literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Sbírka veršů Malá noční kasace Rostislava Opršala je zdařilé dílko!

Na vydání své první sbírky si Rostislav Opršal (roop@centrum.cz) počkal do 54 let. Přečetl jsem ji jedním dechem asi proto, že jsem souzněl s jeho erotikou. Tedy, abyste si, milí čtenáři, nemysleli, není to jen o erotice.
Básničky Rostislava Opršala vycházejí v Divokém víně pět let, po přečtení knížky prohlašuji, že je jedním z nejlepších autorů www.divokevino.cz.
L. H.

137. děťátko našli zdravotníci v babyboxu v Praze 9 - Hloubětíně!

Tušení jsem měl už nějakou dobu, skákal jsem po každém telefonu, ale naplnilo se až v sobotu 28. 5. v 17:50. Holčička odložená tři dny před jedenáctým výročím otevření prvního babyboxu v Hloubětíně je zcela zdravá, novorozená s pupečníkem dosud neošetřeným. Pojmenoval jsem ji Vlaďka podle doktorky Skalníkové, členky kolegia, která pečuje o mé zdraví. Vlaďka se jmenuje i sestřička, která holčičku vyjmula z babyboxu. Vlaďka zvýšila skóre holek oproti klukům na 80:57, je 22. děťátkem, jež prošlo dvířky hloubětínského babyboxu. Ať žije Vlaďka z Hloubětína! Ať žije doktorka Vlaďka Skalníková!

Báseň dlouhého doletu

Některé knížky v dobrém slova smyslu vyděsí. Třeba básnická sbírka Evy Frantinové Časovaná růže. Dvousetstránkovou knížku tvoří jen tři básnické skladby. První z nich, titulní, má 160 stran! Je to elegické pásmo psané volným veršem. Bez jediného mezititulku či jiného členění. Bez jasně definované dějové linky. Který čtenář si na něco takového troufne v době, v níž kulturním vzorem jsou písničkové texty a klipy či příběhy Harryho Pottera? Nejspíš jich moc nebude, pomyslíte si v prvním okamžiku.

Jenže když jsem si Časovanou růži přečetl, vytanulo mi doporučení i pro ty, kdo vyrostli spíše než na Apollinairovi či Nezvalovi na současné popkultuře. Evina nová sbírka je totiž jednou z těch knih, která vás po otevření vcucnou jak chmurný lexikon kouzel mága pravda poněkud realističtějšího než je H.P. Ta kniha je temný kůň, na nějž nasednete a z nějž dokážete rozechvěle sestoupit či spíše vyčerpaně spadnout až s posledním slovem.
Chmurný, temná: těmito epitety ovšem zároveň naznačuji, že to není žádné lehké frivolní čtení. Časovaná růže je bilančním- a dosti trýznivým - ohlednutím za mládím i dospělostí, i za stíny dob předcházejících básnířčino narození (valná část Eviných příbuzných zahynula za 2. světové války v koncentráku). Za dobou totality i za dobou polistopadového zmatku. Až impozantní je přitom autorčina schopnost – trochu jak Bohumil Hrabal – vylovit z paměti ty správné střípky a vymodelovat tak znovu tvář doby, která se dnes ztrácí pod nánosy smyšlenek a frází. A dojemná je citovost osobního příběhu, který připomíná, že skutečná láska i přátelství trvají i desetiletí poté, co naši drazí odešli.

