literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Kdekoli se shromáždí...

Minulý týden jsem se jako autor zúčastnil literárního čtení. Dosud jsem se podobným akcím spíš vyhýbal. Jednak mám hlásek jako konipásek, jednak jsem na dosavadních literárních večerech získal důvodný dojem, že moje recitace připomíná strojový překlad. Vlastně jsem si na takových akcích vždy připadal jako jako žáček na školní akademii! A to je, přiznejme si, v šestapadesáti dost hloupý pocit...

Tentokrát to bylo jiné. Už prostředím – čekal jsem pódium a znuděné publikum, místo toho jsme se sešli u dvou stolů v maličké vinárničce M + M na Vinohradech. Posluchačů se shromáždilo jen pár, ale zato je to, co jsme my tři pisálkové říkali, opravdu zajímalo. A když jsem přednášel, bylo to jako bych jako bych šeptal verše milence do ouška! (Ne žádnou milenku nemám, pozn. pro manželku.) Nicméně v kolegyni básnířce Alence Vávrové planul při recitaci jejích skvělých blues přímo oheň a kolega prozaik Lubor Falteisek byl fakt vtipný. A víno chutnalo samozřejmě taky skvěle...

Jasně, že to superkomorní prostředí bylo vlastně z nouze ctnost. Že by bylo hezké, kdyby na básničky nepřišlo dvanáct, ale padesát lidí. Sám si vzpomínám na sál Lucerny, který ani nedutal, když tam z podia recitoval Václava Hraběte Mirek Kovařík. A musel být úžasný zážitek vidět deklamovat Jevgenije Jevtušenka na stadióně, nebo Alana Ginsberga na rockovém koncertě. V naší vinárničce jsem si ale uvědomil, že i v malém to má smysl. Protože na počátku bylo slovo. "A kdekoli se shromáždí dva nebo tři ve jménu mém tam já jsem vprostřed nich..."

Dušan Spáčil
Úvodník z nového čísla webového časopisu www.literarium.cz

80. děťátko v ostravském babyboxu!

Zrovinka dnes jsem novináři na otázku odpovídal, že osmdesáté děťátko je na spadnutí během hodin. Pět minut po půl osmé odložil neznámý dárce do babyboxu v Městské nemocnici Ostrava chlapečka. Jak mu budeme říkat, moji milí? Co říkáte jménu Alexander? Dobrá, bude se pracovně jmenovat Alexander, příjmením třeba Veliký. Je to sedmé děťátko v ostravském babyboxu. Hezké Vánoce, milý Sašo!
Babydědek Lu

Druhá etapa poetické invaze

Pražská invaze františkolázeňské básnířky Alenky Vránové pokračuje! Včera rozsvítila kouzlem svých textů literární vinotéku M a M na Vinohradech, dnes se o totéž postará v Petit Chateau ve Vodičkově 17 ( průchod do ulice Jungmannovy ). Křest její nové básnické sbírky začíná v sedm, o hudební doprovod se postará Viktor Cais, slovem Alenčinu sbírku přivítá Alois Marhoul. Účast přislíbil i Jirka Žáček.

Alenčina generálka

"Slova mají křídla a mohou létat" je motto literárního večera, na kterém budou číst své práce pražský prozaik Lubor Falteisek, františkolázeňská básnířka Alenka Vávrová a Dušan Spáčil, básník a novinář, šéfredaktor webu www.literarium.cz. Jak Alenka Vávrová, tak i Dušan Spáčil jsou jako autoři docela dobře známi i čtenářům Divokého vína. Alenka navíc na této akci, která se koná v přijemné vinotéce na Vinohradech, přečte ukázky ze své nové sbírky. Pokud chcete zjistit, zda jimi u vína vyřčená slova poletí "do nebíčka" a nebo naopak "do peklíčka", přijďte se na ně ve čtvrtek 13.prosince v 19 hodin podívat do vinárny MaM v Sudoměřské ulici č. 19(necelých sto metrů od stanice linky metra A Flora).

