literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

162. děťátko v babyboxu v Krnově je kluk Václav! Letošní desátý klučík a šestnácté děťátko roku 2017!

V pátek 29. prosince v 7:36 se otevřela dvířka krnovského babyboxu a zdravotníci z něj vzápětí vyjmuli zcela novorozeného chlapečka, navážili mu 2600 g a Šárka Tavandzi, náměstkyně pro ošetřovatelskou péči, mi řekla, že je na pohled zdravý a do babyboxu byl odložený nahý, zabalený ve dvou dekách - modré a žluté. Václav je třetí děťátko odložené v Krnově za pět let existence babyboxu a skóre kluci versus holky upravil na 70:92. Letos poprvé počet odložených kluků přesáhl počet odložených holčiček.
Jméno Václav jsem mu dal po majiteli společnosti ALPINE PRO, s. r. o., Praha Václavu Hrbkovi, vícenásobnému a spontánnímu dárci. Přiznávám, že Václav je také druhé jméno mého synka Antonína.
Ať žije Václav Krnovský! Ať žije Václav Hrbek! A nešťastné maminky prosím, aby letos už děťátko do babyboxu neodkládaly a v příštích letech raději méně než více.
Babydědek Lu

Muži proti ženám?

Přečetl jsem si na Novinkách slova jakéhosi přemýšlivého pedagoga Marka Hermana na "genderové téma". V jeho článku je o tom i ledacos rozumného - třeba připomíná, že vazba dítě matka je ve zdravém vztahu přirozeně mnohem důležitější, než vazba dítě otec. Ale následující hodnocení mě nadzvedlo: „Začalo to průmyslovou revolucí, pokračovalo první světovou válkou a následně první hospodářskou krizí. To všechno jsou zlomy, kdy docházelo k masovému selhání otců. Tehdy jsme nedokázali ochránit svoje ženy a děti. Nejhorší ale byla druhá světová válka. Tu označujeme jako ,definitivní zúčtování s otcem‘. To totiž byla apokalypsa, ve které muž ženu fatálně zradil: vraždil, ničil a znásilňoval v naprosto nepředstavitelných rozměrech, které se vymykají jakémukoli chápání lidskosti. Popřeli jsme princip života, popřeli jsme ženu jako dárkyni života, zradili jsme ji!“
Nezlobte se, ale nesouhlasím. Nemůžu přijmout vizi nedávné minulosti evropského lidstva jako diktatury mužů. Tenhle postoj je konstrukt pomíjející fakt, že žádný ze špatných ani dobrých režimů nebyl jen mužský. Vždycky byly v pozadí i Lady Macbeth, paní Heydrichové a Evy Braunové, všichni diktátoři měli matky a byli patologičtí vrazi i vražedkyně. Jen muži byli ve viditelných rolích, které jim dnes u feministek (a citlivých chlapíků jako pan Herman) přináší hysterická hodnocení jako "zrušte otce". Ale ve skutečnosti tu odpovědnost za to co bylo, není možno přisuzovat jen mužům. Je to stejně hloupé jako kdyby v živém organismu někdo chtěl oddělit čistý mozek od špinavého břicha. Vztah mužů a žen je jistě možno reformovat, ale společenské modely, které současní pohlavní narovnávači nabízejí místo tradičního rozdělení, vyvolávají jen otázky, znepokojení a v nejlepším případě smích.
(ds)

Do nového roku přeji nekonečně nesplnitelné přání!

