literární časopis založený v roce 1964

Výstava Jindřicha Štreita

Světlo víry a naděje
U příležitosti oslav 15. výročí vzniku samostatné České republiky v roce 1993 vzdáváme touto výstavou poctu jednomu z našich nejlepších fotografů, Jindřichu Štreitovi, který život českých občanů kontinuálně dokumentoval, společenský vývoj kriticky nahlížel a zvěčnil svou tvorbou.
Výstava sestává z jeho archivních i dosud nepublikovaných prací, v konfrontaci života lidí v městech a na venkově před revolucí a po ustavení České republiky v režimu liberální demokracie. Ukázky z cyklů, jež se před námi retrospektivně a chronologicky odvíjejí, nesou jen názvy původních destinací, jako Olomoucko, Vítkovicko, či okolí Ostravy apod., kromě názvů hlavních měst. Jako celek však vyjadřují všelidské projevy víry a naděje, jež za všech dob a okolností umírají jako poslední.
Naděje a víra spolu úzce souvisejí, ne vždy se však směly náboženskou formou svobodně vyjadřovat. Je typické, že vždy, když v dějinách došlo ke zhroucení základních křesťanských hodnot, společnost odhlížela od náboženství, a poté, v touze po jejich obnovení se k němu znovu přikláněla. To platilo jak v době krutých válek a represálií, tak v mírové době obnovování lidských práv, měřítek a vzájemných vztahů. Naši historii postihla tato zkušenost několikrát, o to silněji, oč tu byla prosazována totalitní moc a tyranie komunistické ideologie. Ti, kteří nesli svou kůží na trh, to také na vlastní kůži pocítili, jako Jindřich Štreit se svou zkušeností vězení, zákazem učitelského povolání a pracovního omezení, kdy mu fotografie byla jediným prostředkem svobodného výrazu a seberealizace.
Světlo, které vznik fotografické momentky podmiňuje, není jen technického či fyzikálního rázu, ale je i duchovní, spirituální. Je osvícením našeho rozumu a naší citlivosti, poukazuje na groteskní a kruté podoby lidského života, poeticky i s humorem. Je to skutečné světlo víry a naděje, jež se v životě člověka nevytrácí, ale trvá. Provází také samotného autora na jeho cestě k zachycení významných stop nelehkého lidského bytí. Také proto jsou jeho fotografie nikoli barevnou výpovědí, ale černobílou, založenou na líci i rubu pojetí svobody a na kontrastech osvícení a tmářství v našem duchovním bytí. Zážitek svobody tu však hraje základní roli, příkladně jako konopí, jež konzumentu přináší pocitovou blaženost, avšak v procitnutí i tělesnou újmu, nebo jako u bezdomovce je opojným pohledem na hvězdné nebe a zároveň skutečností, že k nanebevzetí již má velmi blízko.
Lidé jsou světlem světa, praví náboženská víra.Světlo je však také symbolem moci a boží lásky, kromě toho, že nám zprostředkovává umění. K poselství vystavených fotografií dodává ještě bible - neztrácejme nikdy naději, světlo věčné ať nám svítí.

Vlasta Čiháková Noshiro

168. děťátko v babyboxu, šesté letošní, sedmé pardubické!

Pardubický klučík vstoupil do nového života v 18:20 jako zcela novorozený s chudou výbavičkou - byl zabalený do černého trička s nápisem RUN TOUR. Doktor ve službě mě potěšil, že klučík vypadá na pohled zdravě. Skóre kluci versus holky upravil na 95:73.
Původní starou bedýnku na nechtěná lidská mláďata v Pardubicích jsme zřídili v roce 2008 a před dvěma roky jsme ji vyměnili za babybox nové generace z dílny Zdeňka Juřici, MONTEL, Náměšť nad Oslavou. Chlapeček je druhým děťátkem odloženým do nového babyboxu. Ruce ženy, jež jej do babyboxu ukládala na fotografii interiéru bedýnky, která mi došla do počítače, se snažily chudou výbavičku upravit co nejlépe.
Klučíka jsem pojmenoval Pavel Toulec po svém příteli, jemuž jsem za mnohé vděčný, volal mi zrovna ve chvíli, kdy jsem potřeboval psát tuto zprávu, aby mi sdělil, že má na svých polích zasetou kukuřici.
Ať žije Pavel Toulec mladší! Ať žije inženýr Pavel Toulec, můj přítel a mecenáš!
Babydědek Lu

Tereza Janečková zve!

