literární časopis založený v roce 1964

Lumír Slabý

FOTOGRAFIE - WEST BENGAL

1. baťůžkář s krosnou, 2. Kalkata, typické paláce v ulicích, 3. Kalkata, typické paláce v ulicích, 4. Kalkata, pěší rikšové, 5. Kalkata, květinový trh, 6. Kalkata, bezdomovci, 7. Památník královny Viktorie, 8. Památník královny Viktorie – socha s živým dravcem na hlavě, 9. Bhubaneswar, Lingaraj Mandir – hinduistický chrám, 10. Konark, Sluneční chrám z 13. století, 11. Konark, Sluneční chrám, detail kola, 12. Puri, hinduistický chrám božstva Jagannath, 13. Puri, poutníci, 14. Puri, poutníci, 15. Puri, poutníci, 16. Puti, poutníci u moře, 17. Sunderbans, bengálští lidoví muzikanti, 18. Sunderbans, živý ostrorep z bahna v mangrove, 19. Sunderbans, živý ostrorep z bahna v mangrove, 20. Sunderbans, krokodýl, 21. Sunderbans, krokodýl, 22. Sunderbans, divoké prase, 23. Darjeeling, historický vláček z 19. století, 24. Darjeeling, čajová plantáž, 25. Darjeeling, Khangchendzonga z hotelu, 26. Darjeeling, Khangchendzonga z Tiger Hill, 27. Darjeeling, pouliční hudebníci, 28. Bodhgaya, chrám Mahabodhi, poutníci pod posvátným stromem, 29. Bodhgaya, chrám Mahabodhi, 30. Bodhgaya, chrám Mahabodhi, pozlacená socha Buddhy, 31. Gaya, Durga puja v ulicích, 32. Gaya, Durga puja v ulicích, 33. Gaya, Durga puja v ulicích, 34. Gaya, Durga puja v ulicích, 35. Sushma Soni – obdržela ve vlaku do Ranchi můj dárek z broušeného skla, 36. Betla, národní park, 37. Betla, národní park, 38. Mandarmani, východ slunce v Bengálském zálivu, 39. Mandarmani, rybáři, 40. Mandarmani, rybáři, 41. Mandarmani, mořská sasanka v přílivovém pásmu, 42. Mandarmani, bengálská dívka, 43. Kalkata, gekon s motýlem

obr. 21	obr. 22	obr. 23	obr. 24	obr. 25
obr. 26	obr. 27	obr. 28	obr. 29	obr. 30

Galerie obsahuje celkem 43 obrázků.
1-10   11-20   21-30   31-40   41-43  

ZÁPADNÍ BENGÁLSKO 2018

Tak třeba Aysha.

Západní Bengálsko je poněkud zrádný indický pojem, pokud nevíte, že východní Bengálsko je Bangladéš. Ale cestu jsem si na ten západovýchod vybral zajímavou. Německé aerolinky totiž nabízejí překvapivou sbírku typů v posádce letadla. Tradiční německy utažené drdůlky jsou namixované s tureckými a řeckými tvářemi, a dokonce jedna černošská kráska tam letuškovala, bohužel ne v mojí uličce. A když jsem v Bombaji přesedl na vnitrostátní linku, najednou jsem si připadal jak v bojovém letounu. Boeing plný černovlasých mužských hlav středního věku a mezi tím se vlnily krásné Indky s uhrančivými pohledy, které jako kdyby vypadly z bollywoodské kopírky (to b tam není překlep). Když jsem v cílovém městě opouštěl letadlo, všiml jsem si, že letuška vlastnící nejfilmovější kukuč má na jmenovce Aysha. Tak to má vlastně tu uhrančivost skoro předurčenou.

V Kalkatě mě vyděsil exteriér hotelu objednaného přes internet. Vnitřek a lidi na recepci nic nevylepšili, dokonce se k mé rezervaci nechtěli znát. Pak mi ještě zkusili podstrčit jednu příšernou místnost, ale to už jsem na ně trochu vystartoval. Nakonec mám tedy pokoj ceně odpovídající. Samozřejmě, jednoho velkého švába už jsem honil (a dohonil), ale své iluze, že se projdu po okolí a najdu lepší ubytování, jsem rychle opustil. V Kalkatě žije 14,5 milionů lidí, ale obávám se, že převážně velmi nuzně žijících. Na ulici jsem viděl demonstrující ženy v malebných sárí, ale jiná „malebná“ mi připravila dost drsný zážitek, když se mě hned před dveřmi do hotelu zeptala, jestli nemám zájem o indické dítě, tedy jako pronájem na noc. Koukal jsem na ni nevěřícně, ale klidně mi to zopakovala. Asi jí to občas vyjde, no nejspíš jsem to dnes měl ukončit tou letuškou.

Kalkata, West Bengal, 27. 9. 2018

Choďte vlevo?
Jako obyčejně jsem opět cestovatel - chodec. Jenže v Indii se jezdí vlevo a logicky také chodí. A tak jsem stále ve střetu. Mám v sobě to pravé chození pořádně zažrané. A ten důvod, proč se snažím víc chodit? Zkouším si zvykat na zdejší vlhké vedro, ale zatím jsem se jaksi netermizoval a příšerně se potím. Indové jsou typově nepotiví, a dneska jsem měl ve stále nacvakaném metru nepříjemný pocit, že jim smrdím. Mám sice tričko, na němž není propocení vidět, ale já o něm vím. Odpoledne jsem přecházel mezi dvěma hajlajty města a chytla mě bouřka. Ten liják mi přišel vhod, protože jsem byl mokrý, a nikoho nemuselo napadnout, že je to částečně slané. Snad se to zlepší, chlubím se přece adaptabilitou.

Při své poslední návštěvě Indie jsem byl v méně agresivních místech na jihu, ale teď tu specifickou sbírku špíny, neomalenosti, upřímnosti a chudoby dostávám v nejsilnější podobě. Kalkata v tom hodně připomíná Dillí. Tohle prostě není pro každého, vím o spoustě lidí, kterým bych to zdarma rozmluvil. Z pohledu na armády Indů sedících na místech nápadně se podobajících našim skládkám, jak se s chutí cpou nějakou poměrně nevábnou směsí a jedí to rukama, by mohli mít smrt. Včera jsem si od jednoho chlapíka z chodníku nechal rozseknout kokosový ořech, a pak jsem si, s brčkem v puse uvědomil, že vůbec nevím, odkud to brčko vylovil. No, zatím snad dobrý.