Miroslav Vejlupek

Nové příběhy literatury (1)
Bývávalo... Jak dlouho tomu?
Toho času sliby či přísahami plýtvá ledasjaký lékař tak nestoudně volnomyšlenkářsky, se skrupulemi k ničemu nezavazujícími, až to jednoho ponouká k reflexím.
Nuž, všimli jsme si zrůdné svobodomyslnosti ředitele léčebny ve Lnářích. Všimli jsme si téhož v nemocnici v Horažďovicích. Ti všichni vytvořili příběh. Je to příběh povídky Sezona strachu.
*
... Přísahám a volám Apollóna lékaře a Asképia a Hygieu a Panakín a všechny bohy a bohyně za svědky, že budu tuto smlouvu a přísahu dle svých možností a dle svého svědomí dodržovat.
Toho, kdo mě naučil umění lékařskému, budu si vážit, jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům dám a budou stejní jako moji bratři. Pokud znalosti tohoto umění (lékařského) zatouží, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy.
Seznámím své syny a syny svého učitele a všechny ustanovené a na lékařský mrav přísahající s předpisy, přednáškami a se všemi ostatními radami. Jinak však s nimi neseznámím nikoho dalšího.
*
Povídku Sezona strachu autor napsal a jako elektronickou knihu vydal v roce 2014. V roce 2017 si ji přečetl na literárním webu (www.v-art/mvc/male-dejiny-zdani/Sezona!_strachu1.pdf) ředitel léčebny-psychiatr konkrétně ve Lnářích a usoudil - vztahovačný společensky nadobyčej nebezpečně -, že povídka je o něm. A zosnoval plány: autor musí do jeho blázince, kde jej ON sobě vlastním ztýráním vyléčí; povídka musí z webu zmizet, lékaři v horažďovické nemocnici neposkytnou autorovi sebemenší léčbu.
Aby toho nebylo tak málo: Znepokojilo lékaře v horažďovické nemocnici, že Sezona strachu má v autorově internetovém projektu setrvalé místo a to je podle mínky falešných mravců takřka trestný čin. Co kdyby povídka někoho společensky ohrozila?! Zosnovali: autor do nejdelší smrti nesmí do tamních ordinací.
Suma sumárum je nevhodné, aby autor napsal a dokonce publikoval literární texty, aniž by požádal o dovolení nemocného paranoika-ředitele lnářské léčebny či (pseudo)morální veličiny z horažďovické nemocnice.
Soudíme však: Autoři žádným podobným zvrácenostem nepodlehnou. Literatura nepřipustí, aby ji omezovali bohorovní nadutci - ať už v lokalitě horažďovické, ať lnářské. V jiné další lokalitě ať.
*
Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Svůj život uchovám v čistotě a bohabojnosti, stejně tak i své lékařské umění.
Do všech domů, kam vstoupím budu vstupovat ve prospěch nemocného, zbaven každého vědomého bezpráví a každého zlého činu. Zvláště se vystříhám pohlavního zneužití žen i mužů, svobodných i otroků.
Když tuto přísahu dodržím a neporuším, nechť ve svém životě i ve svém umění skromně dopředu postoupím. Tak získám si vážnost všech lidí po všechny ty časy. Když ale zákazy přestoupím a přísahu poruším, nechť stane se pravý opak.

Dušan Spáčil mi poslal vánoční básničku!

Vánoční zázrak
Ve skutečnosti
byli jen dva!
Ten první král
mu daroval zlata,
až se v chlévě
rozsvítilo.
Pak jej ještě přikryl
nádherným hávem
až z daleké Číny.
Panovala tropická noc
a v té chatrči,
kam se sběhli
z širokého okolí všichni,
co se chtěli nahoře dostat
až na Desku cti,
bylo horko k nepřečkání.
Dítě nespokojeně zavrnělo
a odkoplo hedvábí na zem.
Dav znepokojeně zamručel.
Druhý mudrc přinesl
tlusté svazky vázané v saténové kůži,
psali je nejmoudřejší muži světa
a sám Šalamoun do nich vepsal
své Schvaluji!
Ale to bylo dávno.
Když knihu před dítětem otevřeli,
vyvalilo se mračno prachu,
chlapeček kýchl a rozbrečel se.
Dav se rozvrčel jako vlčí stádo.
V tu chvíli ale chuďas,
který jim to všechno harampádí
celou tu cestu z Východu táhl,
přišel k miminku a poklekl u něj.
Pak vzal jemně do ruky
jeho nožičku,
a přičichl k maličkým prstíčkům.
„Smrdí, smrdí,“
zašeptal mazlivě
tak jako to dělal své holčičce.
Ježíšek se konečně usmál.

Lumír Slabý posílá své přání!

161. děťátko v Děčíně!

