literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

OSN tlačí na likvidaci babyboxů. Evropská unie je pro babyboxy! Utajené porody nejsou utajené!

Ministerstvo zdravotnictví rozeslalo v posledních dnech ředitelům nemocnic dopis, v němž upozorňuje, že Výbor pro práva dítěte při OSN doporučuje zrušení babyboxů a využívání utajených porodů. Dopis jsem získal od spřátelených lékařů, a tak Vám jej posílám k posouzení. Přikládám ještě dopis, který jsem napsal ředitelům nemocnic, abych je upozornil na polovičatost zákona o utajených porodech.
Babybox, z. s. v naší zemi zřídil od roku 2005 celkem 85 babyboxů, 31. října budeme otvírat 86. babybox v Nemocnici Jilemnice, 5. prosince, symbolicky na Mikuláše, otvíráme 87. babybox v Nemocnici Kyjov. V Nemocnici Třebíč vyměníme původní starou bedýnku za babybox nové generace 11. prosince.
V roce 2024 otvíráme 88. babybox v Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí v Praze 4, největší české porodnici. Zřízení babyboxu jsem domluvil s ředitelem Ústavu doc. MUDr. Jaroslavem Feyreislem, CSc. Bude to pátý pražský babybox, všechny pražské bedýnky pomohly za 18 let 45 nechtěným lidským mláďatům. Všechny babyboxy v naší zemi pomohly vstoupit do nového a snad lepšího života 253 děťátkům.
L. H.

Dopis Ministerstva zdravotnictví ředitelům nemocnic
Vážená paní ředitelko, vážený pane řediteli, dovoluji si Vás oslovit v souvislosti s členstvím zástupce Ministerstva zdravotnictví ve Výboru pro práva dítěte u Úřadu vlády a se Závěrečnými doporučeními Výboru OSN pro práva dítěte České republiky z roku 2021. Jedním z doporučení je i využívání utajeného porodu za účelem ukončení anonymního opouštění dětí v „baby boxech“. Na základě tohoto doporučení Vás prosím o informace: - Kolik žen porodilo ve zdravotnickém zařízení v režimu utajeného porodu v letech 2020, 2021 a 2022. - Vnímáte nějaké překážky k využívání možnosti utajeného porodu. - Další případné podněty k problematice utajeného porodu nebo „baby boxům“. Vaši odpověď prosím zašlete do 31. října 2023 Ing. Štěpánce Tyburcové na email: stepanka.tyburcova@mzcr.cz.

Dopis Ludvíka Hesse ředitelům nemocnic
Vážený pane řediteli,
odpusťte, že Vás zdržuju. Právě jste dostal dopis od Ministerstva zdravotnictví podepsaný Ing. Štěpánkou Tyburcovou. Odvolává se na doporučení Výboru pro práva dítěte při OSN z roku 2021. Doporučuje utajené porody a likvidaci babyboxů. Babyboxy pod různými názvy existují ve většině zemí a Evropská unie je podporuje.
Připomínám, že utajený porod je velmi nedostatečný zákon, jenž se týká pouze svobodných žen s českým státním občanstvím. Vdané ženy a cizinky na utajený porod nemají ze zákona nárok. Po dvou desítkách let, kdy se denně věnuju zřizování babyboxů a často komunikaci s nešťastnými ženami, které se na mne obracejí mailem, nebo prostřednictvím SMS, vím, že velká část jsou právě vdané ženy nebo cizinky. Připomínám, že ženy, které využijí režimu utajeného porodu, jsou předvolány k soudu, který určuje náhradní rodiče v opatrovnickém řízení, aby se tu vzdaly rodičovských práv a povinností. Ze slibovaného „utajení“ nezbude vůbec nic.
Za osmnáct let vstoupilo dvířky bedýnek do nového a snad lepšího života 253 nechtěných lidských mláďat, z toho ve Vaší nemocnici … Děkuji Vám, vážený pane řediteli, za provozování babyboxu. Děkuju pracovníkům Vaší nemocnice.
Cítím za životy odložených dětí odpovědnost a také prosím, aby babyboxy pomohly i budoucím děťátkům. Mnohé z odložených dětí jsem poznal osobně a vídám se s nimi. Když mě holčička odložená v Kladně 25. července 2009, kterou jsem tehdy pojmenoval Anežka Česká, při posledním setkání objala a řekla: „Mám tě ráda,“ tekly mi slzy po tvářích.
S úctou, Ludvík Hess, předseda a babydědek