Knihy jsou spojenci

Stojím na stanici tramvaje - a všichni kolem telefonují, esemeskují či sledují internet v mobilu. Pak jedu tramvají a cestující zase koukají do telefonu. Pár lidiček má čtečky. Vystoupím a dojdu do práce. Děláme ve velkém sále. Sedíme u počítačů – všichni přítomní na nich píšou články, nebo hledají informace. Pokud ne, posílají si maily, baví se na facebooku nebo twitteru, pár „zaostalých“ stále ještě používá ICQ. Bez propojení s elektronickou mašinkou jako by neexistovali. Když se kluk zadívá na hezkou sousedku, ta sklopí oči a v rozpacích rozepíše esemesku. Dřív by jen sklopila oči a přemítala o lásce. Vzkaz kamarádovi sedícímu ve vedlejší řadě se posílá mailem. Ani když obyvatelům našeho openspace vybude volná chvíle, neodtrhnou se obvykle od některého ze struků elektronické dojnice. Opět mobilují nebo zabíjejí čas hraním počítačové hry, nejčastěji si na monitoru dopřávají pasiáns...

Nemám nárok to kritizovat - já sám jsem takový. Ale vzpomínám si, že dřív to bylo jiné. Na stejné stanici tramvaje lidé většinou jen stáli, každý byl zahloubán do svých záležitostí. Nebo koukali po okolí. Telefonovalo se dvakrát třikrát denně, internet nebyl. Byla to nuda? Co je nuda, je relativní. Jsou lidé, kteří se nudí v kině na Bondovi, a jiní, kteří by se neotravovali ani ve vězení. Mám dojem, že když měl člověk před lety člověk volnou chvíli, povídal si víc s ostatními. (Asi to byla většinou méně nervozní diskuse než dnes, protože ji nepřerušovaly odskoky k mobilní komunikaci.) Nebo si jen tak koumal. A četl. Časopisy a noviny byly útlé – navíc hodně z jejich obsahu byla čirá propaganda, kterou nestálo za to číst. O to víc se ale hltaly dobré knížky. Nebo ne? Nevím, možná si jen idealizuji doby studentské, nechci to tady řešit... Ale vzpomínám si na to, jak „obyčejní“ taxíkáři a zelináři stáli frontu na Hemingwayovy povídky či Mika Waltariho. Nebo jak budoucí tchán, profesí hajný, měl knihovnu plnou špičkových klasiků.

O čem vlastně má být tenhle sloupek? O tom, že lidé měli dříve víc času na skutečné samostatné myšlení. Nespojujme to s žádnou ideologií - i když to, že se člověku předkládaly hotová dogmata, samozřejmě nepřímo provokovalo k tomu, aby si chtěl ověřit, co existuje mimo to. Věřím proto, že paradoxně totalita u mnoha lidí spíš otevřené myšlení podněcovala. I když samozřejmě byly spousty lidí, kteří jen poslušně přechroupávaly, co se jim předložilo.

V tomto článku mi jde ale hlavně o to, že nové technologie nyní vytvořily pro člověka svého druhu past. Umožnily nám být všude, všechno vědět a na všem se podílet. Ale zároveň nás odsoudili k povrchnosti a těkavosti. Na proces myšlení většinou zbývají jen zlomky chvil mezi elektronickou komunikací a hltáním elektronického obsahu. Já vím, že se tomu dá vzdorovat. Já vím, že nepodlehnout je v našich silách. Ale jednoduché to není. Naštěstí nám v tomto boji zůstali dávní spojenci. Jmenují se knihy a čím jsem starší, tím jsem radši, že tu stále jsou.



Dušan Spáčil

(úvodník nového čísla literárního časopisu na www.literarium.cz)

Znáte někdo zedníka? Nebo instalatéra?