Sharon Oldsová se nestydí

Dnes již proslulá americká básnířka Sharon Oldsová (*1942 v San Francisku) takzvaně vstoupila do literatury počátkem osmdesátých let a došla si až pro Pulitzerovu cenu i Cenu Thomase Stearnse Eliota. Její - česky v roce 2014
Hostem vydaná - kniha Papežův penis a jiné básně sestává ze čtyř básnických oddílů, jimž jsou Jedno tajemství, Přesně doladěná křivka odcházení, Sépiový vzduch a Úřad pro nedoručitelnou poštu, a jestliže máme za povinnost čtenářům tohoto literárního webu, tím spíš čte-li o Sharon Oldsové vůbec poprvé, ukázky z jejího kumštýřství v nich obsažené odkrýt bez frází a bez laciných lichotek. Střízlivě zkrátka.
Nuže. Poprvé - jak to básnířka prožívala, když Ze syna se stal muž: "Najednou je mnohem ramenatější, / rozrostlý jako Hioudini, / když ho poutali řetězy. Jako by to bylo dnes, / kdy jsem mu pomáhala do pyžámka, / posunovala jeho lýtka zšeřelou chodbou, / zapínala mu zip, vyhazovala ho do vzduchu a / v náručí tlumila jeho tíhu. Je těžké si přiznat, / že už není dítě, a vím, že se musím připravit, / zbavit se strachu z mužů, když teď / bude jedním z nich. Takhle jsem / to nemyslela, když se ze mě dral jak / zapečetěný kufr ledovými krami do Hudsonu, / rozlomil zámek, vykroutil se z řetězů / a už jsem ho měla v náručí. Teď se na mě dívá, / stejně jako Houdini zkoumal bednu, / aby přišel na to, jak z ní ven, a s úsměvem se nechal spoutat." (odd. Přesně doladěná křivka odcházení)
Podruhé - Proč mě matka stvořila, ptá se, aby se již zahloubala: "Třeba jsem tím, po čem odjakživa toužila, / mým otcem v ženském vydání, / třeba jsem tím, čím toužila být, / když ho poprvé spatřila, jak stojí / před fakultou, vysoký a úhledný, / a ulízané pačesy se mu blýskají / v drsně chlapském světle roku 1937. / Chtěla být silná jako on. Veliká jak on. Mnula ho / a mnula jak hebkou burbonovou / karamelu, mnula a mnula / a mnula jeho tělo, až si vymnula mě, / lepkavou a lesklou, její život po životě. / Možná jsem, jaká jsem, / protože přesně takovou mě chtěla, / ženu, která by byla celá / po ní, ale nespoutaná, a proto / se do něj co nejpevněji vetkla / a úpěnlivě tiskla a tiskla čiré klubko / svého těla jako kostku šlehané smetany / na jeho ukoptěný, kyselý škrabák z ocele, / než jsem vzešla z druhého konce jeho těla, / já, vysoká žena, ukoptěná, kyselá, břitká, / ale v duši jako mlíčko. / Nyní tu ležím jako kdysi, / její výtvor v ohbí její paže, / a cítím, jak se ve mně shlíží / jako stvořitelka dýky / v lesku ostří."
Stejně tak báseň Sestry sexuálního pokladu z oddílu Sépiový vzduch mnohou čtenářku (a čtenáře) rozruší. "Hned jak jsme se sestrou vypadly / z matčina domu, jediné, co jsme chtěly, / bylo šukat, vymazat / její drobné vrabčí tělo a úzká / sarančí stehna. Mužská těla / byla jako tělo otcovo! Mohutné / holeně, slabiny, stehna, / chlapsky stavěné boky, kolena, lýtka - / mohly jsme ho tam mít, příkré zapovězené / hýždě, ohyb kolen, ptáka / v našich ústech, ach, ptáka v ústech. / Jako objevitelky ztraceného / města jsme šílely / štěstím, svlékaly muže / pomalu a opatrně, jako / bychom odkrývaly pohřbené artefakty / potvrzující naši teorii o ztracené civilizaci: / jestli o ní matka tvrdila, že tam není, / znamenalo to, že je."
A jak že to vlastně je s tím Papežovým penisem? Svůj další pokus o pochybnou originalitu Oldsová vložila do oddílu závěrečného, do Úřadu pro nedoručitelnou poštu. Je jednoslokový: "Visí mu v hlubinách roucha, jemně / klinkající srdce v nitru zvonu. / Pohne se s každým jeho pohybem, rybí přízrak / v nimbu stříbrných chaluh, chlupy / rozvlněné šerem a parnem - a v noci, / když oči spí, vstává / k chvále Boží."
Už jen závěrem - námi připomenutou knihu přeložili Milan Děžinský a Yveta Shanfeldová. Děžinský k ní napsal i doslov.

