literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Pošlete mi svoji aktualitu!

První aktualitou k desátému výročí vydávání internetové podoby Divokého vína je zaslouženě glosa Matěje Kouby. Proč zaslouženě..? Protože jich posílá nejvíc. Hned po Dušanu Spáčilovi. Aktuality mají novou grafickou podobu - dárek webmastera k jubileu. Pošlete mi taky svůj rozzlobený text, moji milí! Nebo i vlídný.
Lu

Pálení knih versus vymývání symbolů

Autor glosy „Pryč s Poupaty“ je toho názoru, že filtrovat posluchačům písně podle toho, aby v pozitivním směru neevokovaly dobu před rokem 1989, notabene ve veřejnoprávním rádiu, zavání (rozuměj smrdí) pěknou politickou manipulací. Autor (mk) tak vyvozuje z formulace v jakémsi článku, uvedené na adresu písně od Michala Davida „Poupata“. Cituji: „My nechceme hrát věci, které symbolizují éru reálného socialismu, i kdyby prošly posluchačským průzkumem. A to si pište, že by prošly skvostně!“ Konec citátu.
Podle stejné logiky by museli být odstraněni Gott, Matuška, Vondráčková, Menšík, zkrátka všichni zpěváci a herci, kteří se podíleli na estrádních pořadech včetně silvestrovských, televizních seriálech a tak dále To vše mi výrazně a nesmazatelně připomíná dobu před rokem 1989. Vám ne?
Kdyby se na tyto pořady udělal divácký průzkum, všechny by skvostně prošly. Neprošli by jenom Plastici a Martin Magor Jirous.
A taky že jo. Plastici obrážejí různé festiválky a Magor je již na pravdě boží, zatímco stovky dalších „hrdinů po bitvě“, dnes statečně střílí do mrtvoly v různých super pořadech. A nestydí se ani trochu.

Pokud má veřejnoprávní rozhlasová stanice Radiožurnál získat popisovaným způsobem novou tvář (jak se ve zmíněné glose uvádí) , pak mi to připomíná výrok mé vnučky pronesený ve vážené společnosti: „Dědečku, já jsem si prdla, ale nikdo to neslyšel.“
V televizi to už pochopili.
(LFN)

Pryč s Poupaty

Dramaturg Radiožurnálu Petr Král nedávno v novinovém článku vysvětloval, proč vyřadil z vysílání některé hity. Jedny označil jako špatné, jiné jako ohrané. Nic proti tomu, práce dramaturga zahrnuje především kvalitativní výběr. Pak však, v souvislosti s Poupaty Michala Davida, použil podivnou formulaci: „My nechceme hrát věci, které symbolizují éru reálného socialismu, i kdyby prošly posluchačských průzkumem. A to si pište, že by prošly skvostně!“
Dramaturg veřejnoprávní stanice se tedy hlásí k ideologické cenzuře?!
Poněkud z toho mrazí. Osobně by mi ani nevadilo, kdyby tento cenzor, který má dát stanici novou tvář, zapověděl přístup do Radiožurnálu třeba Pochodu rudých námořníků, kde se zpívá o revoluci a míření puškou. Ale písničce, která zpívá o tom, že květiny a dívky mají „krásný úděl kvést“?! A kterou mají posluchači prokazatelně rádi?!
Tedy ne, že by některé normalizační popové songy - včetně této spartakiádní - nebyly strašlivé kýče. Ne že by mě samotného Davidovy songy neštvaly. Ale jde o to kritérium, které Král použil. Filtrovat posluchačům písně podle toho, aby náhodou v pozitivním směru neevokovaly dobu před rokem 1989, to mi ve veřejnoprávním rádiu zavání pěknou politickou manipulací.
(mk)

Čechy krásné, Čechy mé...

