literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Senátoři na billboardech - díl druhý!

Neodstraňujte billboardy, žádali senátoři Ústavní soud!

Už je to nějaký pátek, kdy odstranění billboardů bylo pravidelným módním tématem mediálních prostředků. Skupina senátorů dokonce požádala Ústavní soud, aby ničení billboardů zakázal.
Nejen já, ale každý soudný člověk musí uznat, že billboardy pozornost řidičů ruší a některé z nich zastávají i funkci nebezpečných překážek podél silnic.
Z přiložených obrázků jasně vyplývá, k čemu senátoři a politici billboardy potřebují.
L. H.

Píše mi Vladimír Stibor

Milý pane Lu,
přikládám obálku nové básnické knížky Strážný anděl v době karantény; je dílem autorky Magdaleny Pokorné a mým. Knížku jsem doplnil svými fotografiemi z milovaného kraje lidí a kamenů, kde žiji. Přátelsky pozdravuji, příjemné i vlídné dny podzimu přejji, Váš Vladimír S.

Vladimir Stibor

Karel Hvížďala se obává, že se křest díky Covidu neuskuteční. Posílá prolog.

Prolog

Tomuto celku vzniklému ze tří vydaných knížek Osmý den týdne / Fejetony (2015), Dobře mrtvý dědeček / Fejetony a eseje (2017), Exilový orloj / Nezapomínky (2019) a zcela nového dílu Šváb nereptá / Přicházení dávám souhrnný název Věta jako povolání. A namísto slova „vzpomínky“ jsem jako podtitul zvolil mně bližší slovo Nezapomínky. Důvod je prostý: Vzpomínkám připisuji větší nárok na přesnost, mám před tímto slovem respekt, nechtěl jsem se mu zpronevěřit, šikanovat ho či vydírat a vím, že moje paměť je od přírody slabá a chybná, nejsem žádný kabrňák. Slovo Nezapomínky jsem vyhrabal v paměti (poprvé jsem ho použil v roce 1965 v titulku k rozhovoru s Janem Zrzavým), protože na mě neklade takové nároky. A poslednímu dílu jsem dal podtitul Přicházení, protože po dvanácti letech v exilu nelze hovořit o návratu jako o jednorázovém kroku ten se změní v proces, který nikdy nekončí: chybí mi zkušenost s tuctem českých let. .
Již těmito pojmenováními čtenáře upozorňuji na to, aby mé věty nebrali jako vyčerpávající sdělení o minulosti. Jde pouze o co nejpřesnější vyjádření toho, co mi utkvělo dodnes v hlavě bez jakéhokoli napravování, uhlazování, narovnávání či naopak opovrhování, remcání, zášti a toporného odsuzování. Snažím se jen odkrývat znamení a zasuté palčivé významy, momenty, kdy jsem hrál roli někoho jiného, jde tedy o literaturu, která díky mé blížící se osmdesátce má jedno privilegium: svou blízkostí smrti, která nemá uši ani oči, se jí nemusím líbit, jak už kdysi napsal Milan Kundera. Víc od následujících řádků neočekávejte. Už taky proto, že skutečnost spíš utváříme, než vnímáme, jak praví postulát Immanuela Kanta. Jsem poutníkem, který si celý život udržoval svobodu přijít a odejít, pamatovat si a zapomínat, abych se učil současně myslet dopředu i dozadu. Nejsem ale Easy Rider z roku 1969, ale A Tough Rider z roku 2019. Když jsem se nedávno dal do rozhovoru v restauraci U Bansethů, což byl jeden z oblíbených hostinců Jaroslava Haška, s bělovlasým vousatým dědečkem, který mi připomínal svatého Jana, poustevníka, a představil se mu jako Hvížďala, usmál se, naklonil se ke mně a zamrmlal: „Máš štěstí, věřím na žížaly.“ Kéž by měl pravdu.
Tento horizontální soubor fejetonů, esejů, úryvků z deníku a portrétů s jednou povídkou a rozhovorem jsem psal sedm let ve vertikální Praze, která má devět kopců. Jde tedy spíše o kotel heterogenních textů a kódů, které ve mně uvízly a jejichž pravda je často v kontextu. Věděl jsem, že v literatuře je spěch marný, festina lente, psaním jsem se učil vzpomínat. A eseji jsem se pokoušel zbavovat ideálu jistoty, protože ten je pravdivý jen ve své cestě, která je podmíněna vůlí. A taky jsem se pokusil o diachronii textů, která vzniká napětím mezi slovy, jež jsem psal před třiceti lety, a větami, které zapisuji nyní, protože mohou ponoukat čtenáře k vlastním interpretacím. Krom toho bych byl rád, kdyby se dověděl něco o době, v níž žili jeho předci, babička a dědeček, matka i otec, jejichž genetické stopy v sobě nese. Zároveň jsem se snažil najít a stvrdit si míru vlastního života pomocí průzkumu jazyka očištěného od polucí doby, který se nevzdá svých práv v době esemeskové a twitterové. Ta je nezřídka márnicí marných a mrtvých slov, lingvistickým odpadním košem: z práce na větě jsem si udělal povolání, v němž za každý výkon musí autor ručit bez zardění sám v sobě, i když to nebylo tak snadné: musel jsem bojovat hlavně sám se sebou a o sebe, abych dospěl k původu sama sebe a nebyl si sám falešným svědkem.
Taky by se dalo říci, že jsem použil metodu důvěry v náhodu, jak tento princip nazývá Ivan Wernisch: jednotlivé texty v této knize si spolu povídají velice volně, někdy se navzájem oživují a jindy zase proměňují či doplňují vzájemnými doteky. Podobně se chovají i myšlenky a žánry v mé hlavě a slova v mých větách.
Ještě mě baví lačně žít a škádlit karteziánské čertíky, kteří ze mne vymámí vyhrocená slova, naostro sekané olovo a pohonnou sílu: chci vás tím vyprovokovat k tomu, abychom nedovolili hodinám odbíjet zastavený čas a vydělit ho nulou, abychom byli účastni tance vesmíru. Odmítám taedium vitae, nudu života, jako jeden z příznaků ďábla, jak říkali staří teologové. Takový je příkaz mého podzimního mozku.
Úvod chápu jako předehru v klasickém zvukovém opusu, který se snaží navodit náladu, pach atmosféry, v níž se bude odehrávat celá kniha. Dobře napsaná věta vyvolá v citlivějším a vnímavějším čtenáři okamžiky, které vytvářejí vrcholy textu. Slovy se snažím o to, co ve filmu hned v prvních záběrech zprostředkovává hlavně světlo, které může být jemné, snové, nahé, živé, čisté, mlžné, horké, temné, násilné, jarní, padající, přímé, mizející, smyslné, tlumené, omezené, nepříjemné, uklidňující a bledé, jak říkají kameramani. Funguje to tak nejspíš proto, že krajina vnitřního světa popsaného různými odstíny slov je podobně citlivá jako krajina světa vnějšího na světlo.