Babyboxy a utajené porody
Téma, které vždy rozdělovalo společnost na zastánce a odpůrce a oběma stranám v nejen naší republice, ale i v měřítku celosvětovém lze upřít nebo neupřít jejich argumenty.
Bylo, jest a bude!
V každé době, v každé zemi a v každé společnosti budou přicházet na svět děti, jejichž rodiče, zejména jejich matky nebudou chtít nebo častěji nebudou mít podmínky k tomu, aby těmto dětem zajistily jejich základní lidská práva - v daném případě na odpovídající péči a ochranu. Nebylo by spravedlivé tyto matky jednoznačně odsuzovat, neboť nikdo z nás nezná jejich často zoufalou životní situaci.
Z tohoto důvodu se začátkem tisíciletí soustředili odborníci v naší republice se snahou i těmto dětem zajistit důstojný start do jejich životů. Byli to přední odborníci zejména z řad medicíny – kupř. prof. MUDr. Jaroslav Živný, DrSc., tehdy přednosta Kliniky gynekologie, porodnictví a neonatologie VFN, prof. MUDr. Zdeněk Hájek, DrSc., rovněž z VFN, prof. MUDr. Aleš Rotočil, CSc., primář Gynekologicko-porodnického oddělení a člen vědecké rady Nemocnice Jihlava, a z řad právníků – JUDr. Jan Sváček, tehdy předseda Městského soudu v Praze, nyní místopředseda Vrchního soudu v Praze, JUDr. Libor Vávra, prezident Soudcovské unie, JUDr. Hana Nová, tehdy opatrovnická soudkyně Obdvodního soudu v Praze 8, JUDr. Luboš Petník, tehdy vedoucí Městského státního zastupitelství v Praze a další. K jmenovaným se z významných odborníků přidal Mgr. et Mgr. Marek Vácha, Ph.D., přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty UK.
Byl založen Nadační fond pro odložené děti Statim a Občanské sdružení Babybox pro odložené děti, nyní Babybox, z.s., jejichž snahou bylo nalézt takové řešení, které by zabránilo vraždám a jiným ohrožujícím jednáním směřujícím proti těmto „nechtěným“ dětem. Výsledkem těchto snah bylo zřizování babyboxů, do nichž byly tyto děti odkládány za účelem ochrany jejich životů a zajištění jejich zdravotní, sociální a následně rodinné péče. Nic víc, nic méně. První babybox byl otevřen 1. 6. 2005, následovaly mnohé další a od té doby bylo takto „odloženo“ – tedy v mnoha případech zachráněno 253 dětí.
Právní argumenty tehdejších odpůrců – a dlužno dodat, že kromě ministerstev práce a sociálních věcí a zdravotnictví i některých kupř. akademických pracovišť - byly vyvráceny jak z hlediska právního, tak i etického. V tomto směru lze odkázat na stanovisko Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky, v němž tato prestižní instituce potvrdila, že fungování babyboxů není v rozporu se žádným předpisem českého právního řádu.
Jeden argument směřující proti babyboxům však má své právní opodstatnění: tyto děti neznají svůj biologický původ tak, jak jim zaručuje čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, který zní: “Každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči.“ A pokud to je možné, což v případě odložených dětí není. Mnohé matky také neuvádějí otce, protože jej třeba ani neznají.
Citace článku 6 Úmluvy: „1. Státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život. 2. Státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, zabezpečují v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj dítěte.“
Také na tomto principu je založeno stanovisko Výboru pro práva dítěte OSN.
Ponechme stranou rozpor, zda je významnější právo dítěte na život nebo právo dítěte na znalost svého biologického původu.
Základní otázka totiž spočívá v tom, jakým způsobem, jakými právními instituty existující babyboxy nahradit tak, aby splňovaly všechna požadovaná kritéria.

Pokud se odpůrci dosavadního stavu odvolávají na již existující zákon č. 422/2004 Sb., o utajených porodech a změně některých právních předpisů, tento argument pro jeho velmi vážné vady nemůže obstát.
Je nutné si uvědomit, že tento zákon žádné utajení a žádnou ochranu - zejména matkám – neposkytuje. Zákonodárce tehdy opomněl skutečnost, že pokud jsou matky, které porodí děti v režimu utajeného porodu, i nadále nositelkami rodičovské odpovědnosti, jak ji garantují základní lidskoprávní předpisy České republiky a také občanský zákoník v § 858 a následujících, nelze ji opomenout v žádném soudním ani jiném řízení. Proto při každém řízení, zejména soudním, je matka účastnicí řízení a je povinností soudu s ní jako s účastnicí řízení jednat, tedy mimo jiné předvolat ji k řízení, vyslechnout ji, doručovat jí příslušné soudní listiny a zajistit její veškerá procesní práva. Přesto, že těmto ženám je slibováno zachování onoho tajemství a ochrana její anonymity, není tomu tak. Soud je oprávněn požadovat příslušná sdělení od nemocnic, které jsou povinny na základě § 128 občanského soudního řádu informace o totožnosti matky soudům poskytovat. Proto je taková matka uváděna ve všech soudních listinách a seznámí se s těmito skutečnostmi nejen soudce, ale každý příslušný pracovník soudu, počínaje zápisným oddělením, přes další administrativní pracoviště. Tím však prolomení anonymity matky zdaleka nekončí, neboť dítěti je jmenován pro řízení kolizní opatrovník, zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí, v případě řízení o náhradní rodinné péči jsou ´účastníky také příslušní navrhovatelé, ať se jedná o pěstouny na přechodnou dobu, stabilní pěstouny, poručníky nebo osvojitele, ale nejen o ně, ale také o jejich manžele a také jejich vlastní děti mají právo se vyjádřit k přijetí dalšího dítěte do rodiny. Ústní soudní jednání jsou veřejná, může k nim přijít kdokoliv, kupř. studenti práv, stážisti, ale také jakákoliv veřejnost, nejsou-li splněny podmínky pro její vyloučení. V mnoha evropských státech jsou rodinněprávní a opatrovnická řízení ze zákona neveřejná, ale v České republice tomu tak není.
Dále je nutno vzít v úvahu, že zamýšlená ochrana matek dle citovaného zákona se týká pouze žen neprovdaných a státních občanek České republiky – nicméně existuje pozitivní závazek státu zajistit ochranu všem dětem bez jakékoliv diskriminace podle rasy, náboženství, státní příslušnosti atp.

