literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Blahopřání Jiřího Žáčka!

Milý Luďku Hessi, díky za to, že jsi. Jiří Žáček

Milan Nakonečný mi děkuje slovníkem, který používal při přednáškách na vysoké škole v 60. letech.

Ahoj Lu,

díky za razantně latentně expresivní memoriální impresi
situovanou do etapy andragogických studií. A za gratu-
lacií evokující anxiózní emoce té politické mizerie a za
gratulaci k mé senilní nativitě.
Semper amicus Tuus,
Milanus

Profesor PhDr. Milan Nakonečný, psycholog, malíř samouk a můj vysokoškolský profesor a přítel 8. února 2022 oslaví 90. narozeniny.

S Milanem se znám od roku 1965, kdy přispíval svými články o psychoanalýze a umění do Divokého vína. Byl iniciátorem bibliofilského vydání knihy Johanna Fausta Magia Innaturalis. Milý Milane, velmi si Tvého přátelství vážím. Ludvík Hess

Děkuju Mileně a Luďkovi Láryšovým, majitelům petřínské restaurace Nebozízek za uspořádání mimořádné oslavy svých narozenin!

Nebozízek jsem objevil v roce 1965 při maturitním večírku. Po jeho ukončení jsme celá třída váleli sudy ze svahu dolů na Újezd. Dodnes je to moje nejmilejší restaurace. Na Nebozízku je všechno dokonalé - jídlo, obsluha a výhled na Prahu. Nejdokonalejší jsou Milena a Luděk Láryšovi!
Děkuju.
L.H.

Dušan Spáčil mi přeje k 75!

Přeji ti provždy, milý Lu, jen kýčovitou idylu - úsměvy dětí a ržání hříbat, holčičí vnady... no zkrátka Vivat! A hlavně zdraví hromadu, to vinšuje ti dneska Du.

Rosťa Opršal mi přeje!

Co je to sedmdesát pět?
Muška jenom zlatá
která za večera kol šedivé hlavy chvátá
a taky možná jenom obnošená vesta
leč na utrejch je ještě času dosti
i když z unavených kostí
chrastí asi tak sto ze sta

Starci ať zůstanou si na chmelu
na Hájku své klisny opečuje
statný hřebec Lu!

(... a to zdraví ať se drží jak chce, ale nastálo!)
Ráčejí odpustit, pane Ludvík
že jim vinšuju tak rozpustile.
Ale když mě to nějak nedalo…

Všechno nejlepší!
Váš Ro

Ondra Bos mi přeje k narozeninám!

Karel Sýs mi napsal básničku k narozeninám! Děkuju, milý Ká!

Ludvík 75!
K Ludvíku Hessovi těžko najdeš rým
Ludvík je beztak nejraději volný
svolný – sám básník – chránit básníky před nuceným mlčením
Víno pod lisem hyne – opijí se jiní
ale když víno zdivočí zkvasí v báseň
a Ludvík je vinař za slovo vzatý
básník i vinař už za našich dnů svatý
a až nám dojde papír
až vyschnou propisky a zhebnou noutbuky
bude s námi na nebesa vzatý
I tam jsou tiskárny a mejly a jútuby a síť
jestli se nemejlím
Sesednuti kolem velekněze
budem kecat v řeči vázané i po libosti volnařit
až se bude z cirostratů prášit
a poučovat anděly jak snoubit nízké s vysokým
s odpuštěním hovno s ambrosií
neposkvrněné početí s pyji
hlavně když nepřetrhnem nit
Luďku viď!

100 let Jana Skácela připomenou v únoru Divadlo Drak a Filharmonie Hradec Králové