Josef Leopold Zvonař (22. ledna 1824 Kublov - 23. listopadu 1865 Praha) byl český hudební skladatel, teoretik a pedagog. Složil desítky písní, ale i mše, komorní skladby, sonáty a dvě opery; dodnes je známá píseň Vlastenské hory („Čechy krásné, Čechy mé…“), jejíž text napsal Václav Jaromír Picek.
Tolik praví úryvek z životopisu skladatele, jehož píseň znám od dětství, zpíval mi ji dědeček Jaroslav Matyáš i babička Marie. Leč autora jsem neznal, zapomněl, nebo se o něm nemluvilo. Do vsi Kublov jsem jezdíval jako mladíček a pravděpodobně jsem v hospodě Slovanka propil i svoje dvacáté narozeniny netuše, že jsem tak blízko od místa skladatelova posledního spočinutí.
Nevezmu si to do hrobu, a tak vám to, moji milí, napíšu, a posílám vás taky do Kublova i na hřbitov na hoře Velíz, kde je Zvonař pochován. Nebudete litovat!
Lu

Rozdíl mezi kurvou a Kalouskem

V neděli dopoledne ke mně éterem doputoval zábavný mail s definicí slova kurva, sestavený z dětských odpovědí, z nichž nejblíže skutečnosti je ta, že „kurva je namalovaná teta, která stojí u cesty a od strýčků řidičů si bere peníze na šaty,“ jak uvedla šestiletá Zorka.
V neděli v poledne nastoupil na obrazovku ministr Kalousek, který s typicky kalouskovským charismatem oznámil národu, že žádost o vydání exministryně Parkanové k policejnímu stíhání je bezprecedentním útokem na právní stát a že tato policejní zvůle musí být řádně vyšetřena, neboť je to buď neodpustitelná úřední hloupost, anebo přímo zločinný záměr. Přeloženo do jazyka řadových občanů nám všem vzkázal zhruba toto:
Vy tajtrdlíci, co ještě věříte na komedii o demokracii, kterou pro vás hrajeme, máte jediné právo: zvolit nás ve volbách, a pak už můžete leda držet zobáky, kritika se nepřipouští, připomínky se zamítají! Ne vy, my máme kamarádíčky na státních zastupitelstvích a soudech! A když se náhodou najde blouznivý policejní vyšetřovatel, který se pokouší udělat korupční kauzu z obyčejného odklánění finančních toků, praštíme ho přes pazoury, aby zmoudřel, protože kdyby nezmoudřel, skončí jako pucflek někde v Mukačevu.
Nějak se mi ohnivá nedělní obrana právního státu v podvědomí propojuje s těmi roztomilými dětskými nápady - nejspíš surrealistický princip náhodného setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole opravdu funguje. Rozhodně se však nehodlám dopustit nactiutrhání. Naopak.
Milé děti, pamatujte si, že Kalousek není žádná kurva, nýbrž ministr financí, a už vůbec od strýčků řidičů nevybírá peníze na šaty, ale ve vší počestnosti od těch kurev občanů vybírá daně, aby bylo z čeho financovat předražené státní zakázky na dodávku nefunkčních letadel, nepotřebných obrněnců, zmetkovitých padáků, zfušovaných dálnic a tunelů a kdovíčeho všeho ještě. Peníze se musejí točit, aby měli kamarádíčkové z čeho žít. Prolhaní pomlouvači panu Kalouskovi předhazují, že je asociál, a on je přitom vysoce solidární! Pokud chcete, aby byl solidární i s vámi, musíte se trochu snažit! Utáhněte si opasky, nejlépe kolem vlastních krků!
Jiří Žáček

Petr Cincibuch si užívá 69!

Ptal jsem se Petra, jak si 69 oslavil. Ano, oslavil jsem to klasicky - 69, odpověděl mi. A poslal mi vševypovídající obrázek. Krása, záviděl jsem mu.
Lu

Restituce? Preláti, odhalte své plány

Nic těm černokabátníkům nedávejte!“ soudí o církevních restitucích osmdesát procent obyvatel Česka. Odmítavý vztah k vracení majetku církvím mají tedy většinově voliči levice i pravice. Nebylo by ale lepší, kdybychom s restitucemi rámcově souhlasili - ale trvali na tom, aby restituované majetky a peníze byly prokazatelně použity rozumným způsobem?

Většina z nás připouští, že církve byly skutečně za socialismu hanebně obrány. Protože se však od těch dob církevní obce dramaticky zmenšily, mnoha lidem příjdou stamiliardová odškodnění jako nepatřičná. Smrdí nám i to, že majetek a miliardy mají církvím, respektive ne jejich členům, ale duchovním správám, padnout do rukou právě v době, kdy si ostatní utahují opasky.

Je to projev nepřejícnosti? Spíš jen odraz skutečnosti! Milí církevní otcové, přiznejte si - církve se dnes opravdu často podobají vyprázdněným slujím! Pod jejich klenbami se schází stále méně lidí. A kolosální restituce se mají začít vyplácet právě v čase, kdy se snižují sociální dávky i těm nejpotřebnějším a většině národa klesá životní úroveň. Můžete se tedy upřímně divit nevůli většiny lidí?