Žádná jiná ochrana takto ohrožených dětí v České republice neexistuje.
Pokud by mělo být přistoupeno k odstranění nebo zákazu babyboxů, musí předcházet celá řada jednak zásadních legislativních změn, počínaje občanským zákoníkem a konče velkou řadou předpisů správního práva, popř. zpracování sociologických a dalších studií. V opačném případě by docházelo k velmi neblahým důsledkům, ke zvýšení nebezpečí ohrožení života těch dětí, které takto „nechtěně“ přišly na svět.

Almanach básnických lásek Petra Žantovského

Pijáci slunce aneb Eseje o české poesii a básnících 20. století (vydala Vysoká škola kreativní komunikace, 144 stran) je soubor portrétů osmadvaceti poetů, kteří jsou trvale usazeni vsrdci neúnavného publicisty, pedagoga, básníka i textaře Petra Žantovského.
Svoje esejistická vyznání, hodnocenía životopisné črty se rozhodl řadit abecedně podle příjmení tvůrců, takže by se dalo říci, že popsal díla minulého století od Konstantina Biebla po Jana Zahradníčka. Vzít pak v úvahu jejich rok narození, mohli bychom uvést,že od Viktora Dyka (⁕1877) po Josefa Šimona (⁕1948).
Těžko volit, kdo je autorovu srdci nejbližší. Jistě hvězdné nebeHalas, Holan,Hora, Hrubín, Mikulášek,Nezval, Seifert, Skácel… Bezesporu vrcholně spirituální autoři Blatný a Bochořák, jimž věnoval společný portrét, dále Orten, Rotrekl, Slavík.
Vútlém svazku se pokusil pojmenovat rysy osobností a esenci jejich poetického stylu, který dokládá četnými citacemi. Považuje za samozřejmé uvést životopisná data i spletité osudy, které zamotaly dějinné tragédie minulého století i kruté rány uštědřované mocnými sloužícími měnícím se dogmatům. Tak vzdal hold přerušované tvorbě nucených exulantů Fleischmanna, Koláře či během tzv. normalizace proskribovaným mnoha už jmenovaným tvůrcům, s nimiž připomíná Jaromíra Hořce.
Scitem múzického člověka oceňuje nejen Karla Kryla jako zpěváka, ale především autora básnivých textů, podobně jako Josefa Kainara, Václava Hraběte, Jaroslava Holoubka nebo úžasného člověka Pavla Vrbu. Smutně zní pravdivé věty připomínající polistopadové cesty Josefa Hanzlíka, Jiřího Šotoly či Josefa Šimona, jimž novodobí dogmatici nemohli zapomenout, že žili a pokoušeli se tvořit v době, která jim byla souzena věkem narození.
Žantovský vzpomíná na myšlenku statečných, že skončí absurdní rozdělení české literatury na tzv. oficiální, samizdatovou a exilovou. Že zbude jediná: ta dobrá. I Hanzlík patřil k těm, kdo si dovolili publikovat svoje moci nepoplatné texty před listopadem 1989 a bylpoté vyhnán z veřejného prostoru jako jeho předchůdci po konci Pražského jara 1968.
Podobně také Šimon. První popřevratová garnitura někdejšího osvíceného šéfredaktora nakladatelství Odeon ocenila, nicméně „nová moc“ se rozkoukala a potřebovala pro staré kamarády nové trafiky. „Přestalo být důležité, co umíte,“ napsal autor, „stačilo jen být mezi vyvolenými. Pokolikáté už?“
Bouřlivák Žantovský proto cituje Krylovo satirické čtyřverší: „Je jaro, větry vanou od jihu do cely,/ Sbohem či nashledanou, obecné veselí,/ jsou stromy plné mízy a někdo jiný sklízí/ to, co jsme zaseli, to, co jsme zaseli.“ Ale jako věčné poselství je mu blízké Kolářovo vyznání: „…napsat báseň a nezdát se vzbouřencem/ je politováníhodnější než skončit na hranici pro hloupost/… buď ve střehu/ je smrtelné nebezpečí mezi spěchem a poezií/ ale nikdo nesmí mít rychlejší křídla v letu za myšlenkou než básník/… znovu si opakuj:/ v básni není místo pro nenávist/ lásku hnus nebo rozkoš/ ale pro poznání…“
Na úplný závěr ještě věta o dvouportrétních vyznáních se jmény Ota Pavel, Václav Erben a doslovu Jana Šulce.
František Cinger

V pondělí 16. října instaloval Zdeněk Juřica MONTEL, Náměšť nad Oslavou 86. český babybox v Nemocnici Jilemnice! Libor Vávra, předseda Soudcovské unie, člen Kolegia spolku Babybox, slaví 60!

