literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Lunapark Evropa

Vždycky se mi líbila představa „multikulti“ společnosti. Onoho Edenu, který by se měl podobat třeba vídeňskému Prátru. Tak jako se v tomto lunaparku mísí kouř z opekaných bratwurstů s vůněmi kebabu,tak jako tam narazíte jak na sachr tak i na turecký med,tak jako vám tam v uších chvíli duní techno, chvíli šraml a chvíli etno rytmy,tak by se v rámci té naší EU měly tolerantně prolínat kultury, navzájem se ovlivňovat a občas se přátelsky poplácat po zádech. Že jako tohle se nám dohromady povedlo. Proč to sakra nejde?
Takový zábavní park totiž může dobře fungovat jen za dvou předpokladů. Když všichni účastníci dodržují domluvená pravidla a když konkurenční lunaparky nejsou jinými zákony zvýhodněny. Lunapark multikulti EU má směrnic mraky, však na ně všichni nadáváme. V souvislosti s multikultipolitikou však není problém ani tak v nich. Potíž je spíš v tom, že někteří ze stánkařů, zejména ti s kebabem a tureckým medem je považují ápriori za diskriminační a tak se raději řídí jen těmi přivezenými, svými. A když jim to někdo vyčítá, poukazují na to že arabské lunaparky se takhle prostě vedou . A tečka. Mají svou pravdu. Náš evropský Prater, Matějská či Tivoli musí však fungovat podle našich pravidel už proto, naše lunaparky chtějí mít nejrůznějších stánků hromadu, zatímco v zemích půlměsíce se prostě všude preferuje spíš ten kebab a turecké sladkosti...
OK, U raději opustím tuto metaforu, protože začíná být zavádějící. Někdo by mi mohl právem vytknout, že neznám realie. Vždyť přece Mohammedovi vyznavači v obchodě žádné velké předsudky nemají. Co jde prodat, prodávají. Pravdou však také je, že v hájemství myšlenek a tradic tolerantní vůbec nejsou. V tomto rezortu je jejich nabídka krámem, který se podobá vyjedenému socialistickému řeznictví, v němž zákazníci ani nemuseli říkat, co si přejí. Všichni dostali stejný bůček. Budiž, je to jejich volba. My ale přece chceme být v myšlenkové oblasti barvitým bazarem z tisíce a jedné noci! Proto nám nezbývá než nesmlouvavě trvat na našich pravidlech a naší tradici. Není to omezování „multikulti“ politiky - naopak jediný způsob jak ji udržet.
(mk)