Vážený pane Ludvíku Hessi, Dovoluji si vás informovat o 161.děťátku nalezeném v ČR v babyboxu. Novorozený chlapec byl objeven dne 19.12.2017 v 18:45 hodin v babyboxu Dětského oddělení nemocnice v Děčíně a pojmenován po lékařce MUDr.Marii Michálkové, která měla ten den na oddělení službu. K chlapci byl připojen stručný dopis, že se narodil dne 16.12.2017. Michálek byl dobře oblečen, nejevil známky podchlazení ani násilí, celkově jej hodnotíme jako zdravého novorozence. Celá situace nás pediatry emočně zasáhla. Díky úzké a trvale velmi dobré spolupráci s místní OSPOD je velmi pravděpodobné, že se zdaří přímá adopce. Myslím si, že přes veškeré rozsáhlé diskuze a pochybnosti kolem smyslu babyboxů je dobře, že chlapec není právně vázán a jeho pobyt v nemocnici se již nyní počítá na minuty. S vřelým poděkováním a přáním klidných vánočních svátků, pevného zdraví v příštím roce a zejména dostatkem síly, trpělivosti a odhodlanosti k nekonečným diskuzím s odbornou i laickou veřejností, Renata Přibíková

Michálek je 161. děťátkem odloženým do babyboxu, patnáctým letošním, druhým děčínským a skóre kluci versus holky upravil na 67:92. Ať žije Michálek! Ať žije doktorka Marie Michálková a primářka Renata Přibíková! Babydědek Lu

Simona Bártová nabízí dům bez dveří

Knihu Dům bez dveří si objednejte na www.kosmas.cz/knihy/212628/dum-bez-dveri/ Abyvás, milí čtenáři, trochu naladila, přikládá Simona pár svých veršů: Marná lásky snaha. Stojím před tebou nahá. Na polštáři infantilních snů samá krev. Už to nejsem já. Nikdy jsem nebyla. Tvrdým penisem maluješ po mých zdech. Perverzní obrázky z naší zimní procházky. Roztírám se ti ve vlasech. A ty mi utíráš nádobí. Tak začíná nový rok. Tolik něhy v našich pohledech. Bylo, nebylo? Strach z nicoty mi běhá po zádech. Věčný neklid otázek. Já a ty? Ozvěny prázdnoty. Jedeš vlakem do Brna. Já busem do Zlína. Tam a zpátky. Pořád stejné psychohrátky. Kostra s černou kabelkou. Hraju si s tvou lebkou. Zahraj si s mými rty. Zpijme se do němoty. Splyňme svými jazyky. Než vyskočíme z 15. patra. Než odložíme tělo. Neodkládejme lásku na potom. Můj osamělý jazyk na tvém zápěstí si chce s tebou povídat. Ale ty raději mluvíš na kameru. Potřebuješ publikum. A tak se dívám na tebe. Trochu s humorem a trochu s obdivem. Lízám tě. Líbám tě. Ale jen ve snech. Jako bych se rozpadala. Nauč mě plavat v slzách. Ať můžu pro tebe plakat. Bereš mi dech. Sním o neexistenci. Existuje? Trpím pro tebe. Ničím se pro tebe. Plazím se pro tebe. Šílím po tobě. Chci tvé rány do sebe. Sliny, vlasy, sperma. Rozkousaná ramena. Zabij mě svým chladem. Miluju to. Dokonči to.

Jindřich Štreit zve na své výstavy!

Blanka Kovaříková pokřtila svoji další knížku Příběhy domů slavných i zapomenutých

Ve čtvrtek večer proběhlo krásné přátelské setkání, které zorganizovala neuvěřitelná Helena Bendová. V útulné podskalské kavárně Cafe Ad Astra jsme se sešli, abychom pokřtili mou novou knížku Příběhy domů slavných i zapomenutých, které mi vydalo Nakladatelství Brána. Zároveň jsme uvítali do života nový soubor Divadla Na Slupi, stánku Thalie, který skutečně v Podskalí stál, hráli v něm V+W i Semafor ve svých počátcích, a Helena Bendová se rozhodla navázat na tradici a pod tímto jménem nastudovat nové inscenace. Knížku mi pomohly pokřtít báječné kmotřičky Aťka Janoušková, Giovanna Roklová a Melanie Vančurová. Všimněte si - každá má jinou barvu vlasů, každá je docela jiná, a právě proto došlo k jedinečnému propojení. Knížku jsme nepolévali, ale vystříkli na ni pár kapek parfému Arpége, který používala Dana Medřická. V knížce totiž píšu i o jejím domě a parfém, který herečka milovala, jsem celá šťastná sehnala přes internet. Vyrábí se již 90 let. Večerem provázel stále veselý a galantní Patrik Rokl, podívat se přišel i přes svůj nabitý program Daniel Dvořák /jeho vzpomínky se v knížce také objevují/, Blanka Chocholová /která do knížky poskytla fotku svého tatínka Václava Chocholy/, zazpívala Heidi Janků a měli jsme se moc hezky. Děkuji za podporu Městské části Prahy 2, děkuji Helence a svému domovskému nakladatelství Brána. A pak taky mnoha lidem, kteří mi pomohli při sběru podkladů a samozřejmě nejvíc těm, kteří poskytli své vzpomínky.