Najdete jej na adrese Jilemnice, Metyšova 465. Slavnostní otevření se koná v úterý 31. října ve 12 hodin.
Datum zřízení babyboxu se nikoli náhodou shoduje s významným životním jubileem – 60. narozeninami JUDr. Libora Vávry, předsedy Soudcovské unie a předsedy Senátu Městského soudu v Praze. Spolek Babybox Libora Vávru, člena Kolegia spolku, nedávno vyznamenal za dvě desítky let trvající podporu a mnohé rady v právu a v oblasti mediální. Gratuluju Liboru Vávrovi a děkuju mu, že s babyboxy tak dlouho vydržel.
Děkuji dárcům, bez nichž by babybox nebyl ani jeden. Mezi významné dárce řadím především společnost BusLine Support, s. r. o., jejíž jednatelka Ing. Radka Janáčková spolek podporovala i ve svém předchozím působišti. BusLine Support zajišťuje příměstskou autobusovou dopravu v Královéhradeckém kraji, v Pardubickém kraji a na Táborsku.
Významným darem přispěl na jilemnický babybox ONTEX CZ, s. r. o., Turnov, výrobce plenek. Se společností ONTEX jednáme o daru pro každé odložené děťátko v podobě darování plenek. Děkuji! Babydědek Lu

Oldřich Damborský publikuje v almanachu Napsáno dechem.

Slovenka žijící v Praze, Adriana Gulíšková, vydala v srpnu vlastním nákladem almanach Napsáno dechem. Je to almanach erotické poezie, avšak ne pornografie. Převládají jemné erotické metafory, jak si to přála nakladatelka. V knížce je zastoupeno 18 autorů z celé české republiky: Marvan Alsolaiman, Red Bollov, Jarmila Hannah Čermáková, Oldřich Damborský, Jan Dvořáček, Olga Fikrlová, Milan Ganišin, Adriana Gulíšková, Petula Heinriche, Vladimír Špáta Hnát, Petr Kříž, Jarmila Moosová Kuřitková, Radek Lehkoživ, Jarmila Maršálová, Aleš Misař , Aleš Nerada, Vladimír Petrovič, Ladislav Špánik.
Knihu umocňují umělecké akty fotografií Vladimíra Ira. Almanach má celkem 240 stran a můžete si jej objednat na portálu literart.cz.

Ukázka

Na pláži

Pod slunečníkem
cucám brčko,
krásně se houpe
tvoje tričko,
jsem tím snílkem,
co léto zbožňuje,
na vlnách tvých boků
se krásně surfuje.

Horký písek,
nahý paty.
vyplazené jazyky
psisek,
slunce zlatý.

Vlna za vlnou
ukolébává mou skepsi,
jsi košík s bavlnou
a opojná jako
Pepsi...

Vladimíra Čerepková - Knihy básní

Vladimíra Čerepková: Knihy básní

První souborné vydání básnických sbírek autorky (1946–2013; od roku 1969 žila ve Francii), jež si sama uspořádala a připravila k vydání. Shrnuje básnické sbírky Ryba k rybě mluví (1969), Ztráta řeči (1973), Extra Dry Silence (1988), Bez názvu (1991), Tělesná schránka (z let 1992–96) a Zimní derviš (2008). Poetika Vladimíry Čerepkové, ve svých počátcích ovlivněná Allenem Ginsbergem a Janem Zábranou, se vyvinula ve zcela osobitý básnický hlas, pro nějž bychom v novodobé české poezii jen stěží hledali obdobu. Přes drásavé litanické básně plné konkrétních reálií, vypovídající o exilu jako novodobém lidském údělu (ve sbírce Ztráta řeči), došla Čerepková k jakémusi až téměř odhmotněnému básnickému minimalismu (ve sbírkách Bez názvu a Tělesná schránka). Soustředěné verše sbírky Zimní derviš, plné osobní naléhavosti, zachycují většinou přírodní rámec, skrze nějž je nahlížen lidský osud, uplývání času a míjení všeho uchopitelného. Poslední sbírka Vladimíry Čerepkové odkazuje ve svých nejlepších básních k výrazové úspornosti staré čínské či korejské poezie.
Právě vyšlo v nakladatelství Torst Tomáš Mazal

Bram Presser - Australanova cesta za dědou do Prahy i Terezína.

