literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Jirka Žáček slavil na parníku. Zpívala Renata Drössler!

Renata pěla z nového CD Motýl něhy uletí, texty všech písní Jirka Žáček, hudbu ke třem písním složila sama zpěvačka.
Lu

Zdrávas cisterno

Když se objevily první licencované superpivnice, vcelku se mi líbily. Znáte ty podniky - je tam čisto, klimoška a interiér jako v letištním hotelu někde v Polsku. U stolů sedí frikulíni v kravatách a nimrají se v salátech. A v rohu - jako oltář - stojí skleněná krabice, v níž se skrývá svátost - pivní tank. Tedy moje prostředí to rozhodně nebylo ani tehdy, ale měl jsem pocit, že třeba na novinářské rozhovory s "mladými, úspěšnými" se to hodí,
Postupně jsem ale začal zjišťovat, že tyhle valhaly jsou pro české pohostinství jed. Začíná jich být tolik jako mekáčů - správný Mc Donald má ale v sobě alespoň americkou energii. Dáš si hambáč a jedeš dobývat svět! Tyhle "Pilsner Urquell original restauranty" a pod. jsou ale cosi naprosto prázdného. Tváří se vznešeně, ale jídlo je tam většinou bez chuti, vzduch bez kouře a i to skvělé pivo jako by ztratilo jiskru. Nejhorší ale jsou ty tankové oltáře. OK - v prvním podniku bylo docela zajímavé se podívat, jak vypadá mýtické zařízení zvané pivní tank, Teď kdy velké pivovary nacpaly tyhle skleněné krychle s trubkami osvícené zelenavým světlem do každého druhého podniku - volám dost! Sakra, když mám u piva koukat na zařízení, které připomíná naftovou rafinerii, chuť dostanu leda na petrolej. (ds)

Jaroslav Svěcený zve na Tóny Chodovské tvrze v Praze a Klášterecké hudební prameny!

Simulátor a polské televizory

V Kauflandu jsem objevil poklad. Prodávají tam „simulátor televize“! Prostě zloděj koukne do okna - a řekne si: „Bacha, tam se koukají na televizi, tam nepůjdu.“ Jenže vy jste na něj vyzrál, ve skutečnosti jste třeba na chatě! Nebo jiné využití - manželka na cestách, vy odjedete tajně za milenkou, ale byt vypadá jako byste byl doma! A špehující sousedka na vás nemá! Připomnělo mi to přesně opačný zážitek z Polska tuším z roku 1981.Tam zase byla móda dát najevo, že se na televizi nekoukáte. Připletl jsem se tam v době, kdy Poláci vtipně protestovali proti Jaruzelským vyhlášenému vyjímečnému stavu. Když měl Jaruzelský projev, demonstrativně vystrčili zapnuté televizory obrazovkou do oken. A tak si představte panelák –ne panelák, celé sídliště – jak v každém druhém okně září obrazovka a na ní polský pan prezident v černých brýlích. Pozoruhodný zážitek to byl.Někdy si říkám, že bychom to měli udělat jako ti Poláci. (ds)

12.05

Včera referovalo Metro o nové internetové televizi Playtvak.cz. Dramaturgyně herečka Nikol Štibrová se dala slyšet: „Chceme lidi naučit, jak se mají smát.“ Kurzisté smíchu budou moci sledovat „videa o vaření či módě, zábavná videa, lifestylové show, sitcomy nebo nejrůznější návody.“
Řeknete – kapka v Moři blbů, které lokajové Velkého bráchy naučí smát se neškodně, prostě do blba. Usednou k sitkomům, ugrilují si něco z monitoru a vytřou si z kebulí zbytky mozku návody, jak nejrychleji promrhat pauzy mezi adrenalinovými projekty.
Zatímco by měli tlouci do bubnů aspoň básníci, vyhřívají se v režimním teple stoupajícím z probuzené sopky.
Z toho se můžeš vytáčet, ale nemůžeš se z toho vytočit.
Nadechni se a leť?
Než se nadechneš přiletí rakety ze všech stran
a i ty budeš za chrta dán!
KAREL SÝS

