literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Zemřel Josef Kučera Kobra

Josefovi jsem napsal 19. března přání k svátku, přišla mi nejsmutnější odpověď od jeho manželky Růženy Kučerové: ...bohužel mu to už nemůžu vyřídit, protože 22. 2. 2015 odešel z tohoto světa.
Kobra byl po Janu Vyčítalovi posledním redaktorem Divokého vína, jenž měl na starosti kreslený humor. Vyčítal složil svůj redaktorský post v roce 1971 a jako svého nástupce mi přihrál Kobru. Teprve mnohem později mi došlo, že Vyčítal se distancoval, když se od své letité milenky Marie Štěpánkové dozvěděl, že po mně jdou policajti.
Portrét Josefa Kučery Kobry vyšel na titulní stránce posledního čísla Divokého vína v roce 1972. Existuje jediný výtisk, přechovávám jej ve svém trezoru. Tohle číslo se mi už nepodařilo rozeslat, policajti je zapečetili ve sklepní tiskárně v domě číslo 7 v Kralické ulici v pražských Strašnicích, kde jsem je sám vytiskl.
Poslední mail jsem od Kobry dostal 4. 10. 2014. Vyhledal jsem ho v archivu mailů a rozdělím se s Vámi o něj: Nemám v mobilu ani fotoaparát, ani kameru, ani vodotrysk. Naposledy jsem fotil čb zrcadlovkou Fokaflex hluboce v minulém století. Ale cikánský babybox mi dorazil do počítače mezi záplavou, ve většině rasistickou, cikánskou problematikou. Tohle mně ale připadalo poetické, když jsem naví ještě emeritní tramp a mám rád fšechno kolem stromů. Tedy ejen šišky, nebo v Čechovově sadu višně. Ahoj Kobra
Budiž Ti země lehká, dobrý muži Kobro!

L.H.

Před padesáti lety - 5. března 1965 - zemřel Václav Hrabě!

Ta chvíle stačila
Zhoupnul se svět
Je to vždycky taková malá chvíle
Tak akorát
na jeden tulipán


Verše Václava Hraběte otištěné jako nekrolog v Divokém víně 4/1965. V tomtéž čísle jsem publikoval jeho báseň Blues na památku Vladimíra Majakovského, přiloženou fotografii a Vaškův podpis.

Plzeň proklatě kulturní

Zaznamenali jste projekt Evropské hlavní město kultury, v němž Českou republiku reprezentuje město Plzeň? Na TV obrazovce jsem sledoval zahajovací večer a vstávaly mi vlasy na hlavě z té megalomanské show se světelnými efekty, popíkovou hudební kulisou, bikery skotačícími na trampolínách, provazochodcem a dalšími špumprnákly. Místo kultury cirkus.
Uznávám, že i lidé odkojení televizními dojáky si zaslouží porci duševní potravy, ale čekal bych aspoň, že se při té příležitosti Plzeň pochlubí zdejšími rodáky, že i tu estrádu bude režírovat člověk s plzeňským domicilem, že vystoupí plzeňští herci, zazpívají plzeňští pěvci a i ten provazochodec bude Plzeňák. Co jsem spatřil, se však spíše podobalo dávné misionářské výpravě, která kdesi v rovníkové Africe triumfuje nad lidožrouty pomocí zrcátek a korálků. Ano, realizační tým české části tohoto projektu se - alespoň při zahájení - držel zásady: Teď vám ukážeme, vy divoši, co to je kultura!
Plzeň ovšem není zaostalá rovníková Afrika - žije v ní dost zajímavých umělců, nikdo je však do úvodní show nepozval. Měli by se přinejmenším urazit a ptát se: Copak takhle se dá pěstovat kultura? Jednou za sto let utratit majlant za pouťovou kampaň - a pak, až zhasnou reflektory a dozní fanfáry, autentickou kulturu nechat živořit bez dotací a zájmu vrchnosti?
Ano, místní malíři budou ve vší skromnosti i nadále malovat, spisovatelé psát, hudebníci koncertovat, herci hrát a zpěváci zpívat, ale škoda těch stamilionů, které se rozfofrují za evidentní nesmysly. Jenže - šlo vůbec o kulturu? Vždyť i ministra kultury nejvíc okouzlil onen provazochodec - a od českého exprezidenta víme, že “o peníze jde až v první řadě“. Ten europrojekt je prostě slepice, která snáší zlatá vejce. Ale komu? Můžeme v Česku očekávat něco jiného, než profesionálně připravenou tuneláž?
Jiří Žáček

116. děťátko je novorozený chlapeček v Nemocnici Vyškov!

