literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Baba, bába, babička…

Láska k babičce se projevuje úplně jinak než láska k dědečkovi.
Osobně jsem poznal jen jednoho dědečka – z tatínkovy strany. Byl to bělovlasý, ale fešný pán, který přijel do Kostelce nad Orlicí a daroval mi svoji koženou zástěru – byl totiž cihlář, ale také praktikující Český bratr – aby mi z ní nechali ušít školní tašku. Stalo se, ale taška neměla žádnou kapsu, takže se v ní učební pomůcky smíchaly, což mi vyneslo takřka renesanční vědomosti.
Babičku jsem znal také jen jednu – z maminčiny strany. Přišla si pro mne až do auta, když dorazilo z porodnice a od toho okamžiku byla spíše mojí matkou, až na mléko.
Láska k Babičce je prubířský kámen české lásky k literatuře.
Když mne Ludvík vyzýval k napsání tohoto článku, začal úslovím „Na Starém Bělidle bylo…“ „…lautr hovno co dělat“ by ještě nedávno doplnil každý Čech hodný své rasy.
Bývaly časy, kdy velikáni měli na svých úmrtních nočních stolcích otevřenou bibli, Švejka nebo Babičku. Aspoň to tvrdily či měly za povinnost tvrdit ohledací komise.
Po bibli dnes už asi nikdo nesahá, soudím z mravní úrovně obyvatelstva. Co Švejk – táhne ještě? Nebo se lid spokojí každoročním silvestrovským opakováním geniálního dvojfilmu Karla Steklého?
V Babičce se prý nic neděje. To může říci pouze člověk již duševně i tělesně vyšinutý českou televizí, která samozřejmě už není česká, jež mu předkládá denně se zvětšující porce perfektně zfilmovaného násilí. Děsivé je, že jím krmí již kojence, odložené před obrazovku, neboť co má dělat honbou za čerstvými peckami z řetězců vystresovaná matka, mléka ani klidu nemajíc?
Na Starém Bělidle bylo totiž pořád co dělat, i když nešla elektrika a tudíž osleply monitory. Co prováděli Sultán s Tyrlem, to čeští zhýralci vědí dodnes, ale co dělali ostatní obyvatelé této oázy ještě plnotučného, nepasterizovaného a éčky nezkurveného života, to už zapomněli.
Dobře jim tak! A přitom by stačilo si večer sednout na prdel a opatrně pootevřít onu knihu, která je i pro analfabety ručitelkou jejich budoucího spasení. „Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně něco četl, sakra, co to jen bylo, výpis z účtu, jo ten taky, ale přece jen…“
Karel Sýs

Hurá na Babičku

Jakýsi Filip J., žák osmé třídy základní školy, rozpoutal na internetu hon na Babičku. Tedy nemohl za něj ani tak on, jako jeho paní učitelka. Ta totiž dala na jedny hojně navštěvované internetové stránky Filipovu písemku, v níž popisuje „jaká nuda“ arcidílo Boženy Němcové je. Podle studentíka je to prý „slabá literatura“, protože se v knize „skoro nic neděje.“ Učitelka to umístila na web pro pobavení – nicméně spousta lidí se k Filipovu názoru přihlásila. V diskusích, které kolem toho vznikly, se objevilo i volání, že by děti měly místo Babičky číst třeba Harryho Pottera, protože „tam se toho alespoň děje dost.“
Osobně si myslím, že je dobře, když žáčkové čtou cokoli. I Harryho Pottera, byť podle mne je to protivný fracek a Rowlingová rutinérka daleko nudnější než Němcová. Pokud je Harry a spol. přitáhne ke knize, ať jim to rodiče kupují! Ale proboha, ať jim takovou čistou komerci škola neservíruje jako doporučenou čili vzorovou četbu! Opravdu musí už i škola svým malým „klientům“ podlejzat?! Jako by toho jinak nebylo dost. Dobře chápu, že komerční televize potřebují soap opery. Lidé prostě milují kýče. Chápu i důvody, proč v klasických divadlech začínají dominovat hry narychlo přešité ze slavných filmových předloh. Sice to nejsou superkusy, ale zase v pokladnách to cinká. Vím i proč se v médiích točí tolik článků o tom, jak to milenému či milené nejlépe udělat, i když už všichni všechno o sexu vědí. Jasně, nejlépe u většiny bodují články lascivní, zvyšuje to čtenost a tím i přitažlivost pro inzerenty. Prostě prachy rozhodují – o tom, kdo bude úspěšný, kdo zajistí majitelům a zaměstnancům příjemný život, kdo přežije. Ale nemůžu si pomoci, školy by se měly v jádru řídit jinou logikou. Školy by měly být místem, kde mohou všichni ochutnat alespoň vzorky toho, čemu říkáme kulturní bohatství. Samozřejmě, že mnozí touto tabulí pohrdnou. Samozřejmě se najdou lidi, pro které bude stará literatura vždy jen neužitečná veteš. Ale přesto nezavrhovat starou literaturu kvůli povrchní „neatraktivitě“ určitě smysl má. Protože poklady mají svou cenu, jen když jsme si jich alespoň vědomi. A taky jde o to, že když i školy naplno pseudovkusu většiny podlehnou, a budou nahrazovat hodnotná díla líbivými kýči, není vyloučeno, že zanedlouho se bude na internetu diskutovat i o tom, jestli by se nemělo čtení a literatura ve školách zrušit a nahradit třeba střílením dinosaurů. Protože to děti opravdu baví víc.
(du)