Jeden vzkaz Dušana Spáčila Karlu Sýsovi

Každý občas potřebuje vykřičet to hlavní…
„Mně se chce něco říct,“ říká Anton Špelec,
a dá si pět šest panáků.
Nakonec to řekne:
„Císař pán není vůl, císař pán je korunovanej!“
„Mně se chce něco říct,“ říká básník.
Pět šest sbírek si klade před ústa způsobně metaforu.
A nakonec to řekne na rovinu:
Vydá sbírku Tři vzkazy spáčům.
Oba mají samozřejmě pravdu.
„Císař pán je fakt korunovanej…“
Nic na tom nemění fakt, že Anton Špelec byl asi trochu moc ožralý.
Nic na tom nemění fakt, že básník byl asi trochu příliš vytočený.
Jenomže Anton Špelec je prostě lepší ostrostřelec, když je střízliv.
Jenomže Karel Sýs je lepší básník tam, kde nemluví jako táborový vůdce.
Prosím, Karle, za všechny milovníky poezie: „Nadechni se zas a leť.“
Umíš to nejlíp ze všech. Poletíme za tebou.
Dušan Spáč(il)

Šárka Váchová zve na výstavu!

Určitě na výstavě uvidíte i loutku husara Ludvy. To jsem já - LH.

124. děťátko je dvoudenní kluk v Kladně, sedmé kladenské babyboxátko!

Město Kladno dvířky super nové bedýnky otevřené letos 8. dubna v den 50. narozenin Zdeňka Juřici, ústředního ředitele vývoje babyboxů, přijalo 18. června v 19:19 sedmého občana z babyboxu. Klučíka jsem pojmenoval Jaroslav, jak jsem nedávno slíbil největšímu dražiteli aukce skla ve prospěch babyboxů v KAVALIERGLASS Sázava. Myslím přitom na svého dědečka Jaroslava Matyáše, ředitele kladenských škol, jenž mě naučil všechno – od násobilky po plavání. Jaroslav je zdravý a byl oblečen nezvykle pečlivě, leč sestřička mi prozradila, že čistý nebyl a cítit byl chudobou – doslova a do písmene. Kladno se zařadilo na třetí až čtvrté místo v počtu odložených děťátek spolu s Ostravou. Klučík je dvanáctým letošním nechtěným lidským mládětem a skóre kluci versus holky upravil
na 73 : 51 ve prospěch mladých dam.
Ať žije Jaroslav, ať žije Kladno, mé město rodné!
Babydědek Lu

Laurel a Hardy po roce 2000

Většina debat na internetu mi připomíná bitky komiků ze starých grotesek. Hardy vezme ze stolu dort a plácne ho Laurelovi na hlavu, Laurel bez sebe vzteky vezme koš a vysype ho na parťáka atd. Tady je to stejné - jen místo dortu někdo vezme efektní floskuli, načež protivník nažhaví google, aby usadil soupeře. Mám dojem, že hospodské debaty mají přece jen větší úroveň - snad proto, že v tu chvílí nemáme po ruce wikipedii a taky se musíme dívat odpůrci do tváře. Na internetu koukáte jen na jeho ikonu, to se snáší líp.
(ds)

Před 75 roky se narodil Václav Hrabě.

Připomínám datum 13. června 1940 jako významný den pro českou poezii. Jako první vydavatel básní Václava Hraběte ani nemohu jinak Více jsem připomněl a leccos o chystané mediální taškařici naznačil v článku publikovaném v Reflexu www.reflex.cz/clanek/kultura/64602/75-vyroci-narozeni-basnika-vaclava-hrabete-o-hrabecich-rocich-a-pravnich-krocich.html!
L. H.

Náboženství na Smetaně

Máme u nás ale filozofy(ky). Takhle se vyjádřila mudrující moderátorská krasavice Emma Smetana : "Přestože rozumím obavám, které vyvstaly v reakci na všemožné teroristické útoky, kategoricky odmítám jejich propojování s otázkou víry. Kdo věří v jakéhokoli boha, odsuzuje jakoukoli formu násilí. "
Svatá prostoto!
(ds)