Kalkata, West Bengal, 28.9.2018

Victoria a spol.
Usoudil jsem, že kalkatské atraktivity uzavřu památníkem královny Viktorie. Je to jen půlhodinka chůze ve vlastním potu od stanice metra, ale jako všechno tady, vyžaduje i tahle návštěva neustálé doptávání. Oni se prostě neobtěžují žádnými ukazateli. I včera mě k Marble Palace dovedl jeden ochotný chlapík takovými zkratkami mezi dvorky, až jsem o něm začal pochybovat. Ale nakonec tam byla brána a u ní zaprášený Ind s dlouhým bambusovým klackem. Povolení od jakési bengálské turistické instituce jsem samozřejmě neměl, ale prošel jsem s tím, že nesmím fotit. Budova z bílého mramoru je v hezkém parku a dostavěl ji v roce 1835 rádža z bohaté rodiny. Potomci rodu ji teď provozují a z části obývají. Uvnitř mě jeden z členů familie provedl a ukazoval mi tu bizarní sbírku artefaktů z Japonska, Číny, Belgie, Itálie, s motivy asijskými, ale i biblickými a antickými. Také tam mají originály obrazů (třeba i Murilla), které v tom vlhkém prostředí dostávají pěkně zabrat. Můj průvodce si řekl o pětistovku, a dostal dvěstě. Jednu stovku jsem musel nechat ještě strážci s bambusem.

Pak jsem v bouřce a slejváku doklopýtal k mostu přes řeku Hooghly, kde se na ghátech místo obvyklého spalování nebožtíků koná velký trh květů pro náboženské účely. Paráda pro oči i objektiv. Ale i na těchto stupních k vodě se odehrávají divadla nepochopitelná evropským očím. Vedle muže močícího do řeky si stejnou vodou druhý kloktá, a hned vedle se další týpek mydlí od hlavy k patě. A ta voda sice není úplné kakao, ale instantní káva skoro jo.

Poslední řádky jsem dosmolil v klidu parku kolem památníku královny, což vlastně není indická, ale spíš britská nostalgie. Vznik objektu k oslavě Victorie inicioval britský guvernér Lord Curzon při abdikaci královny v roce 1901, ale dostavět se jej povedlo až dvacet let po její smrti. Budova svou výškou 184 stop určitě aspiruje mezi památkami na indické stupně vítězů, a já si ze své lavičky po prohlídce vnitřní galerie a muzea, užívám její zrcadlení ve vodní nádrži. K tomu si ovšem musíte najít lavičku neznečištěnou zvířátky, což se mi po první nehodě nakonec povedlo.

Kalkata, West Bengal, Indie 29.9.2018

Pipty
Včera jsem to profláklé slovo opět uslyšel. Indická výslovnost padesátky je neomylná a ze zdejších zkomolenin nejtypičtější. Přitom to není neschopností vyslovit F. Když jim řeknu, že jsem z Evropy, opapouškujou to po mně, a z našeho světadílu je "júrof". Indoangličtina je prostě kouzelná.

Dnes je poslední zářijový den, a já jsem se rozhodl, že do října vjedu v jižnějším státě - Odisha. Těším se i na blízké moře, na to, jak se posadím na pláži a budu inhalovat a rozjímat. To mi tu vlastně nejvíc schází. Místo kam se dá sednout. A nejen na ten břeh, ale třeba i do nějaké kavárny, čajovny, restaurace. Tady jsou jen ty fast food, potlačující jakoukoliv nestravovací myšlenku.

Dnes před odjezdem jsem se vrátil z rozkoukávací návštěvy obrovského nádraží, jehož jméno tu vyslovují "haura" a byl to tedy hodně drsný zážitek. Naštěstí se na nádraží nesmí fotit (aspoň myslím), jinak bych tam celé odpoledne dokumentoval tu drastickou směsku polonahé bídy, nemocí, bezdomovectví povalující se mezi davy na zemi sedících, ležících a odevzdaně čekajících pasažérů, a těch někam ubíhajících podle pokynů vyhlašovaných na světelných tabulích a rozhlasem. Naštěstí z toho mraveniště neodjíždím, tentokrát jedu autobusem z nádraží nedaleko mého hotelu na druhé straně řeky. Tam se jízdenka sháněla snadno.

Jo, a taky jsem si na rozloučenou s městem dojel do jednoho chrámu bohyně Kálí, kolem něhož vlastně to město postupně vzniklo. Ale kromě pohodové jízdy zdejším skvělým metrem ta návštěva celkem nestojí za příliš slov. Vnitřní prostory byly přeplněné návštěvníky, a mně dnes vlastní pot stačil.