Letní orgie české demokratury

Jedním politickým mýtem, vytrvale udržovaným většinou „nezávislých“ masmédií a dobře placenými a s patentem na demokracii vybavenými žurnalisty a politology je, že jsme suverénním demokratickým státem. Ve skutečnosti jsme do EU vstoupili vchodem pro služebnictvo, jak jsme se mohli nedávno znovu přesvědčit, když se objevila zpráva, že některé západní výrobní podniky, zhotovují týž druh zboží ve dvou variantách, jednu pro domácí trh a druhou pro vývoz, také do ČR. Mnohé naivní intelektuály z nadšení pro EU dosud neprobudila ze snu o „sjednocené Evropě“ ani ta skutečnost, že jsme díky své „suverenitě“ na pokyn řídícího centra v Bruselu, v rámci „ekonomického liberalismu“, zlikvidovali cukrovary (pradávné „české zlato)“, zbrojní, chemický a oděvní průmysl a řadu dalších významných podniků, že jsme si ve zruinovaného zemědělství za stanovaných kvót vybili skot a vepře, že dovážíme mléko, máslo, brambory a celou řadu kdysi typicky českých komodit a že možná jednou budeme dovážet i ministry, ba dokonce, že jsme díky své suverenitě nejen rozprodali své „rodinné stříbro“, ale ve své servilní zaprodanosti přistoupili i na hanebný „srbský Mnichov“, když jsme se, opět zcela suverénně, přihlásili k uznání Kosova jako státu. Nu, a pokud se té vnitřní “demokracie“ týče, už dávno byla zapomenuta „aféra Bartončík“, když novopečené demokraty v OF napadlo, že by lidovci mohli získat více hlasů, než by bylo „Hradu“ milé, a tak s pomocí tehdejšího činorodého ministra vnitra tři dny před volbami vytáhli na tehdejšího šéfa lidovců a poslance, že byl agentem StB. Mlčky se přešla aféra s katarským princem, který prznil naše školačky, a byl zde odsouzen, ale promptně dodán do své královské vlasti zásahem tehdejšího, v té věci se čile angažujícího ministra spravedlnosti. Trvalo to asi deset let, než bylo veřejně konstatováno, že to bylo protiústavní. Nedávno se opět zjistí, že bylo protiústavní osvobození třech bývalých poslanců ODS od obvinění z politické korupce, ačkoli Nejvyšší soud tento politický kšeftík prohlásil za legitimní a stát se omluvil za jejich vazbu a vyplatil každému z nich statisícové odškodné. Nebylo to sice formálně legitimní, ale v českých poměrech zcela realistické kšeftaření v rámci politického podnikatelství.
Jistým letním vrcholem v těchto hříčkách na demokracii přišli její znalci s objevem další „extrémistické strany“, jíž je tentokrát národní demokracie, která si dovolila organizovat protesty proti migraci zejména islámských uprchlíků a dokonce vystoupila i proti české účasti v NATO. Když se za velkého úsilí a nepochybně i ve spolupráci s příslušnými státními orgány podařilo zlikvidovat Dělnickou stranu, která si dovolila vystupovat proti zatím největšímu tabu naší demokratury, proti pozitivnímu rasismu vůči „nepřizpůsobivým občanům“, kteří se však přizpůsobivě, vedle podnětů k rekultivaci svých bytů, snaží udržovat naši populaci v jistých kvantitativních mezích. Ve skutečnosti jsme tu měli a máme dosud jednu extrémistickou stranu, jejíž historie je plná korupčních afér, prokazatelného propojení s „kmotry“ a lobbisty pro státní zakázky a neveřejné dotace ministerským úředníkům. Nehovoře o jiné straně, která byla sice prohlášena za kdysi zločineckou organizaci, nyní se však poctivě hlásí k demokracii stejně jako po druhé světové válce.
Politické vědomí nezanedbatelného počtu lidí je jakýsi dialekticky průsekový zmatek-zmetek. Kdysi volební lídr jedné posléze vítězné partaje jdoucí do voleb s heslem „Čisté ruce“ a potom spoluautor opoziční smlouvy, která umožnila, aby si „socdemáci“ s „odesáky“ společně opláchli ručičky, je dnes jako hlava státu jedněmi uctíván a druhými zatracován. A tak se nedivme, že se českému státu říká Absurdistán a české „demokracii“ demokratura. Podivuhodné je spíše to, že to u nás stále ještě nezanedbatelný počet lidí nechápe.