Alois Marhoul: Krutá pravda o dinosaurech

V pořadí jedenáctá sbírka Aloise Marhoula (vydala Agentura KRIGL, Praha, 2015) obsahuje více než sedm desítek básní, které mají z formálního hlediska společného jmenovatele. Šlechtí je vyzrálá úspornost vyjádření a s tím korespondující srozumitelná, přesná a direktní obraznost prozrazující
přemýšlivost, životní i tvůrčí zkušenost a schopnost aforistické zkratky, která je příznačná pro všechny básně sbírky. Hledat básnické figury v jednotlivém verši
je zbytečné, většinou je celá básníkova výpověď (zejména u kratších opusů, např. Olgoj chorchoj /což je mongolský název pro mytického pouštního megačerva, pozn. JT/) metaforou. Organizujícím prvkem verše je rytmus, proti jehož pravidelnosti se autor prohřešuje jen výjimečně a v některém případě
záměrně - to pokud jde o pointu obsahující paradox a vracející čtenáře „na zem“: OPRAVDU CHCETE ODSTRANIT všechny přijaté zprávy? // Dívám se do očí svému mobilu/ A nevím/ Nevím/ proč mi po tolika letech/ ještě vyká/ „Nevím, proč mi po tolika letech/ ještě vykáš?“/ píšu// A obrazovka se samým štěstím/
rozzáří/ aby/ aby pochvíli/ opět potemněla// Jako malé dítě!
Ostatně s paradoxem se setkáme v mnoha dalších číslech sbírky: Tak jsem to nemyslel, Hra na schovávanou, Co z tebe jednou bude, Moudřejší ustoupí atd.Paradox by nebyl funkční bez schopnosti zkratky a smyslu pro nadsázku a humorný úhel pohledu na zachycenou a vyjádřenou realitu. Ten je autorovi v této sbírce zcela vlastní a odlehčuje možné „nebezpečí“ filozoficky „těžkých“ point. I proto se Krutá pravda o dinosaurech dobře čte. Společným jmenovatelem celé řady básní je pak prvek jakéhosi bilancování, vědomí konečnosti životní i tvůrčí cesty leckdy prokládaný skepticismem a poznáním nevratnosti prožitého. Za všechny uvedu alespoň tyto opusy: Nepůjdu
lacino, Celý život, Zač je toho loket, Všem nám jde po krku, Den po dni, Jednou bude pozdě na všechno, Bezhlesou krajinou atd. Patří ve sbírce k těm nejlepším.
Nepříliš početné jsou verše vyjadřující deziluzi, pocit marnosti a snad i skepsi razantněji: Zahryznout se, Je na spadnutí a další. Tento tón (poněkud pochmurný) je opět vyvážen autorovým smyslem pro humor, realitu a „schopností chodit po pevné zemi“ (Ryba smrdí od hlavy). Příznačné v tomto
smyslu jsou básně inspirované zdánlivě obyčejnými výjevy a situacemi, v jejichž vyjádření je vtip imanentně obsažen (alespoň několik příkladů: Pohádka pro dospělé, Moudřejší ustoupí, S vámi nám bude líp, Slezte z toho
lustru, Donalde). Je samozřejmé, že mnohé básně obsahují zmíněné a mnou zdůrazněné prvky v syntéze, vytržení a akcentování jednoho (dominatního) je zjednodušením, kterého se recenzent dopouští ve snaze roztřídit všechna čísla sbírky do několika celků na základě jejich společného jmenovatele.
Celkově je sbírka vzácně vyvážená, při veškeré snaze v ní nelze označit verše, které by bylo lépe vypustit. Nevadí ani nečekaně konkrétní drsná a lehce šokující pointa básně Co z tebe jednou bude?, v níž autor zcela rezignoval na obraznost a čtenářovu fantazii.

Jsem přesvědčen, že se touto svou poslední sbírkou Alois Marhoul, který zůstává poezii až zarputile věrný už od poloviny sedmdesátých let minulého století, výrazně posunul a bezesporu se zařadil mezi zralé básníky, kteří mají čtenářům co říci.