Na druhé straně - nebyla by ale právě tohle vhodná doba, aby mezi státem, lidmi a církvemi vznikly nové lepší vztahy? A nemohly by pro to církve konečně něco rozumného udělat? Neměly by náboženské společnosti zveřejnit v souvislosti s restitucemi třeba plány jak konkrétně budou vyvíjet novou charitativní činnost? Ať - jako šikovní pavoučci křižáci - začnou látat krizí poškozené sociální sítě! Ať v restituovaném majetku založí kvalitní sociální ústavy! Kláštery byly ve středověku centrem vzdělanosti - církve by na to mohly navázat podporou vědeckých institucí! A to nemluvím o tom, jakou tradici měly církevní špitály – zdravotnictví je tedy přirozeným prostorem, v němž by mohly restituované miliardy skončit.

Církve se považují za přirozené strážkyně mravnosti – ať tedy předloží mechanismy a postupy, které zabrání zneužití restitutovaných peněz a zajistí bezchybné fungování penězovodů z restitucí.

Pokud by tímto způsobem církve postupovaly, určitě by restituce získaly větší podporu, možná, že by se brzy znatelně naplnily i jejich dosud prázdné chrámy. Bohužel mám dojem, že přesně takhle si duchovní představitelé restituce nepředstavují. Nebo existuje jiný důvod, proč církevní osobnosti zůstávají v této věci podivně tajnosnubní?
(mk)

Milan Vácha restauruje Jana Nepomuckého

Sousoší Jana Nepomuckého na starém náměstí v Uhříněvsi, dílo barokního sochaře Václava Matěje Jäckela, postrádá již léta tři výjevy ze života světce. Kdosi je přemístil do soukromé sbírky. Akademický sochař docent Milan Vácha vytváří podle starých fotografií tři reliéfy nové. Nejprve je vymodeloval z hlíny, pak odlil do sádry a teď je tesá do pískovce. Asi mě přitom proklíná.
Lu

Mirek Huptych, můj kamarád z pitevny Nemocnice Bulovka

Poznal jsem jej skutečně na pitevně. Přišel jsem v doprovodu Haliny Pawlowské a dalších mladých básnířek na text-appeal. Byla sobota večer, psal se rok 1975.
Lu
Básník, aforista, kolážista, editor, arteterapeut Miroslav Huptych (*1952) po vyučení mechanikem v Tesle 1970 pracoval jako pitevní sanitář v nemocnici na Bulovce a při zaměstnání vystudoval SZŠ. Deset let působil jako zdravotní bratr na psychiatrické klinice a devět let jako terapeut v Krizovém centru RIAPS a na Lince důvěry. V roce 1996 ukončil pětiletý akreditovaný psychoterapeutický výcvik a v roce 2001 bakalářské studium psychologie a arteterapie na PedF JU. Tři roky pracoval jako psychoterapeut v komunitě pro léčbu drogově závislých, nyní ve svobodném povolání. Založil Institut vzdělávání v arteterapii a artefiletice, kde také přenáší, a je šéfredaktorem časopisu Arteterapie.
Vydal čtyři básnické sbírky: Srdcový střelec, Zvěrokruh, Názorný přírodopis tajnokřídlých a Tarot a trakaře.
Z dobové literatury editorsky připravil knihy Černá slepice (lidové pověry, čáry a zaříkávadla) a Kdo pije vlčí mlíko - Léčebné návody, pověrečné léčení, čáry, zaříkávadla od XIV. století do XIX. století z mnohých knih vybrané.
Spolueditor knih Pegasovo poučení - antologie české poezie 1945 – 2000, Nezabolí jazyk od dobrého slova - antologie českých aforistů 19. - 20. stol., Život je hrozný společník (verše z pozůstalosti Václava Ryčla), Gloret (antologie básnické skupiny), Milovníci knížek (padesát spisovatelů napsalo o knihách).
Kolážemi ilustroval 40 knih, 130 knižních obálek a 27 nástěnných kalendářů.
Do tisku připravuje básnickou sbírku Noční linka důvěry, knihu Zvyky, obřady, rituály, slavnosti různých národů světa, knížku aforismů a gregerií Hodinky s ohňostrojem a knížku Sny / sny a koláže/.
Realizoval přes třicet samostatných výstav.
Virtuální výstava Milovníci knížek: www.huptych.cz

