literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Jak pěstovat marihuanu

Kamarád mi chtěl udělat radost a věnoval mi semínka marihuany.
Probírali jsme u piva, jestli by tahle droga nepomohla mé nemocné příbuzné, a on je muž činu. Vytáhl semínka z kapsy a za tři piva mi je přímo v hospodě dal. Nejsa hulič, opatrně jsem se rozhlédl a zašeptal jsem mu, jestli mu nevadí, že se tím vlastně stává dealerem.
Kamarád, který se jointy žije už asi deset let, se rozesmál: „To jsi na velkém omylu. Tahle semínka jsem koupil v legálním growshopu!“ A vysvětlil mi, že trestně postižitelný je jen obchod s marihuanou, tedy s tím, co vyroste. Všechno co k pěstování potřebujete, včetně semen a pomůcek na konzumaci, se však dostane v krámech, které fungují normálně jako každý supermarket. Normálně tam zaměstnávají prodavačky, odvádějí za prodané zboží DPH, mohou inzerovat a podobně. „Ale to je přece absurdní!“ řekl jsem příteli. „Ano je to absurdní,“ odvětil. P. S. Jen mimochodem. Kámoš se ke kouření marihuany dostal, když se vyrovnával s potížemi po chemoterapii. Prý mu to opravdu hodně pomohlo. „Naštěstí žiji na vsi, a tak mám zahrádku, kde se jedna, dvě divné kytky schovají. Je mi líto podobně postižených, když bydlí někde na sídlišti. Vlastně je to vůči nim velká diskriminace.“ Taky absurdní argumentace, ale pochopitelnější, než české zákony.

(mk)

Předvídavý Matěj Kouba

Moji milí, připomínám, že předchozí glosa Matěje Kouby byla napsána před hlasováním o nedůvěře. Oceňme tedy jeho předvídavost. Plichta 89 : 89 mi přijde příznačná, ale nedokážu si vysvětlit, že desetina poslanců vůbec nepřišla (22). Jsou to ti nerozhodní, nebo ti, kteří z takticko-strategických důvodů nechtěli vyslovit ona dvě osudná slova..?
Nepíšu proto, že bych nenabyl klidu bez vyjádření svého názoru. Tentokrát píšu, abych vám naznačil, milí moji, že jsem připraven i vám publikovat lacjakou ptákovinu. Tedy ne každou, jen lecjakou.
Váš Lu

Vladimír Stibor – kalvárie pobásnicku

V rozhovoru s Břetislavem Kotyzou (Pozitivní noviny 29. 10. 2008) Vladimír Stibor řekl, že tvůrčí sny se nemají prozrazovat. Nazdáváme se ovšem, že tvůrce propadlý slovesnému kumštu nakonec vyjeví každý svůj sen – přece vydanou knihou. Vladimír Stibor (též jeho přičiněním není rodné Sedlčansko krajinou literárně neprobádanou a zapomenutou) již po- sedmnácté přišel na veřejnost neodrazen kalvárií mezi propadlinami na místech dřívějších výsep čtenářova hladu po poezii, a ještě k tomu s hrstí květů léčivek. Jeho nejnovější básnická sbírka se podle toho i jmenuje: Divizny z kalvárie aneb Cesta k tvému ohništi. „Prolézal jsem sklepení, / bloudil mezi séraky / upíjel mlhu tvých neřestí, / až se mi najednou zatočila hlava. // Mezi kostelem a krchovem / ručkovalo nebe. / Do fáče vkládalo / hojivé divizny. / Každý den, / co jsem byl s tebou.“ (Dopis z dětství) Ano, je to knížečka veršů i milostných, i erotických, tedy knížečka odvážná, neboť v ohništi erotiky z roku 2012 tak často už jen doutná neobjevnost, okoukanost, ba i domněle originální hrubost. Ale Vladimír Stibor to dokázal – být pořád nový! Nový, a ne stokrát již přečtený, a ne epigonský, a právě naopak plný inspirativní obraznosti a výrazové objevnosti.