Ještě jedna asociace mi vytanula s Evinou trochu nezvyklou sbírkou. A to, že takovou knihu mohl napsat jen muzikant na slovo vzatý. Zkusím to vysvětlit. Shodou okolností těsně před tím, než jsem tuto knížku přečetl, mluvil jsem s jedním nekonvenčním skladatelem. Vyrůstal tak jako já (či Eva) v době, kdy všude kolem duněl Big beat. Navíc vizuálně je to zjev vyloženě rockový. Odhadoval jsem ho proto na jednoho z těch, kteří začínali svou kariéru v beatové kapele, kterou založil se spolužáky. Vyvedl mě z omylu. Žádné hraní po sklepech. Vždycky poslouchal vážnou hudbu. „A je to tak i teď – pravda, rád ocením hudební nápad v písničce, dokonce si i rád napíšu nějaký song. Ale popravdě řečeno, písnička prostě skončí za tři minuty. Je to skladba krátkého doletu,“ vysvětlil proč si i dnes raději poslechne Beethovena než U2.
A nějak tak se dívám i na zatím poslední sbírku Evy Frantinové. Časovaná růže se má k většině současné básnické produkce jako vážná hudba k hitu skupiny Lucie. Nic proti hitům. (Mimochodem. Frantinová vzdělanou hudebnicí opravdu je - vystudovala konzervatoř, dodnes učí hře na housle.)

Dušan Spáčil

Moravský básník Ivo odehnal má dnes 80! Gratuluju!

Napouštění
Sám sebe vzduch dýchá?
Voda pije sama sebe?

I oheň hoří
sám sebou

V pandořině skříni
je to tak zařízeno

Dokud mne neopustí síly
srdcem otevírám žíly

Darované děti

Pomýlená soudní znalkyně Jarmila Valoušková ve filmu www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11101851242-darovane-deti/415235100061001uváděném 27. března a 28. března na Čt2 tvrdí, že babyboxy jsou: „…vybídnutí k tomu, aby maminky odložily dítě.“ Stejně zodpovědně by mohla tvrdit, že nemocnice vybízejí k tomu, aby občané onemocněli, nebo že nože vybízejí zetě k tomu, aby jimi pobodali tchýně.
Jiný ostravský odpůrce babyboxů Zdeněk Novotný, ředitel Domečku, uvádí: „Když se řekne slovo babybox, napadne mě to, že se vracíme do středověku, jako byly ty fortny ve středověku.“ Má pravdu, zařízení podobná babyboxům patří k lidské společnosti od pradávna. Snad jen slovo fortna patří bráně. Historickému babyboxu odpovídá slovo torno. Nechtěné děti se rodily v minulosti a rodí se v současnosti. Pro některé nešťastné maminky je jednání s úřady o odložení děťátka neúnosné. Nedivím se nic, pro mne je obtížné jednat i s úřednicí u přepážky na poště.
Lumír Kantor, primář novorozeneckého oddělení Fakultní nemocnice v Olomouci a předseda České neonatologické společnosti, největšího odpůrce babyboxů, za mnou přijel před deseti lety do mého domu a požádal o zřízení babyboxu ve své nemocnici. Ve filmu říká: „ Velkou otázkou je finanční zabezpečení babyboxu. Zdá se mi jako velký problém to, že vlastně se proklamuje, dá se babybox, proklamuje se, ale v podstatě v tom okamžiku už to přechází jakoby do majetku nemocnice fakultní. Ty kontroly a všechno jde z mého rozpočtu, z rozpočtu tohoto oddělení, a z toho rozpočtu toho oddělení by se daly pořídit některé jiné věci pro všechny děti, které se tady narodí. Dva a půl tisíce dětí ročně.“
Milý Lumíre, tvoji nemocnici a tvé novorozenecké oddělení nestálo zřízení původního babyboxu v roce 2006 a v roce 2015 druhého námi darovaného babyboxu nové generace ani korunu. Nemocnice se zavázala, že od 4. února 2017 bude následujících osm let hradit opravy Zdeňku Juřicovi a jeho firmě MONTEL, provádějící servis. Přiznávám, že se tím alibisticky kryju pro případ, že by mi stáří a choroby zabránily v dalším financování desítek babyboxů po dovršení věku 71 let. Nebo kdyby mě klepla pepka.
V řadách nemnoha odpůrců babyboxu stojí havlíčkobrodská Magdalena Chvílová Weberová. Když jsem poprvé přijel do nemocnice v Havlíčkově Brodu s návrhem zřídit babybox, zahnala mě slovy: „Havlíčkův Brod babybox nepotřebuje!“ Instalovali jsme jej přesto 13. listopadu 2012 a dosud jeho dvířky vstoupily do nového života tři děti. Chvílová Weberová uvádí: „Babybox totiž neřeší problém úmrtí novorozenců, ukazuje se, že se zavedením babyboxů neklesá počet dětí, které se najdou nějakým způsobem zabité mimo zdravotnické zařízení. Faktem je, že se zavedením babyboxů stoupá počet dětí, které jsou odložené.“
Těmto dvěma zmatečným větám předcházela diplomová práce o babyboxech, kterou napsala systémem ctrl C – ctrl V s použitím www.babybox.cz na závěr svého studia na vysoké škole. Magdalena Chvílová Weberová nechť připomíná společenské nebezpečí, jež přinášejí nositelky dvou příjmení.
Děkuju tvůrcům filmu z České televize, ztvárnili mě jako dobrosrdečného staříka. Zcela zapomněli na nejdůležitějšího muže projektu babyboxů – Zdeňka Juřicu, jejich výrobce. Bez něho by nebylo babybox ani jeden. Odpusť, milý Zdeňku, omlouvám se. Tvůrci filmu věnovali hodně času plkům a zapomněli na důležitou součást – azylový dům, nabízející nešťastným maminkám a jejich dětem ubytování a zaopatření – moji snahu o prevenci.
Babydědek Lu s použitím nekorigovaných citací odpůrců