Poslyšte o mimořádné knize i mimořádných osudech: Hrst hlíny (Argo, přeložila Olga Bártová, 320 stran) je název románu s reportážními prvky australského spisovatele a muzikanta Brama Pressera (1976), který se vydal na cestu za životní poutí prarodičů z matčiny strany.
V případě dědečka JUDr. Jana Randy, původním jménem Jaakov Rand(1911 –1996), to byla cesta zpražské Biskupcovy ulice přes válečný Terezín jakožto „město, které věnoval Adolf Hitler Židům“, dále Osvětim, Sachsenhausen a s krátkou poválečnou přestávkou vměstě nad Vltavou do exilu v Melbourne. Tam děda s rodinou připlul 29. října 1949.
Po nelehké adaptaci na „kapitalistický systém“, jak si sám zapsal, se přes dělnické profese prosadil jako největší australský odborník na hebrejský jazyk. A jako učitel tak pokračoval vtom, co dělal už po příchodu z malé vesnice na úpatí Karpat do Prahy. Po studiích práv se věnoval židovské kultuře a vzdělávání nových generací v Židovské škole v Jáchymově ulici. Po čase se dokonce stal sekretářem vrchního rabína Gustava Sichera.
Jáchymova ulice mu byla souzená. Tam se totiž nacistická moc rozhodla zřídit Muzeum vyhynulé rasy, kterým chtěl Hitler dát celému světu najevo, že se mu podařilo zlikvidovat evropské Židovstvo. Po příjezdu do Terezína, kam byli soustředěni Davidovi potomci z celé Evropy a postupně odváženi do likvidačních táborů na východ, byl tehdy ještě Jaakov Rand vybrán na pokyn samotného führera, aby sestavil spolu se třemi dalšími speciální katalog židovských rituálních předmětů. Vžil se pro ně název Talmudkommando.
Do poloviny 80. let minulého století o něm nikdo nevěděl. To se změnilo i díky snaze Brama Presse objevit osudy dědy a jeho bližních vkrutých letech války i po ní. Vznikla tak jedinečná kniha získávající si popularitu vcelém světě. A stojí zato se o ní zmínit i notný čas poté, co ji před létem autor v Praze představil.
František Cinger

Bohumil Ždichynec vydal novou knížku!

Vážený a milý pane Ludvíku,
jako dlouholetý čtenář Vašeho Divokého vína, dovoluji si Vám poslat náhled obálky mé nové esejistické knihy, která vychází a je dostupná na www.kosmas.cz, pokud byste uznal za vhodné o ní informovat čtenáře.
S potěšením jsem si přečetl, že v březnu příštího roku se Babyboxu dočká i ÚPMD v Podolí, kde před řadou let pracovala také moje žena-gynekolog na porodnici.
Je to pozoruhodný projekt, kterým jste se zapsal (i přes počáteční konzervativní odpor) do českého zdravotnictví nesmazatelnou stopou.
Přeji Vám vše dobré, hodně dalších úspěchů a pevné zdraví.

Převtělování - knihu překladů Jiřího Žáčka, jsme pokřtili v petřínské restauraci Nebozízek!

Překlady básní Jiřího Žáčka právě vyšly v nakladatelství ŠULC - ŠVARC. S Jirkou Žáčkem, Karlem Sýsem a majitelem restaurace Nebozízek Luďkem Láryšem jsme dnes knihu pokřtili v restauraci Nebozízek na pražském Petříně. Zapíjeli jsme ji nealkoholickým pivem a po kulajdě jsme si dali řízek s bramborovým salátem. Oběd na Nebozízku jako vždy vynikající.
Úterý 19. září je dnem, kdy před 59 lety vyšlo první číslo tištěného Divokého vína.
L. H.

Olga Nytrová a Hanka Hosnedlová zvou!

Tomáš Hřivnáč zve na výstavu!

Tomáš Mladějovský zve!

Básník a výtvarník Tomáš Mladějovský zve na výstavu svých obrazů Pábitelské imprese do kavárny Liberál v Holešovicích od 16. 9. do 14. 10.
L. H.

Ohnivá panenka řádila!

Svezl jsem se na Lodi bláznů. Pozvala nás na ni u příležitosti vydání své nové knížky Ohnivá panenka ohnivá panenka Alenka Vávrová, vynikající františkolázeňská básnířka a organizátorka akcí, na které nezapomenete. Sešli se na ní "šílenci" všeho druhu - ale hlavně ti, co píší a čtou. Anebo na něco hrajou… anebo prostě něco pěkného dělají.
Jaké to bylo, zde připomenou fotky, které mi poskytl Saša Malachovský. Kdo tam všechno byl, ani jmenovat nemůžu, byl by to dlouhej seznam. Pomůžu si tedy Sašovými snímky. Na harmoniku tam zahrál třeba básník Fanda Tylšar. Vtipnými řečmi nás potěšil profesionální syn Jana Wericha Jiří Werich Petrášek. Pěkné písničky s kytarou zazpíval písničkář Vladimír Babnič. Básník Lojza Marhoul přišel v kostýmu se stužkami za medaile, které si určitě za něco zasloužil, jen nevěděl, za co jsou. Alenka (v červeném a v pirátském klobouku) bedlivě dohlížela na to, aby se všichni chovali přiměřeně - tedy jako milí a vtipní blázni (na fotce vedle Alenky stojí spisovatelka Františka Vrbenská). Hezkými aforismy nás potěšil slovenský básník Ondrej Kalamár (vedle mé maličkosti). Na harfu zahrála Zbyňka Šolcová přímo pod Karlovým mostem Smetanovu Vltavu - což zní, jakoby to byl kýč, ale nebyl. Jen to bylo krásné. Hlavním kmotrem hezké knížky byl Jiří Žáček.
Dušan Spáčil

Nářek nad jedním odchodem, plným závazků. Zemřel Petr Hora - Hořejš!

