literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Židovská křídla v Iluzi

Slova mají křídla jsou tentokrát věnována autorům, kteří se hlásí k židovským kořenům. Na večeru vystoupí prozaik Ivan Klíma, básnířka Sylva Fischerová a záhadný autor Chaim Cigan ( známý i jako Karol Sidon) Více najdete na plakátě. Vzhledem ke slovutným jménům bude asi plno - doporučujeme proto váženým návštěvníkům přijít už po šesté, dát si kafe - a zajistit si tak místo u stolu.
Dušan Spáčil a Lubor Falteisek

Karel Sýs a Jarda Holoubek získali významnou literární cenu!

Cesta života
Mezinárodní literární cena Jugra byla založena v roce 2007 Chanty-Mansijskou bankou za podpory Vlády Chanty-Mansijského autonomního okruhu. Laureáty se dosud stalo více než 40 spisovatelů, básníků, kritiků, literárních vědců a překladatelů z Ruska, Běloruska, Ukrajiny, Srbska, Bulharska, Řecka, Makedonie a Ázerbájdžánu, například Valentin Rasputin, Jurij Poljakov, Daniil Granin, Jurij Kozlov… Ceremonie udílení cen se odehrává v Chanty-Mansijsku, Moskvě a Sankt-Peterburgu. V poslední době věnuje velkou pomoc organizaci ceny literární fond Doroga žizni (Cesta života) v čele s básníkem Dmitrijem Mizgulinem.
Mezi letošními laureáty jsou i čeští básníci Jaroslav Holoubek a Karel Sýs.
Přinášíme projev Karla Sýse, proslovený rusky 20. února 2015 v městě Chanty-Mansijsk při předání mezinárodní literární ceny Jugra v nominaci Slovanská kniha.
K ceně Jugra se ještě vrátíme podrobněji.

Drazí přátelé,
rusky jsem se učil ve škole, ale bohužel jsem už mnoho z ruského jazyka zapomněl.
Slovo „bohužel“ dnes vyslovím ještě několikrát.
Slované bohužel neznají jeden druhého tak, jak by bylo zapotřebí.
V revolučním roce 1848 – v době slovanského sjezdu v Praze – se mezi sebou domlouvali německy.
U nás v Čechách žije jen deset milionů lidí a skoro polovina obyvatel už nečte knihy. Čte, ale leda detektivky nebo horory, a především kouká na televizní seriály bez konce i bez ducha.
Proto vám chci říci: velice vám děkujeme za udělenou cenu, za zájem o českou literaturu a především o poezii. Není to ocenění jen mé a mého přítele, českého básníka Jaroslava Holoubka, ale je to ocenění celé české literatury. Doufáme, že žije a bude žít.
Tuto cenu dostáváme ve vašem městě, v kterém – bohužel – můžeme pobýt jen jediný den.
Doma jsem se díval na mapu a zjistil, že hrdina mého milovaného románu Julese Verna
Michail Strogov putoval Sibiří bohužel o mnoho kilometrů jižněji. Kdyby tak kráčel po Čechách, už by šel jinou zemí.
Z mapy jsem rovněž zjistil, že slavný tunguzský meteorit spadl na zem mnoho kilometrů východně odsud, a tak ho – bohužel – nemůžeme spatřit.
Nu, nevadí, snad nejsme ve vašem městě ani ve vaší vlasti naposledy!
U básníků je to už tak: není třeba vidět, ale je třeba vzít na pomoc fantazii. A tak spatříš Michaila Strogova, jak kráčí za svým snem, i spatříš tunguzský meteorit, jak přináší lidem všech zemí vzkaz z dalekých hvězd.
Ještě jednou – drazí přátelé – velice vám děkujeme!
Jmenuji se Karel – Charlie, ale neřeknu „J‘suis Charlie, ale j‘suis Rossija!

Kde by měly být instalovány varhany?