Nezdráháme se tvrdit, že v relativně klidnějších dějinných dnech právě ta milostná a tím spíše erotická poezie teprve vyjeví, s jakou hloubkou kultivovaného lidství se recipient potkává. V případě Stiborově nejednou nedohlédneme dna: „Kdybych snad jednou nemohl, / neříkej: / V nejlepším nepřijdu. / Jako nevyhasne oheň / ve tvém přístěnku, / tak budu vždycky / živou vodou skrápět / polštáře z ložnice. / Na stolek položím / studentskou pečeť, / polibky s vanilkou, / koláče s nočním drobením. // Motýl na okně / vrací se s jitřní modlitbou. / Zavřu oči. / Schová se pod tvou peřinou.“ (Noc ve tvém náručí) A tak vůbec není nedorozuměním, že básník byl v roce 2010 z nominovaných na Státní cenu za literaturu. Třebas na ni pro tentokrát nakonec ještě nedosáhl, aspirantem zůstává. „Taková vznešenost, / procedí mezi zuby a odvrátí se. / Rozlomí portál tmy, / přejede po hraně / druhého srdečního svalu. / Takových už bylo, / holenkové moji, / kteří umírali žízní i plamenem / u vysychající křtitelnice.“ (Čekání na odpověď; ze sbírky Jablko smírčího soudce)

Pravdaže i básníci mívají slabé chvíle. Avšak ti opravdoví z nezidealizovaného podoblačna se nebrání přiznání. „Nedaří se mi chytit / nejlepší slova, / i když jsem vyměnil / roucha i ornáty, / samotné nebe i návnadu / a do řeky, / což jsem nikdy nedělal, / vstupoval naboso.“ Zajisté, jsou tací Stiborovi čtenáři, kteří už vědí: Úryvkem z básně Na konci neklidu jsme se hlédli deset let zpátky. To se píše magický letopočet 2002 a Knihovna Jana Drdy v Příbrami vydává básnickou sbírku Zpráva o křehkosti slov. Je teprve třetí Stiborovou, ale právě tou básník už naznačil, že bude mít namířeno do horních pater poezie počátku třetího věku. Letos tam už je. (Vždyť přesvědčen, že slova dorůstají, když uvnitř krvácí.)
Miroslav Vejlupek (Čerchovský)

Jako hrách na stěnu...

Tak se už zase hlasuje o odvolání české vlády – a zase je jasné, že to nevyjde! Ne, ani za mák nefandím Nečasovi. Proč ale socani dělají něco tak zbytečného? Je to něco jako cvičení civilní obrany? Aby - až to bude doopravdy - všechno lépe odjsejpalo?! Nebo je to svého druhu rituál - jako když se věřící modlili, aby jim Pánbůh pomoci ráčil?
(Blesky tehdy sice obvykle mnohonásobně silnější vojsko v podhradí nezasypaly, společná modlitba ale prý tehdy posílila morálku vojska, takže obránci byli lépe schopni odolávat útokům.) V parlamentu to však evidentně nefunguje, po každém dalším neúspěšném hlasování si musí páni poslanci za levici připadat jako po vejprasku.
Nebo že by Sobotka a spol. skutečně očekávali, že se v koalici pohne svědomí a podtrhne si nohy? Bohouši, taková dávka idealismu může být pro politika smrtelná! Může to být ale tak, že se jim prostě nechce domů. Že by je tam manželky nepustili ke slovu, zatímco v parlamentu na to mají zákonné právo. Ale v takovém případě, pánové, běžte raději vedle ke Glaubicům, tam je příjemnější atmosféra. A najde se tam víc lidí, kteří vás budou poslouchat než v koaličních škamnách.
Matěj Kouba

Pošlete mi svoji aktualitu!

První aktualitou k desátému výročí vydávání internetové podoby Divokého vína je zaslouženě glosa Matěje Kouby. Proč zaslouženě..? Protože jich posílá nejvíc. Hned po Dušanu Spáčilovi. Aktuality mají novou grafickou podobu - dárek webmastera k jubileu. Pošlete mi taky svůj rozzlobený text, moji milí! Nebo i vlídný.
Lu