212. děťátko je klučík v náchodském babyboxu. Jmenuje se Ambrose!

Dnes 26. září v 8:15 vrzla dvířka babyboxu v Oblastní nemocnici Náchod. Babybox instalovaný s pořadovým číslem 21 byl zřízen 6. února 2009 k narozeninám dárkyně Haničky Hornochové, pražské svobodné maminky. Na své první děťátko čekala tedy náchodská bedýnka jedenáct let. Hanička se mezitím provdala a po jejím synkovi Ambrosovi jsem odloženého chlapíka pojmenoval. Hanička byla první, které jsem zprávu o nalezeném klučíkovi telefonoval a musím říct, že měla nelíčenou a obrovskou radost.
Zprávu o děťátku mi zavolala sestřička Adélka a od ní jsem vymámil také informaci, že klučík je na pohled zdravý, váží 3 500 gramů a měří 50 centimetrů. Maminka jej na cestu do světa oblékla a pupečník mu převázala tkalounem.
S výměnou původní náchodské bedýnky jsem váhal, protože patřila mezi poslední bezdětné babyboxy. Teď už mi nic nebrání, abych požádal Zdeňka Juřicu, výrobce babyboxů nové generace, aby v Náchodě instaloval babybox nový.
Ambrose je letošním třináctým nechtěným lidským mládětem a skóre holčičky versus kluci upravil na 115:97.
Česká mincovna, a. s. chlapečka obdaruje tradičním zlatým dukátem do kolébky s pořadovým číslem 212! Děkuju české mincovně a Jaroslavu Černému, který tradici vymyslel!
Ať žije Ambrose Náchodský! Ať žije Hanka, její desetiletý synek Ambrose a její čtrnáctiletá dcerka Růženka.

Babydědek Lu

Dobrá zpráva od Karla Hvížďaly!

Autorské právo pro media a autory v otázkách a odpovědích: Pracovní seminář

Ve spletité současné době narážejí umělci, literáti a publicisté na četná legislativní úskalí a praktické problémy, co se týče původcovství a vlastnictví práv k intelektuálním produktům, a to jak z pozice toho, kdo je vytvořil, tak toho, kdo by v rámci vlastní práce potřeboval zcela legálně použít část cizího díla.
Jedná se např. o autorsko-právní ochranu artefaktů a pravidla pro získání anebo aplikaci jejich reprodukcí, fotografií či skenů, případně koláží; práva k volným dílům; otázky vlastnictví děl vystavených na sociálních sítích, podmínky i úskalí této prezentace, zabezpečení vlastních fotografií, informací, zpráv, příspěvků minulých a budoucích.

Pokud by vás tato témata zajímala, podrobně vás s nimi seznámí exkluzivní seminář, který pořádaná JUDr. Jitka Lenková (IČ 10213643), spisovatelka, publicistka, členka Klubu autorů literatury faktu. Akce se koná ve středu 7. října 2020 na Praze 2, v salonku vinárny Demínka, Škrétova 1.
Cílem semináře je seznámit odbornou veřejnost (autory, publicisty, editory, redaktory, šéfredaktory, majitele) s některými aspekty autorsko-právní ochrany, zejména s těmi nejasnými či spornými, které přináší praxe. Zvláštní pozornost bude věnována novým médiím (internetovým) a sociálním sítím (facebook, instagram, youtube apod.)