Na stará kolena jsem se rozhodl postavit ještě jeden dům. Malý azylový domeček o šesti malých pokojících. Stavím na zahradě u svého domu. Na všech babyboxech je umístěna cedulka: Odkládáš-li děťátko, protože s ním nemáš kde přespat, zavolej. Jsem připraven ubytovat i staříka nebo babičku, kterým proradný majitel domu odpojí vodu a elektrický proud, nebo je zlé děti vystěhují do sklepa. Roman Vesecký, přítel a mecenáš můj největší,vybagroval základy. Skanska je zalila betonem. Až potud vše v pořádku. Přijel český "stavitel" v doprovodu čtyř ukrajinských dělníků, aby připravili bednění pro betonové základy. Podobalo se výběhu pro slepice v chudé zakarpatské dědině. Délka protilehlých stran se lišila o pouhých sedm centimetrů. Rozebral jsem výběh pro slepice. Přijeli tři čeští tesaři a zhotovili šalunk se správnými rozměry a v pravých úhlech. Hurá! Když do něj mix vylil beton, udělala se na šalunku velkolepá česká břicha... Kamarád mi dohodil dva "zedníky". Při stavbě z velkých tvárnic ytongu překonali všechny údernické rekordy. Zdi podle toho vypadají. Společnost Goldbeck přivezla na míru zhotovené stropní betonové panely. Po jejich položení vidím, že mi čtyři centimetry stropu scházejí. Postavíte si zespoda šalunk a zajijete to betonem, poradil mi šéfmontér Goldbecku. Stěží jsem jej přemluvil, aby o scházejícím stropu udělal zápis. Dvojice zedníků - rekordmanů postavila kolem panelů z příčkovek účko pro betonový věnec. Nakoupil jsem ocelové roxory na armaturu. Skanska přivezla nejlepší beton. Když jsem vylezl po žebříku do podkroví, s údivem jsem pozoroval, jak úderníci místo tradiční armatury sestávající ze čtyř ocelých prutů spojených drátěnými třmínky, házejí volně roxory do žlábku a zalévají jej betonem. Kázal jsem jim, aby beton vyházeli a roxor spojili lege artis. Než skončila naše spolupráce, stačili ještě ztvrdlý beton a kousky izolačního polystyrenu a ytongu namést do spár mezi stropními panely. Jiný dělník je pak dva dny vybíral. Následovník dvou úderníků byl český "stavitel" se čtyřmi "zedníky". Aby měli práci aspoň na dva dny, domluvili jsme se , že vybetonují kromě věnce ještě jímku kolem vodovodní přípojky a odbočky k azylovému domu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po návratu z kratinkého jednání zjistil, že polyethylenová odbočka nekončí v jímce. Beton naštěstí ještě nebyl tvrdý, a tak se podařilo rouru prostrčit. Polyethylen ale vzdoroval, a tak na něm stavaři ponechali smyčku mimo jímku. Voda tím proteče, argumentovali skutečně logicky. Smyčku se mi po jejich odchodu podařilo narovnat. Kamarád mi dohodil podnikatele v oboru instalatérství. Přivezl dva prosté chlapce. Než jsem se otočil, přeřízli přívod vody mimo jímku a vytvořili absurdní pletenec fitinků z nekompatibilních materiálů. Rozloučil jsem se s instalatéry a pozval řemeslníka, který jejich dílo opravil. Ostřížím zrakem jsem nad jeho prací bděl. S hrůzou a děsem čekám teď na další odborníky... Lu

O božím smíchu

Nedávno jsem byl na jednání, kde se diskuse stočila k záhadám trhu. „Občas to vůbec nechápu,“ postěžovala si sympatická šéfka. „Někdy chystáme novinku, do které se u nás v nakladatelství úplně zamilujeme! Skvělé téma, dokonale zpracované. Z řádek originalita jen čiší, přitom to není žádná intelektuální šaráda, přístupná jen pro vyvolené. Navíc to třeba napsal známý autor, který už prokázal, že ho mají čtenáři rádi. 'To bude tutovka!' mneme si ruce. Tak se takovému titulu intenzivně věnujeme, mazlíme se s textem, knížka dostane pěknou grafickou podobu. Taky uděláme chytrou píárovou kampaň a pustíme ji na trh v příhodnou dobu. Protože jde o dílko populárního spisovatele, chytí se titulu hned i kritici, vyjdou vesměs pochvalné recenze.