Zatímco jsme montovali 64. babybox v Nemocnici Znojmo, dvířky bedýnky na nechtěná lidská mláďata vstoupil do nového života klučík odložený v Nemocnici Vyškov. Chlapeček je čtvrtým letošním děťátkem, druhým vyškovským, 46. klukem proti 70 holčičkám. Je zcela zdravý a pojmenoval jsem ho Dominik, křestním jménem syna Borise Deketa – zástupce pražských společností podporujících babyboxy. Babydědek Lu

Jindřich Štreit zve na výstavy

Jindřich Štreit zve na výstavy

115. děťátko v babyboxu v Hradci Králové!

Do nového života vstoupila nechtěná holčička v poslední den podivně krátkého měsíce února v půl čtvrté ráno. Je zdravá, jenom v babyboxu plakala. Nebo křičela: Jsem tu! Nebylo jí přesně rozumět. Holčička je čerstvě narozená a oblečená do hadříků asi po starších sourozencích. Něco o ní totiž tuším, a proto ji pojmenuju Zuzanka.
Královehradecký babybox vznikl díky Janě Třešňákové, radní pro zdravotnictví a za korunky od Josefa Štajera z Prahy. Na svoje první děťátko čekal tři a půl roku.
V pondělí 2. března instaluje Zdeněk Juřica a jeho MONTEL z Náměšti nad Oslavou 64. babybox v Nemocnici Znojmo. Bedýnka v Hradci Králové nese číslo 46. Hlavními dárci znojemského babyboxu jsou město Znojmo a pražské společnosti, jež zastupuje přítel dětí mecenáš Boris Deket.
Děkuju starostovi Znojma Vlastimilu Gabrhelovi. Děkuju příteli Borisi Deketovi a ostatním dárcům ze znojemského regionu.
Ať žije, roste a vzkvétá Zuzanka z Hradce Králové, 70. holčička v babyboxu!
Lu, babydědek

Jaroslav Svěcený zve na Koncerty pro zasvěcené!

Židovská křídla v Iluzi

Slova mají křídla jsou tentokrát věnována autorům, kteří se hlásí k židovským kořenům. Na večeru vystoupí prozaik Ivan Klíma, básnířka Sylva Fischerová a záhadný autor Chaim Cigan ( známý i jako Karol Sidon) Více najdete na plakátě. Vzhledem ke slovutným jménům bude asi plno - doporučujeme proto váženým návštěvníkům přijít už po šesté, dát si kafe - a zajistit si tak místo u stolu.
Dušan Spáčil a Lubor Falteisek

Karel Sýs a Jarda Holoubek získali významnou literární cenu!

Cesta života
Mezinárodní literární cena Jugra byla založena v roce 2007 Chanty-Mansijskou bankou za podpory Vlády Chanty-Mansijského autonomního okruhu. Laureáty se dosud stalo více než 40 spisovatelů, básníků, kritiků, literárních vědců a překladatelů z Ruska, Běloruska, Ukrajiny, Srbska, Bulharska, Řecka, Makedonie a Ázerbájdžánu, například Valentin Rasputin, Jurij Poljakov, Daniil Granin, Jurij Kozlov… Ceremonie udílení cen se odehrává v Chanty-Mansijsku, Moskvě a Sankt-Peterburgu. V poslední době věnuje velkou pomoc organizaci ceny literární fond Doroga žizni (Cesta života) v čele s básníkem Dmitrijem Mizgulinem.
Mezi letošními laureáty jsou i čeští básníci Jaroslav Holoubek a Karel Sýs.
Přinášíme projev Karla Sýse, proslovený rusky 20. února 2015 v městě Chanty-Mansijsk při předání mezinárodní literární ceny Jugra v nominaci Slovanská kniha.
K ceně Jugra se ještě vrátíme podrobněji.