Program:
11,00 – 11,15 – prezentace účastníků
11,15 - 12,15 – přivítání, organizační otázky, objednávka obědů, oběd
12,15 – 13,00 – obecný úvod do problematiky autorského práva (JUDr. Jitka Lenková)
13,00 – 13,15 – přestávka
13,15 – 14,45 – řešení konkrétních, předem připravených otázek (JUDr. Jitka Lenková + JUDr. Alexej Makajev, specialista na autorské právo)
14,45 – 15,00 – přestávka
15,00 - dle zájmu – řešení dalších případných otázek, neformální diskuze přítomných, prostor pro setkání a individuální jednání

Jak se přihlásit?
1) Kontakt: JUDr. Jitka Lenková, tel. 604 684 834, e-mail: lenkova@volny.cz
2) Zaplatit 1500 Kč účastnického poplatku (předem 1400 Kč, na místě 1600 Kč), č. účtu 3952107001/5500. Jde o konečnou částku, organizátor není plátcem DPH. Na požádání lze vystavit fakturu.

Doplňující info
1) Počet účastníků je záměrně kvůli kvalitě diskuze omezen na 25 osob.
2) Každý účastník může na výše uvedenou mailovou adresu předem zaslat svůj dotaz/y. Po semináři budou dodatečně zodpovězeny rovněž dotazy vyslovené na semináři.
3) Předpokládá se bohatá a inspirativní diskuze.
4) V účastnickém poplatku není zahrnuto občerstvení, aby si každý mohl vybrat sám za sebe.
5) Jídelní lístek zde: www.deminka.com
6) Ze semináře vzejde písemný materiál o probíraných tématech.
7) Řešit se budou zejména otázky, která díla jsou za všech okolností volná; pokud nejsou, jak správně uvádět jejich zdroje; náležitosti autorských smluv z hlediska autora; jiné důležité aspekty a také konkrétní případy na základě vznesených podnětů.

Napsala Františka Vrbenská

Olga Nytrová zve!

Vážené kolegyně a vážení kolegové, milí přátelé a příznivci, Lojza Marhoul a Dušan Spáčil Vás srdečně zvou na pořad POEZIE O VŠEM tentokrát ovšem O milování (a jiných vášních) ve středu 23. 9. 2020 v 18 hodin ve Slovenském domě, Soukenická 3, Praha 1.
V pořadu také vystoupí lékař, spisovatel a básník Bohumil Ždichynec.
Se srdečným pozdravem
PhDr. Olga Nytrová, předsedkyně Pražského klubu spisovatelů

Františka Vrbenská mi posílá pozvánku.

Pracovní seminář

Autorské právo pro media a autory v otázkách a odpovědích


Organizátor: JUDr. Jitka Lenková, IČ 10213643

Cíl semináře:
Seznámit odbornou veřejnost především, ale nejen, z řad medií (autory, publicisty, editory, redaktory, šéfredaktory, majitele) s některými aspekty autorsko-právní ochrany, zvláště s těmi nejasnými či spornými, které přináší praxe, i ve vztahu k novým médiím (internetovým) a sociálním sítím (facebook, instagram, youtube apod.)

Datum a místo konání
středa 7. října 2020, salonek vinárny Demínka, Škrétova 1, Praha 2 (již rezervováno)

Program:
11,00 – 11,15 – prezentace účastníků
11,15 - 12,15 – přivítání, organizační otázky, objednávka obědů, oběd
12,15 – 13,00 – obecný úvod do problematiky autorského práva (JUDr. Jitka Lenková)
13,00 – 13,15 – přestávka
13,15 – 14,45 – řešení konkrétních, předem připravených otázek (JUDr. Jitka Lenková + JUDr. Alexej Makajev, specialista na autorské právo)
14,45 – 15,00 – přestávka
15,00 - dle zájmu – řešení dalších případných otázek, neformální diskuze přítomných, prostor pro setkání a individuální jednání

Jak se přihlásit?
1) Jednoduše na tento e-mail
2) Zaplatit 1500 Kč účastnického poplatku (předem 1400 Kč, na místě 1600 Kč), jde o konečnou částku, organizátor není plátcem DPH, č. účtu 3952107001/5500, na požádání lze vystavit fakturu

Doplňující info
1) Počet účastníků je záměrně kvůli kvalitě diskuze omezen na 25 osob.
2) Každý účastník může předem zaslat svůj dotaz/y. Po semináři budou dodatečně zodpovězeny dotazy vyslovené na semináři.
3) Předpokládá se bohatá a inspirativní diskuze.
4) V účastnickém poplatku není zahrnuto občerstvení, aby si každý mohl vybrat sám za sebe.
5) Jídelní lístek zde: www.deminka.com
6) Ze semináře vzejde písemný materiál probíraných tématech.
7) Řešit se budou zejména otázky, která díla jsou za všechna okolností volná, pokud nejsou, jak správně uvádět jejich zdroje, náležitosti autorských smluv z hlediska autora, alle i jiné na základě Vašich podnětů.