Milan Nakonečný

Děti proti dešti!

Já mám ty kluky čínský fakt rád. Ten deštník se mi včera dost hodil. Ale tohle fakt přehnali. No jo komunisti.
(ds)

Jirka Žáček slavil na parníku. Zpívala Renata Drössler!

Renata pěla z nového CD Motýl něhy uletí, texty všech písní Jirka Žáček, hudbu ke třem písním složila sama zpěvačka.
Lu

Zdrávas cisterno

Když se objevily první licencované superpivnice, vcelku se mi líbily. Znáte ty podniky - je tam čisto, klimoška a interiér jako v letištním hotelu někde v Polsku. U stolů sedí frikulíni v kravatách a nimrají se v salátech. A v rohu - jako oltář - stojí skleněná krabice, v níž se skrývá svátost - pivní tank. Tedy moje prostředí to rozhodně nebylo ani tehdy, ale měl jsem pocit, že třeba na novinářské rozhovory s "mladými, úspěšnými" se to hodí,
Postupně jsem ale začal zjišťovat, že tyhle valhaly jsou pro české pohostinství jed. Začíná jich být tolik jako mekáčů - správný Mc Donald má ale v sobě alespoň americkou energii. Dáš si hambáč a jedeš dobývat svět! Tyhle "Pilsner Urquell original restauranty" a pod. jsou ale cosi naprosto prázdného. Tváří se vznešeně, ale jídlo je tam většinou bez chuti, vzduch bez kouře a i to skvělé pivo jako by ztratilo jiskru. Nejhorší ale jsou ty tankové oltáře. OK - v prvním podniku bylo docela zajímavé se podívat, jak vypadá mýtické zařízení zvané pivní tank, Teď kdy velké pivovary nacpaly tyhle skleněné krychle s trubkami osvícené zelenavým světlem do každého druhého podniku - volám dost! Sakra, když mám u piva koukat na zařízení, které připomíná naftovou rafinerii, chuť dostanu leda na petrolej. (ds)

Jaroslav Svěcený zve na Tóny Chodovské tvrze v Praze a Klášterecké hudební prameny!

Simulátor a polské televizory

V Kauflandu jsem objevil poklad. Prodávají tam „simulátor televize“! Prostě zloděj koukne do okna - a řekne si: „Bacha, tam se koukají na televizi, tam nepůjdu.“ Jenže vy jste na něj vyzrál, ve skutečnosti jste třeba na chatě! Nebo jiné využití - manželka na cestách, vy odjedete tajně za milenkou, ale byt vypadá jako byste byl doma! A špehující sousedka na vás nemá! Připomnělo mi to přesně opačný zážitek z Polska tuším z roku 1981.Tam zase byla móda dát najevo, že se na televizi nekoukáte. Připletl jsem se tam v době, kdy Poláci vtipně protestovali proti Jaruzelským vyhlášenému vyjímečnému stavu. Když měl Jaruzelský projev, demonstrativně vystrčili zapnuté televizory obrazovkou do oken. A tak si představte panelák –ne panelák, celé sídliště – jak v každém druhém okně září obrazovka a na ní polský pan prezident v černých brýlích. Pozoruhodný zážitek to byl.Někdy si říkám, že bychom to měli udělat jako ti Poláci. (ds)