Drazí přátelé,
rusky jsem se učil ve škole, ale bohužel jsem už mnoho z ruského jazyka zapomněl.
Slovo „bohužel“ dnes vyslovím ještě několikrát.
Slované bohužel neznají jeden druhého tak, jak by bylo zapotřebí.
V revolučním roce 1848 – v době slovanského sjezdu v Praze – se mezi sebou domlouvali německy.
U nás v Čechách žije jen deset milionů lidí a skoro polovina obyvatel už nečte knihy. Čte, ale leda detektivky nebo horory, a především kouká na televizní seriály bez konce i bez ducha.
Proto vám chci říci: velice vám děkujeme za udělenou cenu, za zájem o českou literaturu a především o poezii. Není to ocenění jen mé a mého přítele, českého básníka Jaroslava Holoubka, ale je to ocenění celé české literatury. Doufáme, že žije a bude žít.
Tuto cenu dostáváme ve vašem městě, v kterém – bohužel – můžeme pobýt jen jediný den.
Doma jsem se díval na mapu a zjistil, že hrdina mého milovaného románu Julese Verna
Michail Strogov putoval Sibiří bohužel o mnoho kilometrů jižněji. Kdyby tak kráčel po Čechách, už by šel jinou zemí.
Z mapy jsem rovněž zjistil, že slavný tunguzský meteorit spadl na zem mnoho kilometrů východně odsud, a tak ho – bohužel – nemůžeme spatřit.
Nu, nevadí, snad nejsme ve vašem městě ani ve vaší vlasti naposledy!
U básníků je to už tak: není třeba vidět, ale je třeba vzít na pomoc fantazii. A tak spatříš Michaila Strogova, jak kráčí za svým snem, i spatříš tunguzský meteorit, jak přináší lidem všech zemí vzkaz z dalekých hvězd.
Ještě jednou – drazí přátelé – velice vám děkujeme!
Jmenuji se Karel – Charlie, ale neřeknu „J‘suis Charlie, ale j‘suis Rossija!

Kde by měly být instalovány varhany?

Člověk by nevěřil, co všechno se dá stihnout za pouhých pět minut, během nichž Ludvík Hess otáčel svůj bourák v uličce, kde ještě nikdy nikdo auto neotočil. V těch pěti minutách jsme stačili probrat začátky pražské Violy, dramatické osudy jejích zakladatelů, americké beatniky, Ginsbergův majálesový happening v roce 1963, české beatniky, založení Divokého vína, smrt Václava Hraběte a Ladislava Landy a také pohlavní život západních Slovanů v čase velikého zmatení myslí. Ale hlavně mi stačil předat vzácné dvouCD s představením Violy Komu patří jazz z roku 1963, z něhož se dozvíte odpověď na otázku uvedenou v záhlaví tohoto článečku. Čtenáři Václava Hraběte to ovšem vědí zpaměti: „tak jako v jiných katedrálách / i na nádraží by měly být / instalovány varhany“.
Jiří Žáček

Před padesáti lety - 18. února 1965 - přiletěl do Prahy Allen Ginsberg!

Na ruzyňském letišti se ocitl poté, co jej z kubánské Havany vyhostili a posadili do prvního letadla, které právě odlétalo - do Prahy. Když si Ginsberg povšiml, že přistál v Praze, vzpomněl si, že má v notýsku telefon na Jana Zábranu a Josefa Škvoreckého. Po krátkém telefonátu ujížděl Škvorecký pro Ginsberga do Ruzyně. Na Svazu československých spisovatelů zařídil Ginsbergovi stipendium.
Allen Ginsberg se v plátěnkách a baloňáku vydal rozbředlým sněhem po pražských ulicích a nejvlídněji byl přijat ve Viole na Národní třídě. V nejbližších dnech se spojily osudy mých známých, kamarádů a přátel. Ve Viole recitoval můj pozdější kamarád Jiří Ostermann, mimo jiné i Ginsbergovy básně. Viola byla domovem Vladimíry Čerepkové, zvané milá sedmi loupežníků. Byl jsem jedním z nich. Jako osvětlovač a holka pro všechno pracoval ve Viole Václav Hrabě, který tam mj. prodával Divoké víno. V Divokém víně č. 2 roku 1965 vyšel rozhovor s Allenem Ginsbergem podepsaný Hrabě & Machálek & Hess. Vaška Hraběte dělily od smrti jen hodiny.
Mladým básníkům Divokého vína Pavlu Beranovi a Janu Samohelovi se podařilo přivést Ginsberga do malého pokojíku, jakési komory bez oken, jenom s ventilací do chodby činžáku ve Štěpánské ulici v Praze. Helenu Pěknou, Samohelovu novomanželku, z kumbálu vystrnadili a vychutnávali si ve třech s Ginsbergem tepla svých těl. Detaily popíšu v rozsáhlejší vzpomínce.
Allen Ginsberg byl hostem našeho sklepního Klubu poezie v domě číslo 4 v libeňské Krejčího ulici a setkání s mladými básníky v Divadle S. K. Neumanna na třídě Rudé armády, dnes v Divadle Pod Palmovkou na Zenklově třídě. Potkal se tam s Ladislavem Landou, sedmnáctiletým nadaným básníkem, kterého od smrti dělily jen dny. Podrobnosti taky příště.
L. H.