Kalkata, West Bengal, 30.9.2018

Když jsou cesty děravý.
Noční cesta autobusem z Kalkaty do Bhubaneswaru neslibovala nic než pěknou rutinu tzv. druhého vstupu do stejné řeky. Ale pak se mě ještě před rozedněním pan průvodčí přišel zeptat, kde v tom městě chci vystoupit. A můj indický soused se do toho přidal a říkal, že nějaká blebleble čtvrť, kde se taky staví, je celkem blízko centra. Tak jsem to nedomyslel a kývl. V úplné tmě jsem najednou stál se svými zavazadly vedle autobusu, a kolem smečka řidičů tuktuků. No nebylo to poprvé, ale chtěl jsem, aby to pro ně vyznělo suverénně, oblékl jsem do všech svých báglů a vykročil směrem od nich a k nějakým světlům. Už druhý krok byl do prázdna, a já sletěl do jakési díry v chodníku, které bych se ve dne s úctou vyhnul. Paradoxně mi pomohla ta zavazadla, protože jsem zůstal viset na nich a na předloktí. Hned kolem ta horda kluků, a jestli se mi něco nestalo. Odmítl jsem pomoc a když jsem se vyhrabal nahoru a zjistil tu dvoumetrovou hloubku, došlo mi, jaká to mohla být polízanice. Uf! Ohmatal jsem se, a zjistil, že pod kalhotami bude krev. Ale v takových okamžicích akční bývám. Tak jsem se honem dohodl s jedním z tříkolkářů, pravda trochu ho přeplatil, a nechal se odvést na nádraží. Tam ovšem navzdory venkovní tmě bylo narváno. Vlastně totéž divadlo, jako v Kalkatě. Našel jsem si mezi bezdomáči a jinými spáči relativně čisté místo na jednom schodě a normálně jsem tam kompletně vybalil svou velkou krosnu. Náplasti a další potřebné věci k první pomoci byly u dna. Zapojil jsem jód, papírové kapesníčky a hemagel a za velkého zájmu probuzených kreatur, jsem ošetřil odřeniny a zhmožděniny. Radostné bylo zjištění, že u toho následky skončily. Ale byl jsem na nádraží, tak selfíčko s čumily nemám. Když se rozednilo, vyšel jsem z areálu a vydal se k prvnímu hotelu. Zahnal jsem několik vlezlých tříkolkářů a po dvou hodinách neúspěšného šlapání a pocení jsem nakonec skončil v docela honosném hotelu zpátky u nádraží. Jen cenu jsem si musel hodně uhádat. Když jsem se dal do pořádku, vydal jsem se na takový malý autobusáček hned proti hotelu. Podle mé knížky odtud měl jezdit městský bus k jednomu z největších taháků města. Na odjezdové tabuli ta linka fakt byla, ale po půlhodině čekání jsem u jednoho úředně vyhlížejícího strejdy na výjezdu z nádraží zjistil, že to neplatí a k Lingaraj chrámu nic nejede. Ale domluvil mi odvoz u jednoho řidiče klimatizovaného autobusu, který projížděl poblíž. A ten mi asi po pěti kilometrech někde otevřel dveře a ukázal směr. Kupodivu, se to odehrálo bezplatně. Do hinduistického chrámu se nesmí, když nejste ten správně věřící, tak jsem, stejně jako před těmi roky udělal nějaké snímku z venku, a něco navíc. A jsem zpátky a šrámy se začínají probírat, hlavně ty naraženiny. No uvidíme. Chtěl bych říct, že si z toho vezmu nějaké ponaučení, jenže tohle jsou situace, které si nemůžete připravit. A tak jsem moc rád, jak to dopadlo.

Bhubaneswar, Indie, 1. 10. 2018

Chrámový kočár v Konarku.
Dvě hodiny jízdy autobusem od Bhubaneswaru je jeden z klenotů UNESCO – chrám slunečního božstva z poloviny 13. století. Postaven byl tehdejším králem na oslavu vítězství v bitvě s muslimy. Tehdy ovšem stál na břehu moře, které do dneška ustoupilo o tři kilometry, a námořníci mu říkali Černá pagoda. A ten svůj titulek musím upřesnit, sluneční bůh v něm měl plout po nebi. Nicméně kola po obvodu má, sice kamenná, ale vyvedené do detailů, tedy i se zákolníčky. Kol je 24 jako hodin ve dne, a táhne jej sedm koní (prý jako dnů v týdnu), šel jsem si tu lichost ověřit. Chrám sloužil náboženským účelům tři století, pak se kopule částečně zbortila, a po dalším století nejasností ji z nařízení bengálského guvernéra vyplnili uvnitř kamením. Už se tedy dál bortit nemůže, ale zadní trakt je ve stavu rozebranosti podobném některým egyptským pyramidám. Hlavní kopule je teď opletená bambusovým lešením, takže to turistům kazí fotky. Ale musím se podívat do svých 12 let starých fotek, mám podezření, že tam to lešení už bylo. Nicméně památka je to masivní a dech beroucí (tady musím opět souhlasit s Lonely Planet) a v roce 2006 jsem se tam postavil na ruce pro svou novoročenku. Letos žádné stojky nezkouším, protože jsem spokojen s tím, že jsem se týden před odletem zázračně vymotal z problémů se zády, a můžu chodit, dokonce i s těmi svými osmnácti kily na zádech. Ale poletoval jsem po těch kamenných schodištích celé tři tropické hodiny. Asi padesátkrát se se mnou někdo přišel vyfotit na selfí, přitom na stěnách chrámu jsou k focení zajímavější věci. Výzdoba stěn vypovídá o tehdejším životě, ovšem silně z pohledu vládců. Takže vysochané erotické praktiky budou asi patřit do této kategorie.

Ráno v narvaném autobusu průvodčí zavelel jakési mladé ženě, ona vstala a pustila mě sednout. Marně jsem protestoval. Ale asi to bylo k dobru věci, protože sedící velký člověk (velký na zdejší poměry jsem) v tom stísněném prostoru tolik nepřekáží. Během cesty takhle usadil několik matek s dítětem a jednu starší dámu. Ale když pak nastoupila jiná stará paní, a chtěl jsem ji pustit já, tak mi v tom gestem zabránil. Zpátky jsem jel v podobném busu, a to mě pan průvodčí odvedl na jediné volné místo úplně vzadu, a tam jsem se prostě nevešel. Ale dohodl jsem se s poněkud opilým sousedem, aby mě pustil na prostřední sedadlo s nohami do uličky. Pak mě zapomněli vyložit, a byla z toho asi kilometrová procházka ulicí, kam bych normálně nezavítal. Našel jsem tam „kentacké kuře“, kde jsem měl (možná klamný) pocit, že se vejdu do nějakého hygienického standardu v jídle, a taky jsem si cestou nakoupil v takové tržnici mandarinky, banány a jedno velké voňavé mango. Zralá manga přímo zbožňuju.