Jiří Tušl

Zbytečné strachy o dovolenou

Nejrůznější média v Evropě i v USA, včetně tak proslulých jako jsou New York Times či BBC World Service, se teď s gustem trefují do pořadu ČT Dovolená v protektorátu. Ve skutečnosti je to však exemplární případ toho, jak povrchně pracují mnozí "světoví novináři". Musím se prostě autorky a režisérky Zory Cejnkové zastat. Možná že to není nejlepší reality show či nejdokonalejší film. Název skutečně možná není nejšťastnější a zvolená metoda, v níž má divák sledovat, jak se činí absolutní neherci ze současné české rodiny vedle unylých oblastních hereckých hvězdiček(natočila to Ostrava) působí někdy nechtěně komicky. Ale kritika New York Times a dalších západních medií je založena jen na tom, že jeden známý americký moderátor bez jakýchkoli bližších informací prohlásil ve své show o tomto seriálu - "co bude příště - reality show o Osvětim?" Pěkný slogan - ale naprosto mimo mísu. Nicméně vyvolalo to smršť podobně neinformovaných článků jinde. Ve skutečnosti je to naprosto standardní kultivovaně výchovná relace o tom, jak vypadal život běžných lidí v době okupace. Pořad zkresluje historii podstatně míň než většina takzvaně objektivní televizní historiografie v ČT i v dalších televizích.
(ds)

123. děťátko v babyboxu v Kroměříži!

V pondělí 8. června v 11:03 vrzla dvířka babyboxu v Kroměřížské nemocnici. Zdravotníci vyjmuli z bedýnky na nechtěná lidská mláďata úplně čerstvou a nahou holčičku zabalenou jenom v kusu hadru a s pupečníkem zavázaným provázkem. Děvčátko staré asi dvě hodiny je na první pohled zdravé, váží 3500 g a ode mne dostalo pracovní jméno Monika a přidávám i příjmení Staněčková. Pojmenovat ji tak jsem slíbil při aukci ve prospěch babyboxů v KAVALIERGLASS Sázava, největší dražitelce.
Monika je jedenáctým letošním děťátkem, 73. holčičkou oproti 50 nechtěným klučíkům, ale dejme jí také číslo 1 v druhém desetiletí provozování babyboxů, jejichž činnost se datuje 1. červnem 2005.
Nenechte se mýlit počtem babyboxů uvedených na titulní stránce www.babybox.cz - není jich 64, ale 65. To jen naše aktualizace má skluz a není v mých možnostech číslo opravit. 66. babybox otvíráme po impulsu Luďka Nečesaného, ředitele liberecké a turnovské nemocnice, v Panochově nemocnici v Turnově ve středu 12. srpna ve 12 hodin. Turnovský projekt s sebou přináší totální defenzivu zájmu potenciálních místních dárců. Proboha! Opravdu nevím, z čeho turnovskou bedýnku zaplatíme.
Značné uspokojení přináší stavba druhého křídla azylového domu postaveného z daru francouzské společnosti SAINT-GOBAIN. Slavnostní otevření předpokládáme už v červenci 2015.
Ať žije Monika z Kroměříže!
Babydědek Lu

Nová knížka Karla Sýse Tři vzkazy spáčům

Rozhněvaný mladý muž Karel Sýs mi věnoval svoji poslední knížku a mně nečinilo žádný problém přečíst ji jedním dechem. Doporučuju to i vám, milí čtenáři. Nejlépe ji získáte, napíšete-li si o ni Karlovi na karel.sys@futura.cz.
L. H.

Dvě pozvánky Jindřicha Štreita

Jindřich Štreit - Domov bez domova

Jindra Štreit otevřel svoji výstavu na nádvoří vedle Národního divadla. Otevřeno je nepřetržitě! Vystavuje dvacet fotenek bezdomovců pořízených v letošní zimě s pomocí Armády spásy, která je zřejmě hlavním pořadatelem.Slaví totiž 25 let své obnovené činnosti.
L. H.

Nová sbírka veršů Vladimíra Stibora

Vychází nová Stiborova básnická knížka Lehké škrábnutí v nakladatelství Milan Hodek Hradec Králové. Jedná o sbírku, která přichází na svět po dvouleté odmlce. Knihu nevelkou rozsahem doplnil životopisem autora Vratislav Podroužek, doslovem Mirek Kovářík, Roman Szpuk, Bohumil Ždichynec. Ilustracemi sbírku vyzdobila Luciána Křížová-Stiborová. Mimo jednotlivých básní lze nalézt uvnitř Lehkého škrábnutí i několik sonetů. Její vznik byl připomenut v pondělí 27. dubna v Malostranské besedě v Praze.

Méla Machálek k Ferdinandu Peroutkovi.