Pálení knih versus vymývání symbolů

Autor glosy „Pryč s Poupaty“ je toho názoru, že filtrovat posluchačům písně podle toho, aby v pozitivním směru neevokovaly dobu před rokem 1989, notabene ve veřejnoprávním rádiu, zavání (rozuměj smrdí) pěknou politickou manipulací. Autor (mk) tak vyvozuje z formulace v jakémsi článku, uvedené na adresu písně od Michala Davida „Poupata“. Cituji: „My nechceme hrát věci, které symbolizují éru reálného socialismu, i kdyby prošly posluchačským průzkumem. A to si pište, že by prošly skvostně!“ Konec citátu.
Podle stejné logiky by museli být odstraněni Gott, Matuška, Vondráčková, Menšík, zkrátka všichni zpěváci a herci, kteří se podíleli na estrádních pořadech včetně silvestrovských, televizních seriálech a tak dále To vše mi výrazně a nesmazatelně připomíná dobu před rokem 1989. Vám ne?
Kdyby se na tyto pořady udělal divácký průzkum, všechny by skvostně prošly. Neprošli by jenom Plastici a Martin Magor Jirous.
A taky že jo. Plastici obrážejí různé festiválky a Magor je již na pravdě boží, zatímco stovky dalších „hrdinů po bitvě“, dnes statečně střílí do mrtvoly v různých super pořadech. A nestydí se ani trochu.

Pokud má veřejnoprávní rozhlasová stanice Radiožurnál získat popisovaným způsobem novou tvář (jak se ve zmíněné glose uvádí) , pak mi to připomíná výrok mé vnučky pronesený ve vážené společnosti: „Dědečku, já jsem si prdla, ale nikdo to neslyšel.“
V televizi to už pochopili.
(LFN)

Pryč s Poupaty

Dramaturg Radiožurnálu Petr Král nedávno v novinovém článku vysvětloval, proč vyřadil z vysílání některé hity. Jedny označil jako špatné, jiné jako ohrané. Nic proti tomu, práce dramaturga zahrnuje především kvalitativní výběr. Pak však, v souvislosti s Poupaty Michala Davida, použil podivnou formulaci: „My nechceme hrát věci, které symbolizují éru reálného socialismu, i kdyby prošly posluchačských průzkumem. A to si pište, že by prošly skvostně!“
Dramaturg veřejnoprávní stanice se tedy hlásí k ideologické cenzuře?!
Poněkud z toho mrazí. Osobně by mi ani nevadilo, kdyby tento cenzor, který má dát stanici novou tvář, zapověděl přístup do Radiožurnálu třeba Pochodu rudých námořníků, kde se zpívá o revoluci a míření puškou. Ale písničce, která zpívá o tom, že květiny a dívky mají „krásný úděl kvést“?! A kterou mají posluchači prokazatelně rádi?!
Tedy ne, že by některé normalizační popové songy - včetně této spartakiádní - nebyly strašlivé kýče. Ne že by mě samotného Davidovy songy neštvaly. Ale jde o to kritérium, které Král použil. Filtrovat posluchačům písně podle toho, aby náhodou v pozitivním směru neevokovaly dobu před rokem 1989, to mi ve veřejnoprávním rádiu zavání pěknou politickou manipulací.
(mk)

Čechy krásné, Čechy mé...

Josef Leopold Zvonař (22. ledna 1824 Kublov - 23. listopadu 1865 Praha) byl český hudební skladatel, teoretik a pedagog. Složil desítky písní, ale i mše, komorní skladby, sonáty a dvě opery; dodnes je známá píseň Vlastenské hory („Čechy krásné, Čechy mé…“), jejíž text napsal Václav Jaromír Picek.
Tolik praví úryvek z životopisu skladatele, jehož píseň znám od dětství, zpíval mi ji dědeček Jaroslav Matyáš i babička Marie. Leč autora jsem neznal, zapomněl, nebo se o něm nemluvilo. Do vsi Kublov jsem jezdíval jako mladíček a pravděpodobně jsem v hospodě Slovanka propil i svoje dvacáté narozeniny netuše, že jsem tak blízko od místa skladatelova posledního spočinutí.
Nevezmu si to do hrobu, a tak vám to, moji milí, napíšu, a posílám vás taky do Kublova i na hřbitov na hoře Velíz, kde je Zvonař pochován. Nebudete litovat!
Lu