Bhubaneswar, Indie, 2.10.2018

Nejde internet
Pro mé dřívější cestování by to žádná pohroma nebyla. Prostě bych si ve svém baťůžkářském slabikáři našel tipy laciných ubytování Jenže i můj letošní „planeťák“ už spoléhá na skutečnost, že tuláci jako já cestují s elektronickými hračkami a aplikacemi, které jim umožňují hledat informace jinak, a spoustu věcí si vyřídí z wifiny na hotelu. Já jsem samozřejmě i tady v Bhubaneswaru vybíral hotel s internetem, což je automaticky trochu vyšší kategorie. No a teď bác, od rána to tu nefunguje. A já jsem si před chvílí zaplatil další noc v hotelu abych si dnes večer a zítra během dne, zjistil všechny otázky dalšího programu. Dneska už jsem to odpískal, ale jestli to tu nespraví, odjedu na sever jako za starých časů. Po včerejším prolézání skalních chrámů z prvního století před Kristem (to tady zní divně), které jsou v Udayagiri a Kandagiri na periférii města, jsem si dnes zajel do dvě hodiny vzdáleného města Puri (opět vstup do stejné řeky). Městu vládne hinduismus, protože jasnou jedničkou tu je chrám věnovaný božstvu Jagannath, které je převtělením Višnua, a nosí přezdívku "Pán vesmíru". Je to tady veliké etnické divadlo, protože poutníci, kteří se sem sjíždějí, se navzájem ani trochu nepodobají, a spojuje je asi jen ta víra. Jako nevěřící jsem dovnitř nesměl, ale poučen svou knížkou jsem tak dlouho skenoval pohledem okolní budovy, až tam z jednoho okna na mě starší Ind zavolal, že tam je ta knihovna a mám jít nahoru. Za jakýsi poplatek jsem pak z výšky nafotil dění a scenérie za vysokou zdí. Pak už jsem se těšil na Bengálský záliv. Pláž mě trochu zklamala, protože ji nelemovaly žádné bambusové hospůdky, kde bych si s chutí dal nějakou mořskou lahůdku. Ale aspoň jsem se trochu vykoupal a nasolil. Moře mám na letošních toulkách v plánu ještě na závěr u Kalkaty, a to je vlastně taková rybářská vesnice, tak uvidíme. Třeba bude i rybička na talíři.

Bhubaneswar, Indie 4. 10. 2018

Chyťte tygra!
"Bandží, to jsou všechny výlety s tebou tak bláznivé?", zeptal jsem se toho indického Romea, co naší osmičlenné mezinárodní partě dělal dva dny průvodce, když mi cestou zpátky do Kalkaty podával poslední minikalíšek indického mlékočaje, který byl, jak říkal "na firmu". Zachechtal se, že se to tak někdy sejde... Po pravdě řečeno, sešlo se to v osobách dvou středně, nebo spíš hodně "perlivých" dívek, nebo možná jedné z nich, ale ve výsledku dokázal vymyslet ptákoviny a strhnout k nim všech osm členů posádky. Pochopitelně jsem tam byl nejstarší, ale to mu nebránilo, aby mě pozval na privátní noční safari ve čtyřech na loďce tradičně poháněné jedním veslem vzadu, s níž jsme přejeli na druhý ostrov, zasunuli se do hloubky mangrovníků, kde se on a ty dvě dívky v naprosté tmě svlékli a hodinu tam nazí někde šplouchali a tiše konverzovali. Já bych do tak bahnitého moře asi stejně nevlezl, ale ani jsem nemohl, protože šrámy na noze utržené před týdnem při nočním pádu do odkrytého kanálu se pořád v tom horkém vlhku nechtějí hojit. Tak jsem si na hodinu lehl do loďky, díval se mezi krytem větví na hvězdy, které tady vypadají nějak jinak, a poslouchal zvuky vody a těch tří naháčů v ní. Mystické chvíle. Indicko-anglicko-australská trojka spolu trávila hodně času kouřením něčeho, co jsem radši nezkoumal, ale zdálo se, že je to nějak nabíjí. Dva dny jsme křižovali mezi mangrovovými ostrůvky na hranicích s Bangladéší, neboli v tygřím národním parku Sunderbans. Chlubí se největší plochou porostlou mangrove, což se u nás překládá jako kořenovník, ale zahrnuje to všechny rostliny schopné žít ve slané vodě. A dalším rekordem je určitě to, že na 2585 čtverečních kilometrech té ostrovní plochy je evidována asi stovka bengálských tygrů. Naději uvidět některého ovšem hodně ředí příliv a odliv neustále proměňující pozorovací místa, a při vysokém přílivu (jaký jsem měl samozřejmě i já) se mění výška hladiny v šesti hodinách až o osm metrů. Takže jsem ani chvíli nedoufal, že uvidím a vyfotím tygra, ale pozorovací místa se mění i pro ostatní zvířata, a krokodýly, divoká prasata, jeleny a varany jsme viděli až odpoledne, kdy to šlo nesmírně rychle dolů a zvířátka se radovala ze slunce na obnažených blátivých březích.

Ale první den nás Bandží zavedl také do vesnice, kde jsme přespali v rákosových chýších, a kde se obyvatelé živí dost nebezpečnými způsoby (kvůli tygrům a krokodýlům), jako jsou rybolov a sběračství medu. Večer nám přišli zahrát tři muzikanti lidovou bengali muziku, do níž jsem se zapojil i já na tamburinový bubínek. Ta hudba byla skvělá s až jazzovými sólovými vstupy některých nepojmenovatelných nástrojů. Indické kuchařky z vesnice nám servírovaly skvělé místní jídlo a rozmazlovaly nás čajem (možná s medem od těch divokých himalájských včel). Jen jsem asi neměl vidět, jak myjou nádobí po jídle v tom bahnitém rybníčku za jídelnou.

Základní přírodní funkcí mangrove je zachytávání sedimentů v husté síti kořenů. Většina korálových útesů světových moří se takto proměňovala v ostrovy. Břehy všech ostrůvků, navíc v deltě velkých indických řek, jsou tedy pokryté vrstvou mazlavého bláta. Jednou z ptákovin, do nichž Bandží uvrtal celou skupinu, bylo vylodění do toho bahna, po němž se všichni vrátili černě a mazlavě umazáni, ale plni smíchu. To už jsem si vůbec nedovolil s ohledem na svou pootevřenou nohu. Ale ostatní, včetně dvou dospělých Indek s malým klučíkem do toho s vervou šli. Dobrý úlet. Ale vrstva slaného bahna u mangrove skrývala i leccos nečekaného. Náš domorodý kluk se při odlivu někam chvilku brodil a najednou vylovil asi dvaceticentimetrového ostrorepa tedy živoucí fosilii a nejbližšího příbuzného trilobitů. Držet něco takového v ruce pro mě mělo cenu skoro tygří.

Náš rozhovor s Bandžím se odehrával u benzínky a průvodce mi s něčím doutnajícím v ruce s humorem sdělil, že Indie je jedinou zemí, kde se v takovém místě může kouřit. No, nejsem si tím jist.