Mimochodem

Nedávno jsem se sešel na kus řeči s jedním kamarádem. Je mim. Možná vás to překvapí, ale tito mlčenliví herci jsou většinou dobří a zábavní debatéři - jako by byli potvrzením toho, že vůbec nemusíte křičet, abyste něco pověděli. Důležité je jen to, zda máte fantazii, inteligenci, cit a co říct. Tohle vše můj mim nikdy nepostrádal. Kdysi byl proto docela slavný i mezi dospělými.
Teď však prý není dobrá doba na pantomimu – dobře funguje jen zábava na první signální. „Díval ses někdy třeba na www.crazycafe.cz?“ zeptal se mě mezi řečí mim. Přisvědčil jsem. Pochopil jsem, co chtěl říci. Třeba autentické video „Dostal průjem v rodinném bazénu“ je pro každého dělníka humoru těžká konkurence. Na to prostě žádný klaun nemá.
Naštěstí děti na klauny a mimy stále dají. Asi proto, že poezii má každý v sobě od dětství, jen u hodně lidí zakrní! Můj mim se díky tomu hraním pro děti slušně živí. Nemá ale žádné lehké zaměstnání - už proto, že na pódiu stojí pár centimetrů od dětí. „To bys nevěřil, co si ti haranti nevymyslí! Kolikrát mě třeba praštili přes prsty nohou. Au, to bolí! Nebo, když jsem tam stál v krátkých kalhotách, tak mě štípali a tahali za chlupy na nohou,“ postěžoval si mi před časem.
Znělo to ale přesto docela láskyplně – tenhle mim má totiž děti rád, ostatně sám vychoval tři potomky!
Bezprostředně před naším posledním setkáním měl ale s dětským publikem jinou zkušenost. „Představ si, na několika posledních vystoupeních mě děti už netrápily, ale objímaly mi při vystoupeních nohy!“
Mého mima to nejdříve prostě vyděsilo. A pak zjistil, že ta děcka jsou prostě jen strašně osamělá. Zřejmě bývají často sama a nikdo se s nimi nemazlí. Když je rodiče přivedou ze školky, usadí potomky před televizi a dál se věnují svému sebezdokonalování, byznysu nebo surfují po internetu. Tolik jen mimochodem.
(ds)

Vladimír Stibor vydal knížku

Milý pane Ludvíku,
po dlouhých třech letech mi vychází nová básnická sbírka Divizny z kalvárie aneb Cesta k tvému ohništi. Myslíte, že byste se o tom mohl zmínit ve Vašem Divokém víně. Kdyby to bylo možné, mnohokrát děkuji. A mějte se, Váš Vladimír S.

JUDr. Jakub Fišer vydal sbírku

Básník Jakub Fišer, jehož divoké vinobraní jste mohli poprvé ochutnat v posledním čísle časopisu, vydal básnickou sbírku S žízní neustaň. Jedná se o výběr jeho poezie z posledních let, obsahující lyrické verše s duchovním přesahem, etickou hodnotou i živočišnou erotikou. V cyklu Vincent, který poetickou formou líčí Van Goghův život, nachází autor cestu k naplnění a smyslu bytí skrz život umělecký a tvůrčí.
Sbírka byla minulý týden slavnostně pokřtěna v prostorách litického kostela a jejím kmotrem se stal básník Josef Hrubý, nositel ceny Magnesia Litera. Kniha je dotvořena výraznými, barevnými ilustracemi malířky Martiny Iblové, se kterou Jakub Fišer již v minulosti spolupracoval.

Strážce majáku

Jiří Žáček žije s chotí Evou polovinu roku střídavě na své chalupě či v pražském bytě. Básníka jsme navštívili se Zdeňkem Smíškem, který o jeho letním sídle píše reportáž do středeční přílohy Práva - Dům a bydlení. Jirka o sobě mluví jako o strážci majáku a asi se tak bude jmenovat i jeho knížka.
Přijeli jsme na oběd, Eva uvařila guláš nejvyšší chuťové úrovně. Snědl jsem tři porce. Ouvej!
Lu