Rozdíl mezi kurvou a Kalouskem

V neděli dopoledne ke mně éterem doputoval zábavný mail s definicí slova kurva, sestavený z dětských odpovědí, z nichž nejblíže skutečnosti je ta, že „kurva je namalovaná teta, která stojí u cesty a od strýčků řidičů si bere peníze na šaty,“ jak uvedla šestiletá Zorka.
V neděli v poledne nastoupil na obrazovku ministr Kalousek, který s typicky kalouskovským charismatem oznámil národu, že žádost o vydání exministryně Parkanové k policejnímu stíhání je bezprecedentním útokem na právní stát a že tato policejní zvůle musí být řádně vyšetřena, neboť je to buď neodpustitelná úřední hloupost, anebo přímo zločinný záměr. Přeloženo do jazyka řadových občanů nám všem vzkázal zhruba toto:
Vy tajtrdlíci, co ještě věříte na komedii o demokracii, kterou pro vás hrajeme, máte jediné právo: zvolit nás ve volbách, a pak už můžete leda držet zobáky, kritika se nepřipouští, připomínky se zamítají! Ne vy, my máme kamarádíčky na státních zastupitelstvích a soudech! A když se náhodou najde blouznivý policejní vyšetřovatel, který se pokouší udělat korupční kauzu z obyčejného odklánění finančních toků, praštíme ho přes pazoury, aby zmoudřel, protože kdyby nezmoudřel, skončí jako pucflek někde v Mukačevu.
Nějak se mi ohnivá nedělní obrana právního státu v podvědomí propojuje s těmi roztomilými dětskými nápady - nejspíš surrealistický princip náhodného setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole opravdu funguje. Rozhodně se však nehodlám dopustit nactiutrhání. Naopak.
Milé děti, pamatujte si, že Kalousek není žádná kurva, nýbrž ministr financí, a už vůbec od strýčků řidičů nevybírá peníze na šaty, ale ve vší počestnosti od těch kurev občanů vybírá daně, aby bylo z čeho financovat předražené státní zakázky na dodávku nefunkčních letadel, nepotřebných obrněnců, zmetkovitých padáků, zfušovaných dálnic a tunelů a kdovíčeho všeho ještě. Peníze se musejí točit, aby měli kamarádíčkové z čeho žít. Prolhaní pomlouvači panu Kalouskovi předhazují, že je asociál, a on je přitom vysoce solidární! Pokud chcete, aby byl solidární i s vámi, musíte se trochu snažit! Utáhněte si opasky, nejlépe kolem vlastních krků!
Jiří Žáček

Petr Cincibuch si užívá 69!

Ptal jsem se Petra, jak si 69 oslavil. Ano, oslavil jsem to klasicky - 69, odpověděl mi. A poslal mi vševypovídající obrázek. Krása, záviděl jsem mu.
Lu

Restituce? Preláti, odhalte své plány

Nic těm černokabátníkům nedávejte!“ soudí o církevních restitucích osmdesát procent obyvatel Česka. Odmítavý vztah k vracení majetku církvím mají tedy většinově voliči levice i pravice. Nebylo by ale lepší, kdybychom s restitucemi rámcově souhlasili - ale trvali na tom, aby restituované majetky a peníze byly prokazatelně použity rozumným způsobem?

Většina z nás připouští, že církve byly skutečně za socialismu hanebně obrány. Protože se však od těch dob církevní obce dramaticky zmenšily, mnoha lidem příjdou stamiliardová odškodnění jako nepatřičná. Smrdí nám i to, že majetek a miliardy mají církvím, respektive ne jejich členům, ale duchovním správám, padnout do rukou právě v době, kdy si ostatní utahují opasky.

Je to projev nepřejícnosti? Spíš jen odraz skutečnosti! Milí církevní otcové, přiznejte si - církve se dnes opravdu často podobají vyprázdněným slujím! Pod jejich klenbami se schází stále méně lidí. A kolosální restituce se mají začít vyplácet právě v čase, kdy se snižují sociální dávky i těm nejpotřebnějším a většině národa klesá životní úroveň. Můžete se tedy upřímně divit nevůli většiny lidí?