Kalkata, West Bengal, 9.10.2018

Lidovka
Po noci strávené v kalkatském hotelu se skvělou polohou ale odpudivou sbírkou personálu, jsem rád vypadl na Esplanade, kde jsem si předtím na poněkud nepřehledném autobusáku koupil jízdenku na sever. Interiér neklimatizovaného autobusu mě uspokojil, a prostor, jenž mi patřil, taky. Co mě zaráželo, byly obří balíky nakládané na střechu. Byla jich halda. Než je tam všechny uchytili, měli jsme 45 minut sekeru. No co, nebudu v Siliguri v sedm ráno, ale osm je taky dobrý čas. Jenže pak jsme projížděli cestami, kde chyběl asfalt, řidič zabloudil a dostal se do protisměru a do konfliktu s policajtem. Parta kibiců, která mu tam celou dobu do toho mluvila, najednou ztratila humor, a byl klid. Ale já jsem na řidiče viděl, a on se držel v ostražitosti kouřením, a občas to určitě nebyl tabák. Měli jsme jet 15 hodin, ale nakonec jich bylo 20. Z nějakého důvodu se stálo v noci s celou kolonou kamionů těžko odhadnutelnou dobu, až v pět se najednou všechno rozjelo. Nejsilnější ale byly okamžiky zastávek na občerstvení. Lepší autobusy stavějí také u „restaurantů“, které ani zdaleka neodpovídají spodním hranicím evropského zažívání, ale ta lidovka měla vlastní úroveň občerstvování, a já jsem něco takového ještě neviděl. Míchaná vejce připravená na pánvi nejvíc připomínající plechovku od oleje strávníkům kydli na špinavé kousky novin, a v podobném duchu tam probíhalo vše... A pak to dostavník vzal nějak oklikou, asi kvůli těm balíkům na střeše. V jedné zastávce, kterou jsem bláhově považoval za předměstí Siliguri, shazovali ty obří žoky za asistence celé místní podnikatelské sféry a taky hubených nosičů, kteří to pak na hlavách odnášeli. Do cíle jsme to v tu chvíli měli 200 km. Dojeli jsme tam až v odpoledních hodinách, a já jsem odmítl další tři hodiny v džípu. Tak jsem přespal v nejbližším hotelu, zjistil si nějaké informace, až se sem za pár dnů vrátím, hlavně jsem se rozloučil s možností vlakového spojení. To bych zase někam dojel v noci. Snad příště bude noční autobus lepší. Mám za sebou pohodový džípový transfer o 2 kilometry výš nad moře. Hotel Tranquility je cenově slušný, má wifinu a střechu, z níž bude vidět na Khangchendzongu. Je tu zima a řídký vzduch, takže moje stoupání s báglem na vrchol jednoho z kopečků, byl i dechový záhul. Mám se těšit, a je to vůbec po 22 letech ještě vstup do stejné řeky?

Darjeeling, West Bengal, 11. 10. 2018

Khangchendzonga
Dneska jsem tu viděl půjčovnu kol. To asi nebude nic pro turisty. Stodvacetitisícový Darjeeling pokrývá svahy obrovského trychtýřovitého údolí, jehož spodní zužující se část tvoří slavné čajové plantáže. Kamkoliv se vydáte, musíte počítat s neustálým stoupáním a klesáním, které se namáhavostí podobá spíš schodům. A jsme přece jen 2135 metrů nad mořem. Já jsem si našel dva hotely podle svého baťůžkářského průvodce, a ukázalo se, že oba jsou dost vysoko, takže úvodní šlapání nahoru s mým asi dvacetikilovým majetkem na zádech, mě dokonale uvedlo do situace. Ale můj výběr se řídil jednoznačně možností dívat se ráno na třetí nejvyšší horu světa a nejvyšší v Indii - Khangchendzongu (8586 m).

Když jsem tu byl před 22 lety, byl jsem ještě stálým členem cestovatelské trojky, a mí podstatně starší přátelé se snažili vždycky bydlet tak, aby se mohli převážně přesunovat po vrstevnicích. Takže jsme si našli laciný hotel v centru města, na jedné z jeho tepen. O hoře jsme samozřejmě věděli, ale při příjezdu bylo oblačno a tak jediným kritériem zůstalo pohodlí. První noc mě probudila zima, a když jsem ještě před svítáním došel k oknu, uviděl jsem něco růžového tam, kde by člověk očekával nejspíš družice. Byla to Khangchendzonga a to divadlo jsme si užívali i následující rána. Pak už ale pro nás pokoj neměli, a tak jsem vyrazil hledat alternativu (moje funkce v trojici). Vyšplhal jsem do kopce a našel hotel New Mount Everest. Jak romantické. Mí přátelé sice cestou k němu reptali, jak vysoko se musejí vláčet, ale když tu polohu uviděli, byl jsem vzat na milost. Slunce se opíralo do otevřených oken, větralo se... Tak jsme se ubytovali a vypadli. Večer jsme už cosi ucítili, ale zavřeli jsme okna a šli spát. Jen na několik hodin, pak jsme zjistili, že se z podlah a stěn uvolňují výpary jakéhosi jedu, kterým byl celý hotel vystříkán proti hmyzu. Nechat okna zavřená, asi bych o tom dnes nepsal. Tak jsme je otevřeli a snažili se zabalit, do čeho šlo. Spát se v té zimě nedalo a byla to dlouhá noc. Staříci nadávali pod dekami, nejspíš na mě, jak jinak. Vzpomínám si, že pár hodin po půlnoci začaly různé náboženské výzvy, odstupňované po půlhodinách podle jakéhosi klíče a provázené vytím psů. A těch různých kultů tu bylo asi hodně. Mí přátelé mi tenhle zážitek ještě dlouho připomínali, když jsem se snažil hledat laciné ubytování. Tak, to je historie napsaná Khangchendzongou.