Miroslav Vejlupek

Milan Vácha, můj přítel a sochař mě ztvárnil jako Gryfa!

Nevíte, co je to Gryf? Bájné zvíře, jehož zadek tvoří tělo lva a předek s hlavou tělo orla. Gryf byl používaný v mnoha situacích a podobách sochaři už před několika tisíci lety, vyskytl se i v heraldice. Vždy měl kladnou roli ochránce. Gryf od Milana Váchy chrání pod svými křídly dvě děťátka - zřejmě odložená.
Baby - Gryf Milana Váchy je cínový odlitek, každý prošel sochařovýma rukama, každý je originál.

Sólo pro dva potomky slavných

Spisovatel a moderátor kulturních pořadů Lubor Falteisek nám poslal pozvánku na hudebně literární večer ve středu 11.4., kde vystoupí dva spisovatelé a zároveň potomci dávných mistrů pera.
Zuzana Dostálová, dcera spisovatele a filmového režiséra Zena Dostála, debutovala vzpomínkovou novelou Proč všichni odcházejí.Taky je profesionální hudebnice, violoncellistka, hraje v Českém národním symfonickém orchestru a v několika pražských komorních souborech, a tak často jezdí po světě a na cestách píše. Vymyslela i projekt, kdy různí autoři tvoří společné literární dílo.Virtuoska Zuzana Dostálová zahraje na tomto večeru několik skladeb na cello.
Dalším zajímavým hostem bude Jindřich Mann, syn spisovatele Ludvíka Aškenazyho a vnuk slavného autora Heinricha Manna. Po roce 1968 s rodiči emigroval, žil v Mnichově, v Západním Berlíně a v Itálii, pracoval jako režisér a scenárista dokumentárních filmů, ale i dětských seriálů. Jeho kniha Poste restante vyšla česky v roce 2012, nyní se talentovaný autor přihlásil trojnovelou Lední medvěd.
(mk)

Dušan Spáčil křtí novou knížku!

Stanislav Vávra má dnes 85!

Přátelé,

dnes jsem byl v Brandýse, v Libové ulici 1498/c ;-) navštívit Stanislava Vávru, abych mu popřál k zítřejším pětaosmdesátinám.

David Pohribný
<'))))><

_______________
P.S. seděli jsme v cukrárně, kde jsem s ním natočil takové povídání, obávám se ale, že z toho nic nebude, mluvil tichým hlasem a bylo tam rušno...:-O

Buď zdráv a vesel, Stanislave! Ludvík

Zapomněl jsem na Václava Hraběte?