12.05

Včera referovalo Metro o nové internetové televizi Playtvak.cz. Dramaturgyně herečka Nikol Štibrová se dala slyšet: „Chceme lidi naučit, jak se mají smát.“ Kurzisté smíchu budou moci sledovat „videa o vaření či módě, zábavná videa, lifestylové show, sitcomy nebo nejrůznější návody.“
Řeknete – kapka v Moři blbů, které lokajové Velkého bráchy naučí smát se neškodně, prostě do blba. Usednou k sitkomům, ugrilují si něco z monitoru a vytřou si z kebulí zbytky mozku návody, jak nejrychleji promrhat pauzy mezi adrenalinovými projekty.
Zatímco by měli tlouci do bubnů aspoň básníci, vyhřívají se v režimním teple stoupajícím z probuzené sopky.
Z toho se můžeš vytáčet, ale nemůžeš se z toho vytočit.
Nadechni se a leť?
Než se nadechneš přiletí rakety ze všech stran
a i ty budeš za chrta dán!
KAREL SÝS

Jeden vzkaz Dušana Spáčila Karlu Sýsovi

Každý občas potřebuje vykřičet to hlavní…
„Mně se chce něco říct,“ říká Anton Špelec,
a dá si pět šest panáků.
Nakonec to řekne:
„Císař pán není vůl, císař pán je korunovanej!“
„Mně se chce něco říct,“ říká básník.
Pět šest sbírek si klade před ústa způsobně metaforu.
A nakonec to řekne na rovinu:
Vydá sbírku Tři vzkazy spáčům.
Oba mají samozřejmě pravdu.
„Císař pán je fakt korunovanej…“
Nic na tom nemění fakt, že Anton Špelec byl asi trochu moc ožralý.
Nic na tom nemění fakt, že básník byl asi trochu příliš vytočený.
Jenomže Anton Špelec je prostě lepší ostrostřelec, když je střízliv.
Jenomže Karel Sýs je lepší básník tam, kde nemluví jako táborový vůdce.
Prosím, Karle, za všechny milovníky poezie: „Nadechni se zas a leť.“
Umíš to nejlíp ze všech. Poletíme za tebou.
Dušan Spáč(il)

Šárka Váchová zve na výstavu!

Určitě na výstavě uvidíte i loutku husara Ludvy. To jsem já - LH.

124. děťátko je dvoudenní kluk v Kladně, sedmé kladenské babyboxátko!

Město Kladno dvířky super nové bedýnky otevřené letos 8. dubna v den 50. narozenin Zdeňka Juřici, ústředního ředitele vývoje babyboxů, přijalo 18. června v 19:19 sedmého občana z babyboxu. Klučíka jsem pojmenoval Jaroslav, jak jsem nedávno slíbil největšímu dražiteli aukce skla ve prospěch babyboxů v KAVALIERGLASS Sázava. Myslím přitom na svého dědečka Jaroslava Matyáše, ředitele kladenských škol, jenž mě naučil všechno – od násobilky po plavání. Jaroslav je zdravý a byl oblečen nezvykle pečlivě, leč sestřička mi prozradila, že čistý nebyl a cítit byl chudobou – doslova a do písmene. Kladno se zařadilo na třetí až čtvrté místo v počtu odložených děťátek spolu s Ostravou. Klučík je dvanáctým letošním nechtěným lidským mládětem a skóre kluci versus holky upravil
na 73 : 51 ve prospěch mladých dam.
Ať žije Jaroslav, ať žije Kladno, mé město rodné!
Babydědek Lu

Laurel a Hardy po roce 2000

Většina debat na internetu mi připomíná bitky komiků ze starých grotesek. Hardy vezme ze stolu dort a plácne ho Laurelovi na hlavu, Laurel bez sebe vzteky vezme koš a vysype ho na parťáka atd. Tady je to stejné - jen místo dortu někdo vezme efektní floskuli, načež protivník nažhaví google, aby usadil soupeře. Mám dojem, že hospodské debaty mají přece jen větší úroveň - snad proto, že v tu chvílí nemáme po ruce wikipedii a taky se musíme dívat odpůrci do tváře. Na internetu koukáte jen na jeho ikonu, to se snáší líp.
(ds)

Před 75 roky se narodil Václav Hrabě.

