájmeno "my" - naše "my" je mlhavé, nejasné a oproti starým škatulkám - přechodné a nestálé. Pokud říkám "my", znamená to "mnozí z nás" nebo "někteří z nás". Když napíšu "my jsme", znamená to "můžeme být". Používám to "my" jen proto, abych o nás vůbec mohl psát.

1.

Vyrostli jsme na Internetu a s Internetem. Rozděluje nás pro vás nepochopitelná odlišnost: "nesurfujeme" a Síť pro nás není "místo" nebo "virtuální realita". Nevnímáme Internet odděleně od skutečnosti, je to její součást: neviditelná vrstva, prolínající hmotným prostředím. My Internet nepoužívame - my v něm a s ním žijeme. Kdybychom vám, analogovým, měli vyprávět svůj bildungsroman, bude Internet přirozenou součástí každého obrazu a prožitku, který nás formuje. V Síti nacházíme přátele i nepřátele, chystáme si taháky do školy, domlouváme mejdany i společné učení, online se zamilováváme i rozcházíme. Internet pro nás není technologie, kterou bychom se museli naučit používat a zvládat. Síť je proces, který se neustále děje a mění před našima očima, s námi a skrze nás. Na okrajích vznikají a zanikají technologie, služby jsou spouštěny, rozkvétají a upadají, ale Síť zůstává, neboť Síť jsme my, kteří spolu komunikujeme pro nás přirozeným způsobem - mnohem více a účinněji, než bylo možné kdy dříve v dějinách lidstva.

Vychovala nás Síť a myslíme trochu jinak. Schopnost najít informaci je pro nás stejně běžná, jako pro vás najít nádraží nebo poštu v cizím městě. Pokud se chceme něco dozvědět - jaké jsou první příznaky neštovic, jestli účet za vodu není podezřele vysoký nebo proč se potopila "Estonia" - děláme to s jistotou řidiče auta s GPS navigací. Víme, že potřebné informace najdeme na více místech, dokážeme se tam dostat a umíme posoudit jejich věrohodnost. Zvykli jsme si, že místo jedné odpovědi jich najdeme mnoho a umíme z nich poskládat nejpravděpodobnější verzi, přičemž vyloučíme ty, které jsou nevěrohodné. Vybíráme, filtrujeme, pamatujeme si - a jsme připraveni kdykoli nahradit informaci, kterou si pamatujeme, její novou, lepší verzí.

Síť je pro nás něco na způsob sdílené vnější paměti. Nemusíme si pamatovat nepotřebné detaily: data, sumy, vzorce, paragrafy, jména ulic nebo podrobné definice. Stačí nám abstrakt, podstata, která je potřebná k pochopení informace a propojení s jinými informacemi. Až budeme potřebovat podrobnosti, získáme je v několika vteřinách. Nemusíme také vědět všechno - víme, kde nalézt lidi, kteří se zaměřili na to, co neznáme, a můžeme jim věřit. Lidi, kteří se o informace dělí ne pro zisk, ale z přesvědčení, že informace žije pohybem, že chce být volná a že jejich výměnou vyděláváme my všichni. Každý den: při učení, v práci, při řešení každodenních obtíží, ze záliby. Dokážeme spolu soutěžit a máme to rádi, ale naše konkurence, touha odlišit se, je založena na znalostech, na schopnosti informaci vyložit a zpracovat, nikoli monopolu na ni samotnou.

2.

Být součástí kultury pro nás není nic zvláštního - globální kultura je základním kamenem naší totožnosti, je pro naši definici mnohem důležitější než tradice, historické příběhy, společenské postavení, původ nebo jazyk, který užíváme. Z oceánu kulturních prožitků si lovíme ty, které nám nejvíce vyhovují - odpovídáme na ně, hodnotíme je, tato hodnocení pak ukládáme na stránky k tomu určené a ty nám napovídají další alba, filmy nebo hry, které by se nám mohly líbit. Některé filmy, seriály nebo videa sledujeme s kolegy z práce nebo známými z druhé strany zeměkoule; své nadšení pro jiné sdílíme jenom s hrstkou lidí, se kterými se možná nikdy osobně nesetkáme. Odtud pramení naše přesvědčení, že kultura je zároveň globální i individuální. Pro tohle k ní potřebujeme volný přístup.