Proč nejsem komunistou II

Proč nejsem komunistou? Neumím to formulovat tak pěkně jako ve stejnojmenném článku Karel Čapek v roce 1925. Možná je to ale i proto, že se od té doby ledacos změnilo - co se zdálo jednoznačné, je nyní mlhavé, co bylo nadějí, je dnes zklamáním. Vždyť to balábile mámení znáte - myslím, že i Čapek, tedy kdyby žil teď, by z toho měl zamotanou hlavu... Ale sny o spravedlivejším světě, než je teď, se mi opravdu dál zdají, tak jako se asi zdály K. Č. A i mně občas poklepávají v podstatě velmi sympatičtí soudruzi po ramenou a říkají: „Vždyť my chceme to samé co ty, vždyť ty jsi náš!“ Vysvětluji - asi jako Čapek tehdy - že jejich opravdu nejsem. Ale ani „těch druhých“. Nicméně je pravda, že si občas čtu jejich - komunistické - volební programy a nalézám v nich skoro samé dobré věci. I já věřím na rovnost mezi lidmi a nejsem si jist, že se jí dá dosáhnout ve světě, kde mají někteří osobní příjmy jako rozpočet České republiky a jiní spí pod mostem. I já si myslím, že existují věci, se kterými by se zásadně nemělo kšeftovat - třeba zdraví kteréhokoli občana. A i já soudím, že prosperita se nedá odvozovat od bohatství úspěšných, ale spíše od toho, jak se má ten nejchudší. A také požaduji jak společenskou odpovědnost, tak i individuální svobodu. Už už bych snad soudruhům i řekl, ok, jdu do toho s vámi, dám vám hlas. Bude to furt lepší než ten marasmus, co tady teď je. Ale pak třeba potkám svého bývalého šéfa, nyní důchodce, komunistu, který se na sklonku husákovské éry pokoušel o kvadraturu kruhu v podobě perestrojkové glasnosti – a dozvím se od něj, že soudruzi z KSČM se od něj odtahují s tím, že pomohl zničit posvátné dílo socialismu. Seznámím se na křtu knížky s vysokým představitelem této vyvolené strany - a sleduji jak mu u skleničky září oči, když vypráví o velikosti Stalina. Jiný funkcionář zavzpomíná na veselé historky, když v base hlídal disidenty, A v Halo novinách nalézám rozšafné články autorů, kteří v osmdesátých letech v Rudém právu vůbec ne rozšafně, ale spíš sekernicky tepali ty, kteří měli odvahu říci: něco je u nás špatně. To mi fakt nějak nesedí. Tihle novinářští kolegové mimochodem nikdy nevynikali ničím, než stranickou disciplínou. Vždycky byli pro mne spíš trapnými diletanty, kteří díky dogmatismu znechutili myšlenku socialismu skoro celé mé generaci. „Chci být opravdu s těmito pány a dámami na stejné lodi?“ říkam si. A odpovídám si: „Určitě ne!“ Najednou mi z toho ale není dobře. Nicméně vždycky jsem věřil nato, že embaláž myšlenek není důležitá, že důležitý je jen obsah. I proto jsem nikdy neohrnoval nos nad někým kvůli jeho stranické příslušnosti. Osobnost pro mě nikdy nebyla menší tím, že patřila k nějakému problematickému hnutí. A tady u KSČM je přece program v podstatě v pořádku - je to vlastně jen sociální demokracie v jiném hávu, dokonce bez jejích korupčních skandálů! Proč mi teda vadí pár problematických tváří? Copak nemají i oni právo na to uplatnit se v politice? Určitě mají, zločinci to zas nejsou, i když jim to mnozí přisuzují. Většinou měli totiž jen klapky na očích. Nebo byl jejich strach ze změn a ztráty pozic silnější, než touha udělat dobrou věc. Ale kdo jsi bez viny, a žil tady, hoď kamenem, že. Takže opravdu, proč mi vadí, že se zrovna oni usadili v partaji, která je nezavrhla? Chvíli jsem nad tím přemýšlel. A pak jsem přišel na to, že mi ani nevadí retrostín, který vrhají. Vadí mi prostě to, že jejich angažmá v této straně napovídá, že KSČM má rub a líc. Líc plně svědčí o tom, že komunisté jsou demokratická parlamentní strana vcelku s úctyhodným programem. Ale jaký je rub? Na rubu tuším třeba onoho stranického tajemníka se slabostí pro Josefa Džugašviliho. Nebo soudruha, který revolučně říká, že když dochází k epochálním změnám, na nějakých pár tisícovkách mrtvých přece nezáleží. Samozřejmě, možná, že komunistům hodně křivdím. Tuším, ne vím, že většina takových není. Nicméně u strany, kterou volím, bych chtěl znát rub i líc. KSČM proto určitě nebude moje volba. Moji komunističtí přátelé mi to doufám prominou.
(mk)