Mimořádné dílo básníka Jana Skácela připomene komponovaný večer, který připravilo Divadlo Drak společně s Filharmonii Hradec Králové 15. února v sále hradecké filharmonie. Netradiční večer bude mít dvě části: v první vystoupí hudební uskupení Hradišťan & Jiří Pavlica, které se ve své tvorbě poezií Jana Skácela pravidelně inspiruje.V druhé části odehraje Divadlo Drak speciální představení inscenace O bílé lani. Tento scénický koncert se opírá o zhudebněné verše Jana Skácela. Autorem scénické hudby je Jiří Vyšohlíd, nositel Ceny Thálie za celoživotní dílo a současně dlouholetý člen souboru Divadla Drak.
V únoru 2022 si připomínáme 100 let od narození významného českého básníka Jana Skácela, jehož dílo zůstává stále živé a díky své zvukomalebnosti a obrazivosti dodnes ovlivňuje a inspiruje řadu současných hudebních a divadelních tvůrců.
„15. února v 19 hodin spojí všichni účinkující své síly v rámci jedinečného komponovaného večera pod názvem 100 let Jana Skácela a ve Filharmonii Hradec Králové rozezní zhudebněné verše pro všechny obdivovatele Skácelovy poezie, ale i pro ty, kteří jeho tvorbu teprve objeví. Protože toto seznámení bude určitě stát za to,“ zve na unikátní program Barbora Kalinová z Divadla Drak.
Mezi nejvýznamnější účinkující, kteří se během večera představí, patří seskupení Hradišťan & Jiří Pavlica, který se poezií Jana Skácela inspiruje pravidelně a řada jeho písní zhudebňujících Skácelovy verše je dnes již legendární, včetně té zřejmě nejslavnější – ikonické Modlitby za vodu.
Domácí královéhradecké Divadlo Drak pak vychází z poezie Jana Skácela v inscenaci O bílé lani, pro kterou básníkovy texty zhudebnil a s celým souborem divadla nastudoval skladatel Jiří Vyšohlíd.
V první polovině večera zazní spolu s dalšími zhudebněnými Skácelovými básněmi v podání Hradišťanu písně z alba O slunovratu, autorského projektu Jiřího Pavlici. Album získalo zlatou desku za více než 15 000 prodaných nosičů a v roce 2002 se dočkalo reedice v rámci kompletu „Zlatý slunovrat“, který vyšel k 80. výročí Skácelova narození.
Následovat bude speciální uvedení oceňované inscenace O bílé lani ve druhé polovině večera. Toto podobenství o lásce a bolesti, ze které se rodí radost, je velmi netradiční divadelní dílo, které má formu scénického koncertu a v hlavní roli tu je hudba, živě provedená celým souborem Divadla Drak. Autor hudby Jiří Vyšohlíd je nositelem Ceny Thálie za celoživotní dílo v oboru loutkářství a žijící legendou nejen Divadla Drak, v němž působí již více než 50 let.
Kontakty pro média:
Barbora Kalinová, Divadlo Drak: kalinova@draktheatre.cz, 776 777 914
Alois Neruda, Filharmonie Hradec Králové: neruda@fhk.cz

Vladimír Stibor zve!

Čas královny Štěpána Votočka (recenze)

Podle V. E. Frankla uskutečňuje člověk v utrpení své hodnotové postoje. Básník Štěpán Votoček se ve svých verších, zdá se, cítí být Abelem i Kainem, Jóbem a Lotem. Činí tak ovšem velice neotřele, nespoutaně, nečekaně. Tvrdě probírá životní hodnoty až na dřeň, vnímá očistnou bolest a břitce popisuje destrukci. Vnímáme tu místy hodně drsné sebemrskačství až k záblesku „sadomaso“, mytologické hlubiny zmaru. Verše jsou vyhrocené až k nicotě. Proznívá zde v podstatě starozákonní tvrdost a nesmlouvavost při vnímání bolesti a utrpení biblických postav.
Autor má odvahu sáhnout si na dno a tento stav své existence netajit. Je nekompromisně upřímný, atakuje čtenáře existenciální úzkostí. Neostýchá se sáhnout do hloubky a ještě se pod ni vehementně a nevybíravě prodírat. Některé metafory jsou silně odpudivé, ale i toto je způsob hledání pravdy, kterým se lze trefit do černého. A kdepak je útěcha? Hodně hluboko v podtextu, ironie, satira a katastrofičnost převažuje.
Zvolená nadsázka musí básníka doopravdy bolet, tne do živého. Ano, člověk má svobodu vzít slovo tímto způsobem do svých rukou, dosáhnout krutosti a absurdity jevů. Nechat čtenáře prožít úzkost a beznaděj, jak jen to představivost vnímatele dovolí, vtáhnout ho naprosto nemilosrdně do hry. Na konci všech bojů i střetů antických a křesťanských však vyvstává krása jako oproštění od všeho, od sebe sama, od svých bolů, ran a dimenzí ztrát.