Nedomáháme se toho, aby veškerá kultura byla zadarmo - ačkoli když něco vytvoříme, obvykle to prostě pustíme volně do oběhu. I když se technologie rozvinula tak, že kvalita filmu nebo nahrávky, kdysi vyhrazená omezené kastě profesionálů, je nyní dostupná každému, chápeme také, že něco vytvořit stojí materiál i práci. Jsme ochotni platit, ale obrovská přirážka, již požadují distributoři, nám připadá očividně přemrštěná. Proč bychom měli platit za šíření informace, kterou můžeme okamžitě dokonale zkopírovat bez toho, aby se zmenšila hodnota originálu? Pokud dostáváme pouze informaci samotnou, chceme aby cena byla přiměřená. Jsme ochotni si připlácet, ale očekáváme za to nějakou přidanou hodnotu: zajímavý obal, gadget, vyšší kvalitu obrazu, možnost dívat se tady a teď bez čekání na stažení souboru. Umíme vyjádřit uznání a chceme odměnit autory (od té doby, co peníze nejsou bankovky, ale jen řetězce čísel na obrazovce, placení se stalo druhem symbolické výměny, ze které něco mají obě strany), plnění prodejních plánů korporací nás ale nezajímá. Není to naše vina, že jejich byznys v tradiční formě ztratil smysl - a místo aby tu výzvu přijaly a nabídly nám něco navíc k tomu, co můžeme mít zadarmo, uzavřely se do svých zastaralých pevností.

A ještě něco: nechceme platit za své vzpomínky. Filmy, které si pamatujeme z mládí, hudba, která nás doprovázela před deseti lety - ve vnější síťové paměti jsou to prostě vzpomínky. Vyvoláváme je, vyměňujeme a pracujeme s nimi stejně samozřejmě, jako vy vzpomínáte na "Nemocnici na kraji města". Pohádky, které nacházíme v Síti a ukazujeme je svým dětem stejně, jako vy jste nám vyprávěli o Červené Karkulce nebo třech kůzlátkách. Dokážete si představit, že vás za tohle někdo odsoudí podle nějakých zákonů? My také ne.

3.

Jsme zvyklí, že naše účty se platí samy - tak dlouho, dokud jsou na kontě peníze; víme, že založení bankovního účtu nebo přenos čísla k jinému operátorovi je otázka vyplnění jednoho online formuláře a jednoho podpisu na smlouvě, kterou přiveze kurýr; že výlet na druhý konec Evropy s prohlídkou jiného města někde v polovině cesty se dá zařídit za dvě hodiny. Jako uživatele státu nás tak stále více dožírá zastaralost jeho rozhraní. Nechápeme, proč má daňové přiznání tolik formulářů a proč ten hlavní má přes sto kolonek k vyplnění. Nechápeme ani povinnost odhlásit se v jednom městě a znovu přihlásit v jiném při stěhování - jako by to jeden úřad nemohl sdělit druhému bez nás (a vynechejme raději nesmyslnost onoho povinného hlášení).

Nemáme ani stopu toho klidného, pokorného smíření, kterým se vyznačují naši rodiče, přesvědčení o neobyčejné důležitosti úředních zaležitostí a posvátné povaze jednání s úřady. Necítíme ten respekt, pocházející ze vzdálenosti mezi prostým obyvatelem a majestátem "vládců" v nadoblačných výšinách. Vidíme společenskou strukturu jinak než vy - je síťová, ne stupňovitá. Zvykli jsme si, že můžeme zkusit dát se do řeči s každým - novinářem, starostou města, vysokoškolským profesorem nebo známým zpěvákem - a nepotřebujeme k tomu žádná oprávnění, vyplývající ze společenského postavení. Úspěch takové debaty závisí pouze na tom, zda obsah naší zprávy bude natolik zajímavý, aby stálo za to odpovědět. A díky spolupráci, neustálým debatám a obraně argumentů v ohni kritiky máme pocit, že náš pohled na věc je prostě lepší - proč bychom tedy neměli očekávat vážnou debatu se svou vládou?

Narozdíl od těch, kteří považují "demokratické instituce" za neměnný pomník, necítíme k nim v jejich současné podobě nábožnou úctu, ani nevěříme v jejich neoddiskutovatelnost. My nepotřebujeme pomníky. Potřebujeme systém, který splní naše očekávání: bude přehledný a účinný. A naučili jsme se, že změna je možná; že každý systém se špatným ovládáním může nahradit - a nahradí - nový, výkonnější, lépe uzpůsobený našim potřebám, nabízející více možností.

Ze všeho nejvíce si vážíme svobody: svobody projevu, svobody přístupu k informacím a kultuře. Cítíme, že právě díky svobodě je Síť tím, čím je a je naší povinností tuto svobodu chránit pro budoucí generace stejně, jako pro ně chráníme životní prostředí.