Básnění škodí cash flow( ale pomáhá radosti)

Josef Pepson Snětivý, zavedený prozaik a hudebník, vydal v devětatřiceti svou první básnickou sbírku. O takových knížkách, vydaných ve věku dospělém, se obvykle hovoří jako o „zralé prvotině“. Přiznejme si však, že Pepsonův útlý svazeček je spíš „nezralý“. Ovšem velmi sympaticky.
Tím vůbec nechci říci, že by rozevlátý Pepson, jinak působící i jako překladatel viktoriánské literatury, učitel a samostatný nakladatel, odevzdal nějaký polotovar - či že by šlo o neumětelský výplod grafomana. Naopak. Už formu autor, který má za sebou i pěkné písňové texty, zvládá na dnešní, pro poezii tak nepříznivou dobu, skoro bravurně. Občas se sice marnivě blýskne svou literární erudici (kdo dnes ví, co je anapest?), jinde mu to zaskřípá až příliš „zaumným“ slovníkem (přídeští, ablace vztahu), ve velké většině však opravdu potěší kultivovaným jazykem, hezkými metaforami, zdařilými slovními hříčkami.
Pokud jsem tedy jako charakteristiku jeho knížky z Deště pod opak zvolil slovo nezralost, měl na mysli její pozitivní stránku - nezralost jako příslib, nezralost jako klukovské srdce, které má Pepson jako osobní logo. Je prostě i se svou dosavadní zkušeností milý rošťák - díky tomu hravě překonal i osidla, do nichž padají v této době mnozí jiní, kteří se jako on pokoušejí o poezii milostnou.
Pepsonova lyrika tudíž není exhibicionistická, ale přesto je smyslná, je plná původních vyznání, nicméně nešustí papírem. Ledacos, co by mohlo zaznít falešně patosem, pak spolehlivě sráží Pepsonův smysl pro jemný sebekritický humor.
(Viz nápis na obálce Básnění škodí vašemu cash flow. Dodejme k tomu, že básnění možná - či spíš určitě - cash flow neprospívá, Pepsonova knížka však napovídá, že zcela jistě napomáhá radosti - autorově i čtenářově.)
Básník, který stvořil sbírku Z deště pod opak, je prostě tak trochu jako postava doktora Šafránka z Kleinova cyklu filmových komedií. Nepochybuji totiž, že i u Pepsonových veršů se krasavicím podlamují kolena, zároveň však působí i na poučeného čtenáře poezie uvěřitelně svou hravou citovostí a neokázalostí.
Někteří kritici ovšem možná namítnou, že adjektivum nezralá se Pepsonově prvotině dá přisoudit i díky jisté nedokončenosti. Faktem je, že na několika málo místech se do jeho sbírky protlačily i verše odevzdané asi trochu uspěchaně (např. Šel básník s játry na trh). S tím se dá souhlasit. I tak však básník touto svou knihou prokázal, že není žádným „mlynářem Polohrubínem z jížních Čech“, jak se na stránkách sbírky ironicky nazval, ale původní a nadějnou básnickou osobností, na jejíž další verše se můžeme jen těšit.
(ds)

Ladislav Hovorka zve na výstavu

Vážení přátelé,
dovoluji si Vás pozvat na vernisáž své další UNFOCUSED výstavy - dne 12.6.2012 od 18.00 hod. do galerie Vyšehrad (nad Libušinou lázní). Spolu se mnou vystavuje keramička Magdalena Monhartová) – viz přiložená pozvánka.
Přijďte! Výstava je pak otevřena denně od 9.30 do 18 hod. až do 8. července.