Připomínám datum 13. června 1940 jako významný den pro českou poezii. Jako první vydavatel básní Václava Hraběte ani nemohu jinak Více jsem připomněl a leccos o chystané mediální taškařici naznačil v článku publikovaném v Reflexu www.reflex.cz/clanek/kultura/64602/75-vyroci-narozeni-basnika-vaclava-hrabete-o-hrabecich-rocich-a-pravnich-krocich.html!
L. H.

Náboženství na Smetaně

Máme u nás ale filozofy(ky). Takhle se vyjádřila mudrující moderátorská krasavice Emma Smetana : "Přestože rozumím obavám, které vyvstaly v reakci na všemožné teroristické útoky, kategoricky odmítám jejich propojování s otázkou víry. Kdo věří v jakéhokoli boha, odsuzuje jakoukoli formu násilí. "
Svatá prostoto!
(ds)

Alois Marhoul: Krutá pravda o dinosaurech

V pořadí jedenáctá sbírka Aloise Marhoula (vydala Agentura KRIGL, Praha, 2015) obsahuje více než sedm desítek básní, které mají z formálního hlediska společného jmenovatele. Šlechtí je vyzrálá úspornost vyjádření a s tím korespondující srozumitelná, přesná a direktní obraznost prozrazující
přemýšlivost, životní i tvůrčí zkušenost a schopnost aforistické zkratky, která je příznačná pro všechny básně sbírky. Hledat básnické figury v jednotlivém verši
je zbytečné, většinou je celá básníkova výpověď (zejména u kratších opusů, např. Olgoj chorchoj /což je mongolský název pro mytického pouštního megačerva, pozn. JT/) metaforou. Organizujícím prvkem verše je rytmus, proti jehož pravidelnosti se autor prohřešuje jen výjimečně a v některém případě
záměrně - to pokud jde o pointu obsahující paradox a vracející čtenáře „na zem“: OPRAVDU CHCETE ODSTRANIT všechny přijaté zprávy? // Dívám se do očí svému mobilu/ A nevím/ Nevím/ proč mi po tolika letech/ ještě vyká/ „Nevím, proč mi po tolika letech/ ještě vykáš?“/ píšu// A obrazovka se samým štěstím/
rozzáří/ aby/ aby pochvíli/ opět potemněla// Jako malé dítě!
Ostatně s paradoxem se setkáme v mnoha dalších číslech sbírky: Tak jsem to nemyslel, Hra na schovávanou, Co z tebe jednou bude, Moudřejší ustoupí atd.Paradox by nebyl funkční bez schopnosti zkratky a smyslu pro nadsázku a humorný úhel pohledu na zachycenou a vyjádřenou realitu. Ten je autorovi v této sbírce zcela vlastní a odlehčuje možné „nebezpečí“ filozoficky „těžkých“ point. I proto se Krutá pravda o dinosaurech dobře čte. Společným jmenovatelem celé řady básní je pak prvek jakéhosi bilancování, vědomí konečnosti životní i tvůrčí cesty leckdy prokládaný skepticismem a poznáním nevratnosti prožitého. Za všechny uvedu alespoň tyto opusy: Nepůjdu
lacino, Celý život, Zač je toho loket, Všem nám jde po krku, Den po dni, Jednou bude pozdě na všechno, Bezhlesou krajinou atd. Patří ve sbírce k těm nejlepším.
Nepříliš početné jsou verše vyjadřující deziluzi, pocit marnosti a snad i skepsi razantněji: Zahryznout se, Je na spadnutí a další. Tento tón (poněkud pochmurný) je opět vyvážen autorovým smyslem pro humor, realitu a „schopností chodit po pevné zemi“ (Ryba smrdí od hlavy). Příznačné v tomto
smyslu jsou básně inspirované zdánlivě obyčejnými výjevy a situacemi, v jejichž vyjádření je vtip imanentně obsažen (alespoň několik příkladů: Pohádka pro dospělé, Moudřejší ustoupí, S vámi nám bude líp, Slezte z toho
lustru, Donalde). Je samozřejmé, že mnohé básně obsahují zmíněné a mnou zdůrazněné prvky v syntéze, vytržení a akcentování jednoho (dominatního) je zjednodušením, kterého se recenzent dopouští ve snaze roztřídit všechna čísla sbírky do několika celků na základě jejich společného jmenovatele.
Celkově je sbírka vzácně vyvážená, při veškeré snaze v ní nelze označit verše, které by bylo lépe vypustit. Nevadí ani nečekaně konkrétní drsná a lehce šokující pointa básně Co z tebe jednou bude?, v níž autor zcela rezignoval na obraznost a čtenářovu fantazii.