53. výročí smrti Václava Hraběte připomínám se zpožděním jednoho měsíce a jednoho dne. Prostě jsem zapomněl vzpomínku publikovat 5. března 2018. Václava Hraběte mi připomínají dvě žaloby, které na mne podal jeho syn Jan Miškovský. Táhnou se třetím rokem a ani nevím, jestli by jejich průběh ještě někoho zajímal. Tedy jen připomínám, že se stále táhnou... L. H.

167. děťátko v babyboxu v Příbrami!

V úterý 3. dubna ve 20:25 přijal do své klimatizované náruče příbramský babybox již čtvrté děťátko. Bylo pečlivě zabalené v zavinovačce s čepičkou na hlavě. Soudě podle růžové čepičky tipuju na holčičku. Ale definitivní informaci dostanu, až teď zavolám do příbramské nemocnice. Sestra Martina a ošetřující lékařka Eva Motyčková mi řekly, že se jedná na první pohled o zdravou holčičku, dnes narozenou, s pupečníkem ošetřeným kouskem fáče. Nějaké jméno měly přichystané, ale prosadím jméno Nela, jehož nositelkou je dcera majitele společnosti D.I.SEVEN, a. s., která je hlavním mecenášem příbramského babyboxu.
Nela je pátým letošním děťátkem a skóre holky versus kluci zvýšila na 95:72. Odložené děti mi radost nedělají, ale využití právě příbramského babyboxu je pro mne jistým zadostiučiněním. Zábrany v jednání o instalaci babyboxu, jež měl ředitel nemocnice (Holobrada?!) mi pomohl vyřešit protagonista babyboxů Martin Kupka, nyní poslanec, tehdy ještě náměstek hejtmanky Jaroslavy Pokorné Jermanové.
Ať žije Martin Kupka! Ať žije Nela!
Babydědek Lu

Velikonoční radost mého přítele!

Milý Ludvíčku,
když Tě to nepohorší, tak tedy, napsal jsem to po famózním
vykálení po devíti dnech zácpy:

Noc zrůžovělá čekáním
na zázrak hnědi zhmotnělé
noc, naděj prdele ...
Tu anděl sraní křídly máchne
a je tu zázrak, který páchne
Sláva, sláva hvězdo ranní
světlo nebes po vysrání!
Bolemír Zácpenský

166. děťátko v babyboxu v Karviné je první tmavé, rozumíte-li mi…

Čtvrté letošní děťátko a 166. celkově má mimořádnou výjimečnost - je prvním děťátkem tmavé pleti, ale černoch to není. Vstoupilo do života babyboxem v Karviné jako třetí karvinské děťátko. O jeho stavu mi referovala tisková mluvčí Radka Fleischerová a zástupkyně primáře Barbara Widenková. Klučík je na první pohled zdravý, byl oblečený v šatičkách po starším sourozenci. Má několik dní a váží 4 920 g a měří 54 cm. Sestřičkám jej pomáhal vyjmout z babyboxu vrátný Pavel a po něm dostal křestní jméno a protože je tak dobře vykrmený, příjmením se jmenuje Veliký. Skóre kluci versus holky upravil na 72:94.
Včera jsem ještě uváděl, že babyboxy financované Nadací Komerční banky, a. s. - JISTOTA pomohly zachránit 60 dětí. Po dnešku číslo zvyšuju na 61!
Ať žije Nadace JISTOTA a její předsedkyně Sylva Floríková! Ať žije Pavel Veliký!
Babydědek Lu

Bohumil Ždichynec vydal novou knížku!