Jana Koubková odhalila desku kamarádce Evě Olmerové!

První jarní den 21.3.2016 došlo k odhalení pamětní desky Evy Olmerové na domě, kde naposledy bydlela, v Dejvicích Eliášova 21. Pamětní desku z nerez oceli vytvořil brněnský umělec Dušan Váňa a projekt realizovala Praha 6. Jen škoda, že se o tom příznivci, muzikanti a fandové jaksi nedověděli. Jana Koubková byla dva dny předtím pozvána, a tak velmi ráda na Evu zavzpomínala i zazpívala, a desku s místostarostou Prahy 6 odhalila. Deska dle jejího mínění se fakt povedla, jen možná škoda, že tam není uveden věk 21. 1. 1934 - 10. 8. 1993.

Tomáš Mazal zve! Osobně jedu určitě!

Syn Václava Hraběte Jan Miškovský na mě podal další žalobu - 1. díl

Syn Václava Hraběte Jan Miškovský na mě podal další žalobu - 2. díl

Syn Václava Hraběte Jan Miškovský na mě podal další žalobu - 3. díl

Po 51 letech jsem vstoupil do Gymnázia Na Zámečku, kde vznikalo Divoké víno.

Do Libně mě to táhne silně, leč vstoupit do budovy gymnázia, které jsem navštěvoval v letech 1962 — 65, jsem se odvážil dnes poprvé. Abychom tu nostalgii zvládli, šli jsme spolu s Mélou Machálkem, spolužákem a spoluzakladatelem Divokého vína. Časopis vznikal ve škamnách gymnázia v září 1964. Už na dvoře před vchodem staříky oslovil statný muž. Na moji otázku, zda je ředitelem, upřesnil, že je školníkem. Když jsem se mu představil, zaradoval se a vysvětlil: "Vaše jméno je na desce mezi významnými studenty." Vzápětí nám desku umístěnou ve vstupní hale ukázal. Na naši prosbu nás zavedl do tělocvičny, do jídelny i do naší třídy. S Mélou jsme vzpomněli na zvláštnosti "ústavu". Ve třídách byla kamna, a když jsme nechtěli mrznout, rádi jsme si doběhli do sklepa pro uhlí. Jídlo se přiváželo do školní jídelny v termoskách a studenti, kterí měli hlad, je donášeli od dodávky do jídelny. Nebo nejedli. Cestou po chodbách nás pozdravila paní profesorka a požádala mě, abych se zapsal do školní kroniky. Přidal se zástupce ředitele a přišel i ředitel "ústavu" doktor František Kosina. Zapsal jsem se nejen do kroniky, ale podepsal jsem se i na pamětní desku hned pod Františka Hrubína, Yvonnu Přenosilovou a Cyrila Svobodu. Děkuju za tak vlídné přijetí, moji milí!