Na druhé straně - nebyla by ale právě tohle vhodná doba, aby mezi státem, lidmi a církvemi vznikly nové lepší vztahy? A nemohly by pro to církve konečně něco rozumného udělat? Neměly by náboženské společnosti zveřejnit v souvislosti s restitucemi třeba plány jak konkrétně budou vyvíjet novou charitativní činnost? Ať - jako šikovní pavoučci křižáci - začnou látat krizí poškozené sociální sítě! Ať v restituovaném majetku založí kvalitní sociální ústavy! Kláštery byly ve středověku centrem vzdělanosti - církve by na to mohly navázat podporou vědeckých institucí! A to nemluvím o tom, jakou tradici měly církevní špitály – zdravotnictví je tedy přirozeným prostorem, v němž by mohly restituované miliardy skončit.

Církve se považují za přirozené strážkyně mravnosti – ať tedy předloží mechanismy a postupy, které zabrání zneužití restitutovaných peněz a zajistí bezchybné fungování penězovodů z restitucí.

Pokud by tímto způsobem církve postupovaly, určitě by restituce získaly větší podporu, možná, že by se brzy znatelně naplnily i jejich dosud prázdné chrámy. Bohužel mám dojem, že přesně takhle si duchovní představitelé restituce nepředstavují. Nebo existuje jiný důvod, proč církevní osobnosti zůstávají v této věci podivně tajnosnubní?
(mk)

Milan Vácha restauruje Jana Nepomuckého

Sousoší Jana Nepomuckého na starém náměstí v Uhříněvsi, dílo barokního sochaře Václava Matěje Jäckela, postrádá již léta tři výjevy ze života světce. Kdosi je přemístil do soukromé sbírky. Akademický sochař docent Milan Vácha vytváří podle starých fotografií tři reliéfy nové. Nejprve je vymodeloval z hlíny, pak odlil do sádry a teď je tesá do pískovce. Asi mě přitom proklíná.
Lu

Mirek Huptych, můj kamarád z pitevny Nemocnice Bulovka

Poznal jsem jej skutečně na pitevně. Přišel jsem v doprovodu Haliny Pawlowské a dalších mladých básnířek na text-appeal. Byla sobota večer, psal se rok 1975.
Lu
Básník, aforista, kolážista, editor, arteterapeut Miroslav Huptych (*1952) po vyučení mechanikem v Tesle 1970 pracoval jako pitevní sanitář v nemocnici na Bulovce a při zaměstnání vystudoval SZŠ. Deset let působil jako zdravotní bratr na psychiatrické klinice a devět let jako terapeut v Krizovém centru RIAPS a na Lince důvěry. V roce 1996 ukončil pětiletý akreditovaný psychoterapeutický výcvik a v roce 2001 bakalářské studium psychologie a arteterapie na PedF JU. Tři roky pracoval jako psychoterapeut v komunitě pro léčbu drogově závislých, nyní ve svobodném povolání. Založil Institut vzdělávání v arteterapii a artefiletice, kde také přenáší, a je šéfredaktorem časopisu Arteterapie.
Vydal čtyři básnické sbírky: Srdcový střelec, Zvěrokruh, Názorný přírodopis tajnokřídlých a Tarot a trakaře.
Z dobové literatury editorsky připravil knihy Černá slepice (lidové pověry, čáry a zaříkávadla) a Kdo pije vlčí mlíko - Léčebné návody, pověrečné léčení, čáry, zaříkávadla od XIV. století do XIX. století z mnohých knih vybrané.
Spolueditor knih Pegasovo poučení - antologie české poezie 1945 – 2000, Nezabolí jazyk od dobrého slova - antologie českých aforistů 19. - 20. stol., Život je hrozný společník (verše z pozůstalosti Václava Ryčla), Gloret (antologie básnické skupiny), Milovníci knížek (padesát spisovatelů napsalo o knihách).
Kolážemi ilustroval 40 knih, 130 knižních obálek a 27 nástěnných kalendářů.
Do tisku připravuje básnickou sbírku Noční linka důvěry, knihu Zvyky, obřady, rituály, slavnosti různých národů světa, knížku aforismů a gregerií Hodinky s ohňostrojem a knížku Sny / sny a koláže/.
Realizoval přes třicet samostatných výstav.
Virtuální výstava Milovníci knížek: www.huptych.cz