Kontakt na organizátora:
JUDr. Jitka Lenková, tel. 604 684 834, e-mail: lenkova@volny.cz

211. chlapík byl odložený do babyboxu ve Fakultní nemocnici Olomouc. Jmenuje se Jiří!

Jiří je osmé olomoucké děťátko, druhé olomoucké letošní, celkově nese číslo 211, letošní dvanácté. Dvířka babyboxu se otevřela v 18:05. Olomoučtí na pokyn svého přednosty Lumíra Kantora jsou na informace skoupí, leč nakonec jsem se dozvěděl, že klučík je na pohled zdravý, donošený a že váží 2 500 gramů. Na vlastní oči jsem se přesvědčil, že na cestu do nového života dostal zelenou plyšovou deku, která zabrala celou fotografii interiéru babyboxu, čouhala jenom hlavička poměrně vlasatá.
Včera, 19. září, jsem při otvírání nového babyboxu v Nemocnici Nymburk slíbil manželce Jana Juchelky, generálního ředitele Komerční banky s našeho největšího mecenáše, Jiřině, že první holčičku pojmenuju jejím jménem. Pak jsem zjistil, že má syna Jiřího, nechť je tedy olomoucký chlapík Jiří!
Kromě jména jsem mu přidělil dar České mincovny a. s. - tradiční zlatý dukát, jímž Česká mincovna obdarovává od letošní roku všechna odložená děťátka. Certifikát posílám na příslušný OSPOD v Olomouci a novým rodičům dukát předá Jaroslav Černý z České mincovny, který to všechno vymyslel.
Ať žije Jiří z Olomouce! Ať žije Jiří z Prahy a jeho maminka Jiřina Juchelková!
Babydědek Lu

Dárek pro Petra Bečičku, majitele 100MEGA Distribution, s. r. o. Brno, aneb nejdražší kniha!

Milý Petře, protože vím, že nesnášíš vyzvedávání balíčků na poště, posílám Ti Knihu smíchu a zapomnění Milana Kundery prostřednictvím Zdeňka Juřici. Je to dárek za Tvoji finanční podporu babyboxu, který otvíráme 6. listopadu v TOKOZ a. s. ve Žďáru nad Sázavou, tedy nejdražší knížka na světě. Po Nadaci Komerční banky, a. s. - JISTOTA jsi největším mecenášem babyboxů! Koupil jsem si taky jednu Knihu smíchu a zapomnění pro sebe, ale hned jak jsem ji otevřel, došlo mi, že už jsem ji četl. Je plná erotiky a jako starý prasák rád sdílím Kunderovy vize, takže ji klidně můžeš přečíst. Doporučuju Ti knihu, doufaje, že Tvoji morálku nikterak nepokazí. Nejsilnější je asi Kunderova vize, jak jeho hrdinku tři a třicetiletou Taminu milostně dobývají malé děti, na jejichž ostrov v moři si ji lodičkou dopraví. V těch popisech předběhl Kundera i mě.
Hlavně nečti doslov Sylvie Rychterové na závěr knihy. Nesnáším tyhle vysvětlovače, ať se jedná o literaturu či výtvarné umění.
Ještě Ti něco přidám, Tvůj dar na babybox ve Žďáru nad Sázavou, ostatně jako všechny předchozí, je velmi velkorysý!
Tvůj L. H.

Píše mi Stanislav Vávra, přítel Bohumila Hrabala!

Lu, věrný příteli... hlásil se u mne včera Karel Koutský a prozradil na Tebe, že se po mně ptáš. Moc mě to potěšilo. Zatím neumírám, ale zdravý také nejsem. Nemůžu na nohy a k tomu ještě na nějaké prkotiny (srdce a tak). Snažím se pracovat, avšak nestačím. Snad jsem zase získal ztraceného sponzora tak snad časem vydáme slušnou knihu… libeňská rapsodie, jsou to závěrečné tři knihy, slepené do jedné. Také se mi odkudsi z mlhy vrátil filmový scénář, který jsem napsal v roce 1984 a měl jsem ho za ztracený. Teď ho upravuji pro dnešní časy. Jmenuje se mloci a je psaný na motivy knihy Válka s mloky… autor knihy známý. Čili pro samý kvalt nemám na umření čas. Nezapomněl jsem naopak… Vzpomínám velmi často i na ten tvůj koňskej ráj. Existuje stále?
Tvůj Stanislav

Omluv tu škrábanici - můžeš se ve svém úvodníku zmínit i o tom co připravuji.

Radka Denemarková v knize Peníze od Hitlera nemá zábrany!