Jaroslav Holoubek 70!

Básník Jaroslav Holoubek oslavil svoji dnešní sedmdesátku ve velkém stylu! Rodinu a přátele pozval do Caffé Italia na Staroměstském náměstí a recitoval svoje verše. Gratuluju, Jardo!
L. H.

Moje tečka za Janou Černou. Rozhovor s Ivou Hüttnerovou

Píšící malířka a herečka. Dáma první třídy. Ve své knize Obrázky z lásky vydané v roce 2000 v kapitole Curriculum vitae na Janu Černou alias Honzu Krejcarovou, dceru Mileny Jesenské, vzpomíná: …vypadala i žila podivně, ale byla neuvěřitelně vzdělaná, psala zvláštní, krásné knihy a půjčovala mi literaturu, o které jsem nikdy neslyšela.
Vydal jsem Janě Černé koncem šedesátých let knížku Adresát Milena Jesenská, autobiografickou reportáž z věznice Otisky duší a seriál Malá růžová zahrada - vyprávění o jejích přátelích. Byla jediným honorovaným autorem z okruhu Divokého vína. Asi jsem podlehl svým občasným mesianistickým sklonům.
Svoje vzpomínky na Janu Černou ukončím povídáním s Ivou Hüttnerovou.

„V domě v Korunovační 32 jsem bydlela odjakživa, u babičky, od miminka, celej život. A pak jsem bydlela na koleji nějakej čas. Mám složitý rodinný vztahy, protože rodiče se rozvedli, nevěděli kam se mnou, takže nejdřív jsem byla u babičky, pak babička umřela a já jsem po ní dostala ten byteček, tak jsem se tam vrátila. Pokoj s kuchyní bez příslušenství, voda na chodbě, záchod na chodbě, ten nejhorší byt, co si umíte představit. Tam jsem se nastěhovala se svým prvním mužem Ivanem Rajmontem, teď umřel.“
„Vím, že umřel den před vašimi narozeninami.“
„Ne, umřel 7. prosince a já mám narozeniny 17. prosince. A kde jste tohle všecko vyčet? To je na tom internetu?“
„Milá Ivo, pakliže jde někdo, kdo se občas živí novinařinou, k hvězdě, tak se samozřejmě podívá na internet.“
„Já se na internet nedívám nikdy, tak mě to vždycky překvapí. Ale chodí sem spoustu novinářů si se mnou povídat a nikdy se nepodívají, nevědí a ještě dlouho si myslí, že jsem Naďa Urbánková, nebo tak něco, asi že mám brejle.“
„Když umřeli babička i děda, jsem dostala ten byt, asi čtyři nebo pět let jsem tam nebydlela, a když jsem si ho jakoby zařizovala, tak jsem jeden den potřebovala napínáčky, a neměla jsem je doma a zjistila jsem, že na chodbě bydlej noví sousedi, který jsem neznala, a slyšela jsem, že jsou doma, tak jsem zaklepala, jestli by neměli náhodou tři napínáčky. Otevřela paní, která vypadala tak, že jsem skočila leknutím úplně, takhle měla cinklý, to sklíčko na brejlích rozbitý a obtočený nějakou lepenkou a opravdu vypadala naprosto šíleně, a z toho bytu vyběhlo pět malejch psů, který se do mě úplně jako zakusovali a všechno to bylo celý děsivý. Nikdy jsem takovej byt neviděla. A ona mi naprosto tím nejkultivovanějším hlasem a nádhernou češtinou řekla, ať jdu dál, že se ale obává, že taková věc v jejím bytě by se těžko našla. A to bylo vlastně to seznámení, jak mě překvapilo, jak vypadá a jak mluví.
„V tom byl ten rozdíl.“