Ale u té poslední takhle opečovávané knížky prodeje přesto nestály za nic! Proč, to nevíme. A teď si představte, že ve stejné době jsme chystali i jinou publikaci. Slušná věc, ale nenápadné téma, navíc zpracované od nováčka. A je to na ní znát. 'Ten člověk není bez talentu, měl by na sobě ale pracovat,' říkaly jsme si shovívavě s kolegyněmi. 'Až vydá třetí knížku, možná že se chytne.'

Prvotina tedy obdržela jen povinnou podporu. Nic víc. Stala se ale podivuhodná věc. Publikace zmizela z pultů během pár týdnů, čtenářskému zájmu nestačil ani rychlý dotisk! Měli jsme z toho pochopitelně radost, zároveň jsme si ale v nakladatelství říkali: 'Má to vůbec cenu do prosazení knížek vkládat tolik energie? Když se trh chová asi stejně vyzpytatelně, jako počasí na konci října?'“

Myslím, že každý, kdo se zabývá marketinkem vlastně jakékoli umělecké činnosti, rozumí trápení paní šéfredaktorky velmi dobře. Komerční úspěch sice vypadá většinou predikovatelně, situace, kdy zákaznictvo zajímavé dílo odzívne, nebo naopak, kdy
"velryba trhu" zabere docela neočekáváně, vůbec nejsou výjímkou.

Co s tím? Snad si uvědomit, že - i když to tak nevypadá - nic se neděje bez příčiny. Když se pouští do světa film, záleží i na tom, jestli venku hezké počasí nebo je ošklivo. Když leje - producent a režisér zdvihnou hlavu v naději. Lidé totiž nepojedou na chaty, ale půjdou do kina! A opravdu to tak většinou vychází. Jenže někdy začne lejt - a stejně je v multiplexech na novince prázdno. A je to třeba proto, že týden předtím měl premiéru jiný film, s jiným obsazením, o něčem jiném ale s podobným názvem. Je to prostě velká alchymie a je těžké vzít v úvahu všechno - člověk si maně vzpomene na scifi povídku v níž historii světa změní mávnutí motýlích křídel...

Ne všichni to ale vidí takhle. S úvahou o nevyzpytatelností marketinku jsem se třeba svěřil známému, shodou okolností právě filmaři. Pozoruhodně spojuje racionalitu své profese s poněkud omšelou víru v náboženské dogma. Zamyslel se a odpověděl.„Znáš ten vtip o tom, čím Boha nejvíc rozesměješ?“ řekl mi. „Když mu prozradíš své plány! My máme občas pocit,že všechno víme a všechno si umíme naprogramovat. A Pánbůh nás v tom vždycky dlouho nechá. Nakonec ale vždy ukáže, zač je toho loket! A je to on, kdo nakonec rozhodne, že to vyjde. Nebo ne.“

Propagaci své vlastní tvorby kamarád filmař přesto rozhodně nepodceňuje. Naopak, dá se říci, že je v tom přímo velmistr. Když si z něj utahuji, že by to přece měl nechat na Pánubohu, nesouhlasí.„Šéf“ si z nás občas utahuje a zařídí to tak, že najednou jakoby nic neplatí! To jo. Ale určitě tím nechce říct, že bychom měli být líní. Takže já věřím na Pánaboha – i na píár,“ řekl mi bez pochybností. Jinak řečeno i když věříte, je dobré vzít v úvahu i toho motýla.

Dušan Spáčil

převzato z webu www.literarium.cz

Navštivte Čermák - pasířství, s. r. o.! Přezutí s sebou!