Popisování krutostí jako by činilo spisovatelce potěšení. Knihu jsem dostal od svého přítele Petra Bečičky. Radka Denemarková je známá nositelka mnoha cen, a tak jsem knihu přečetl. Divil jsem se, že do textu pronikly i pravopisné chyby.
Autorka narozená v roce 1968, tedy relativně velmi mladá, nahromadila ve dvou stech čtyřiceti dvou stránkách tolik naturalisticky popsaných obrazů, že já sám jsa bez zábran, bych se neodvážil taková písmenka poskládat. Nebo myslíte, že bych dokázal popsat, jak tři muži hrají fotbal s hlavičkou uříznutou čtyřměsíčnímu kojenci před očima matky, kterou právě znásilnili?!
Knihu prolnutou židovskou tragédií doporučuju číst jen otrlým. To Ty nejsi, milý Petře, a tak ji určitě nečti!
Ludvík Hess

Velký úklid a jeho rizika

Musím říci, že na současných - ale vlastně na všech politických a sociálních revolucích, které kdy byly - mě nejvíc děsí a vždy děsila ta neustálá touha vyřídit si to „nesmlouvavě“ s „tyrany a zrádci všemi“ (viz. Internacionála). Přitom revolucionářům nikdy nejde jen o skutečné „tyrany“, ale o tažení na všechny provinilé a „provinilé“- nehledě na to, jak dávno k jejich provinění došlo a jak banální byla. A zajímavé také je, že se takto chovají morální čističi napříč politickým spektrem.
Takže třeba dvaačtyřicet let po svém činu sexuálního zneužití je Roman Polanski, jeden z největších světových filmových režisérů, stále za zločince a „predátora“ a nesmí se hnout z Polska! A morální revolucionáři by ho v jeho 87 letech – nejraději zavřeli „až zčerná.“ (Protože ho nemají za katrem, alespoň nepouštějí v USA jeho filmy – třeba zakázali jeho poslední vynikající film o Dreyfusovy aféře Žaluji). Přitom Polanského „oběť“ (byla to tehdy třináctiletá dívka a režisér nepoužil žádné násilí) mu už dávno odpustila a žádné trauma si z toho nenese.
To uvádím jako příklad řádění hnutí Me too, které ovšem jen navázalo na předchozí čističe orientované konzervativně. Ale stejně se chová slavné „rasově osvobozenecké“ hnutí BLM. Důsledkem je, že vznikají absurdní situace: Když spácháte třeba brutální loupežné přepadení, za dvacet let vás ve většině kulturních zemí už nikdo soudit nemůže. Když jste ale pánové sáhli před dvaceti lety vilně dívce na nohu a jí se to bohužel nelíbilo, nebo jste si vzali na karneval masku černého lidožrouta, může vás to společensky zlikvidovat, i když třeba uplynulo půl století.
Ale dobře milí Robespieři – tak si pokračujte ve svém velkém úklidu, bourejte sochy a ostouzejte ty, co podle vás nebyli dostatečně ušlechtilí. Ale copak si to neuvědomujete – až vymetete všechny nepřístojnosti za minulé století, vzniknou statisíce nových křivd a sviňáren, které zas budou vymetat další „revolucionáři“?!
Dušan Spáčil

Zemřel Hugo Berousek, školník na Gymnáziu U Libeňského zámečku!

Asi se divíte, proč vám tuhle smutnou zprávu píšu. Když jsme se před několika lety s Mélou Machálkem rozhodli navštívit po desítkách roků náš "ústav", Hugo Berousek nás jako první oslovil na dvoře před budovou. Zprávu o naší návštěvě sdělil řediteli školy Františku Kosinovi, a tak nás v hale uvítal, vyfotografoval se s námi postupně skoro celý profesorský sbor. Hugo Berousek nás provedl budovou a jako všechno, co souvisí s Mélou Machálkem, ve mně zanechal nesmazatelnou vzpomínku. Méla zemřel 7. února a 11. srpna jej následoval i vlídný školník Hugo Berousek. Salve Mélo! Salve Hugo! L.H.

210. děťátko v babyboxu je Zdenda Martinásek! Jedenácté letošní děťátko! Páté na radnici Prahy 6

V pondělí 24. srpna v 19:06 odložily dva páry mužských rukou novorozené děťátko zabalené v modré dece do babyboxu v Praze 6 v Jilemnického ulici. Vedoucí sociálního odboru Jitka Köcherová mi potvrdila, že je to novorozený klučík. Pojmenoval jsem jej po mnohonásobném mecenáši babyboxů RNDr. Zdeňkovi Martináskovi, jenž vyrábí v Otnici u Slavkova osvětlení strojů, mj. taky světla ke gynekologickým křeslům. Už to ode mne ví a je šťastným kmotrem!
Dva páry mužských rukou tak dlouho klučíka upravovaly v babyboxu, že jsem je nemohl přehlédnout na fotografiích interiéru bedýnky.
Zdenda potvrdil trojčetnost odložených děťátek - 11. srpna to byla holčička v Jičíně, 18. srpna holčička v Liberci, třetí je klučík na radnici Prahy 6. Takže předpokládám krátkou pauzu.
Zdendu z babyboxu čeká tradiční dukát od České mincovny, a. s., jenž mu předá autor nápadu Jaroslav Černý, šéf marketingu České mincovny.
Radost z jmenovce má i Zdeněk Juřica, výrobce babyboxů nové generace, i Zdeněk Mayer, gynekolog, jenž se mnou otvíral už první babybox v hloubětínském zámečku v roce 2005.
Ať žije Zdenda z babyboxu na radnici Prahy 6! Ať žijí ostatní Zdendové, jež jsem výše vyjmenoval. Ať žije Tomáš Chalupa, bývalý starosta, s nímž jsme babybox v Praze 6 v roce 2010 zřídili!
Babydědek Lu