„To bylo první setkání a pak tím, že jsme bydlely na patře a já jsem končila vysokou školu hereckou, tak jsme se spřátelily. Ona ke mně chodila na kafe, víte sám, jestli jste ji znal.“
„Znal.“
„Jak vypadala a prostě všecko. Tam to bylo s tím mytím obtížný, ale myslím, že u ní to bylo ještě obtížnější.“
„Hroznej bordel.“
„Strašnej, ale i ona byla…“
„Špinavá.“
„Nechci to takhle říkat…“
„Ne, já to vím, vždyť jsem ji znal. Jsem z těch lidí, kteří o ní psali, jeden z mála z posledních, který ji znal osobně.“
„Bylo mi dvacet, myslela jsem si, že mě jen tak něco nevyvede z míry, ale třeba když se rozvyprávěla o svých věcech a říkala mi… Ona byla taková věcná, za těma brejlema, šilhavýma očima, jak vyprávěla o svých dětech, který má ten doktor Černý a teď manželé a děti, že se o ně nestarala, že byla ve vězení. Pro mě to bylo všecko šokující, ale zajímavý a bavilo mě to. Psala jsem diplomku, nebo jsem něco dělala do školy a ona mi třeba řekla, tak napiš o Ladislavu Klímovi, já jsem do tý doby vůbec nevěděla, kdo je Ladislav Klíma. Hned mi strčila Utrpení knížete Sternenhocha…“
„Ona měla teda knížky doma?“
„Měla, měla, v tom bordelu musely být knížky. Myslím si, že jo, protože si přesně pamatuju Utrpení knížete Sternenhocha, že jsem měla od Jany.“
„A vy si pamatujete, že tam stála nějaká knihovna?“
„Ne. Knihovnu si nepamatuju. Měli u okna úl, aby jako včely tam mohly lítat. To vím. Knihovnu si nevybavuju. Postel, to byl pelech, nepovlečenejch hadrů. Ten Daniel vypadal nesrovnatelně líp než ona.“
„No, počkejte, vy mluvíte o Danielovi. Ale v 68. roce tam Daniel nebyl.“
„To ještě ne, ten tam byl pozděj.“
„To tam byl Lipanský.“
„Ale toho Daniela už jsem zažila.“
„On tam možná u nich bydlel…“
„On tam bydlel, ten vypadal jakoby udržovaněji, ale taky už myslím, že to nasál. Na mě Daniel nikdy žádnej velkej dojem neudělal. Nevěděla jsem, co na něm ta Jana má.“
„A ona už tenkrát chodila s oběma nebo…“
„Určitě tam byl ten Ladman.“
„Myslíte, že spala současně s oběma.“
„Já nevím, asi jo.“
„Pak jsem měla svatbu, v roce 70, a to jsem dostala právě od Jany…“
„Jezevčíka…“
„…to si pamatuju, protože to byl svatební dar. Potkávala jsem ji na chodbě, ona mi pomohla třeba s diplomkou takovým tím svérázným způsobem. Já jsem vždycky něco psala a ona mi dělala korekturu. Ale to je fakt asi všecko.“
„Jak se jmenoval jezevčík?“
„Klára, holka. Hrubosrstá.“
„Kde byla svatba?“
„Svatba byla v kostelíčku U Gotharda, kterej je v Bubenči.“
„A tam ona toho pejska přivedla? Ona byla na vaší svatbě?“
„Byla na svatbě, ale pejska mi dala doma, ale dala nám ho v den svatby.“
„Ale to už zřejmě byl Lipanský pryč.“
„To tam už Lipanský nebyl, v roce 70 už tam byl jenom Ladman.“
„Hezký vyprávění.“
„Já se bojím, že budete zklamanej.“
„Ne, nejsem!“
„Byly jsme sousedky, bavila jsem se s ní, chodila ke mně na kafe, vyprávěla mi ty svý hrůzostrašný příhody, což mě v těch dvaceti absolutně šokovalo, ale zároveň to pro mě bylo neuvěřitelně přitažlivé."