BOHUMIL ŽDICHYNEC: HRANATEJ SVĚT. Ilustrace: Terezie Haspeková, Ilja Bažanov. Návrh obálky: Ilja Bažanov. Vydal: Aesculapus Praha. Tisk: Tiskárna a vydavatelství 999, s.r.o. Vydání první, pevná vazba, formát 155 x 205, 175 stran. Praha 2018. ISBN 978-80-87200-05-6. PC 186,- Kč.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nejpodstatnější v životě tušíme, nevidíme dál než zase stopy. Jak nalézat ve světě krásu? Jsme uživatelé předmětů civilizace a žijeme v prostředí, jehož principu fungování přestáváme rozumět. Pomůže digitální komunikace, kdy máme vše jako na dlani? Možná svět bude jedinou vesnicí a začnou se zaoblovat jeho hrany. Zdaleka to není jisté. Život je prolínáním témat, střídáním obrazů i chronologie děje. Jak ho zaznamenat? „Člověče, říkám srdci, buď ve mně blíž“, nabádá autor. Poznání je poezií myšlení, ima¬ginativní kubismus je trvalá výzva. K čemu by byli básníci, kdyby k současnosti mlčeli? „Ždichyncova novější umělec¬ká výpověď vyklenula ve dvě roz¬sáhlé, do určité míry a v jistém smyslu až monumentální knižní syntézy, vznikající z valné části v několika nedávno uplynulých letech. Nejprve v básnický opus příznačně nazvaný Hamlet v te¬kuté době (2017) a nedlouho poté předkládaný svazek poetických i nepoetických meditací a maxim se souměři¬telně emblematickým názvem Hranatej svět, lyric¬ký opus oplývající vůlí k filosofování a k poznávání (či k poznání) nepochybně ze všeho nejvíce ztělesňuje tvůrčí svár sebereflektu¬jící lidské bytosti s marasmaticky se přikulujícím světem reflexe-prostým a reflexe samozbavovaným, jehož hodnotová nestmelenost je ještě obludnější než všelijaké kulaté čtverce současné pseudokracie...“, píše v doslovu literární kritik doc. PhDr. Vladimír Novotný, Ph.D. A krédo autora? Aby člověk žil ve víře a nejenom přežíval, potřebuje k tomu pravdu: chtít lepší svět.

Václav Bárta zve!

Zdvořilý Petr Petříček mi poslal svoji sbírku haiku Dvanáct měsíců!

Eduard Světlík se dnes dožívá 87 let!

Gratuluju, milý Edo, a jsem trochu neklidný, že ses na dlouhou dobu odmlčel. Co jsi v životě dělal se čtenáři dočtou na internetu, a tak snad jenom připomínám, že jsi jeden z nejmladších autorů Divokého vína.
Ať žije Eda Světlík!
L.H.

Jaroslav Svěcený zve!

165. děťátko v babyboxu!

Dvě minuty před 19. hodinou v pátek 9. března 2018 vstoupila dvířky hloubětínského babyboxu do nového života holčička, kterou jsem pojmenoval Jana po mimořádně velkorysé dárkyni Janě Severinové, jež spolu s manželem Karlem a firmou S:LUKAS, s. r. o., Brno, byla hlavní dárkyní včera otevřeného babyboxu v Blansku. Jana Severinová navíc včera oslavila své narozeniny. Gratuluju, milá Jano, a děkuju!
Novorozená holčička mohla být podle sestry Ivany Staňkové, která mi podávala informaci, stará i několik dní, ale oblečená do zimního opravdu nebyla. Měla na sobě body s krátkým rukávem, teplou čepici, tepláčky a oranžové ponožky.
Jana zvýšila skóre holky versus kluci na 94:71. Je pro mne velkým zadostiučiněním za tragický středeční nález mrtvého chlapečka v pražských Stodůlkách. Holčička je zároveň důkazem, že i maminka, která se dostane do tíživé sociální a psychické situace, může být korektní. Připomínám slova svého přítele a rádce profesora Zdeňka Hájka, porodníka z Apolinářské: "Nikdo si nedovedeme představit, co se děje v hlavě ženy kolem porodu."
Ať žije Jana z Hloubětína, ať žije její kmotra Jana Severinová z Moravy! Ať žijí Petr Pícha a Zdeněk Mayer, tehdejší majitelé GynCentra, kteří mi v roce 2005 přes odpor všech oficiálních institucí umožnili otevřít první babybox!
Babydědek Lu

Tomáš Matys zve!