209. děťátko v babyboxu Krajské nemocnice Liberec, desáté letošní!

V úterý 18. srpna ve 21:07, tedy v předvečer mého svátku, což mi přijde zvláště hezký dárek, se našlo sedmé liberecké děťátko. Za dvanáct let existence babyboxu, který původně vznikl za podpory Nadace Komerční banky a. s. - JISTOTA, výměně za babybox nové generace podpořené rovněž Nadací KB - JISTOTA, mi to přijde až dost. Popsal jsem čtyři řádky, než mi tiskový mluvčí a dávný přítel Václav Řičář zjistil na novorozeneckém oddělení, že nechtěné lidské mládě je holčička. Opatrná lékařka ve službě Evženie Knězů by mi to jako největší lékařské tajemství neprozradila. Připomínám, že spolek Babybox má písemnou smlouvu s nemocnicí, že základní data bude sdělovat. O Václava Řičáře a jeho blaho pečuje Barborka, jež měla právě včera narozeniny. Jak jinak, dnes narozenou holčičku jsem pojmenoval po Barborce. Pravda, již podruhé! Václav mi sdělil i další lékařská tajemství - holčička je zdravá! Váží 2980 g a měří 48 cm. Konečně největší tajemství, ale už zcela tradiční - pupečník má podvázaný gumičkou do vlasů! Holčičku tradičně obdaruje Česká mincovna zlatým dukátem, letos již desátým. Děkuju Jaroslavu Černému z České mincovny, který tu spoustu zlata produkuje a to nejen děťátkům odloženým do babyboxu. Děkuju Nadaci Komerční banky a. s. - JISTOTA a všem dárcům, bez nichž by babyboxy nebyly.
Ať žije Barborka! Konec konců - ať žije Evženie Knězů, její osobní lékařka v dnešní noci...

208. děťátko je holčička Martina odložená do babyboxu v Oblastní nemocnici Jičín!

Jičínský babybox si na své první děťátko počkal pět let, otvírali jsme jej totiž v den 10. výročí existence prvního babyboxu 1. června 2015 na krásném místě pod prastarým Kukulovým dubem. Holčička je deváté letošní děťátko a jméno Martina jsem jí dal po Martinu Červíčkovi, největším příznivci babyboxů v Královéhradeckém kraji, prvním náměstku hejtmana a členu Kolegia spolku Babybox. Martin Červíček se zúčastnil i slavnostního otevření babyboxu nové generace na záchrance v Hradci Králové konaného 1. června 2020 k 15. výročí babyboxů.
Na fotografii zachycující interiér babyboxu je vidět jen šedá deka, do níž byla holčička zcela novorozená zabalená. Signalizace se ozvala ve 13:36.
"Holčička je plně donošená, váží 2750 g a měří 49 cm," popsal primář Gynekologicko-porodnického oddělení Lubomír Voltr.
Martina je celkově 114. holčička proti 94 odloženým chlapečkům.
Děkuju Vlaďce Wildové, redaktorce webu Dobrých zpráv z Českého ráje a okolí a publicistce Českého rozhlasu Hradec Králové, jež mi zprávu aktivně sdělila.
Martina dostane tradiční zlatý novorozenecký dukát od České mincovny, kterým jsou obdarována od letošního roku všechna děťátka odložená do babyboxu. Děkuji Jaroslavu Černému a Jiřímu Hrabovskému, kteří tento dárek vymysleli a uvedli do praxe.
Ať žije Martinka! Ať žije její kmotr Martin Červíček!
Babydědek Lu

Františka Vrbenská a Vladimír Stibor přicházejí s novou knížkou veršů!

Dobré nedělní dopoledne, milý pane Lu,
v pátek 7. srpna 2020 vychází básnická sbírka Františky Vrbenské a Vladimíra Stibora Polibky nepřátel.
Přátelsky pozdravuji, Váš Vladimír

Olga Nytrová posílá recenzi na básnickou sbírku Mileny Fucimanové „Nezabíjejte toho krocana“.