A teď jsem tu znovu a automaticky jsem předpokládal, že divadlo s růžovým maxikopcem je něco jako bonus města. Nebyl. Dva dny před mým příjezdem si někde v jižnějších státech Indie zařádil cyklon a nafoukal sem spoustu mraků. První den byla mlha a déšť. Druhý den hory jen tak vystrkovaly růžky. Až dnes jsem při východu slunce vyběhl na střechu hotelu, a růžový zázrak byl zpátky. Ten přechod z dvacetidenního tropického přehřívání rovnou do zimy mi sice nadělil nějaké chrchlání a kašel, nebo to tu na mne někdo prskl (Indové si se smrkáním, pliváním, kašláním a kýcháním nedělají žádné starosti, prostě to pustí ven), ale po dnešním ránu jsem s Darjeelingem spokojený. Možná až zítra brzy ráno risknu zdejší vyhlášenou vyhlídku ještě o půl kilometru výš nad mořem, budou moje obrázky z dneška trochu upozaděné. Ale to na věci nic nezmění. Zítra zase sjedu do tropických nadmořských výšek a z mého měsíce v Indii už zbývá slabá třetina. Tady mám splněno.

Darjeeling, West Bengal, 14.10.2018

Durga puja
Už tak deset dnů mě tu pronásleduje tenhle velký svátek krásné desetiruké Durgy - jedné z Šivových manželek. Centrem oslav jejího kultu je právě západní Bengálsko. Těm pěti důležitým dnům do 19. října ale předcházejí nepřehlédnutelné přípravy. Všude vyrůstají dočasné chrámy, často v životní velikosti, jen materiálem je asi plachtovina a pod ní bambusová konstrukce. Pak se to všechno namaluje, ověší nějakým tím blýskavým třepetáním a žárovkami, a je připraven oltář pro Durgu. Těmto "potěmkinovkám" se říká pandaly. Vlastní oslavy jsem už zažil v Darjeelingu, ale tam to bylo docela krotké. Nejobrovitější pandal jsem viděl v Kalkatě, tedy ještě v začátku výstavby, ale už to vypadalo jako skutečný chrám. Tam ale prý probíhají dost divoké oslavy včetně svrhávání soch Durgy do vody. Teď jsem ale hodně východně v městě Gaya (395 tis. obyv.) a Durga Puja vrcholí přímo před mým hotelem. Včera večer to opět zesílilo, aspoň nahromaděním lidí. Do ulic kolem pandalů se vyřítily celé rodiny na motorkách, většinou čtyři až pět lidí na jedné, a křižovaly bezcílně sem a tam, prostě si to užívali. Ostatní tam přicházeli nastrojení jen tak, a všichni se vzájemně pletli, sráželi a fotili se u těch přearanžovaných a diskotékově osvětlovaných oltářů s Durgou a nějakým tím výjevem z mytologie. Mám hinduistické příběhy docela rád, ale tady ta oslava mi připadá moc laciná. Ale co, jsem tu na návštěvě, a beru to se vším všudy. Včerejší puja se protáhla až do rána, soudě podle rámusu, který ke mně z ulice doléhal. Nevím, co bude dnes večer, ale strávím ho čekáním na popůlnoční vlak. Koleje snad Durga puja neovlivní. Jinak se na ni ale svede všechno, Poruchy elektřiny, internetu, ale hlavně provoz na silnicích. Pandaly bývají postavené tak, že zužují průjezdní komunikaci městem a ta zdejší zmatená změť autobusů, rikš na všechny pohony, krav a motorek to prostě nezvládá. Takže z toho pramení mé nedávné problémy s autobusovými přesuny. Doprava ze Siliguri do Patny nabrala čtyři hodiny ztrátu a pak ještě zkolaboval autobus a řešilo se to nacpáním cestujících do okolo jedoucích lidovek. Doprava z Patny se zpozdila ze tří na čtyři hodiny a do místa mého dnešního pobytu jsem dojel za tmy. Naštěstí v autobusu byl aspoň jediný anglicky mluvící mladík, takže jsem vystoupil správně. Netuším, kam by mě jinak odvezli. Přijel jsem hlavně kvůli návštěvě velké buddhistické památky (pod záštitou UNESCO), která je v šest kilometrů vzdáleném městečku Bodhgaya. Chrám Mahabodhi z šestého století po Kristu byl postaven na místě, kde Buddha prožil své osvícení. Strom, pod nímž se to stalo, nepřežil žárlení manželky císaře Ashoky už osm století dříve, a byl zničen. Naštěstí jeden oddenek ještě předtím odvezli na Srí Lanku, kde z něho byl vypěstován posvátný strom, a tak se stejným importem následně povedlo obnovit ten původní. Je pod ním to nejdůležitější místo pro meditaci mnichů a buddhistů z celého světa. Klid, jenž tam vládne, je prudkým kontrastem k nařvanému hinduistickému svátku, do něhož se dostanete hned za bránou. Ale tak to v Indii prostě je.

Gaya, Indie, 18.10. 2018

Lepkavosti po čtrnácti letech.
"Jé, pamatujete si mě?" Ne, rozhodně si toho týpka nepamatuju, zato si vzpomínám, že při druhé návštěvě Indie, tedy před 14 lety, přesně tohle byla oblíbená zahajovací finta "lepičů". Takže jsem ho dvěma gesty odehnal. Méně vynalézavý, ale obvyklejší zahajovák, je nevinná otázka, odkud jsem, vyřčená slovosledem, nad nímž by se Angličan asi pozastavil. Pak už to ovšem jede stejně. Prachy, bakšiš atd. Anebo vám kluk v rikše, do té doby samý žert a a úsměv, zastaví daleko od cílového místa s pohádkou, že by potřeboval podporu na studia. Indové jsou prostě lepkaví, a někdy přílišné bratření chápou jako slabé místo turisty. Jsem ta přátelská nátura, ale tady už jsem se párkrát spálil. V Bodhgaya mi jeden mladík vysypal z rukávu, že máme deset milionů obyvatel a kde ta naše republika je, ale hned to začalo sklouzávat k nějaké podpoře, tak jsem to utnul. Včera jsem si zmíněné varianty lepkavostí užil dosyta. Ovšem jsem pozitivní a klidně se nechám fotit se stovkami kluků, kteří mluví jen hindi. A myslím, že už jich takové počty byly. Moc to nechápu. V Táboře se mi to stává, ale tam je to jasné, jsem bizarní figura z diskoték. Ale tady?