P.S.: Ještě snad dodám, že Podskalí je kraj mého dětství, a krásná kavárna nahradila prodejnu potravin-navíc v domě, kde žil jeden z mých spolužáků Marek Loštický...

NEUČESANÉ VZPOMÍNKY VLADIMÍRA BYSTROVA

Z dochovaných rukopisů, publikovaných článků a jiných dokumentů vybral a sestavil MICHAL BYSTROV za přispění Marty Bystrovové a Vladimíra Bystrova ml. NEUČESANÉ VZPOMÍNKY VLADIMÍRA BYSTROVA přinášejí shrnutí půlstoleté tvorby významného publicisty, filmového novináře, překladatele, spisovatele, pedagoga, politického komentátora a v neposlední řadě zakladatele výboru Oni byli první, shromažďujícího svědectví o osobách zavlečených po druhé světové válce z Československa do sovětských koncentračních táborů. Kniha vznikla na základě nedokončených pamětí Vladimíra Bystrova a byla doplněna o velké množství archivních materiálů z jeho pozůstalosti. Mnohé z těchto dokumentů jsou publikovány vůbec poprvé – například protokol z moskevského procesu s Vladimírovým otcem Nikolajem, odsouzeným za „protisovětskou činnost“ na deset let nucené práce v sibiřském GULAGu, jeho dopisy z lágru a zoufalé, leč neúnavné apely Nikolajovy ženy na zástupce československé vlády. Rovněž poprvé je zde v celém rozsahu uveřejněn zakázaný rozhovor s Janem Werichem z roku 1959 (včetně jeho zvukové podoby), scénář kabaretu Polotrapno, který Bystrov napsal v roce 1960 s Miloslavem Šimkem a při jehož realizaci se dala dohromady dvojice Šimek & Grossmann, vyprávění o pražské návštěvě Shirley Temple-Blackové v okamžiku okupace „spřátelenými“ vojsky v srpnu 1968 (včetně série unikátních snímků), vzpomínky na setkání s Jevgenijem Jevtušenkem, dcerou Fjodora Šaljapina, malířkou Toyen na ostrově Île Saint-Louis či s živou předlohou sochy Karla Dvořáka Čtrnáctiletá. Za zmínku stojí rovněž vzpomínky na Vladimíra Bystrova z pera Jiřího Menzela, Jiřího Stránského a dalších přátel. Základ první části knihy tvoří bezmála dvě stovky rozhovorů s filmovými tvůrci (Radok, Kadár a Klos, Vláčil, Trnka, Brdečka, Zeman) včetně prakticky všech režisérů tzv. nové vlny (Menzel, Forman, Němec, Schmidt aj.). Mezi lety 1964 a 1968 Bystrov spoluvytvářel Festivalový deník MFF Karlovy Vary, pro který zpovídal hvězdy formátu Henryho Fondy, Elii Kazana, Tonyho Curtise či Blakea Edwardse. S dalšími zahraničními herci a režiséry (Jeanne Moreauová, Claude Lelouch, Sophia Lorenová, Andrzej Wajda) se setkával nejen z pozice tiskového tajemníka Filmového studia Barrandov, ale i poté, co byl z této funkce po čistkách v roce 1969 odvolán. Velký prostor byl věnován třem kauzám: případu Bystrovova bratrance Vladivoje Tomka, jednoho z posledních lidí popravených na našem území z politických důvodů; případu Vladimírova otce Nikolaje Bystrova, ruského emigranta, odvlečeného v roce 1945 do GULAGu; a případu Bystrovova prastrýce Nicholase Johnsona, jenž byl pobočníkem bratra cara Mikuláše II., velkoknížete Michaila II. Alexandroviče. Vrcholem obsáhlé publikace je stať Vladimíra Bystrova mladšího, který se vydal proti proudu času a s mravenčí pílí mapuje dramatické životy svých předků. Galén 2017, 954 stran

Zavěšuji na přání Jiřího Žáčka. L. H.