L. H.

Milan Nakonečný 84.

Největší český psycholog prof. PhDr. Milan Nakonečný, publicista a malíř, má dnes 84. Patří do skupiny mých blízkých narozených na přelomu ledna a února, leč patřil by mezi ně, i kdyby se narodil 33. prosince. Ať žije Milan!
L. H.

Dušan Spáčil 60!

Básník, spisovatel a publicista Dušan Spáčil vstoupil nepozorovaně mezi nás šedesátníky ve chvíli, kdy většina z nás už skupinu této věkové kategorie opouští. Chováním, myšlením a vzhledem je to pořád mladý kluk. Ať Ti to vydrží, milý Du! Lu

133. děťátko v babyboxu na Praze 2! Babybox nové generace Pavla Hlaváčka D.I.SEVEN a. s., jsme předali v Nemocnici Příbram!

V úterý 2. února před desátou dopolední přivítal babybox Jany Černochové své třetí děťátko. Zdravý klučík nese pořadové číslo 133, byl vykoupaný, s laicky ošetřeným pupečníkem, zabalený do kusu bílého prostěradla. Pojmenoval jsem jej Jan Černoch, podle starostky městské části Praha 2 Janičky Černochové, na jejíž přání jsme vůbec první babybox na radnici v roce 2010 zřídili. Honzík je třetím letošním děťátkem a skóre holky versus kluci upravil na 77:56.
Ve 12 hodin téhož dne se mi podařilo předat v Oblastní nemocnici v Příbrami babybox nové generace, kterým jsme hodlali nahradit původní bedýnku na nechtěná lidská mláďata, nainstalovanou v roce 2008. Povšimněte si slova předat, nikoli zřídit, protože zřízení babyboxu nám Stanislav Holobrada, ředitel nemocnice, neumožnil.
Hlavním dárcem příbramského babyboxu je Pavel Hlaváček, majitel bezpečnostní a úklidové agentury D.I.SEVEN, a. s. www.diseven.cz,jeho dar je o to cennější, že se přihlásil sám. Pavel Hlaváček je dárcem mnoha charitativních aktivit, podporuje handicapovaná zvířata. Až dodnes se mu dařilo svoje mnohonásobné mecenášství tajit. Odpustíte mi, milý pane Hlaváčku, že jsem Vás odhalil?
Babydědek Lu

132. děťátko bylo odloženo do babyboxu v Krajské nemocnici Liberec!

Dvířka babyboxu v Liberci vrzla v 9 hodin 15 minut a mobil mi hlásil, že 31. ledna bylo odloženo druhé letošní děťátko. Klučíka jsem pojmenoval Pavel podle hlavního dárce druhého babyboxu v příbramské nemocnici Pavla Hlaváčka, majitele bezpečnostní a úklidové agentury D.I.SEVEN, a. s., www.diseven.cz.
Klučík je na první pohled zdravý, váží 3 600 g a měří 50 cm. Na sobě měl chudé oblečení, pupečník neošetřený.
Je čtvrtým děťátkem libereckého babyboxu, zřízeného 27. června 2008 za korunky Nadace Komerční banky – JISTOTA. Se stejným dárcem hodláme libereckou bedýnku letos vyměnit za babybox nové generace.
V úterý 2. února ve 12 hodin mě a Zdeňka Juřicu potkáte na chodníku před Oblastní nemocnicí Příbram. Regionálním dárcům a novinářům budeme exkluzivně předvádět, jak vypadá babybox nové generace ze všech šesti stran, tedy nenamontovaný do zdi. Taškařice vznikla, protože se nám nepodařilo domluvit se s ředitelem nemocnice Stanislavem Holobradou o instalaci babyboxu. Nepodařilo se nám po šestiměsíčním úsilí ani podepsat smlouvu mezi nemocnicí a z. s. Babybox. V tuto chvíli je pro Holobradu problém smluvně se zavázat, že nemocnice bude babybox nové generace provozovat po dobu minimálně deseti let, což je naše přání. Ti z vás, kteří znají můj pokročilý věk a celkovou stařeckou zchátralost, jistě chápete, že chci babyboxům zajistit, aby mě přežily.