Právě před padesáti lety

Je 17: 20 hod. čtvrtek 18. února 1965. Na pražské ruzyňské letiště dosedá letadlo společnosti Aeroflot letící na své pravidelné lince Havana-Praha. O pár minut později z něho vystupuje spolu s ostatními cestujícími i 39letý divoce vyhlížející vousatý a černovlasý muž s lysinou na čele oblečený v lehkém šedavém baloňáku a ošmajdaných teniskách – americký básník Allen Ginsberg. Byl právě vyhoštěn z Havany, kam byl před tím pozván jako vážený porotce literární soutěže, kterou organizovala havanská vládní nadace Casa de las Americans. Na „ostrově svobody“ se Ginsberg na veřejnosti choval tak „svobodně“, že jej jednoho rána na konci pobytu státní úředníci přistěhovaleckého úřadu rovnou z hotelu posadili do prvého letadla do Prahy coby nežádoucí osobu.
Ruzyňské letiště sloužilo v té době pro lety z Kuby do USA (v důsledku blokády Kuby) jako přestupní místo. Přímé lety z Havany neexistovaly a Ginsberg tedy v Praze čekal na své letecké spojení do New Yorku. Ale pak si vzpomněl „že má v Praze dva známé. Jednomu tedy zavolal. Ten známý si myslel, že básník telefonuje z New Yorku. Básník ho vyvedl z omylu. Potom strávil noc ve společnosti dvou pražských přátel a ráno se rozhodl, že si pražský pobyt do neurčita prodlouží,“ popisuje Josef Škvorecký (v knize Hlas z Ameriky, Toronto 1990) nečekanou situaci.
Oním druhým známým byl básník a především překladatel Jan Zábrana, který již v roce 1959 ve svém překladu uvedl ukázky z proslulé sbírky Ginsberga „Kvílení“ ve Světové literatuře.
Kde onu noc společně všichni tři strávili, však již nevíme, i když v té době nočních podniků v Praze bylo skutečně minimum.
Následující den vzal Škvorecký Ginsberga do sídla Svazu československých spisovatelů, aby mu pomohl s formalitami k povolení pobytu. Navíc Ginsberg měl v Praze sdostatek finančních prostředků za honoráře z otištěných básní a tantiemy za pořady jeho poezie v Poetické vinárně Viola. Ginsberg se proto ubytoval v luxusním hotelu Ambassador na Václavském náměstí a jeho první pražská etapa (až do 19. března 1965 kdy odjel vlakem do Moskvy) mohla tedy započít….

Tomáš Mazal

Bronislava Kuzica Rokytová a Oskar Kokoschka zvou na výstavu!

Kurátorka výstavy Bronislava Kuzica Rokytová je čerstvou maminkou malého Jonatána. Jeho tatínkem je akademický sochař Milan Kuzica, tvůrce Keltky, jež mi byla zapůjčena na převýchovu do Hájku. Keltku můžete do své sbírky získat za pakatel. Nádherná nahá holka je k mání za pouhých osmdesát tisícovek. Stačí napsat Milanu Kuzicovi na spr@volny.cz. Sbohem, Keltko!

Profesor Milan Nakonečný, největší postava současné české psychologie, má narozeniny.

Blahopřeju k Tvým třetím narozeninám, milý Milane! Je mi velkou ctí, že jsi mě osobně přijal ve svém táborském domě a doporovodil mě do Husitského muzea v táborské radnici. Tvoje vzpomínka, jak Ti Daniel Ladman a Jana Černá alias Honza Krejcarová, přivezli knihy z jakési pozůstalosti, potvrzuje teorii, že všechno souvisí se vším. Těším se, že historku v Tvém literárním podání přinesu čtenářům Divokého vína. Jsem hrdý, že jsem v druhé polovině šedesátých let mohl být Tvým studentem a některá Tvá moudra užívám i dnes po pěti desítkách let. Tvůj Lu

Tomáš Mladějovský zve na výstavu svých obrazů!