Náboženství uměleckých snobů

Máte rádi avantgardní umění? Já ano, ale čím dál víc se zamýšlím nad tím kdy je to opravdu kumšt a kdy jen vtipný nápad. A kdy ani to ne. Nebo kdy jde skutečně o dech beroucí dílo a kdy třeba jen o promyšlenou, ale neživotnou filozofickou koncepci, která s uměním nemá nic společného.
Zajímavou zkušeností pro mě byla teď Chalupeckého knihu Na hranicích umění. .I po přečtení Chalupeckého pozoruhodné (a poctivé) publikace musím říci, že cosi jako přínos moderny a postmoderny„jest, opravdu jest!“ Teď ale ještě víc pochybuji, zda jím je všechno ,co se za něj vydává. A to dokonce i u autorů, kteří jsou dnes považování za klasiky.
U Chalupeckého publikace jsem se zamýšlel zejména nad Knížákovými, Mlynarčíkovými a Štemberovými a Mlčochovými díly,které tu jsou popsány. Pro tyto autory bylo příznačné, že v nějakém období života opustili klasickou tvorbu a zabývali se hlavně nejrůznějšími „akcemi v prostoru“- ať už jim říkali performance, demonstrace či manifestace.
Co se pod touto kategorií tvorby skrývalo (Chalupecký píše hlavně o šedesátých a sedmdesátých letech) a skrývá (této disciplíně se věnuje hodně umělců i dnes) ? Někdy docela náročné inscenace pro větší veřejnost, často ovšem pouhá gesta.
Problém je, že tyto akce jsou často tak triviální, že mohou zaujmout jen v kontextu s uměle vyrobeným rituálem kolem těchto aktivit. Příklady toho, o čem chci mluvit si vezmu z Chalupeckého knihy. „Uzavřel jsem se do igelitového pytle. Zůstal jsem v něm až do okamžiku,kdy jsem ztratil kontrolu nad svým jednáním a pomocí nože vylezl“popsal jednu svou performanci Jan Mčoch. Slavná akce našeho pana ředitele NG Milana Knížáka zase spočívala v jednání podle tohoto návodu:“Zdravte všechny dívky,které potkáte. Odpoví li úsměvem,získáte bod.“
Právě tyto performance uvádím jen pro představu, milovníci výtvarna jistě umí jmenovat stovky podobných „děl“ z nedávné minulosti i ze současnosti. Také je třeba říci, že podobné opusy vznikaly a vznikají všude na světě. Česko není žádnou výjímkou.
Proč se tedy pouštím do této kritiky ? Nejsem teoretik,recenzent ani umělec, stále více si ale uvědomuji, že veřejnost má právo o tomto pseudokumštu prohlásit „Král jen nahý.“ A to i přesto, že existuje tendence dávat tyto banality téměř na roveň obrazům Michelangela či Picassa..
Rozhodně si přitom nemyslím,že by podobné směry neměly právo na existenci, jistě by však neměly být považovány za univerzálně platný výkvět umění. Odhodíte li předsudky vyvolané jednostranně zaměřenými teoretiky nemůžete si nevšimnout, že v těchto dílech naprosto chybí, to co bylo v umění vždy stejně důležité jako samotný nápad či myšlenka. Tedy například znalost poctivého řemesla a cit. Či schopnost vzbuzovat u vnímatele krásné pocity či naopak třeba důvodnou ošklivost. „Akční umění“ jsou vesměs jen lopotně podané myšlenkové koncepty,jejichž autoři jen měli schopnost své nápady prodat na veřejnost formou, kterou jiní teoretici dokázali proměnit ve svého druhu náboženství. Náboženství uměleckých snobů. Spíše sociologicky je jistě zajímavé jak je víra ve vyšší smysl tohoto pseudoumění trvanlivá a kolik lidí se kolem tohoto fenoménu dokáže živit. Nepochybuji však, že právě tyto tendence přispívají k tomu, že umění často vnímají obyčejní lidé jako činnost neužitečnou a zbytečnou a právě proto dávají přednost kýči a jiným estetickým hrůznostem.
Matěj Kouba

Koncert Julie Svěcené (16) v kostele sv. Vavřince 21. dubna v 19.30

Julie je vítězkou Mezinárodní soutěže Concertino Praga. Kostel sv. Vavřince je na Malé Straně v Hellichově ulici 18. Koncert si nenechám ujít!

Obama si pouštěl CD s Karlem

Obama projevil přání dozvědět se něco o českých babyboxech. Udělal jsem si tedy dnes ráno chvilku času a povídal si s ním o odkládání dětí. Daroval jsem mu plánky na babyboxy a CD s Karlem Sýsem recitujícím svoje básničky anglicky. Obama si jej hned zasunul do přehrávače a já si ho přitom vyfotil. Karle, byl z tebe nadšený. Gratuluju!