Votočkovy vize jsou mnohobarevné, vícevrstevné, plastické a především velmi drastické. Naskočí nám husí kůže, nejsou určeny pro slabší povahy. Objevují se v nich kupříkladu zvířata, bílý had, krvežízniví vlci, lev, jenž je trhán na kusy. Na paškál si poeta bere i dějinná období (starověk, středověk), války, zrůdné excesy historie.
Nesmlouvavě zde dále defilují všechny druhy bolesti. Ponížení je hlasité. Lidské utrpení je nesmlouvavě kruté, k neunesení. Autor je zobrazuje metaforicky sugestivně, citově, smyslově i tíhou bytí. Dechnou na nás jedovatě i středověké tresty a upalování.
V autorově myšlení a cítění se objevují biblické opory (Oheň, Jezdci apokalypsy, Velký pátek aj.). Je dobře, že přitom nepoužívá církevnický jazyk a „kanonickou“ spoutanost. Jeho cítění a hodnotové postoje jsou hodně nezávislé. Až by se zdálo, že mu snad schází pokora. Ta však nikoliv, ona se dostavuje jinými vnitřními průduchy, neotřele, překvapí ze zálohy. Člověk si vzpomene na Bergmanův film Sedmá pečeť, kde hrdina hraje se Smrtí šachy. Nehrajeme je snad my všichni?
Hluboká a dramatická víra, která přechází v nevíru, je syrová, plná sebeodvržení, sedebedestrukce, jež ovšem kráčí ruku v ruce s dramatickou očistou (Nůž). V podtextu zaznívá ironicky „Sloužím Bohu“, jednoznačně však převažuje bolest. Zdá se, že básník vůbec nemá rád „náboženské hlazení po hlavě“, s čímž plně souhlasím. Vzpomínám si v této souvislosti, jak se přítel starozákoník prof. Milan Balabán provokativně ptával: „A není snad Bůh sadista?“

Shrňme si tedy, že Votočkovo básnění jde bez okolků na syrovo až na dřeň. Přehazuje vidlemi chřtány staletí. Co vystopujeme? Pozorovatelský talent, schopnost propojit nečekané oblasti, jít rychlými řezy skrze věky. Čtenář se musí nadechnout a vykročit do neznáma, do nevlídna, snést také ironizaci. Zatrne mu, chvílemi by se dal docela rád na útěk, je ale přitahován drsně pokorným, sebevražedně odvážným odhalováním nejskrytějších pravd.
Milosrdenství není levné, jak upozorňuje teolog, etik a filosof Dietrich Bonhoeffer, popravený na konci druhé světové války. Pravda o dech beroucí cestě lidstva, o zmaru i osvobození, pravda o životě je strašlivější než lidské srdce čekalo. Je třeba snášet rány biče osudu a ještě se jim z posledních sil vystavit. Jóbovský úděl je tu ostatně vždycky a nepotkáte snad nikoho, koho by zcela minul.
Štěpán Votoček odhaluje hodně složité nitro a vrstevnatou až překombinovanou obraznost. Propasti zoufalství zívají, studí i řežou. Můžeme důvěřovat tomu, jak básník prožívá své obrazy, jeho výkřikům ze dna tragédií?
Bolest je totiž zcela obnažená, až neúnosně drtivě. Chvílemi by si čtenář rád setřel pot z čela, sklopil oči, poodešel z prostoru, k němuž autor poukazuje. Jeho trpitelství vyvolává pocity, které souzní s tím, na co upozorňuje V. E. Frankl. A sice, že proti tajemnu, neznámu, bolesti nejsme zabezpečeni, obrněni.
„Uštknuty zlem“ duše šílí. Bojíme se podminovaných vztahů, bojíme se vazeb lásky, do nichž jsme vrostli celí. Máme velké obavy z potenciálu břemene zkoušky. Čtenáři sbírky „Čas královny“ je úzko, ale odžije si své strachy, své obavy z dopadu existenciální tíže ve vztazích.
A kde je svit naděje? Například v poslední sloce básně Oheň: „já budu pokojně / čistý stát před Pánem / anebo zůstane / jen popel v poli.“ A v závěrečných verších sbírky, v hluboké katarzi, kdy básník odřezává své svaly a kosti a oprošťuje se až do nicoty (Krása). Nakonec pak zbude jako hlavní akord a završení „jenom krása / nekonečná krása“. Teď už je řečeno všechno. Z nicoty se prodíráme k plné hodnotě...
A v malém veršovaném střípku na zadní záložce knihy se dočteme:
Andílci na plůtku
zpívají žalmy
abychom ve smutku
nebyli sami

Abychom v tesknotě
útěchu našli
andílci na plotě
synáčci naši

Olga Nytrová
Knížku si můžete objednat na www.kosmas.cz/knihy/500691/cas-kralovny/

Zemřel Lumír Slabý. Odešel do nebe po rukou 28. dubna 2019.