Mám rád mosaz - lampy, věšáky, ale i koš na odpadky a lžíci na boty. Patnáct let chodím nakupovat mosazné tretky do obchodu Čermák - pasířství v Nitranské 6 na pražských Vinohradech. Dokonce jsem nabyl dojmu, že mezi mnou a majitelem Vladimírem Čermákem došlo k jistému vztahu. Bodejť by ne, celkový obrat našich obchodních transakcí nabyl nemalé výše.
Jenže ouha! Včera jsem vstoupil do obchodu v touze opět něco nakoupit. Vlídně mě přivítal majitelův syn: Stůjte mi na rohožce. Děláte tu bordel! Poukázal na moje špinavé boty.
Velmi vám tento obchůdek doporučuju, moji milí. Mosazné lampy nejsou sice nejlevnější, ale udělají vám radost. Já už do obchodu nevstoupím, nenosím s sebou přezuvky. Leč nerad bych, aby moje oblíbená firma přišla o tržbu.
Lu

Na Mikuláše otvíráme babybox v Novém Jičíně!

Tradičně 5. prosince ve 12 hodin otevřeme v Nemocnici Nový Jičín 53. bedýnku na nechtěné děti. Děkuju tiskové mluvčí skupiny AGEL Haničce Szotkowské, která s návrhem přišla, děkuju společnosti MARTEK MEDICAL v Prostějově, která se stala hlavním dárcem, děkuju místním dárcům. Bez nich by babybox nebyl. Děkuju Zdeňku Juřicovi, majiteli firmy MONTEL v Náměšti nad Oslavou a jeho počítačovým rádcům - Hance a Slávkům Dittrichovým, otci i synovi. Platí o nich totéž, co o dárcích - babybox by bez nich nebyl.

Babydědek Lu

Adventní klíčení Sester Havelkových

Pozvěte své blízké a přátele na vánoční benefiční koncert pro Modrý klíč. Uskuteční se v překrásné sváteční atmosféře barokního refektáře Emauzského kláštera ve Vyšehradské ulici v Praze 2 dne 11. prosince 2012 od 19 hodin.
Jedná se o vánoční koncert tělesa Sestry Havelkovy a doprovodného osmičlenného orchestru. Program vánočního koncertu je sestaven převážně z hitů meziválečné éry, swingových vánočních písní a českých i světových koled. Zazní díla autorů: I. a G. Gershwinové, I. Berlin, D. Elington, J. Traxler, B. Nikodém, F. Svojík, E. Ingriš, J. Stelibský, V. Pokorný a další. Koncert Sestry Havelkovy stylově moderují, zpívají nejen se svým bandem, ale i s diváky a možná také se svým hostem, kterým bude letos brankář Jiří Holeček.
Modrý klíč je registrovaným poskytovatelem sociálních služeb denního stacionáře, týdenního stacionáře a odlehčovací služby pro děti i dospělé s mentálním a kombinovaným postižením.
Předprodejní místa vstupenek:
• Modrý klíč, Smolkova 567/2, Praha 12, tel. 241715375
• FotoM, Čs. Exilu 1541, Praha 12
• Před koncertem v místě konání
• Další aktuální informace na tel. 241 715 375 nebo na www.modry-klic.cz

Kdo a co se mi nejvíc líbilo na setkání básníků?

Básníci Divokého vína se 22. listopadu 2012 sešli v Městské knihovně při text-appealu a vzpomínání. Myslím, že se sešli naposledy. Fotografickou reportáž svého přítele Zdeňka Smíška pořízenou mým nikonem se pokusím vydávat na pokračování a budu se snažit, aby byla co možná napínavá. Začínám otázkou v titulku. Zítra další! Svoje fotografie ze setkání mladých básníků poslala Irena Šormová

Nejdůležitejší jsou neviditelní! 5. pokračování. Všechny fotografie Zdeněk Smíšek objektivem mého nikonu.

Mezi mé nejdůležitější a nejmilejší partnery patří grafik a výtvarník Šimon Blabla a jeho Ilonka Málková. Upravují všechny mé knížky, Šimon je autorem loga babyboxu, stránek www.babybox.cz a www.hess.cz, jakož i všech mých písemností. Dáma v pozadí setkání mladých básníků v Městské knihovně je elegantní a vlídná Irena Šormová, programová pracovnice knihovny.
Lu

Setkání mladíčků Divokého vína, 6. díl!