Mimochodem

Nedávno jsem se sešel na kus řeči s jedním kamarádem. Je mim. Možná vás to překvapí, ale tito mlčenliví herci jsou většinou dobří a zábavní debatéři - jako by byli potvrzením toho, že vůbec nemusíte křičet, abyste něco pověděli. Důležité je jen to, zda máte fantazii, inteligenci, cit a co říct. Tohle vše můj mim nikdy nepostrádal. Kdysi byl proto docela slavný i mezi dospělými.
Teď však prý není dobrá doba na pantomimu – dobře funguje jen zábava na první signální. „Díval ses někdy třeba na www.crazycafe.cz?“ zeptal se mě mezi řečí mim. Přisvědčil jsem. Pochopil jsem, co chtěl říci. Třeba autentické video „Dostal průjem v rodinném bazénu“ je pro každého dělníka humoru těžká konkurence. Na to prostě žádný klaun nemá.
Naštěstí děti na klauny a mimy stále dají. Asi proto, že poezii má každý v sobě od dětství, jen u hodně lidí zakrní! Můj mim se díky tomu hraním pro děti slušně živí. Nemá ale žádné lehké zaměstnání - už proto, že na pódiu stojí pár centimetrů od dětí. „To bys nevěřil, co si ti haranti nevymyslí! Kolikrát mě třeba praštili přes prsty nohou. Au, to bolí! Nebo, když jsem tam stál v krátkých kalhotách, tak mě štípali a tahali za chlupy na nohou,“ postěžoval si mi před časem.
Znělo to ale přesto docela láskyplně – tenhle mim má totiž děti rád, ostatně sám vychoval tři potomky!
Bezprostředně před naším posledním setkáním měl ale s dětským publikem jinou zkušenost. „Představ si, na několika posledních vystoupeních mě děti už netrápily, ale objímaly mi při vystoupeních nohy!“
Mého mima to nejdříve prostě vyděsilo. A pak zjistil, že ta děcka jsou prostě jen strašně osamělá. Zřejmě bývají často sama a nikdo se s nimi nemazlí. Když je rodiče přivedou ze školky, usadí potomky před televizi a dál se věnují svému sebezdokonalování, byznysu nebo surfují po internetu. Tolik jen mimochodem.
(ds)

Vladimír Stibor vydal knížku

Milý pane Ludvíku,
po dlouhých třech letech mi vychází nová básnická sbírka Divizny z kalvárie aneb Cesta k tvému ohništi. Myslíte, že byste se o tom mohl zmínit ve Vašem Divokém víně. Kdyby to bylo možné, mnohokrát děkuji. A mějte se, Váš Vladimír S.

JUDr. Jakub Fišer vydal sbírku

Básník Jakub Fišer, jehož divoké vinobraní jste mohli poprvé ochutnat v posledním čísle časopisu, vydal básnickou sbírku S žízní neustaň. Jedná se o výběr jeho poezie z posledních let, obsahující lyrické verše s duchovním přesahem, etickou hodnotou i živočišnou erotikou. V cyklu Vincent, který poetickou formou líčí Van Goghův život, nachází autor cestu k naplnění a smyslu bytí skrz život umělecký a tvůrčí.
Sbírka byla minulý týden slavnostně pokřtěna v prostorách litického kostela a jejím kmotrem se stal básník Josef Hrubý, nositel ceny Magnesia Litera. Kniha je dotvořena výraznými, barevnými ilustracemi malířky Martiny Iblové, se kterou Jakub Fišer již v minulosti spolupracoval.

Strážce majáku

Jiří Žáček žije s chotí Evou polovinu roku střídavě na své chalupě či v pražském bytě. Básníka jsme navštívili se Zdeňkem Smíškem, který o jeho letním sídle píše reportáž do středeční přílohy Práva - Dům a bydlení. Jirka o sobě mluví jako o strážci majáku a asi se tak bude jmenovat i jeho knížka.
Přijeli jsme na oběd, Eva uvařila guláš nejvyšší chuťové úrovně. Snědl jsem tři porce. Ouvej!
Lu