Babydědek Lu, 602 305 139

Žáček nad všechny mistry

V druhé polovině loňského roku uvedlo Nakladatelství Šulc–Švarc na trh výbor z básní Jiřího Žáčka s příjemně jednoznačným názvem Sonety. Ten také říká, podle jakého klíče byly zařazené básně voleny. Mistr formy se představuje v jedné z těch nejoblíbenějších, sonet se od pre-renesančního Petrarcy neomrzel dodnes.
Knížka je strukturovaná tematicky, 87 sonetů se dělí na 18 lyrických, 29 delirických a 40 melancholických. Naopak pominuto je hledisko časové, do bezprostředního sousedství se tak dostávají sonety, které od sebe dělí i několik desítek let.
Pozná to však jen ten, kdo je před těmi skoro třiceti lety (Než ti napočítám stou a prvou pihu – str. 16) četl. Ty staré i ty současné jsou pořád stejně svěží a hravé a mají stále tu jiskru, na niž jsme u autora zvyklí už od 70. let.
Je to samozřejmě věc talentu, ale také autorské kázně. Žáčkovy básně jsou jako cukrářské pusinky, které se pečou z vyšlehaných bílků. Čím intenzivněji, déle – a ano: pracněji sníh šleháte, tím jsou lehčí a vzdušnější. Jiří Žáček je pro mne jedním z nemnoha básníků, kteří jsou ochotní na básni odvést skutečnou práci. Zvažovat synonyma. Poslouchat rytmus. Opakovaně posuzovat melodii otevřené či zavřené samohlásky na konkrétní pozici. Udržet metrum – a něco jím sdělovat. Zachovat atmosféru básně, záměrně pro ni i oslabit pointu. Usilovně pracuje, aby stvořil báseň lehkou jako dech.
S tím také souvisí fakt, že Jiří Žáček nedělá čtenáři žádné naschvály. Neustoupí ani o píď v poetické konstrukci básně, jeho obrazy ovšem nemají ambici smysl problematizovat či zastřít, ale naopak ozřejmit jeho podstatu. Artistní zaumnost svědčí špatným básníkům, kteří se svou nejistotu pokoušejí schovat v temných koutech účelově komplikované řeči. Jiří Žáček se prochází po stolové hoře jazyka a všechny čtenáře tam zve – do přímého slunce poezie. Pojďme. Pojďme!
Petr Kukal

Karel Sýs vydal Básně všeho druhu!

A na mně, známém Karlovu obdivovateli, zůstává snadný úkol - doporučit vám je, milí čtenáři!
L. H.