Pětatřicátníci, hoši jako květ!

Jméno nejčtenějšího českého básníka Jiřího Žáčka zná kdekdo. Ale už málokdo ví, že patří do básnické generace "pětatřicátníků", která byla po roce 1989 sametově zadupaná do země. Především kritiky, kteří na ni dřív pěli chválu.


Někteří z těch literárních krtků (ta dvě "i" mi nevypadla omylem) před listopadovým převratem nazývaným sametová revoluce často publikovali v oficiálních časopisech a novinách, podíleli se na organizování čtenářských konferencí o knihách Leonida Brežněva a i jinak se snažili prosadit v normalizační kultuře, ale po 17. listopadu se rychle vzpamatovali, převlékli své dresy a postupně zaujali rozhodující místa v soudobých periodikách, rozhlasu a televizi, kde tvůrčím způsobem rozvíjejí odkaz samozvaného papeže naší polistopadové literární kritiky Milana Jungmanna. Ano, toho kritika, jenž svého času prohlásil na semináři zahraničních bohemistů, že představitelé "oficiální literatury" byli bez odporu zatlačeni do bezvýznamnosti.
Měl pravdu ten malý velký muž. Nakladatelství odstupovala od uzavřených smluv, vracela autorům jejich k vydání schválené rukopisy, a pokud už byly vysázené a ilustrované, prostě sazbu rozmetala. Polistopadoví revolucionáři se zkrátka chovali stejně jako jejich předchůdci normalizátoři o dvacet let dříve.
Ddědicové a učedlníci M. J., literární krtci druhé kategorie, už jen ryli pod zemí a snažili se vyhrabat na" pětatřicátníky" co nejvíce humusu. Vem, kde vem! Třeba i z úplně jiných zahrádek.
Ale světe div se, devět básníků z generace "pětatřicátníků" se jim přes veškerou dodnes trvající ostrakizaci a cenzuru mlčením zlikvidovat nepodařilo. Měli totiž svého času tisíce a občas i desetitisíce čtenářů, o čemž se lze přesvědčit nahlédnutím do tiráže jejich nejúspěšnějších předlistopadových knih, vesměs rozebraných během několika málo týdnů po vydání. O takových nákladech (a vyprodaných!) si mohou dnešní básníci většinou nechat jen zdát.
Pravda, ne všichni z oné devítky zůstali za dané situace poezii věrní. Někteří přešli k nakladatelování jako např. Josef Šimon, jiní k pedagogické a literárně-vědné činnosti jako Josef Peterka, další k levicové žurnalistice či próze.
Nějaký oslnivý comme back nezažil žádný z nich, to si soudobá literární mafie dobře hlídá, ale na literaturu nerezignovali, to ani náhodou. Přesvědčivě to dokazuje kniha Milana Blahynky "Byla jednou jedna... básnická generace takzvaných pětatřicátníků" s podtitulem "disertatio apologetica", která je vybavená i úctyhodnou bibliografií a bohatou fotodokumentací, zachycující kromě jiného tvůrčí kontakty pětatřicátníků s takovými osobnostmi české kultury, jako byli Jan Werich, spisovatelé Bohumil Hrabal a Jaroslav Foglar, malíři Kamil Lhoták a Vladimír Komárek, muzikanti Vladimír Mišík a ETC, režisér Zdenek Potužil a mnozí další.
Blahynkova kniha je bohužel neprodejná, protože vyšla v nevysokém nákladu, na který přispěli poslanci Evropského parlamentu, sdružení v politické skupině GUE/NGL, ale čtenářům bude dostupná ve velkých a významných knihovnách.
Řekl bych, že zejména pro studenty, kteří se zajímají o necenzurované a neokleštěné dějiny české literatury, může znamenat "pecku" svého druhu.