Václava Bártu, otce Noida, populárního exmanžela Lucie Bílé, mám zapsaného v duši od roku 1966, kdy mi věnoval svoje kalhoty - džíny. Časem jsem je rozedral, leč nemaje nohavic jiných, chodil jsem po návštěvách, půjčil si jehlu a niť a štupováním jsem chybějící kousky kalhot doplňoval.
Loutkářka Šárka Váchová mě ztvárnila jako husara Ludvu ve svém pohádkovém seriálu Chaloupka na vršku. Pracuju v kovárně a samozřejmě kovám i koně. Její manžel Milan Vácha mě použil jako vzor pro několik svých plastik, z nichž nejznámější je Dialog, následuje seriál Kentaurů. Do knihovny přišli všichni tři!
Lu

Setkání mladých básníků, 3. díl

Honza Rosák přečetl verše dvou našich nebožtíků - Ladislava Landy a Pavla Vernera, mně se podařilo s lehkou improvizací přerecitovat Září, dlouhonohé září... Václava Hraběte.
Lu

Setkání mladých básníků, 4. díl

Mladíčci mnozí recitovali svoje verše sami, panenka Alenka Vávrová taky. Přijela kvůli tomu až z Mariánských Lázní.

Setkání mladých básníků Divokého vína, 2. pokračování

Moderoval a recitoval programový pracovník Divokého vína Jan Rosák, na harfu hrála Ivana Pokorná, Písně k loutně Marka Ebena k tomu zpívala Petra Kohoutová. Hrál a zpíval Michael Janík a Simona Klímová.
Lu

Dnes - ve čtvrtek 22. listopadu v 18 hodin v klubovně Městské knihovny! Možná přijde i kouzelník...

Sejdeme se - možná naposledy - díky řediteli Městské knihovny Tomáši Řehákovi, který nás po pěti desítkách let pustil do stejné místnosti, kde jsme si recitovávali básničky v polovině šedesátých let. Jeho líbezná kolegyňka Irenka Šormová nám pomohla zorganizovat špektákl a mecenáš umění a babyboxů Milan Stehlík, majitel společnosti Nobiles, objednal pohoštění. Zvláště milým hostem je Jana Červinková, předsedkyně soudu v Praze 1 na Ovocném trhu, tedy sousedka, jež přijde dohlédnout, aby třeba mladé básnířky nebyly zneuctěny. Třeba Markéta Hejná před padesáti lety. Po představení našeho divadla poezie byla odvezena Honzou Rosákem a mnou do bytu, z něhož si pamatuje jen proužkované povlečení. (Asi můj tehdejší byt v domě číslo 23 ve Všehrdově ulici!) Ta líbezná dívenka, již doprovázíval Jiří Stivín pískaje na flétnu až domů, si dokonce vzpomíná, že jsme my dva spolu běhali po hrázi přehrady na Slapech…
Na kytaru hraje a zpívá tradičně Michael Janík doprovázený mladičkým svým objevem Simonou Klímovou a hrou na harfu okouzlí posluchače Ivana Pokorná, první harfistka Opery Národního divadla. Písně k loutně Petra Ebena zazpívá Petra Kohoutová.
A samozřejmě básníci, Honza Rosák a já budeme RECITOVAT!
Lu

Třináctá komnata Martiny Růžičkové. Jak moje Klára Martině odloudila manžela!