Proč nejsem komunistou II

Proč nejsem komunistou? Neumím to formulovat tak pěkně jako ve stejnojmenném článku Karel Čapek v roce 1925. Možná je to ale i proto, že se od té doby ledacos změnilo - co se zdálo jednoznačné, je nyní mlhavé, co bylo nadějí, je dnes zklamáním. Vždyť to balábile mámení znáte - myslím, že i Čapek, tedy kdyby žil teď, by z toho měl zamotanou hlavu... Ale sny o spravedlivejším světě, než je teď, se mi opravdu dál zdají, tak jako se asi zdály K. Č. A i mně občas poklepávají v podstatě velmi sympatičtí soudruzi po ramenou a říkají: „Vždyť my chceme to samé co ty, vždyť ty jsi náš!“ Vysvětluji - asi jako Čapek tehdy - že jejich opravdu nejsem. Ale ani „těch druhých“. Nicméně je pravda, že si občas čtu jejich - komunistické - volební programy a nalézám v nich skoro samé dobré věci. I já věřím na rovnost mezi lidmi a nejsem si jist, že se jí dá dosáhnout ve světě, kde mají někteří osobní příjmy jako rozpočet České republiky a jiní spí pod mostem. I já si myslím, že existují věci, se kterými by se zásadně nemělo kšeftovat - třeba zdraví kteréhokoli občana. A i já soudím, že prosperita se nedá odvozovat od bohatství úspěšných, ale spíše od toho, jak se má ten nejchudší. A také požaduji jak společenskou odpovědnost, tak i individuální svobodu. Už už bych snad soudruhům i řekl, ok, jdu do toho s vámi, dám vám hlas. Bude to furt lepší než ten marasmus, co tady teď je. Ale pak třeba potkám svého bývalého šéfa, nyní důchodce, komunistu, který se na sklonku husákovské éry pokoušel o kvadraturu kruhu v podobě perestrojkové glasnosti – a dozvím se od něj, že soudruzi z KSČM se od něj odtahují s tím, že pomohl zničit posvátné dílo socialismu. Seznámím se na křtu knížky s vysokým představitelem této vyvolené strany - a sleduji jak mu u skleničky září oči, když vypráví o velikosti Stalina. Jiný funkcionář zavzpomíná na veselé historky, když v base hlídal disidenty, A v Halo novinách nalézám rozšafné články autorů, kteří v osmdesátých letech v Rudém právu vůbec ne rozšafně, ale spíš sekernicky tepali ty, kteří měli odvahu říci: něco je u nás špatně. To mi fakt nějak nesedí. Tihle novinářští kolegové mimochodem nikdy nevynikali ničím, než stranickou disciplínou. Vždycky byli pro mne spíš trapnými diletanty, kteří díky dogmatismu znechutili myšlenku socialismu skoro celé mé generaci. „Chci být opravdu s těmito pány a dámami na stejné lodi?“ říkam si. A odpovídám si: „Určitě ne!“ Najednou mi z toho ale není dobře. Nicméně vždycky jsem věřil nato, že embaláž myšlenek není důležitá, že důležitý je jen obsah. I proto jsem nikdy neohrnoval nos nad někým kvůli jeho stranické příslušnosti. Osobnost pro mě nikdy nebyla menší tím, že patřila k nějakému problematickému hnutí. A tady u KSČM je přece program v podstatě v pořádku - je to vlastně jen sociální demokracie v jiném hávu, dokonce bez jejích korupčních skandálů! Proč mi teda vadí pár problematických tváří? Copak nemají i oni právo na to uplatnit se v politice? Určitě mají, zločinci to zas nejsou, i když jim to mnozí přisuzují. Většinou měli totiž jen klapky na očích. Nebo byl jejich strach ze změn a ztráty pozic silnější, než touha udělat dobrou věc. Ale kdo jsi bez viny, a žil tady, hoď kamenem, že. Takže opravdu, proč mi vadí, že se zrovna oni usadili v partaji, která je nezavrhla? Chvíli jsem nad tím přemýšlel. A pak jsem přišel na to, že mi ani nevadí retrostín, který vrhají. Vadí mi prostě to, že jejich angažmá v této straně napovídá, že KSČM má rub a líc. Líc plně svědčí o tom, že komunisté jsou demokratická parlamentní strana vcelku s úctyhodným programem. Ale jaký je rub? Na rubu tuším třeba onoho stranického tajemníka se slabostí pro Josefa Džugašviliho. Nebo soudruha, který revolučně říká, že když dochází k epochálním změnám, na nějakých pár tisícovkách mrtvých přece nezáleží. Samozřejmě, možná, že komunistům hodně křivdím. Tuším, ne vím, že většina takových není. Nicméně u strany, kterou volím, bych chtěl znát rub i líc. KSČM proto určitě nebude moje volba. Moji komunističtí přátelé mi to doufám prominou.
(mk)