Možná jsme to ještě nepojmenovali, možná si to ještě ani neuvědomujeme, ale myslím, že to co chceme je skutečná, opravdová demokracie. Demokracie, o které se vašim spisovatelům ani nezdálo.

(převzato - bez korektury- z webu mum.sffh.info)

Odpověď Zdeňka Janase

NA MOU DUŠI, NA PSÍ UŠI

Prohlásit mohu odhodlaně –
nestraním vůbec žádné straně
Rád bych žil životem bez politiků
kdy cítit a ctít bychom mohli morálku a etiku
kdy každý vzal by si co zaslouží si
kdy nemuselo by se ze zoufalství skákat z římsy
kdy nehonili by nás z bláta do louží

Kéž máme se tak jak si kdo zaslouží

ne jak se zachce pimprlátek vodičům
Pravdou je že poezie není děvka ani ficka
ale že měla by a dokáže vždy a k všemu si své říci v každé době

Ne-li – pak je to facka historická
samé sobě

Zdeněk Janas

Podstata problému

(reakce na polemiku mezi pány Janasem a Julišem - viz předchozí aktualita)

Milý pane Juliši

Proč tady hřímat o plyši

Kdo chystá projev na schůzi

Ať neposílá pro múzy

Múza holt není naše ficka

Múza ta bývá nadstranická!

Dušan Spáčil

Výtvarník a ilustrátor Daniel Ladman má dvě šestky!

Daniel Ladman mě plní hlubokou nostalgií. Poprvé jsme spolu pobývali ve sklepním Klubu poezie v domě číslo 4 v libeňské Krejčího ulici v roce 1964. Daniela tam poslal Václav Hrabě, v tu dobu vychovatel v lakýrnickém a malířském učilišti, kam Daniela poslali ze střední výtvarné školy, kterou nereprezentoval dost důstojně. Václav Hrabě tou dobou pracoval po nocích jako kluk pro všechno v poetické vinárně Viola, kde mj. taky prodával první tištěná čísla Divokého vína. Ve Viole se Daniel seznámil s Honzou Krejcarovou či Janou Černou, a ta se po několika letech stala Janou Ladmanovou.
Když Jana odešla do básnického nebe, seznámila moje někdejší dávná umělecká guru Johana Kohnová mladého výtvarníka se svojí sousedkou a kamarádkou Mirkou. Ti dva spolu zplodili šest dětí - tři holky a tři kluky, nejmladšímu je teď dvanáct let.
Daniel Ladman mi věnoval svoji poslední knížku Plzeňsko v lidové písni, kterou ilustroval 340 obrázky. Ať žije Daniel Ladman a jeho 66! www.ladman.cz

Sledoval jsem parlament...napsal mi Zdeněk Janas

Hnízdo pro kukaččí vejce

Reformy bez formy
Arogance
Ode zdi ke zdi
slovní tance

Upřímnost
samá ctnost
pravda a zájem

Na co si
proboha
zas jednou hrajem?

Zrcadlo zrcadlo
jak dlouho ještě
budeme hnízdo plést
z větru a deště?



PLNÍM SVŮJ SLIB A PUBLIKUJU REAKCI VIKTORA JULIŠE Zdravím Vás, posílám to první, co mne dnes napadlo: ( a tak trochu v souvislosti s panem Janasem) Soudruzi a soudružky měli dostat do držky! Takhle zbylo jenom klišé - revoluce celá z plyše...

Pocta Jiřímu Žáčkovi

Mistrovi

Když jedním dechem Žáčka čtu
jenž píše k uzoufání lidsky hluboce a lehce
zastáncem se stávám eutanázie
při absenci všech etických propočtů

Po tužce se mi už ani sáhnout nechce

Po léta v mé mysli pocit žije
že upachtěný rozsévač jsem v poli poezie
Jen tak do počtu

Zdeněk Janas

JIŘÍ ŽÁČEK VZÁPĚTÍ ODPOVĚDĚL Milý Luďku, básnička pana Janase mi příliš lichotí. V našem nepočetném básnickém spolku jsme všichni kolegové, tak jacípak mistři! Jednou se vylíhne dobrá báseň mně, podruhé kolegovi (a potřetí, ať jsme genderově korektní, nějaké krásné múzické kolegyňce). Ale je dobré umět kolegu pochválit, když je zač. S poděkováním Jiří Žáček