Čtu zprávu v mobilu.
Čtu to měsíce očekávané, avšak do nevědomí potlačované sdělení. A neodbytný tinitus, smetanovsky naléhavě zaznívající v kvartetu Z mého života, náhle mění svou výšku, nabývá elegického mollového ladění:
Zemřel Petr Hora – Hořejš.
Spisovatel? Popularizátor? Publicista? Novinář?
Především a nezpochybnitelně: humanista, intelektuál, vzdělanec a – jak by se po novu řeklo – aktivista. Vlastenec obrozeneckého střihu. Z rodokmene Nerudů, Němcových, ano: Masaryků, Čapků, Zdeňků Mahlerů.
Toulky českou minulostí, ve kterých převyprávěl a přemyslel středoevropskou historii v kulisách tolik známého obrysu české kotliny. Ve kterých oživil techniku souběžně vedených sdělení v margináliích středověkých manuskriptů.
Bohu buď žalováno – stále ještě nedostatečně doceněné, v rozhlasovém plagiátu k neposlouchání infantilizované.
Prázdninová škola. Nikoli jím vymyšlená, ale jím transformovaná na hladinu literární a intelektuální události par excellence. Ztělesněná Komenského Škola hrou, přenesená ze školních škamen do kongeniálního prostředí Lipnického lomu, ozařovaná svítícími zraky tisíců mladých lidí, prošlých tímto iniciačním životním „výkopem“.
Nikoli naposledy Nadace Pangea – navazující na největšího z pedagogů Jana Ámose Komenského a jeho Obecnou poradu o nápravě věcí lidských, největší z úkolů, které si kdy intelektuál – vychovatel položil.
Vzdělávat.
Vyložit věci jsoucí a naučit chápat věci nové.
A především: Chtít být zvědavý, odvrhnout alfasamcovskou bohorovnost, přijmout Sokratovo povýšení zvědavosti na životní paradigma.

Intelektuál a tragický relikt zašlých časů v době, která za intelektuála považuje vzdělaného analfabeta z velkovýroben papírů na hlavu.
Intelektuál, úporně kličkující své teze v duchovní pustině vlády jedné strany. Aby se ve vytoužené svobodě děsil nekonečné chamtivosti nových veksláků a jejích ideových apologetů na všech stupních veřejného života.
Co dále? Co bude po tobě, Petře?
Přežívat uprostřed bažiny licoměrné pražské kavárny? Smířlivě trpět místo Smetanova pískotu v uších ohlušujícím veřejným neoliberálním blábolem?
„Vím, že máš pravdu“, řekl jsi mi v jednom z posledních rozhovorů na mou námitku manipulace médií veřejným prostorem, „ale říct to v Praze nahlas, tak tam nepřežiju“.
Jsme-li ve vytoužené demokracii, nezbývá jiná cesta, než o problémech nahlas hovořit. Nebát se okřikování a ostouzení. A dělat svou masarykovskou malou práci.
Tvoji práci, Petře.
Alexandr Schönfeld

Jan Nedoma vydal knížku Miláček národa!

Po knížkách Bratranci a Rok lemounů vychází spisovateli, geodetovi a mému příteli Janu Nedomovi volně navazující román Miláček národa. Jako při čtení předchozích knížek, bavil jsem se a chvílemi i hlasitě smál od začátku až do konce.
Knihu vydalo nakladatelství Dialog Litvínov, o grafické a výtvarné zpracování se postaral Pavel Lakomý a na vydání spolupracovala Dílna Martin Nový. Všechny knihy lze objednat v distribuci Victory na adrese studiovic@seznam.cz.
L. H.

Spolek Babybox udělil JUDr. Liboru Vávrovi nejvyšší vyznamenání!