Člověk by nevěřil, co všechno se dá stihnout za pouhých pět minut, během nichž Ludvík Hess otáčel svůj bourák v uličce, kde ještě nikdy nikdo auto neotočil. V těch pěti minutách jsme stačili probrat začátky pražské Violy, dramatické osudy jejích zakladatelů, americké beatniky, Ginsbergův majálesový happening v roce 1963, české beatniky, založení Divokého vína, smrt Václava Hraběte a Ladislava Landy a také pohlavní život západních Slovanů v čase velikého zmatení myslí. Ale hlavně mi stačil předat vzácné dvouCD s představením Violy Komu patří jazz z roku 1963, z něhož se dozvíte odpověď na otázku uvedenou v záhlaví tohoto článečku. Čtenáři Václava Hraběte to ovšem vědí zpaměti: „tak jako v jiných katedrálách / i na nádraží by měly být / instalovány varhany“.
Jiří Žáček

Před padesáti lety - 18. února 1965 - přiletěl do Prahy Allen Ginsberg!

Na ruzyňském letišti se ocitl poté, co jej z kubánské Havany vyhostili a posadili do prvního letadla, které právě odlétalo - do Prahy. Když si Ginsberg povšiml, že přistál v Praze, vzpomněl si, že má v notýsku telefon na Jana Zábranu a Josefa Škvoreckého. Po krátkém telefonátu ujížděl Škvorecký pro Ginsberga do Ruzyně. Na Svazu československých spisovatelů zařídil Ginsbergovi stipendium.
Allen Ginsberg se v plátěnkách a baloňáku vydal rozbředlým sněhem po pražských ulicích a nejvlídněji byl přijat ve Viole na Národní třídě. V nejbližších dnech se spojily osudy mých známých, kamarádů a přátel. Ve Viole recitoval můj pozdější kamarád Jiří Ostermann, mimo jiné i Ginsbergovy básně. Viola byla domovem Vladimíry Čerepkové, zvané milá sedmi loupežníků. Byl jsem jedním z nich. Jako osvětlovač a holka pro všechno pracoval ve Viole Václav Hrabě, který tam mj. prodával Divoké víno. V Divokém víně č. 2 roku 1965 vyšel rozhovor s Allenem Ginsbergem podepsaný Hrabě & Machálek & Hess. Vaška Hraběte dělily od smrti jen hodiny.
Mladým básníkům Divokého vína Pavlu Beranovi a Janu Samohelovi se podařilo přivést Ginsberga do malého pokojíku, jakési komory bez oken, jenom s ventilací do chodby činžáku ve Štěpánské ulici v Praze. Helenu Pěknou, Samohelovu novomanželku, z kumbálu vystrnadili a vychutnávali si ve třech s Ginsbergem tepla svých těl. Detaily popíšu v rozsáhlejší vzpomínce.
Allen Ginsberg byl hostem našeho sklepního Klubu poezie v domě číslo 4 v libeňské Krejčího ulici a setkání s mladými básníky v Divadle S. K. Neumanna na třídě Rudé armády, dnes v Divadle Pod Palmovkou na Zenklově třídě. Potkal se tam s Ladislavem Landou, sedmnáctiletým nadaným básníkem, kterého od smrti dělily jen dny. Podrobnosti taky příště.
L. H.