Poezie musí být stará jako skála a mladá jako příboj.
R. W. Emerson

S vysokým stupněm skromnosti a pokory se, ruku na srdce, nesetkáváme příliš často, s kajícností už tím méně. Mnozí jedinci jsou spíše sebestřední, k pokoře se často vůbec nedopracují. Nebo jenom k její velmi malé míře. A mnohdy se zdá, že jim to ani nevadí, takový stav považují snad málem na žádoucí. Mnohé z nás ovšem život nesmlouvavě poučil o tom, že pokora vůči tomu, co nás přesahuje, svědčí o velikosti osobnosti. Vzpěčování se vůči zákonitostem světa poukazuje ke krátkozrakosti a pýše, hybris. Vše, co vede k bezmyšlenkovitosti a k pouhému zhlížení se ve svém já, je nebezpečné, jak básnířka Milena Fucimanová velmi dobře ví.
Zamysleme se nyní nad několika jejími básněmi ze sbírky Nezabíjejte toho krocana, které mne nejvíce oslovily. Podle mého názoru naplňují intenci, že vést čtenáře k otázkám je poslání, což tvůrkyně hluboce chápe. Již v úvodní básni Na schůdkách barokní sochy svaté Trojice dychtivého čtenáře magicky vtáhne do zvláštního citového rozpoložení.
Tři schůdky k barokní soše v brumovském parku
Jako dítě jsem věřila: Že do té sochy vejdu Že budu očekávaná
a nebudu se bát
Nic z toho se nestalo
Vidíme, že imaginace básnířky je jiskřivá, nakažlivá. Podaří se jí spřízněně probudit i některou čtenářovu dětskou fantazijní představu, která obvykle zůstává zasutá hluboko v podvědomí.
Další báseň, nazvanou Dnes, jsem poprvé uslyšela z úst autorky na literárním večeru ve Werichově vile. A protože vím, že měla velmi mladou, talentovanou, ale nezralou maminku, byla jsem dojata tím, že její rodička prošla koncentračním táborem. Tajil se mi dech a vybuchovaly ve mně rozmanité představy. Jistě i proto, že také já jsem měla velmi nezralou matku se vším, co to často přináší jako celoživotní obtíže.
Dnes
jsem o čtyřicet let starší než moje zemřelá maminka
Mohla bych jí předávat zkušenosti Nebo snad ona ví už
daleko víc?
Mít tuhle jistotu: Uklidnila bych se
Fucimanová zde mluví stroze a úsporně, jako by slova vytesávala z kamene. O to silněji, že tu nenalezneme jedinou zbytečnou slabiku. A člověk by současně chtěl slyšet ještě něco víc. Vnitřně se s naléhavostí ptá, pátrá emočně po jádru sdělení. Doprožívá onen oblouk z povrchu planety do nebes, z údělu do završení. Roj otázek prolétává myslí. Autorka sugestivně působí na uklidnění mysli i srdce. Vždyť asi opravdu naši blízcí, co odešli na druhý břeh, jsou občas s námi tak silně, že se ani nemůžeme nadechnout, nemáme slov...
Zastavme se nyní u klíčové básně, která obsahuje i nadpis celé sbírky …a pořád prosím: Nezabíjejte toho krocana.
Je to královské pečetidlo venkovského dvora
Viděl mě často v šopě lízat uhlí Abych se dobrala k černé
Klovl si také a purpurově se nadul: Pryč s černotou! Co ani
zrno nevypučí!
Jsi tedy šťastný? ptám se ho Ale zhurta mě zažene až za plot
Kdyby mu vzali nejmilejší ze tří krůt: On zůstane pevný pro ty
zbylé dvě
I kdyby to mělo bolet
Autorka se opět ponořila do dětských let, kdy dítě klidně olízne uhlí, o černotě se baví se zvířetem. Vnímá bytostnou krocanovu sounáležitost s jeho družkami, věří v pevnost vztahů mezi opeřenci i v mužskou roli samce, který je pevný pro ty slabší. Dětství má svou mytologii, své hrdiny, svou hierarchii. Obojí pak poztrácíme, ale ti tvůrčí z nás si dané postoje vybaví velmi živě a dokážou je vtisknout do slov.
Opouštíme své dětství, své mládí i zralý věk, odcházíme do stáří a pak do bezčasí. A stejný osud občas čeká i místa, kde jsme žili. Osud svého rodného domu má M. Fucimanová hluboce vryt pod kůží a zachytila jej ve trojici sugestivních básní Odcházení, Trumpeta a Dům číslo dvě stě jednašedesát.
Z našeho domu zbyl jen pohrabáč Nejspíš spadl z korby plné / haraburdí a ocitl se v trávě pod mladým stromkem bílého bezu / ... / Starobylé zrcadlo v těžkém rámu ukradl soused...
Z kuchyně tety Andělky nezbylo nic než opuštěná trumpeta matná od špíny...
Dívám se na zašlé fotografie oprýskaných zdí milovaného / domu s popisným trojčíslím dvě stě jednašedesát /... / Ale dům dávno ztratil / rovnováhu Vypáčen z osrdí Vysvlečen ze sklepa Trčí jak / dement v košili-andělíčku a potom skrze okna vypustí duši / vepřovic a trámů / Ale navzdory všemu umírá jako gróf