Dlouho jsem rozvažoval, zda mám spřátelenou veřejnost i pár zbývajících odpůrců bedýnek na odkládání nechtěných děťátek informovat samostatnou tiskovou zprávou o vyznamenání JUDr. Libora Vávry.
S tímto rozšafným a skoro vždy optimisticky naladěným mužem jsem se seznámil před pětadvaceti roky. Před dvěma desítkami z nich jsem se Liboru Vávrovi svěřil s nápadem zřídit bedýnku – babybox. Ve svých představách jsem babybox instaloval na „Zemskou porodnici“ v Apolinářské ulici, na klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Dva roky trvající souboj s ředitelstvím VFN, Ministerstvem zdravotnictví a dalšími jsem prohrál. Uzavřel jsem ovšem přátelství s Liborem Vávrou, pražským soudcem. Stal se mým rádcem a v mnoha případech mluvčím. Vzpomínám si, jak Libor Vávra řídil padesátičlenné shromáždění příznivců a odpůrců babyboxů konané v budově Městského soudu v Praze. Ani chvíli nepochybujte, komu v duchu fandil.
Po dvou letech jsem myšlenku zřídit babybox v Apolinářské opustil a za účasti Libora Vávry a mnoha jiných protagonistů jsme za velkého zájmu médií 1. června 2005, symbolicky na Mezinárodní den dětí, otevřeli první babybox v GynCentru v Hloubětínském zámečku v Praze 9.
Ten den bych nikdy nevěřil, že s významnou pomocí vtipného a moudrého Libora Vávry otevřeme za 18 let 85 babyboxů, které pomohou vstoupit do nového a snad lepšího života 253 děťátkům. Je i autorem sloganu „V popelnici umřu!“
Dvacet let je dlouhá doba, ale po celé to období mi byl Libor Vávra věrným rádcem. Děkuju!
Ludvík Hess, předseda a babydědek

Zemřel PhDr. Jiří Waldhauser, CSc.!

Vážení pozůstalí, vážené účastnice a účastníci tohoto smutečního obřadu,
sešli jsme se dnes, abychom se rozloučili se vzácným člověkem, ale také předním českým archeologem dr. Jiřím Waldhauserem. Je nyní na mě, abych shrnul jeho nesmírně bohatý a činorodý vědecký život, a abych zde poděkoval za to, čím v posledním půlstoletí přispěl české archeologii.

Jiří Waldhauser se narodil 8. dubna 1945 v Praze, rodinně však byl celoživotně propojen s Českým rájem, s Horním i Dolním Bousovem. Jeho láska k archeologii jej v roce 1963 přivedla na dnešní Masarykovu univerzitu, kde studia ukončil v roce 1969. Následně odešel na stipendium do německého Marburgu. Po návratu krátce pracoval v Severočeském muzeu v Liberci. Deset let svého života, až do roku 1981, strávil v tehdejším Krajském muzeu v Teplicícha to jako vedoucí archeologického oddělení. Zde se již naplno věnoval své velké životní zálibě, době laténské, Keltům. V okolí Teplic realizoval četné archeologické výzkumy, zvláště sídliště a pohřebiště Radovesice, a do této životní epizody spadá rovněž jeho první monografie. Mezi lety 1981–1984 krátkodobě působil v Moravském zemském muzeu v Brně a Městském muzeu v Žatci. V roce 1985 pak zakotvil jako archeolog v Národním technickém muzeu v Praze, kde se zabýval také hornickou archeologii, zvláště s přihlédnutím k dokladům těžby zlata v době laténské na českém území. Do této doby spadá také realizace významného mezinárodního projektu Dasprähistorische Gold in Bayern, Böhmen und Mähren, financovaného koncernem Volkswagen. Cílem tohoto projektu bylo zmapování těžby a produkce zlata od pozdní doby kamenné po dobu laténskou. Kolektivní monografie, výstup tohoto projektu, je dodnes zásadním zdrojem poznání této problematiky. Kromě katalogu nálezů, mnoha textů a analýz je zde i kompletní soupis rýžovišť zlata v Čechách. Do doby působení v Technickém muzeu spadá i zájem o středověkou hornickou těžbu zlata. Jeho aktivity se tehdy soustředily na Šumavu, zvláště do Kašperských Hor, kde prozkoumal úpravnu zlata ze 14. století. Posledním působištěm Jiřího Waldhausera se v roce 1994stalo Muzeum Mladoboleslavska, kde setrval až do odchodu do důchodu.

Významnou součástí práce Jiřího Waldhausera byla přednášková činnost doma i v zahraničí.
Zúčastnil se okolo 50 sympózií, referoval na třech světových kongresech archeologů (Nice, Mainz, Bratislava). Přednášel na univerzitách v Marburku, Vídni, Münsteru, Poznani, Paříži a v posledních letech působil také na univerzitě v Hradci Králové.

Obdivuhodný je publikační odkaz Jiřího Waldhausera – zveřejnilpřes sto studií a článků o době laténské. Zvláště bych připomenul Keltské rotační mlýny v Čechách či Závěrečný horizont keltských oppid v Čechách. Mimořádný je také jeho přínos k poznání čtyřúhelníkovitých fortifikací v Čechách. Mimořádný význam mají také jeho knihy. Z těch ryze odborných si dovoluji připomenout německy psaná Keltská pohřebiště v Čechách, knihu o výzkumu v Radovesicích. Mimořádně významná je jeho prvá monografie o pohřebišti v Jenišově Újezdu z roku 1978. Byť vyšla téměř v samizdatovém vydání, jde o kolektivní dílo, na svou dobu zcela novátorské, obsahující řadu analýz z různých vědních oborů. Tímto způsobem jsou knihy koncipovány běžně až v posledních desetiletích. K významným počinům patří rovněž Encyklopedie Keltů v Čechách a to včetně dodatků. Jiří Waldhauser se stal také významným popularizátorem archeologie, a pokud jde o široké čtenářské publikum, spojují si dobu laténskou dnes právě s jeho jménem. Z popularizačních knižních titulů mohu jmenovat: Keltové na Jizeře a v Českém ráji, Archeologie Germánů v Pojizeří a v Českém ráji,Jak se kopou keltské hroby, průvodce Keltské Čechy či Český ráj očima archeologie.