Právě před padesáti lety

Je 17: 20 hod. čtvrtek 18. února 1965. Na pražské ruzyňské letiště dosedá letadlo společnosti Aeroflot letící na své pravidelné lince Havana-Praha. O pár minut později z něho vystupuje spolu s ostatními cestujícími i 39letý divoce vyhlížející vousatý a černovlasý muž s lysinou na čele oblečený v lehkém šedavém baloňáku a ošmajdaných teniskách – americký básník Allen Ginsberg. Byl právě vyhoštěn z Havany, kam byl před tím pozván jako vážený porotce literární soutěže, kterou organizovala havanská vládní nadace Casa de las Americans. Na „ostrově svobody“ se Ginsberg na veřejnosti choval tak „svobodně“, že jej jednoho rána na konci pobytu státní úředníci přistěhovaleckého úřadu rovnou z hotelu posadili do prvého letadla do Prahy coby nežádoucí osobu.
Ruzyňské letiště sloužilo v té době pro lety z Kuby do USA (v důsledku blokády Kuby) jako přestupní místo. Přímé lety z Havany neexistovaly a Ginsberg tedy v Praze čekal na své letecké spojení do New Yorku. Ale pak si vzpomněl „že má v Praze dva známé. Jednomu tedy zavolal. Ten známý si myslel, že básník telefonuje z New Yorku. Básník ho vyvedl z omylu. Potom strávil noc ve společnosti dvou pražských přátel a ráno se rozhodl, že si pražský pobyt do neurčita prodlouží,“ popisuje Josef Škvorecký (v knize Hlas z Ameriky, Toronto 1990) nečekanou situaci.
Oním druhým známým byl básník a především překladatel Jan Zábrana, který již v roce 1959 ve svém překladu uvedl ukázky z proslulé sbírky Ginsberga „Kvílení“ ve Světové literatuře.
Kde onu noc společně všichni tři strávili, však již nevíme, i když v té době nočních podniků v Praze bylo skutečně minimum.
Následující den vzal Škvorecký Ginsberga do sídla Svazu československých spisovatelů, aby mu pomohl s formalitami k povolení pobytu. Navíc Ginsberg měl v Praze sdostatek finančních prostředků za honoráře z otištěných básní a tantiemy za pořady jeho poezie v Poetické vinárně Viola. Ginsberg se proto ubytoval v luxusním hotelu Ambassador na Václavském náměstí a jeho první pražská etapa (až do 19. března 1965 kdy odjel vlakem do Moskvy) mohla tedy započít….

Tomáš Mazal

Bronislava Kuzica Rokytová a Oskar Kokoschka zvou na výstavu!

Kurátorka výstavy Bronislava Kuzica Rokytová je čerstvou maminkou malého Jonatána. Jeho tatínkem je akademický sochař Milan Kuzica, tvůrce Keltky, jež mi byla zapůjčena na převýchovu do Hájku. Keltku můžete do své sbírky získat za pakatel. Nádherná nahá holka je k mání za pouhých osmdesát tisícovek. Stačí napsat Milanu Kuzicovi na spr@volny.cz. Sbohem, Keltko!

Profesor Milan Nakonečný, největší postava současné české psychologie, má narozeniny.

Blahopřeju k Tvým třetím narozeninám, milý Milane! Je mi velkou ctí, že jsi mě osobně přijal ve svém táborském domě a doporovodil mě do Husitského muzea v táborské radnici. Tvoje vzpomínka, jak Ti Daniel Ladman a Jana Černá alias Honza Krejcarová, přivezli knihy z jakési pozůstalosti, potvrzuje teorii, že všechno souvisí se vším. Těším se, že historku v Tvém literárním podání přinesu čtenářům Divokého vína. Jsem hrdý, že jsem v druhé polovině šedesátých let mohl být Tvým studentem a některá Tvá moudra užívám i dnes po pěti desítkách let. Tvůj Lu

Tomáš Mladějovský zve na výstavu svých obrazů!

Dobrý den, vážený pane Lu,
dovoluji si Vám dáti plaše na vědomí, že krom básní, které mi laskavě uveřejňujete, též mé malování snad doznává v poslední době jistých určitostí...
Mám totiž svou první samostatnou výstavu v Praze a jsem zaskočen a hrd...! Chtěl jsem vám to dáti na vědomí, neboť vás považuji bezesporu za svého uměleckého guru a duševního podporovatele, který mi dává, krom mé laskavé a tolerantní ženy, naději, že tvorba má smysl... Vím, že bez mého vnitřního motoru by toho nebylo, ale vědomí, že někdo, kdo ví, mi fandí, mi nejenom pomůže a mě podpoří, ale dodá bezesporu i nadrozměrného elánu a síly! A za to vám velice děkuji a připojuji srdečně pozvánku.
Pěkný víkend přeji, Tomáš Mladějovský

První letošní klisnička narozená na Hájku se jmenuje Colmana. Nese číslo 151

V pátek 30. ledna v pět hodin ráno doslova vyplavala z matky Manily klisnička Colmana, hnědka s malou lysinkou na čele. Nestačil jsem jí ani přivázat porodní provázky na nožičky a byla na světě. Vyklouzla snadno, přestože má odhadem jistě k šedesáti kilogramům. Za půl hodinky se sama postavila a za další půlhodinku sama pila. Colmana je představitelkou šesté generace mé polokrevné rodiny.