Gaya, Indie, 18.10.2018

Sushma nebo Soni?
Betla neboli národní park Palamau Tiger pro mě byl totálním zklamáním. Už jen kvůli té cestovní, časové i finanční zajížďce, kterou jsem si kvůli tomu udělal. Ale lákavá informace o safari na slonu, se ukázala jako neuskutečnitelná. V nabídce byly jen džípy. Ale nějaká pozitiva bych našel. Devatenáctého října jsem se ráno probudil ve spacím vagónu vlaku z Gaya do Ranchi, a proti mně seděla sympatická mladá žena s čerstvou tikkou na čele. Ten den vrcholila Durga puja a jedině kolejová přeprava tomu faktu odolávala, vlak jel na čas. Nejdřív jsme na sebe jen usmáli, ale pak (světe div se) se ona zeptala hezkou pečlivou angličtinou, jestli jedu do Ranchi. A začali jsme konverzovat. Jaká rozkoš po té plivané pseudoangličtině z ulic. Bylo to milé, příjemné, a zase jednou jsem se cítil být srozumitelný. Když už jsme dojížděli do Ranchi, vzpomněl jsem si, že s sebou opět vezu české broušené sklo. Rychle jsem je vyhrabal z hlubin báglu a obřadně předal své nové známé za všechny indické ženy. Vypadala, jak bych to řekl - happy. Představila se mi jako Sushma Soni, a řekla to dohromady s tím, že to znamená krásná. Pak mi to napsala jako jméno a příjmení, ale už jsem se nezeptal, která část má ten význam. Tak v titulku tohoto blogu radši nedělám chytrého.

Tak, a teď k té vlastní zajižďce. Od vlaku jsem došel na autobusové nádraží a dozvěděl se, že do Daltonganj to nejede, je puja. Přeplatil jsem tuktukáře a odjel na privátní nádraží. Ale autobus jel hned, a čtyři a půl hodiny jízdy stály míň než ta tříkolka. V Daltonganj stejná písnička, dnes nic nejede, vezměte si hotel a jeďte ráno. Nesmysl, do národního parku to bylo dvacet kilometrů, a bylo půl třetí odpoledne. Seběhli se kolem mě nějací kluci na motorkách, poradili se a nabídli mi odvoz někam, kde mě to pak bude stát jen stovku. A tak jsem se svými dvaceti kily na zádech odjel na tandemu motorky k jakémusi džípu. Řidič samozřejmě nechtěl o nějaké stovce ani slyšet a nakonec jsem jel za tři. Ale přes reptání ostatních pasažérů, neboť to byla nějaká pravidelná lidovka, mě dovezl až k bráně parku, kam asi vůbec jet neměl. Tam se ke mně hned vrhl jakýsi Ind s hadrem kolem hlavy, neuměl ani slovo anglicky, ale vlekl mě za bránu k jakési kantýně. Pak se přiloudal inteligentně vypadající mladík s angličtinou a s mobilem, a sdělil mi, že všechno je plné, ale něco privátního prý sehnal. Byl to takový bungalov mimo areál parku, byla tam postel, koupelna, a nešla elektrika, Jenže v tu chvíli nešla v celém okolí, tak jsem si nechal namluvit, že je to tím. Stařík, jenž to provozoval přinesl svíčky a jednu zapálil. Když jsem se vrátil z večeře byla tma, ale objekty v okolí svítily. Stařík nikde a ten hoch taky zmizel. Tak jsem se při svíčce osprchoval a zalehl. Když jsem si ráno prohlédl instalaci venku u dveří, pochopil jsem, že tady elektřina nešla už hodně dlouho, byla to na mě bouda. Staříka jsem potkal, ale nadávejte někomu, kdo mluví jen hindi. Před rozedněním jsem odešel na dvouhodinové safari, ale při té frekvenci džípů křižujících tuto část parku bylo těžké vidět něco jiného než velká stáda vysoké, která ovšem šlo pozorovat i od kantýny, a místního bizona zvaného gaur. Když ovšem nepočítám tlupy opic, které byly všude. Po slonech nebo dokonce tygrovi (kterého si park dal také do názvu) ani potuchy. Měl jsem džíp sólově, a jel se mnou ještě nějaký starý Ind, zřejmě něco jako průvodce nebo stopař. Ale možná špatně viděl, nakonec jsem si toho gaura hodně zblízka musel všimnout sám.

Ani terén nebyl moc pohledný. Takže změna plánu, tady už nebudu. Po dvou hodinách marného vyhlížení autobusu, jsem si před polednem stopnul nacpanou tříkolku a za místní stovku dojel k autobusu do Ranchi. Sedl si ke mně mladý Ind a spustil na mne rychlou angličtinu. Jenže ta indická výslovnost z toho udělala kulomet nesrozumitelnosti. Tak jsem nejdřív byl trochu otrávený, ale pak jsme se nějak domluvili a ty čtyři a půl hodiny proběhly celkem zábavně. Do Ranchi jsme dojížděli za tmy, a já jsem musel řešit, jak se dostanu od autobusu k vlakovému nádraží, protože tam se nestavělo. A můj soused pochopil, že to pro mne bude ve světě hindštiny dost stresující. A na jedné z dílčích zastávek při průjezdu městem vyběhl ven a domluvil mi takovou společnou rikšu na nádraží za 30 rupií. Skoro jsem mu v tom fofru ani nestihl poděkovat. Ve městě probíhaly oslavy (nejspíš svrhávání soch Durgy do řeky), takže provoz byl zase ochromený, ale za necelou hodinu mě řidič vyklopil u nádraží, kde jsem měl vytipovaný hotel podle své knížky. Ale ještě cestou tuktukem mě kontaktoval jeden chlapík, a hned se mi za jízdy přihlásil na facebook. Tenhle svět je bizarní.