Jiří měl velmi rád také keltskou numismatiku, vždy jsme si o ní spolu rádi povídali. Při těch našich rozhovorech o mincích, o Keltech, o chronologii doby laténské, jsem si vždy opakovaně uvědomoval, že jsem v blízkosti člověka s obrovským rozhledem po Evropě od Pyrenejí po ústí Dunaje. S člověkem, který době laténské zasvětil svůj život. Nyní se jeho pozemská pouť uzavřela, již jen v našich vzpomínkách zůstane jeho zcela specifický způsob myšlení, kladení někdy až provokujících otázek, jeho neopakovatelná mluva a smysl pro humor. Jsem moc rád, že se naše osudy na řadu let protnuly, jsem rád, že jsem měl možnost se inspirovat zcela jedinečným pohledem na keltskou Evropu.

Jiří, skláním se před Tvým životem, odkazem Tvé práce, lásce ke Keltům a přeji klid a mír Tvé duši!

Jiří Militký

Martin Patřičný zve!

Rádi bychom vás pozvali na vernisáž výstavy Dřevo-Ruce-Srdce, kterou společně vytvořili Silvia Belis a Martin Patřičný.
Vernisáž proběhne v úterý 25. července od 16 hodin v Malé galerii Sladovny. K poslechu zazpívá Bedřich Ludvík, režisér, písničkář, spisovatel.

Martin Patřičný je výtvarníkem žijícím dřevem. Píše o něm knihy a je dřevu zcela oddán. Je populárním učitelem i díky televiznímu dokumentu Kus dřeva ze stromu a knihám o dřevu (Tajemství dřeva, Velká kniha o dřevě, Umění dřeva).
Silvia Belis je výtvarnice, která si ráda hraje se dřevem, nechává se inspirovat a překvapovat. Je kurátorkou a ilustrátorkou komiksu Vlčí holka.
Ve své tvorbě se potkávají jako jin a jang v čínské filozofii, dle Silvie popsané jako dvě navzájem opačné a doplňující se síly. Oba milují divadlo a rádi si hrají a tak pro Sladovnu dali dohromady dřevěnou výstavu, která má i svou interaktivní část.

Výstava potrvá do 17. září 2023.

Píše mi Vladimír Stibor.

Připomínka Václava Valeriána Kýzla k výročí Karlova mostu.

Vážení přátelé,
dnes jsem nikde nenašel ani zmínku o významné události našich dějin. Je smutné, že nacházíme řadu neověřených zpráv, ať již z Ukrajiny, Ruska, Ameriky a Evropské unie, ale zapomněli jsme na zajímavé výročí, které bychom si měli dnes připomenout.
Tak tedy vězte, že 9. července roku1357 byl položen základní kámen stavby Karlova mostu. Základní, nebo-li první kámen položil sám Karel IV. a to v 5 hodin 31 minut ranního času, tak jak mu předpověděl horoskop. Dnes je tomu tedy 666 let
Jen dodávám, že most byl dokončen v roce 1402 a v té době se nazýval " kamenný " , nebo také " pražský ". Název " Karlův most " se vžil až kolem roku 1870. Jako první toto označení použil pražský nakladatel, spisovatel a mědirytec Joseph Rudl.
Dnes ráno jsem se poklonil památce Karla IV. a zároveň i jeho velkolepému dílu.
Václav Valerián Kýzl, regionální písmák a badatel

Co Petr Cincibuch napsal

Ludvíku, děkuji za přání k narozeninám, ale s příhodou s penězi se nemohu smířit. Je velmi pravděpodobné,
protože jsi půjčku vyvolal Ty, že nějakou "marži" jsi nabídl sám. A v penězích si nebýval nijak úzkostlivý. V každém případě jsi o způsobu půjčky musel vědět. Taky se nezmiňuješ na jak dlouho jsi peníze potřeboval. To by na směnce, kterou pravděpodobně vlastníš, mělo být. Holt dvacet let vymazalo z mé paměti jakoukoliv vzpomínku na tuto příhodu, a tak jen hledám logické souvislosti. p

Co odpovídám: Petře, než jsem napsal svoji negativní vzpomínku na "půjčku", která mezi nás vstoupila, několikrát jsem Tě na ni ptal. Nikdy bych ji nezveřejnil, kdybys ji přiznal. Ludvík