Z domu básnířčina dětství zbude vlastně jenom pohrabáč. Její silné obrazy ve mě vyvolávají vzpomínky na obdobný osud jednopatrového rodného domu s balkonem plným květin, který stával uprostřed Radotína v Praze 5. I dnes, když se po letech podívám na fotografii jeho sutin, nemám daleko k slzám. Musel ustoupit „pěknému“ panelovému sídlišti...
Dům, domov je jedním ze základních a nenahraditelných archetypů. A vyjádřit tuto skutečnost se autorce daří, občas i prostřednictvím šokující metafory („dement v košili-andělíčku“). Je věcná, pravdivá a má takový postřeh pro výmluvné detaily, až člověka zamrazí. Pomyslíme si pak, spolu s Kierkegaardem, že fantazie je prostředníkem k nekonečnosti.
V básni Zátiší s reflexním prachem, věnované Filípkovi, autorka naráží na tajemství spjatosti dítěte se světem hvězd, vesmíru, s tím, co je našemu poznání prozatím nedosažitelné.
... / Jenže dítě se bojí a chce domů Protože v něm ještě nedozněly / tajemné hlasy tmy a hvězd: Které je před sedmi lety vyvábily / z mateřského lůna
Co my víme o čase před zrozením. Nanejvýše můžeme básnicky tušit a s pokorou naznačit otázky, na jaké se nedostává odpovědí, ovšem tyto otázky nelze v žádném případě neklást.
Milenu Fucimanovou nenechávají chladnou ani tragické události odehrávající se okolo nás. V básni Výduť galaktického jádra 22. 5. 2017 – Oltářní triptych proto reaguje na sebevražedný teroristický bombový útok v britském Manchesteru.
Manchester v květnu Z mladých těl pukají šťastné ohýnky / Ještě je všechno zelené jako brambořiště Ještě… / Člověk by zaťal nehty do nebe a zůstal na nich viset /
(...)
Nač slova… Když… Praskot …
(...)
Na chodníku v jediném okamžiku zařve bolest jako / kastrovaný býk
Verš „Člověk by zaťal nehty do nebe a zůstal na nich viset“ má ostrou smyslově konkrétní existenciální naléhavost. Ano, naléhavost je synonymem autorčina přístupu ke světu. Kruté světové události ji nenechávají v klidu. Mohla by být vláčná, ležérní, napůl vnímající, jen výběrově vnímající, zpovykaná, ale ona to nedokáže.
Uveďme si ještě jednu ze závěrečných básní sbírky, jíž je Zápas, v níž v podtextu dýchá memento a proběhnuvší duchovní konflikt.
Děkuji Ti za noc pro mne vyřezanou Je cítit klihem Nehet
nechals v ní
Slunce – ten starý dříč – z ní za pár hodin vysaje piliny
Pojem naléhavost – to je ono charakteristické, co nalezneme snad v každé básni předkládané sbírky Mileny Fucimanové. Stálé apely na naši lidskost, na naši odvahu, odolnost, víru, na to, že osudy citlivých lidí souvisejí s křížem, který je položen na naše ramena a před jehož tíhou nemůžeme pro své živé svědomí couvnout. Básnířka ví, spolu s Emersonem, že skepse je pomalá sebevražda. Odmítá skepsi. Obětavost a lásku k bližnímu bere zcela vážně a s plným nasazením.
Dovolím si na závěr recenze citovat slova velikána světové literatury F. M. Dostojevského: „Kdybys zničil v lidstvu víru v nesmrtelnost, nevyschla by pouze láska, ale všechna životní síla, která udržuje život světa.“ Celek básnické sbírky Mileny Fucimanové ve mně vyvolává neumlčitelnou vzpomínku na tuto velkou osobnost literatury, která ví, co je svědomí, co je lidskost, co je hřích. Dostojevskému je jako spisovateli s velkým posláním jasné, že pokud by nebyl Bůh, bylo by vše dovoleno.
Rio Preisner píše o Šaldovi, který rozpoznal základní rozdíl mezi Březinou a Zahradníčkem, totiž v tom, že první „bojuje o Boha“ zatímco druhý ho má „jako jistotu, jistotu tak bezespornou, že mu prolíná a prostupuje všechno a účastní se přímo na stavbě jeho světa tělesného a duševního“. Podle Preisnera tím narýsoval dělící čáru mezi gnostickým dualistou Březinou a kreaturálním realistou a křesťanem Zahradníčkem; neboť onen Bůh, jenž „prostupuje všechno“ není Bohem panteistickým v tradici spinozistické, nýbrž Bohem Kristem zpřítomnělým v dějinách, vykupujícím na kříži jejich nejhlubší skutečnostní grunt.
Milena Fucimanová má v sobě onu zahradníčkovskou duchovní stabilitu a zřetelnou hodnotovou zakotvenost. Není z těch, kdo slepě věří udržovanému mýtu pokroku a zákonitého vývoje k humanitě.