To byl jeden z nejdramatičtějších životních okamžiků, jež dostihová trenérka a jezdkyně v bijáku popisovala. Zúčastnil jsem se jeho vysílání náhodně v pohodlí svého domu a ač jsem nebyl jmenován, vím, že za všechno můžu právě já.
Předtím ještě ovšem Martina odloudila šarmantního, leč zcela chudého Jürgena Dallmayera, německého staříka v mém věku, bohaté německé podnikatelce Nicole Ahrend, jejíž dostihové koně trénovala. Marně se tomu snažil veterinář Zdeněk Krupil, zapsaný též na výplatní listině velkorysé Němky, zabránit. Nicole Ahrend odjela z českých zemí zchudlá a bez Jürgena.
Martina obludila i moji Kláru a využívala služeb pracovité a ke všemu ochotné dívčiny v dostihové stáji i ve své domácnosti. Obě dívčiny důvěrně znám, a tak si dokážu představit, co s Jürgenem vyváděly.
Vzpomenu na jednu kuriózní historku z Klářina působení ve stáji Martiny Růžičkové. Trenérka investovala do nákupu kamiónu levného lahvového piva z nedalekého pivovaru, leč dostat pivo do distribuce se nezdařilo. Když začaly lahve kvasit a bublat, aby obchodnice s pivem zachránila aspoň zálohované lahve, poručila Kláře otvírákem celý kamión lahví otevřít a jejich páchnoucí obsah vylít do koňského hnojiště.
A tak se ani nedivím, že Jürgen s Klárou prchli z Martininy dostihové stáje a nalezli přístřeší v domě Klářiných rodičů.
Martině pomohl sňatek s Rudolfem Jelínkem, sedmdesáti sedmiletým hercem, jenž byl jejím obdivovatelem od dětství. Jistě osmdesátikilová trenérka se chystá v příštím roce oslavit svoji padesátku jezdeckou účastí ve své šesté nedokončené Velké pardubické.
Ano, za všechno můžu já. Kdybych si Kláry více hleděl, neodešla by k Martině a neodloudila jí manžela Jürgena. A Klára mohla dodnes žít se mnou na Hájku. Hrozná vize, proboha!
Lu

Přijďte ve čtvrtek 22. listopadu na text-appeal Divokého vína! Uvidíte ročka Pavla Hudce Ahasvera

Ve čtvrtek 22. listopadu v 18 hodin představím v Městské knihovně na Mariánském náměstí angažované veřejnosti ročka Pavla Hudce Ahasvera, spolu s Pavlem Jasanským nejvýznamnějšího fotografa historického tištěného Divokého vína. Roček je v závodní kondici a čeká jej skvělá kariéra. Před jedničku si píše sedmičku.
Pavel je autorem nádherných aktů, jež samozřejmě visí v mém domě na Hájku, a především světoznámé fotografie Babičky s kopretinami. Ať žije roček Pavel!
Lu

Trhák pro důchodce

V deníku Metro jsem objevil roztomilý článek. Možná to dokonce ani nebyl "píár". Patrně z Měsíce spadlý redaktor tam jásal, že ve Střelničné ulici v Kobylisích vznikla báječná instituce. Nový Domov důchodců! Nájem včetně služeb za nejmenší jednopokojový byt tam stojí pouhých 15 tisíc!
Někdy před týdnem jsem o důchodcích mluvil s jedním starším kolegou. Vyřizoval si sám penzi a přitom zjistil, jak mi řekl, "že je skoro jedno, jestli někdo vydělával dvacet nebo padesát tisíc měsíčně!" Rozdíl důchodů mezi jeho bohatšími a chudšími seniorskými kamarády je totiž pouhých osm táců! Nejchudší mají penzi deset a nejbohatší osmnáct tisíc! Stojí tedy za to uštvat se kvůli penězům v práci? "Určitě ne," usoudil správně můj známý.
Zda má někdo deset nebo osmnáct tisíc, podle mě ovšem zas tak úplně jedno není. To teď ale klidně pominu. Víc mě zajímá: kdo budou nájemníci v tomto "domě pro seniory"? Já totiž takové důchodce, co mohou dát patnáct tisíc jen za nájem, v Česku nepotkávám! (Maminku Babišovou či Kellnerovou bohužel neznám.)
Dovolím si k celé záležitosti ještě dodat malou radu pro provozovatele tohoto DD. Kdyby v oné firmě chtěli opravdu ušetřit, měli by vyhodit toho, kdo dal její inzerát do Metra. Pro tento deník totiž sice opravdu chodí nejvíce důchodci - ale jen proto, že to jsou "seriózní noviny", které jsou zadarmo. Hůř cílenou reklamu si tedy neumím představit.
(mk)