Autor: Jaroslav Čejka | neděle 19.11.2017 10:54 | karma článku: 7.86 | přečteno: 116x


Zvyšte článku karmu!

https://jaroslavcejka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=634608

Píše mi RSDr. Jaromír Pelc

P. S. PRO LUDVÍKA HESSE

Jen pro přesnost – poprvé jsme se setkali v roce 1971 V Jirchářích, když jsem tam dělal s Cincibuchem rozhovor o Divokém vínu pro Svět práce. Byl jsem fanda DV od roku tuším 1966, kdy mi ho moje máma, která učila na gymnáziu v Kollárově ulici v Karlíně, začala nosit. Měla mě k tomu, abych ho šířil i u nás ve škole v Jesseniově ulici na Žižkově. Tak jsem asi třikrát vyzvednul za rohem v Domě pionýrů na Karlínském náměstí balík, odtáhnul ho tunelem nahoru a rozhodil po třídách.
Cincibuchovo jméno mi utkvělo z jedné televizní diskuze nebo spíš hádky, kterou měl s Kabešem. Ohrazoval se proti tomu, že Sešity pro mladou literaturu na nějakou mladou literaturu v zásadě kašlou, ale dělají si svou politiku dost úzké Svazové sekty. Proti tomu Kabeš nadřazeně namítal, že autoři Divokého vína jsou samí nýmandi. I když jsem neusiloval o to v DV tisknout, dával jsem zapravdu Cincibuchově filozofii: že časopis má být otevřený všemu a všem. Že jakmile co do stylu začne preferovat tohle nebo támhleto, tak si osobuje moudrost, kterou žádná redakce nemůže mít. Nebylo nutné milovat Reynka nebo T. R. Fielda, ale bylo fajn cítit, že ho nějací lidé milují a vžívat se do jejich pohledu. Taky nemusel být mým výtvarným ideálem Hudec-Ahasver nebo Jasanský, ale mohl jsem se přes ně identifikovat s texty, které by jinak třeba unikly mé pozornosti.
Přes DV jsem zaregistroval Hraběte, kterého jsem přirozeně nemohl znát osobně, protože v roce 1965 mi bylo třináct. A po rozhovoru ve Světě práce za mnou přišel Sýs, čímž všechno tehdy začalo.
Doporučoval bych každému, aby si tu knihu přečetl, protože je tam vlastně manifestován tenhle tolerantní a dost svobodomyslný přístup k literatuře, který se později stal nenapsaným programem „Pětatřicátníků“. Společnost je nevyléčitelně rozesrána. Ale my ji nerozesrali, my ne!

Jaromír Pelc

Divoké víno - babybox pro pětatřicátníky

Karel Sýs mi věnoval knihu Byla jednou jedna básnická generace takzvaných pětatřicátníků. Do jaké role mě postavil její autor, uvádí titulek. Jiří Žáček, Michal Černík, Karel Sýs a Petr Cincibuch opravdu v Divokém víně publikovali a píší pro ně i dnes. Vyplašilo mě, když jsem při listování knihou zjistil, že ve společnosti výše jmenovaných chlapíků je jmenován Kamil Mařík, jenž jako vedoucí oddělení literatury Ministerstva kultury o mně prohlásil: "Ten krmič vepřů se nám už zase sere do literatury." Pravdou je, že jsem v polovině 70. let krmil krávy a přitom vydával Almanach mladých autorů, jenž jako kdyby z oka vypadl tištěnému Divokému vínu. V knize je k vidění fotografie svědčící o tom, že jsem se sešel s RSDr. Jaromírem Pelcem, a polehával ve svém domě na Hájku na lavici, na níž Pelc seděl. Má hlava se důvěrně blíží k jeho pravému rameni. Proboha! Bylo to naše jediné setkání. Milan Blahynka osvětlil i vysoké stranické posty některých dalších pětatřicátníků, jež jsem nepublikoval, a nikdy ani nepotkal.
Děkuju, Milane Blahynko, Vaše kniha mi otevřela oči!
L.H.

„Pětatřicátníci“ mají monografii!