Možná jsem poslední, kdo o Lumírově odchodu nevěděl. Posílal mi často své cestopisy z celého světa a rád jsem je v Divokém víně publikoval. Pokaždé připojil fotografii, jak stojí na rukou na významném místě zeměkoule.
Lumír žil v Táboře, narodil se 31. srpna 1950 a zemřel "po krátké nemoci" v táborské nemocnici 28. dubna 2019 ve věku nedožitých 70 let. Zbylo mi po něm v mobilu telefonní číslo opakující donekonečna "volané číslo neexistuje". Divoké víno s jeho posledními básničkami vyšlo tři týdny po jeho odchodu.
Lumíre, kdybych věděl, že jsi v nebi, napsal bych Ti kapitolu do Antologie Divoké víno 2017 - 2021 aneb mám víc kamarádů nebožtíků než živých.
L. H.

Zemřela Alžběta Šerberová! Psala i do Divokého vína!

Alžběta Šerberová z literatury neodchází
Koncem roku obvykle bilancujeme, co se nám během roku povedlo a co ne. Osudu se nepovedla jedna věc – 18. prosince 2021 ukončil život spisovatelky a redaktorky, výjimečné ženy ALŽBĚTY ŠERBEROVÉ.

Rodačka z Příbrami (23. 8. 1946) od tří let spojila svůj život s Mostem, a tohle svérázné město v ní stále rezonovalo. Velmi živá, aktivní, inteligentní, plná nápadů, s velkým talentem na psaní – a bez ochoty ohýbat své názory kvůli čemukoli a komukoli, takovou jsme Alžbětu znali. Byla vyhraněnou osobností, vždy stálo zato si s ní popovídat, dokázala hovořit upřímně a nekonvenčně. Každému říkala spisovně celým jménem – Vladimír, Jaroslav…, nikdy Vláďa, Jára... Osobně i ve svých knížkách byla citlivá na různé zádrhele v běžném životě, i na ty větší a významnější nepravosti brzdící její svobodomyslné pojetí života.
Sama se s nimi brzy setkala, když nebyla z kádrových důvodů přijata na jedenáctiletku, protože její dědeček byl podnikatel, měl v Příbrami a potom v Mostě tiskárnu. Otec byl typograf, matka v domácnosti, ta ale předčasně zemřela. Křehká, drobná inteligentní Alžběta musela v patnácti nastoupit do učiliště v Chomutově na obor jemný mechanik. Po roce přešla na obor silnoproud na elektrotechnické průmyslovce (abs. 1965). Poté prošla až neuvěřitelnou „univerzitou života“ – myla vagóny, opravovala šicí stroje, dělala pokojskou, uklízečku, listonošku, provozářku OPBH, knihovnici i zvukařku v Divadle hudby. Od roku 1967 už studovala filozofii a historii na FF UK, kde v roce 1974 absolvovala prací Humor jako filozofie v dílech Gogola, Dostojevského a Čechova.
Prošla pak řadou redakcí, od týdeníku Sedmička pionýrů (od 1972), přes Svobodné slovo a Týdeník Rozhlas až po týdeník Ahoj na sobotu (v letech 1993 až 1997), kde jsme se podruhé sešli. Pět let pak šéfovala Kriminalistický sborník (do 2003).
Debutovala útlou, na metafory bohatou knížkou Dívka a dívka (1970), kterou jí strážci socrealismu vyčetli, téma expresivního ženského vnímání světa dál rozvíjela v románu Manekýnka (1974), který měl značný ohlas, a v milostných povídkách K mé kávě tvá dýmka (1976), další byl příběh Ptáci na zemi a ryby ve vodách (1979) a následují dvě knihy převážně milostných povídek, navíc s fantaskním nádechem Vítr v síti (1982) a Žena v síti (1987).
Svůj klíčový nonkonformní román Sbohem, město M. – o odvaze i kompromisech své generace a o zdevastovaném Mostu – napsala už na počátku 70. let. Leč byl příliš odvážnou kritickou výpovědí o současném světě. Několikrát jej musela přepracovat a vyšel až v roce 1991! Dohadování s nakladateli jí vzalo hodně spisovatelského elánu, vydala pak už jen povídky z let 1970–1990 Ta druhá (1993) a výbor povídek Poslouchali jsme Let It Be (2002). Kratší texty Alžběty Šerberové najdeme ještě v několika sbornících.
Lubor Falteisek

Zemřel Karel Šiktanc. Vzpomínka Rosti Opršala

Nejsem literární historik, nejsem pisatel nekrologů, nejsem soudce životů a nejsem ani kněz, abych dával rozhřešení za hříchy cizího života. Jsem jen český čtenář, který ztratil jednoho z mistrů rodného jazyka, autora Českého orloje a Adama a Evy… Tak co tady chci říct? Jen to, co jsem začal psát zhruba před osmi lety a co se zatím schovávalo v šuplíku:


O zvonu
(Karlu Šiktancovi)


Bylo
Krásně bylo
Vpodvečer na kostele
Ke klekání bilo
Nad krajem
Zvon
Kovu ržání
Času ze sna zasténání
Z anděla křídel
Perem vraním
Volá píše vytrvale

A slova rostou
Každá věta
Ohňostroj světa
Perem vzatá na paškále

Tož zaklejte ho!
Nepodlíhá…
Nestrhá zvon světa tíha
Dne sedmého
Do kalicha
Krev si slévá
Vědrem z ticha

Holub vrká
Ze zvonice
Po komůrkách jeho plíce
Ve dvou půlkách ztěžka dýchá

Jak Lazar vstává
Plný fáčů
Svatý patron mrtvých spáčů

Klátí mu hlava
Nezatlačuj
Oči sobě!
Pomáhej ti svatá Máří…

Nepokoj své poezie
Do orloje doby skryje
Tak podoben
Hodináři

Kdo křičí slovem
Nekušuje
Samodruhý samotřetí
Sebe sám si ukřižuje
Síla doby
Pod žernovem
Ocejchuje
Pravé zrní
Na zlost
Na vztek plevelům

Železem
Čertu kopyta
Okuje
S gustem stahuje
Kalhotky andělům
Ve tmě tancuje
Jeden tón

Tak zvoní zvon
Má podepsaný účet

Musí krví
Protože srdcem tluče

231. děťátko je holčička v teplickém babyboxu. Bomba na konec!

V úterý 28. prosince v 13:19 se otevřela dvířka babyboxu a přijala třetí děťátko v Teplicích. Děťátko bylo přikryté modrou peřinkou s andělíčky. Nese pořadové číslo 231, letošní 17. a je to holčička, jak mi po telefonu řekl lékař novorozeneckého oddělení. Pověděl mi taky, že je holčička zcela zdravá a má na sobě na chlup stejné oblečení, jako měla holčička, kterou před chvílí z novorozeneckého oddělení propustili.
Přesto jsem dal holčičce nové jméno, pojmenoval jsem ji Bohumíra po mamince Zdeňka Juřici, výrobce babyboxů. Snad tím udělám radost mamince svého největšího a nejlepšího spolupracovníka.
Ať žije Bohumíra v Teplicích! Ať žije Bohumíra v Náměšti nad Oslavou!
Děvčátko dostane od České mincovny tradiční zlatý dukát do kolébky.
Babydědek Lu, 602 305 139, www.babybox.cz

Co mi na moji novoročenku odpověděl Petr Zemek?

Děkuji a ještě chvíli nechte kamarády čekat. Nemusíte tam být zrovna cobydup. :-)

Novoročenka Mirka Huptycha!

Dušan Spáčil přeje!

Kluby poezie mají bronzovou desku!

V roce 1964 založili Emil Machálek řečený Méla a Ludvík Hess ve sklepě domu číslo 4 v pražské Krejčího ulici Klub poezie. Recitovali básničky a 19. září 1964 tu vydali první tištěné číslo Divokého vína.
Aby příchozí básníky upozornili, kde se sklep nachází, vyvěsili na nároží ulice Krejčího, Primátorské a Rudé armády, dnes Zenklovy, transparent s nápisem Klub poezie. Jako materiál posloužilo prostěradlo Ludvíka Hesse. Libeňský fotograf a přítel Bohumila Hrabala Ladislav Michálek ten vlající artefakt zvěčnil na fotografii a Hrabalovi se zalíbila tak, že svoji knížku pojmenoval Kluby poezie a dedikoval ji básnickým mladíkům. Při vydání knížky ovšem došlo k zásadní chybě - fotografie nebyla otištěna. A tak Bohumil Hrabal si nechal od Ladislava Michálka obrázek namnožit a vlepoval jej do knihy sám.
Původ názvu knížky připomíná od 15. prosince 2021 bronzová deska vyvěšená na škole Bohumila Hrabala - Na Korábě. Datem odhalení desky připomněl Ludvík Hess 75. nedožité narozeniny svého celoživotního přítele Emila Machálka - Mély. Odhalení desky se zúčastnila Emilova manželka Marie Machálková, ředitelka školy Irena Trojanová, radní pro školství Prahy 8 Michal Švarc a doyen Divokého vína Václav Bárta.
Děkuju ředitelce školy Ireně Trojanové a radnímu Michalu Švarcovi za vstřícnost, s níž mi umožnili pamětní desku umístit na svoji školu. Zdravím Mélu do básnického nebe.
L.H.