První pokus o knižní biografii, příběh Honzy Krejcarové - Černé

„Ani víru ani ctnost člověk nepotřebuje ke své spáse“ se jmenuje kniha mladé polské bohemistky Anny Mlitzové. Jak je uvedeno v podtitulu, zabývá se „příběhem Jany Černé“

Nic neříkající, zbytečně dlouhý název brožované knihy a především nepřesně uvedené jméno, zažité a známé naopak jako Honza Krejcarová-Černá čtenář na pultu knihkupectví v produkci jiných titulů ke škodě vlastní lehce přehlédne.
Anna Militzová se osudem Honzy Krejcarové-Černé s urputností zabývala několik předchozích let. I když se jí vytčený cíl podařilo završit vydáním knižní monografie, sama autorka skromně hovoří jen o „příběhu“ tedy pouze „pokusu o biografii“. Má to svoji logiku – od smrti Honzy Krejcarové uběhlo třicet pět let a svědectví i vzpomínky lidí, kteří Honzu důvěrně či s odstupem znali, ze kterých je kniha převážně sestavena (na 132 stran textu 441 odkazů), je jen variantou pravd a možných výkladů jejího komplikovaného života. Tak jako tomu bylo u její matky Mileny Jesenské. Rozhraní mýtů a skutečností, stále časem posunovaných a košatících legend.
Je obdivuhodné, že Anna Militzová nefabuluje příběh veskrze své subjektivní představy a emotivní vývody, jak tomu mnohdy bývá u jiných monografií, kdy se převážnou většinou mladá autorka vžívá a promítá do role objektu. Militzová svůj osobní názor smlčí. Pečlivé rešerše dostupné literatury a drobných časopisecky roztroušených textů Krejcarové jsou doplněny dosud neznámými Militzovou objevenými archiváliemi (např. pečovatelské spisy, rozvodové spisy, chorobopisy a zdravotní spisy, protokoly z Archivu bezpečnostních složek, doklady z Okresni prokuratury v Archivu hl. města Prahy atd.), ale také osobní korespondencí dnes privátních majitelů i verbálních výpovědí.
Ano, lze podotknout, že v archivu PNP v dosud nezpracované sloze korespondence Bohumila Hrabala lze nalézt doklady žádostí o poskytnutí finanční výpomoci Janě i o její realizaci. Že tentýž Hrabal o Krejcarové napsal již v knize Domácí úkoly v roce 1970 i v textu „Černá lyra“ v roce 1991, kde Krejcarovou poeticky nazývá „bílou labutí s poraněnou perutí“, který se stal předmluvou ke knize Jany Krejcarové Clarissa /Concordia, 1991/, že existuje celý spis Zemského úřadu pro duševně choré v Praze z 12. 3. 1949 vedený na jméno Zbyněk Fišer, jehož přílohou je zásadní dopis jeho otce popisující závislost Zbyňka na Honze (jen částečně citovaný v Haňťa Pressu č.9/1991). Jsou to ale již nic neměnící marginálie.
Na základě Militzové takto sestavených podkladů lze se nejen faktograficky dobrat příběhu Honzy Krejcarové, neboli Jany Černé, ale především přibližně ukostřit její velmi svérazný a krkolomný životní osud plný tragických zvratů. Anna Militzivová v této knize odvedla velký kus časově náročné a trpělivé práce (podotýkám, že Militzová je původem z Varšavy, od roku 2011 žije v Praze a knihu o Krejcarové napsala v polštině) .
Navíc Honzu Krejcarovou –Černou o něco přesněji a blížeji zařadila k souvislostem jmen jako je Mikuláš Medek, Zbyněk Fišer, Zbyněk Havlíček ad.
Knihu v překladu Jana Jeništy vydala „Knihovna Listů-13-záznamy“ nakladatelství Burian a Tichák, s. r. o. v roce 2016. K bezmezné škodě nejen autorky, především ale celé knihy jako takové v naprosto odpudivé (a dovoluji si napsat) v přímo odporné (!) podobě ztvárnění obálky za použití kresby Barbory Krobové. O již zmiňovaném nic neříkajícím názvu knihy i podtitulu s téměř universálním jménem Jany Černé je to ze strany nakladatelství nejen zásadní marketingová chyba, ale i jistým způsobem degradace práce Militzové, která by si zasloužila důstojnějšího vydání.
TM