Narodil se Bon Colo, 150. hříbě v mém chovu.

Odpusťte mladičkému chovateli, že se chce pochlubit svým jubileem. Bon Colo je plnokrevný hnědý hřebeček s malou šňupkou na čele. Narodil se 24. ledna 2015 klisně Bon Acce, jeho otcem je plemeník Colorado Kid. Tetou se stala klisna Mar Acce, s níž Bon Acce sdílí od hříběcího věku společný box. Pravda, teta by při porodu být nemusela, leč stalo se. Hřebeček se narodil asi o dva týdny před termínem, a tak ještě ani nebyl pod dohledem porodníka. Ach jo.
L. H.

114. děťátkem v babyboxu je holčička Milada v Kladně!

Milada je druhým letošním nechtěným děťátkem, šestým kladenským, 69. holčičkou proti 45 odloženým klučíkům. Narodila se dnes 23. ledna 2015 a její rodiče ji do světa poslali jenom v ručníku a s gumičkou na pupečníku. Byla sice od mázku, nevykoupaná, ale donošená zdravá holka vážící 3 700 gramů s mírou 52 cm. Dvířka kladenského babyboxu vrzla tentokrát těsně před čtvrtou odpolední.
Hlášení do mobilu mi přišlo ve chvíli, kdy jsem vycházel ze samoobsluhy, zatímco kladenský dětský primář Petr Lyer, když jsme si volali, byl ještě u pokladny, naše samoobsluhy od sebe vzdáleny pouhých pět desítek kilometrů.
Zatímco sestřička na neonatologii koupe Miladu, já vám píšu zprávu, statistiky na www.babybox.cz vyplňuje Šimon Blabla, náš dvorní výtvarník a webmaster. Bude graficky upravovat poděkování děťátek dárcům, prostě přidělal jsem mu v pátek večer dost práce. Teď přijde vysvětlení jména Milada. Holčička je totiž dostala po mamince Šimona Blably, abychom jí udělali radost! Co tomu jménu říkáte, moji milí?

Babydědek Lu

Akademický sochař Milan Kuzica dal Ludvíku Hessovi svoji Keltku na převýchovu!

Slovenský sochař žijící v Praze Milan Kuzica rezonuje s mojí vizí ženského těla. Povšiml si toho a jako gesto mimořádné velkorysosti zapůjčil do mého domu patinovanou sádru sochy Keltka. Možná v jeho ateliéru zlobila, a tak jsme se domluvili, že se pokusím napravit její mravy.
Socha je ovšem na prodej a to za pouhých 80 000 Kč. Kdybych je měl, neváhal bych ani vteřinu.
Bronzové odlitky soch Milana Kuzici jsou vystaveny v hotelu Lindner na Hradčanech ve Strahovské ulici 128, www.lindner.de/cz/hotel_prague_castle/,sochař na mobilu 602 707 098 a na adrese spr@volny.cz. Ateliér se nachází v pražských Dolních Počernicích vedle hřbitova a vřele jej doporučuju navštívit.
L. H.

Karel Sýs křtí novou knížku Má abeceda!

Knihu ilustroval Vojtěch Kolařík a jejím mecenášem je tradičně evropský poslanec Jiří Maštálka. Křest se uskuteční v pondělí 19. ledna v Evropském domě v pražské Jungmannově ulici číslo 24 ve 12 hodin. To bude s obědem, milý Karle, když je to ve dvanáct?
L. H.

Mladá autorka Divokého vína zve na aukci fotografií Petra Jediňáka! Proč asi..? Která to je..?