Ranchi, Indie 21.10.2018

Bezstojkově
Poslední indický program jsem si naordinoval pod heslem moře. Můj „planeťák“ označil pláž u rybářské vesnice Mandarmani jako jednu z nejméně znečištěných pláží v zemi. Obávám se, že tím myslel Bengálsko, protože voda je tu kalná, jak se ostatně nechalo čekat v oblasti, kde se do oceánů vylévají obří indické veletoky. Ale snažím se to brát s nadhledem a moc ji při plavání nepít. Obrovská plochá pláž by byla jako stvořená pro chození po rukou, ale já jsem šťastný, že stojím po těch měsících rovně, že chodím, sedím a ležím, a že mě při ranní józe šíršásána (stoj na hlavě) nebolí, tak to ani zkoušet nebudu. A tady v Mandarmani jsem ještě rád, že můžu plavat, i když v bílé kávě se slaným příbojem. Doprava sem byla zase divočina. Do Kalkaty jsem dojel nočním vlakem, a až sem to bylo takříkajíc podle jízdního řádu. Byla to poslední jízda indickým vlakem, tak bych zdejší železnici měl pochválit. Když víte tak dva dny předem, že chcete nějaký spoj použít, a vystojíte si frontu v rezervačním centru, máte stoprocentní jistotu, že budete za docela laciný peníz sedět nebo ležet na rezervovaném místě, a dojedete tak maximálně s půlhodinovým zpožděním. Někdy vás za poplatek i přeřadí z čekacího seznamu na takzvaný tatcal, což je rezerva vytvářená státem pro cizince nebo seniory… Jen pro rychlou improvizaci to prostě nefunguje a odejdete na dražší autobusový spoj. A tak jsem po noci ve vlaku odjel z Kalkaty do města Digha ranním autobusem. Ale tam se všude mluví jen hindi, a když jsem toho nesmyslného doptávání na nějaké spojení k moři a posílání od čerta k ďáblu měl dost, postavil jsem se v propoceném tričku doprostřed čekárny plné čumících Indů, a zavelel - mluví tu někdo anglicky?. Kupodivu tam jeden byl a poradil.

Takže bydlím v bungalovu přímo nad pláží, a navzdory té kalné vodě si užívám. Ráno bylo velké divadlo, když za úsvitu připlula k vesnici celá smečka lodí s nákladem naloveného krilu a nějakých rybek. Dění při vykládce a následném zacházení s úlovkem bylo fascinující a poučné. Moje představy o plážových hospůdkách s nabídkou mořského jídla, zůstaly ovšem někde v Salvadoru nebo Kambodži. Vlastně ve všech zemích, kde jsem dosud byl, je svět na pobřeží podobný. Jen Indie má tuto stránku ubohou. Měl jsem sice v jedné chatrči rybu, ale byla velká asi jako dlaň, a nakonec jsem byl rád, že mi k tomu necpali žádné přílohy, při té hygieně bych do toho asi nešel. Zítra ráno odjedu do Kalkaty, a před odletem tam ještě strávím dvě noci. Ale to už není program, to je couvání…

Mandarmani, West Bengal, 23.10.2018

Zpěvy mezi wifinami...a šmytec.
Letos jsem byl víc než na třech předchozích toulkách Indií konfrontován s místní hudbou. V národním parku Sunderbans to byla úžasná lidovka, takový latino-jazzový jam. Nástrojově to ani neumím popsat. Snad jsem jim to svým zapojením na bubínkovou tamburinu nenarušil. I ti dva kluci v Darjeelingu s domorodými, nahrubo řezanými housličkami mě svým drsným prozpěvováním zcela odrovnali, ačkoliv to bylo v bengali a textu jsem nerozuměl. Ale jinak? Možná je problém ve mně, protože do všech hudebních oblastí se přenáší tradiční pojetí ženského zpěvu, kdy ten falzet zní, jako kdyby se holky nadýchaly hélia. Já to pištění prostě do uší pouštím s podvědomým odporem. A letos to na mě dotíralo o to víc, že právě v oblasti probíhala Durga Puja a všude vřeštěla ta nekvalitně pouštěná směska. Stejné to bylo i v dálkových autobusech. Tam se na videích pouštějí filmy z bombajské produkce Bollywoodu, a v těch se musí pořád tančit a zpívat, i kdyby se v příští vteřině masově vyvražďovalo. Tedy, abych zůstal genderově spravedlivý, mužský zpěv je v těch filmech nechutně přeslazený. Prostě nic pro mne.

Než jsem do Bengálska odjel, zařídil jsem si na internetu aplikaci, která vychází z telefonních kontaktů. První, kdo se mi na ní ozval, byla Indka Sarita. Před 22 roky jsem ji jako zhruba třináctiletou dívenku potkal cestou s Darjeelingu do Nepálu. Prostřednictvím jejího učitele (guru) jsem jí tenkrát věnoval své obligátní české sklo, a od té doby jsme si novoročně psali. Najednou se mi jako dospělá zjevila v telefonu a prostřednictvím té aplikace I na fotkách a videích, kde zpívá. Byl tam zas ten převysoký hlásek, ale protože se jednalo o nějakou duchovní záležitost, beru to. Ale poslal jsem jí nějaké své zpívané nahrávky, a vůbec si netroufám odhadnout, co tomu říkala. Jsme prostě někde jinde. A nejen hudebním cítěním, jako na potvoru odjela do Evropy přesně v době, kdy já do Bengálska. Neuvěřitelná smůla.

V rámci oslav Durgy pouštěli všude kolem pandalů (těch dočasných oltářů a chrámů bohyně) místní DJ všelijakou hudbu pro shromážděné davy. Většinou to nebylo nic duchovního, jakýsi pop diskotékově namixovaný s přidanými perkusemi. Ve městě Gaya jsem se do toho chvíli zaposlouchal a strnul. Ten kluk tam pouštěl nějaký záznam z koncertu, a tam zněl hlas Kubánky Tandy, která už dlouho dělá latinskou muziku v Česku. Nebylo to ani česky, ani španělsky, ale ten témbr a pokřikování na lidi, neuvěřitelná podobnost. Dokonce, pokud jsem si to už nevsugeroval, tam najednou zazněla výzva "speak Czech" a ona řekla "bezva". Musím se jí po návratu zeptat, jestli neměla nějaké takové angažmá.

A uzavřu to nehudebně. Kalkata byla mou letošní křižovatkou a základnou. Se svými 14,5 miliony obyvatel určitě patří mezi velkoměsta a obávám se, že mezi nimi aspiruje na nejšpinavější a nejzchátralejší na světě. Polorozpadlé paláce porostlé keři a stromy zažily určitě své krásné chvíle, ale jejich budoucnost vidím černě. Zdejší chudoba na vás dotírá na každém kroku, a obnažená nemocná místa na tělech žebráků a bezdomovců také. Ale zdá se, že jsem to tu opět přežil.

Kalkata, West Bengal, 26.10.2018