Ladislav Hovorka

Mýtus o tekuté pizze

Dnes umřel Ray Bradbury. Kdo by nečetl román 451 stupňů Fahreheita či Marťanskou kroniku?! Kdo by nemiloval „kaleidoskop Bradburyho snů“ v jeho povídkách a básních?! I když byl vnímán jako scifi autor, sám toto škatulkování nebral. Namítal, že jen jedna jeho kniha (451 stupňů Fahrenheita) je čistá scifi. Zato byl vždy fascinován mýty a sám je moc rád vytvářel. Osobně zbožňuji snad nejvíc jeho fantaskní realismus ve vzpomínkách na dětství. A tak, i když odešel v jednadevadesáti, pro mě a pro spoustu dalších čtenářů to bude vždy malý chlapec. Ostatně, kdo jiný než kluk by mohl přijít na tak bizardní kulinární vynález, tekutou pizzu?!
Když se o něj Bradbury podělil se světem, bylo mu „jen“ devadesát! K tekuté pizze je potřeba jedna plechovka rajské polévky Campbell's Tomato Soup,
půl kila sušenek ( slané crackery bez příchuti), sůl, litr mléka a půl litru smetany. Polévku vlejeme do hrnce, přidáme mléko, zahřejeme. Až se začne vařit, přidáme čtvrtinu crackerů a část smetany. Pak postupně vložíme zbylé ingredience, mírně mícháme. Až bude polévka hotová, bude v ní stát vařečka a na povrchu se vytvoří vrstva sušenkové hmoty! Dobrou chuť nám - a dobrou noc Vám, milý Rayi.

Dušan Spáčil

Oslavil jsem 7. výročí prvního babyboxu. Penziovaný policista mi nabízí svoje služby. Králice má co vysvětlovat svému choti.

Primář GynCentra Petr Pícha slavil dvacet let své kliniky v Hloubětínském zámečku a pozval mě, abych připomněl, že zrovinka před sedmi roky jsem tu otevřel první babybox. Psal se 1. červen 2005. Za sedm let se v teplém břiše babyboxu v GynCentru ohřálo 17 děťátek, všech padesát pomohlo vstoupit do nového života 75 dětem. Babybox pozdravil předseda Senátu a přítel babyboxů Milan Štěch, jeho místopředseda a taky přítel babyboxů Zdeněk Škromach, napříč politickým vláčkem přijeli osobnosti a poslanci Helena Langšádlová, Lenka Kohoutová, Ivanka Řápková, Patricie Kotalíková, profesoři Jaroslav Živný a Zdeněk Hájek, nejlíbeznější vládní zmocněnkyně Monika Šimůnková, členové Kolegie babyboxů soudci Jan Sváček, Jana Červinková, Hanička Nová, Libor Vávra, Helena Svobodová, Markétka Slámová a desítky dalš¨ích přátel. Zdeněk Juřica MONTEL Náměšť nad Oslavou a jeho počítačoví rádci - Slávci Dittrichové předvedli 51. babybox, který otevřeme 30. července v nemocnici v Krnově.

Tímto emailem se mi přihlásil nový ošetřocvatel koní:
Dobrý den , měl bych zájem u Vás procovat jsem vyučený v zemědělství rostliná a živočiřná výroba. Mám kladný vztah k zvířatům jsem pracovitý, ochotný,spolehlivý . Bydlím v Děčíně nyní jsem ukončil prac. poměr jako policista , kde jsem procoval 13 let. Fizický a zdravotně jsem v pořádku . Byl bych moc rád kdyby jste měli zájem .
předem děkuji přeji hezký den.

Štefan Horváth věk 54 let posilám foto . a životopis.

Manželskému páru králíků na Hájku se narodily čtyři děti. Králice se snaží svého chotě přesvědčit, že jsou jeho, ačkoli mají všechny uši v pozoru, zatímco Jeníček je nosí dolů.
Lu

GynCentrum v Hloubětíně a babyboxy společně slaví! 75. holčička v brněnském babyboxu