Jsem přesvědčen, že se touto svou poslední sbírkou Alois Marhoul, který zůstává poezii až zarputile věrný už od poloviny sedmdesátých let minulého století, výrazně posunul a bezesporu se zařadil mezi zralé básníky, kteří mají čtenářům co říci.



Jiří Tušl

Zbytečné strachy o dovolenou

Nejrůznější média v Evropě i v USA, včetně tak proslulých jako jsou New York Times či BBC World Service, se teď s gustem trefují do pořadu ČT Dovolená v protektorátu. Ve skutečnosti je to však exemplární případ toho, jak povrchně pracují mnozí "světoví novináři". Musím se prostě autorky a režisérky Zory Cejnkové zastat. Možná že to není nejlepší reality show či nejdokonalejší film. Název skutečně možná není nejšťastnější a zvolená metoda, v níž má divák sledovat, jak se činí absolutní neherci ze současné české rodiny vedle unylých oblastních hereckých hvězdiček(natočila to Ostrava) působí někdy nechtěně komicky. Ale kritika New York Times a dalších západních medií je založena jen na tom, že jeden známý americký moderátor bez jakýchkoli bližších informací prohlásil ve své show o tomto seriálu - "co bude příště - reality show o Osvětim?" Pěkný slogan - ale naprosto mimo mísu. Nicméně vyvolalo to smršť podobně neinformovaných článků jinde. Ve skutečnosti je to naprosto standardní kultivovaně výchovná relace o tom, jak vypadal život běžných lidí v době okupace. Pořad zkresluje historii podstatně míň než většina takzvaně objektivní televizní historiografie v ČT i v dalších televizích.
(ds)

123. děťátko v babyboxu v Kroměříži!

V pondělí 8. června v 11:03 vrzla dvířka babyboxu v Kroměřížské nemocnici. Zdravotníci vyjmuli z bedýnky na nechtěná lidská mláďata úplně čerstvou a nahou holčičku zabalenou jenom v kusu hadru a s pupečníkem zavázaným provázkem. Děvčátko staré asi dvě hodiny je na první pohled zdravé, váží 3500 g a ode mne dostalo pracovní jméno Monika a přidávám i příjmení Staněčková. Pojmenovat ji tak jsem slíbil při aukci ve prospěch babyboxů v KAVALIERGLASS Sázava, největší dražitelce.
Monika je jedenáctým letošním děťátkem, 73. holčičkou oproti 50 nechtěným klučíkům, ale dejme jí také číslo 1 v druhém desetiletí provozování babyboxů, jejichž činnost se datuje 1. červnem 2005.
Nenechte se mýlit počtem babyboxů uvedených na titulní stránce www.babybox.cz - není jich 64, ale 65. To jen naše aktualizace má skluz a není v mých možnostech číslo opravit. 66. babybox otvíráme po impulsu Luďka Nečesaného, ředitele liberecké a turnovské nemocnice, v Panochově nemocnici v Turnově ve středu 12. srpna ve 12 hodin. Turnovský projekt s sebou přináší totální defenzivu zájmu potenciálních místních dárců. Proboha! Opravdu nevím, z čeho turnovskou bedýnku zaplatíme.
Značné uspokojení přináší stavba druhého křídla azylového domu postaveného z daru francouzské společnosti SAINT-GOBAIN. Slavnostní otevření předpokládáme už v červenci 2015.
Ať žije Monika z Kroměříže!
Babydědek Lu

Nová knížka Karla Sýse Tři vzkazy spáčům

Rozhněvaný mladý muž Karel Sýs mi věnoval svoji poslední knížku a mně nečinilo žádný problém přečíst ji jedním dechem. Doporučuju to i vám, milí čtenáři. Nejlépe ji získáte, napíšete-li si o ni Karlovi na karel.sys@futura.cz.
L. H.

Dvě pozvánky Jindřicha Štreita