Na stránkách Divoké vinice se rozvinula zajímavá debata dvou pánů starší generace, která je již někde zcela jinde než generace našich dětí a možná už i jejich dětí, ve věci označované jako „Případ Peroutka". Vzpomeňme na svá mladá léta, na své názory a postoje, vzpomeňme i „osobnostního vývoje“ našich vrstevníků Kohouta, Kundery a dalších. V tomto světle se nám uměle nafouknutá mediální bublina musí jevit jako něco, co by si novinář Ferdinand Peroutka velmi těžko uměl představit, i když vzhledem ke své angažovanosti musel s řadou nejrůznějších názorů a reakcí počítat a být na ně připraven. Současné debaty jednoznačně ukazují, jak se těžce umíme vyrovnávat s minulostí, ale především být spravedliví a tolerantní i v přítomnosti. Dívejme se raději do budoucnosti a važme si každého dne. Závěrem mě nenapadá nic jiného než připomenout slova Ježíšova, zaznamenaná v Novém zákoně: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem.“

Karel Sýs: Vždy proti něčemu, ale ne moc

S článkem Milana Nakonečného v mnoha bodech souhlasím. Mimochodem obdivuji jeho knihy, zejména ty, které se věnují české magii a jejím přesahům do české společnosti i politiky.
Nuže. Peroutka opravdu psal v Přítomnosti proti Hitlerovi, opravdu napsal vše, co Milan Nakonečný vyjmenovává. Záleží však na tom, kdy to či ono napsal.
Já bych ho charakterizoval jako mistra mírné kritiky v mezích momentálního zákona.
Nebyl obdivovatel Hitlera v době předmnichovské, kdy svými články hájil republiku.
Obdivoval Hitlera, to nelze popřít, za to jak zmáknul německý národ a „z vůdce národa se stává vůdcem národů“.
Nebyl antisemita, i když měl, jak správně píše Milan Nakonečný, „výhrady k nedostatečné identifikaci českých židů s českým národním živlem, když většina českých židů optovala pro německé strany a kandidáty“. To byla pro Čechy bolestná pravda už za Rakouska i v samostatném Československu a židům se velice vymstila. To nebyl antisemitismus, ale za republiky se to nehodilo říkat.
Když se to však už hodilo, napsal to, a žel použil hrubý, rozhodně ne „smířlivecky intelektuální“ slovník. Jenže to psal v době, kdy tyto „optanty“ už Němci (a ovšem i Češi) vyřadili z lidské společnosti a začali je lifrovat do pekel via Terezín a Osvětim!
Když Beneš uskutečnil svůj plán „s aeroplánem“, jal se jej kritizovat oprávněně i neoprávněně. Beneš byl, pravda, poněkud zvláštní patron, muž s neselhávající pamětí stran svých nepřátel, ale byl vynikající „politik možného“. A byl také jeden z prvních, kdo si – a to včas – uvědomil, že se svět po válce změní a že národu (ale i Benešovi) odporné „dohody o tom, že se dohodneme“ na delší čas zmizí ze scény.
Peroutka byl vlastenec, stejně jako nešťastník Hácha, který sice politikem nebyl, ale opravdu se snažil o nemožné. Těžko říci, zda Hácha byl či nebyl menší vlastenec než generál Eliáš, který musel zápasit s často nerealistickými pokyny, vydávanými z Londýna „z kanape“ a nakonec zaplatil životem. Jisté však je, že se Hácha chtě nechtě propadl až do role nikoli zachránce, nýbrž přisluhovače. To však nemůžeme hodnotit, jsouce zatím v relativním bezpečí.
Tedy Peroutka byl vlastenec, který se za protektorátu snažil psát tak, aby český národ přežil. Ale v jakém stavu? Někdy se přežití změní v pouhé přežívání.
Naprosto však nemohu přijmout Nakonečného srovnávání fašismu a komunismu, ale to není předmětem této diskuse.
Snad ještě jen tolik, že Peroutka po válce znovu souzněl s Benešem a koneckonců i s pokusem o vybudování socialismu. A sice humánního a rozumného, stejně jako později ve Svobodné Evropě horoval – pro kapitalismus humánní a rozumný.
Byl tedy – zdá se – oportunistou, budiž – v tom nejlepším slova smyslu.
Nakonec však pracoval, ač to pravděpodobně nechtěl, pro onu past, v níž jsme se dnes ocitli a z níž není úniku.