V nemocnici Milosrdných bratří v Brně 29. května ve 14:25 pomohli do nového života už 75 děťátku - holčičce staré asi 30 minut. Pojmenovali jsme ji Miloslava. Milosti Sláva! Primář GynCentra Petr Pícha pořádá ve čtvrtek 31. května v 16 hodin v Hloubětínském zámečku v Praze 9, Hloubětínská 3 neformální setkání připomínající dvacet let od založení kliniky a sedmé výročí zřízení prvního babyboxu. Otvírali jsme jej díky Petrově osobní statečnosti 1. června 2005 - na Mezinárodní den dětí. Kdyby nebylo GynCentra, nebyl by ani babybox.
Proč zdůrazňuji Petrovu statečnost? Proti babyboxu byla Ministerstva zdravotnictví, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo vnitra, negativně se k němu postavila většina oficiálních institucí. Měl jsem za sebou tehdy více jak rok marných pokusů zřídit babybox na tradičním místě - v Zemské porodnici v Apolinářské, přestože přednosta kliniky VFN Praha profesor Jaroslav Živný myšlenku podporoval. Za babyboxem stáli pražští soudci v čele s Janem Sváčkem, Liborem Vávrou, Janou Červinkovou, Hankou Novou a řada jejich kolegů a osobností, členů Kolegia babyboxu.
V GynCentru není porodnice ani dětské oddělení, klinika se věnuje především gynekologii, plastické gynekologii a plastické chirurgii, přesto její lékaři a sestry spolehlivě za sedm let vyzvedli z prvního babyboxu sedmnáct děťátek, poskytli jim první péči a předali je pediatrům - paradoxně obvykle právě z Všeobecné fakultní nemocnice, jež mi zřízení babyboxu neumožnila. Děkuju jim jménem dětí, jimž pomohli na cestu do nového života. Předem děkuju Petru Píchovi, jenž mi slíbil provést plastickou operaci zmenšení břicha. Proběhne ovšem až poté, co babybox v GynCentru pomůže dvacátému děťátku.
Setkání v Hloubětínském zámečku podpoří svojí hrou na housle virtuos a člen Kolegia babyboxů Jaroslav Svěcený. Pozvání přijal předseda Senátu Milan Štěch, jenž se mnou otvíral babybox ve svém volebním obvodu v Pelhřimově. Přijdou poslanci a senátoři podporující babybox - Helena Lanšádlová, Lenka Kohoutová, dětská primářka z Kadaně, kde jsme zřídili čtvrtý babybox, Patricie Kotalíková, profesor Aleš Roztočil, poslanec a zřizovatel babyboxu v Jihlavě, Jana Černochová, poslankyně a starostka Prahy 2, kde je babybox na radnici, Tomáš Chalupa, poslanec, ministr a bývalý starosta Prahy 6, kde byl jeho zásluhou babybox také otevřen na radnici. Přijde místopředseda Senátu Zdeněk Škromach, který asistoval při otevření babyboxu v Hodoníně, senátoři Miloš Janeček a Jaromír Štětina, pozval jsem osobně i poslankyni Miladu Emmerovou, původně odpůrkyni babyboxů, nyní jeho protagonistku. Váhala, ale věřím, že přijde. Přijedou protagonisté babyboxu z Brna - mecenáš Petr Bečička, majitel společnosti 100MEGA Distribution, rozhodnutý financovat výměnu brněnsk¨ého babyboxu za nový, a Daniel Rychnovský, za jehož ředitelování jsme otevřeli druhý český babybox v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně, který pomohl rovným deseti děťátkům.
Z Náměšti nad Oslavou přijede ředitel projektu nové generace babyboxů a jeho výrobce Zdeněk Juřica, majitel firmy MONTEL, a jeho počítačoví rádci - Slávci - Dittrich senior i junior. Předvedou současný babybox - antikorovou bedýnku s dvoukřídlými plně automatizovanými dvířky, s klimatizací a s dokonalým signalizačním systémem. Dvířka jsou kontrolována fotobuňkami, jež zabrání případné kolizi s rukama dárce či ručičkou nebo nožičkou novorozence. Zdeněk Juřica současně vylepšuje původní babyboxy, aby byly ještě bezpečnější. Předvedeme inovaci prvního hloubětínského pradědečka babyboxů. Zdeněk s trpělivostí naplňuje všechny moje představy a já nechápu, jak jsem bez něj mohl 65 let žít.
Babydědek Lu

Můj fotograf Jindřich Štreit!

Naprosto originální výstavu Jindřicha Štreita pod názvem Chlévská lyrika shlédnete v Národním zemědělském muzeu v Praze 7, Kostelní ulice 44. Expozice je k vidění do konce roku 2013. Jindra ze Sovince zcela jistě na svém hradě Sovinec 2. června v 16 hodin zahajuje výstavu Vladimíra Preclíka, jež potrvá do 30. září.
Jindra zcela jistě otvírá 7. června svoji výstavu Lidé Vítkovska v Galerii Malovaný dům v Třebíči. Shlédnout ji můžete do 22. července.
Jindra Štreit zahajuje 11. června v 18 hodin v Muzeu Českého krasu v Berouně svoji výstavu Chlévská lyrika. Měl jsem tu čest, že v knížce stejného názvu byl publikován i můj text.
Lu