Dobrý den, vážený pane Lu,
dovoluji si Vám dáti plaše na vědomí, že krom básní, které mi laskavě uveřejňujete, též mé malování snad doznává v poslední době jistých určitostí...
Mám totiž svou první samostatnou výstavu v Praze a jsem zaskočen a hrd...! Chtěl jsem vám to dáti na vědomí, neboť vás považuji bezesporu za svého uměleckého guru a duševního podporovatele, který mi dává, krom mé laskavé a tolerantní ženy, naději, že tvorba má smysl... Vím, že bez mého vnitřního motoru by toho nebylo, ale vědomí, že někdo, kdo ví, mi fandí, mi nejenom pomůže a mě podpoří, ale dodá bezesporu i nadrozměrného elánu a síly! A za to vám velice děkuji a připojuji srdečně pozvánku.
Pěkný víkend přeji, Tomáš Mladějovský

První letošní klisnička narozená na Hájku se jmenuje Colmana. Nese číslo 151

V pátek 30. ledna v pět hodin ráno doslova vyplavala z matky Manily klisnička Colmana, hnědka s malou lysinkou na čele. Nestačil jsem jí ani přivázat porodní provázky na nožičky a byla na světě. Vyklouzla snadno, přestože má odhadem jistě k šedesáti kilogramům. Za půl hodinky se sama postavila a za další půlhodinku sama pila. Colmana je představitelkou šesté generace mé polokrevné rodiny.

Narodil se Bon Colo, 150. hříbě v mém chovu.

Odpusťte mladičkému chovateli, že se chce pochlubit svým jubileem. Bon Colo je plnokrevný hnědý hřebeček s malou šňupkou na čele. Narodil se 24. ledna 2015 klisně Bon Acce, jeho otcem je plemeník Colorado Kid. Tetou se stala klisna Mar Acce, s níž Bon Acce sdílí od hříběcího věku společný box. Pravda, teta by při porodu být nemusela, leč stalo se. Hřebeček se narodil asi o dva týdny před termínem, a tak ještě ani nebyl pod dohledem porodníka. Ach jo.
L. H.

114. děťátkem v babyboxu je holčička Milada v Kladně!

Milada je druhým letošním nechtěným děťátkem, šestým kladenským, 69. holčičkou proti 45 odloženým klučíkům. Narodila se dnes 23. ledna 2015 a její rodiče ji do světa poslali jenom v ručníku a s gumičkou na pupečníku. Byla sice od mázku, nevykoupaná, ale donošená zdravá holka vážící 3 700 gramů s mírou 52 cm. Dvířka kladenského babyboxu vrzla tentokrát těsně před čtvrtou odpolední.
Hlášení do mobilu mi přišlo ve chvíli, kdy jsem vycházel ze samoobsluhy, zatímco kladenský dětský primář Petr Lyer, když jsme si volali, byl ještě u pokladny, naše samoobsluhy od sebe vzdáleny pouhých pět desítek kilometrů.
Zatímco sestřička na neonatologii koupe Miladu, já vám píšu zprávu, statistiky na www.babybox.cz vyplňuje Šimon Blabla, náš dvorní výtvarník a webmaster. Bude graficky upravovat poděkování děťátek dárcům, prostě přidělal jsem mu v pátek večer dost práce. Teď přijde vysvětlení jména Milada. Holčička je totiž dostala po mamince Šimona Blably, abychom jí udělali radost! Co tomu jménu říkáte, moji milí?

Babydědek Lu

Akademický sochař Milan Kuzica dal Ludvíku Hessovi svoji Keltku na převýchovu!

Slovenský sochař žijící v Praze Milan Kuzica rezonuje s mojí vizí ženského těla. Povšiml si toho a jako gesto mimořádné velkorysosti zapůjčil do mého domu patinovanou sádru sochy Keltka. Možná v jeho ateliéru zlobila, a tak jsme se domluvili, že se pokusím napravit její mravy.
Socha je ovšem na prodej a to za pouhých 80 000 Kč. Kdybych je měl, neváhal bych ani vteřinu.
Bronzové odlitky soch Milana Kuzici jsou vystaveny v hotelu Lindner na Hradčanech ve Strahovské ulici 128, www.lindner.de/cz/hotel_prague_castle/,sochař na mobilu 602 707 098 a na adrese spr@volny.cz. Ateliér se nachází v pražských Dolních Počernicích vedle hřbitova a vřele jej doporučuju navštívit.
L. H.