Dobré ráno Lu,
aukce fotografií (volná autorova tvorba, fotografie pořízené mokrým pozitivním kolodiovým procesem) proběhne v prostorách kavárny Cross (ul. Plynární 1096/23, Praha 7 - Holešovice) ve čtvrtek 15. 1. 2015 od 20:00. Dražené fotografie si bude možno na místě prohlédnou od 18:00 do 19:30. V příloze zasílán dvě ilustrační fotografie. E.

Novoroční přání od Oldřicha Damborského - Roye

Oldřich Damborský

Vrabci v kaluži (PF 2015)

Vrabci v kaluží se popelí
sýkorky na starém dubu
se jmelím
tak málo jim stačí k životu
tančit s láskou ploužák
i gavotu
trochu přeji i ty penízky
a zdravíčko svěží
jako jarní
remízky...

Václav Bárta se už zase vrátil k vulgarismům! A taková slušná slova to bývala...

ŽENÁM A DÍVKÁM DO NOVÉHO ROKU

Nechovejte se nám, holky, jako trapičky.
Když vám slušní hoši chtějí sáhnout na pičky,
nesmíte jim odepírat potěšení z vaší pipinky.
To by hochům naskákaly pupínky.
Dali by se k námořníkům a šli do přístavní uličky
hledat ochotnější kundičky.

Jindřich Štreit a Vladimír Birgus zvou na výstavy!

Vladimír Birgus publikoval své fotografie v historickém tištěném Divokém víně. Jindřich Štreit nastoupil do vlaku Divokého vína před několika roky.
L. H.

Kulturní zážitek roku 2014 Jiřího Žáčka

Nejintenzivnější čtenářský zážitek jsem měl v roce 2014 z básnické sbírky Karla Sýse Apokalypsa podle Joba. Vyšla sice v roce 2013, ale mně se dostala do rukou až letos. A přiznávám, že bych na kulturní událost roku raději tipoval něco radostnějšího, než je tento Sýsův horor, avšak optimisté v Česku po 25 letech svobody slova vymřeli. Četl jsem recenze, jejichž autoři Sýse obviňují, že naši přítomnost líčí příliš pesimisticky, ale když může Bohdan Chlíbec, autor Knihy roku v anketě Lidových novin 2013, psát o současnosti tak, že se člověku chce zvracet, proč by měl ausgerechnet Sýs hýřit veselostí? Jestliže populární doktor Jan Hnízdil přirovnává náš svět k letadlu, v jehož pilotní kabině dřepí banda psychopatů opilých mocí a alkoholem, kteří nejsou schopni to letadlo řídit, nevidím důvod, proč mám po Sýsovi žádat opiát optimismu. Co vzkázat čtenářům? Chcete-li optimistické čtení, napište si je sami!
Jiří Žáček

Přání od Dušana Spáčila

Ztratilo se nám es!
Namísto sněhu
užijme si tedy něhu...
Ženy, přestańte alespoň teď říkat
„Nechaj ma!“
a buďte chvíli Něhurky!
Pánové, startujte své něhové frézy
a vytvořte něhovou idylu!
A až bude něhové zpravodajství
hlásit na Václaváku dva metry něhy :
možná. že začne konečně padat...
Když jsou ty Vánoce!
Veselé Vánoce a Šťastný Nový rok 2015
přeje Dušan Spáčil

Svaté hovno přichází

Tuhle mi někdo říkal, když jsem se ho ptal, co dostane k Vánocům, že to bude zase "pozlacený kulový". Až teď jsem pochopil, že to možná myslel doslova. V USA totiž vymysleli kapsle (viz foto), které udělají z vašeho biologického odpadu zářící šperk. A když spojí síly s jedním francouzským vynálezcem, jenž se zase honosí deodoračními tabletami na pšouky, může vaše hovno nejen zářit, ale dokonce i vonět růžemi! V této souvislosti mě napadá, že růžová vůně bývala známkou svatosti. Když otevřeli hrob jakési světice – ukázalo se, že se nerozkládala, ale ostatky voněly jako růžový sad. No a teď máme tedy i svaté hovno. (ds)