Dějiny – i dějiny literatury – se vždycky nějak vykládaly, jak to v téhle nebo v jiné době zrovna vyhovovalo oficiálnímu zadání. Vykládat je odlišně, případně vynést na světlo různé dokumenty, podle kterých leccos bylo složitější a leccos jinak, do toho se „akademikům“ moc nechce. Mohli by snadno přijít o granty a platy. Milan Blahynka akademický plat nebere a o granty nežádá, proto si mohl dovolit luxus i rozkoš plavat proti proudu. Napsal a kupodivu dokázal i vydat knihu „Byla jednou jedna… básnická generace takzvaných pětatřicátníků (dissertatio apologetica). První solidní, nepředpojatou, bohatě dokladovanou (79 fotografií a faksimile) monografii o literární skupině, která vesměs začínala v Divokém víně (Petr Cincibuch, Karel Sýs, Jiří Žáček) nebo v jeho blízkosti (hrabětovský editor Jaromír Pelc). Bývalo a je jich devět, k jmenovaným patří ještě Jaroslav Čejka, Michal Černík, Josef Peterka, Petr Skarlant a Josef Šimon).
V osmdesátých letech si moderní českou poezii bez „Pětatřicátníků“ nebylo možné představit, aby naopak v letech devadesátých si plno revolucionářů nedokázalo literaturu představit s nimi. Blahynka, znalec české avantgardy a zejména Nezvala, nejen obhajuje, polemizuje a vyvrací různá klišé, ale především s velkou noblesou a brilantním stylem vykládá, jak se věci opravdu měly a jak byly a jsou dnes zkreslovány. Knihu (352 stran) na křídě vytiskl Typos Klatovy a vyšla s podporou klubu GUE/NGL v Evropském parlamentu.
Ještě o ní podrobněji napíšeme.
Jaromír Pelc

Pavel Hudec Ahasver, fotograf slovenský a český se dožívá 75 let!

Jeden z nejvýznamnějších fotografů Divokého vína v 60. letech žije v legendárním domě Hanzlberk pod pražským Vyšehradem, pečuje o svého vnuka Adama, syna své dcery Dity, jež doufám, že se o Pavla na oplátku dobře stará. Dita prodává starožitnosti v malostranské Prokopské ulici v obchodě pojmenovaném Ahasver. V nabídce jsou i Pavlovy fotografie. Ať žije Pavel!

Krištof Kintera vystavuje v Rudolfinu Nervózní stromy!

Synkové Matyáš a Tonda projevili zájem navštívit výstavu v Rudolfinu, a tak mě potěšili, že jsem nemohl odmítnout. Tuše zradu, potvrzenou bezplatným vstupným, zíral jsem na "plastiky" vytvořené z desítek, možná stovek rozbitých elektronických přístrojů, pyramidu z praček a třesoucí se stromy, v jejichž koruně byl zavěšen globus. Mates to všechno vyfotografoval a mně nezbývalo, než abych kluky varoval: Umění to jistě není. Téměř tříměsíční expozici financuje J&T Banka a Nadační fond Avast, a tak je zkusím požádat, jestli by nepřispěli na babybox.
L.H.

Jiřímu Žáčkovi k narozeninám 6. 11. napsal Rostislav Opršal!

Petrův zdar Jiřímu Žáčkovi!


Kdo z básníků
by nechtěl býti Žáčkem
z večerní školy věčně mladých poetů!
Zlaté rybky rýmů
tahat rybářským háčkem
na žížalu lyriky
z rybníka
místo kapra zaseknout
třeba štičí kus sonetu

(Asi tak <---------------------------------------------> hle veliký!)


Gratuluju, milý Ji (tak Jiřího oslovuji)! Lu

Jakub Fišer zve!

Profesor Milan Nakonečný je jediným letošním laureátem Ceny města Tábora!

Milan Nakonečný před dvěma dny získal cenu hejtmanky Jihočeského kraje Zlatá šupina a dnes 28. října mu předal starosta Tábora v sále Střelnice nejvyšší městské vyznamenání Cenu města Tábora. Stalo se to ve stejném místě, kam Milan jako mladíček chodil do tanečních. Cena je za přínos městu a regionu, Milan byl dokonce označen za nejvýznamnější osobnost Tábora! Gratuluju!
L. H.