Básnění škodí cash flow( ale pomáhá radosti)

Josef Pepson Snětivý, zavedený prozaik a hudebník, vydal v devětatřiceti svou první básnickou sbírku. O takových knížkách, vydaných ve věku dospělém, se obvykle hovoří jako o „zralé prvotině“. Přiznejme si však, že Pepsonův útlý svazeček je spíš „nezralý“. Ovšem velmi sympaticky.
Tím vůbec nechci říci, že by rozevlátý Pepson, jinak působící i jako překladatel viktoriánské literatury, učitel a samostatný nakladatel, odevzdal nějaký polotovar - či že by šlo o neumětelský výplod grafomana. Naopak. Už formu autor, který má za sebou i pěkné písňové texty, zvládá na dnešní, pro poezii tak nepříznivou dobu, skoro bravurně. Občas se sice marnivě blýskne svou literární erudici (kdo dnes ví, co je anapest?), jinde mu to zaskřípá až příliš „zaumným“ slovníkem (přídeští, ablace vztahu), ve velké většině však opravdu potěší kultivovaným jazykem, hezkými metaforami, zdařilými slovními hříčkami.
Pokud jsem tedy jako charakteristiku jeho knížky z Deště pod opak zvolil slovo nezralost, měl na mysli její pozitivní stránku - nezralost jako příslib, nezralost jako klukovské srdce, které má Pepson jako osobní logo. Je prostě i se svou dosavadní zkušeností milý rošťák - díky tomu hravě překonal i osidla, do nichž padají v této době mnozí jiní, kteří se jako on pokoušejí o poezii milostnou.
Pepsonova lyrika tudíž není exhibicionistická, ale přesto je smyslná, je plná původních vyznání, nicméně nešustí papírem. Ledacos, co by mohlo zaznít falešně patosem, pak spolehlivě sráží Pepsonův smysl pro jemný sebekritický humor.
(Viz nápis na obálce Básnění škodí vašemu cash flow. Dodejme k tomu, že básnění možná - či spíš určitě - cash flow neprospívá, Pepsonova knížka však napovídá, že zcela jistě napomáhá radosti - autorově i čtenářově.)
Básník, který stvořil sbírku Z deště pod opak, je prostě tak trochu jako postava doktora Šafránka z Kleinova cyklu filmových komedií. Nepochybuji totiž, že i u Pepsonových veršů se krasavicím podlamují kolena, zároveň však působí i na poučeného čtenáře poezie uvěřitelně svou hravou citovostí a neokázalostí.
Někteří kritici ovšem možná namítnou, že adjektivum nezralá se Pepsonově prvotině dá přisoudit i díky jisté nedokončenosti. Faktem je, že na několika málo místech se do jeho sbírky protlačily i verše odevzdané asi trochu uspěchaně (např. Šel básník s játry na trh). S tím se dá souhlasit. I tak však básník touto svou knihou prokázal, že není žádným „mlynářem Polohrubínem z jížních Čech“, jak se na stránkách sbírky ironicky nazval, ale původní a nadějnou básnickou osobností, na jejíž další verše se můžeme jen těšit.
(ds)

Ladislav Hovorka zve na výstavu

Vážení přátelé,
dovoluji si Vás pozvat na vernisáž své další UNFOCUSED výstavy - dne 12.6.2012 od 18.00 hod. do galerie Vyšehrad (nad Libušinou lázní). Spolu se mnou vystavuje keramička Magdalena Monhartová) – viz přiložená pozvánka.
Přijďte! Výstava je pak otevřena denně od 9.30 do 18 hod. až do 8. července.

Ladislav Hovorka