Nanečisto na věčnost

Hřbitovy jsou obvykle místem tiché kontemplace. Ten v pražských Ďáblicích je ovšem i místem dokonalého marketingu! Nevěříte? .Zkracoval jsem si cestu přes toto místo posledního odpočinku a zaujala mě dvojice zbrusu nových hrobů. Že by nešťastní milenci, které po smrtelné bouračce soucitní příbuzní umístili bok po boku? Zaostřil jsem zrak na nápisy a nestačil jsem se divit. Ta jména jsou nějaká podivná! Teprve po chvilce mi došlo, že milenci tonebudou. „Vzorové hroby s květinovou výzdobou“ stálo na náhrobcích zlatým písmem! Přemýšlel jsem, zda marketingová vstřícnost zdejšího hřbitova umožňuje zákazníkům si v hrobě i cvičně poležet. Jak odpoví konkurence?
Matěj Kouba

Sochař Milan Vácha a grafik Jiří Altmann...

...vystavují tradičně spolu. Tentokrát uspořádala výstavu Městská galerie Beroun, Duslova vila, třída Politických vězňů 203. Při vernisáži bylo veselo, zcela jistě nejveselejší byly zpěvánky v podání souboru Jelení loje studentek prof. Jany Altmannové z DAMU www.myspace.com/jeleniloje.
Milan Vácha se vypořádá s kamenem i dřevem a tím je mu grafik Jiří Altmann blízký, protože je asi posledním mistrem dřevořezu.
Výstava potrvá do 23. dubna.

Obrana české sprache

Tuhle jsem šel po jednom z nových báječných veleobchodů. Víc než zboží mě v něm ale zaujal pozoruhodný nápis. Bylo mi jasné, že nebyl určen pro mě, ale pro prodavače a skladníky, přesto přitáhl přitáhl můj zrak stejně neomylně jako třeba nohy sexbomby.: „Zboží na tomto stripu/gittru zadat do Lagerplatzu číslo 199. Úplně na mě dýchla doba národního obrození. Ano, právě po setkání s takovým „češtinem“ si nejspíše osobnosti jako Josef Jungmann či Josef Dobrovský slibovaly navzájem oddanost vlasteneckým myšlenkám. Právě takovéto nápisy spojovaly Mladočechy se Staročechy a básníkům dávaly sílu bojovat proti nenáviděné germánské porobě. Díky milé OBI za toto retro, ořezávám si husí brk a vrhám se psaní zásadního díla: Abwehr české sprache..
Matěj Kouba

České filmové anticeny 2009

Špatných filmů u nás stále vzniká podstatně více než těch, jejichž kvalita si zaslouží pozornost. Takže je po roce opět z čeho vybírat.

Podle nominací na České lvy to vypadalo, že u nás loni vzniklo jen šest snímků, ale realita je naštěstí mnohem pestřejší. Filmaři totiž vyprodukovali dostatek materiálu, jehož životnost je natolik pomíjivá, že po několika týdnech od premiéry může upadnout v zapomnění. A to by v mnoha případech byla škoda. O filmové anticeny se totiž tentokrát vedl ostrý boj a balastu vzniklo tolik, že již samotné umístění v první trojici lze považovat za velký úspěch.

Výsadní postavení na udílení filmových anticen ztrácejí komedie, které nevkus často využívají jako svou nejsilnější zbraň v boji o diváky. Ne, že by se letos v tomto směru nic neurodilo (Líbáš jako Bůh, Ulovit miliardáře), ale česká kinematografie dokazuje, že filmový paskvil může mít i podobu historického krimi snímku (Jménem krále), thrilleru (Oko ve zdi, T.M.A.) nebo obžaloby totalitního režimu se sci-fi přesahem (Klíček).





Nejošklivější filmový plakát

1. Ulovit miliardáře

Komedii Tomáše Vorla doprovází graficky natolik nevydařená záležitost, že vlastně není zřejmé, zda toto neumětelství nebylo záměrné. Stejným handicapem totiž trpí celý film.

2. Veni, vidi, vici

Komedie z golfového prostředí svým plakátem jasně definuje, že lze očekávat humor nejpokleslejšího formátu v podání zavrženíhodných herců.

3. Kawasakiho růže

Pokud chtěl Jan Hřebejk divákům naznačit, že jeho film je nečitelný, vyšlo mu to přímo skvěle.



Propadák roku

1. Oko ve zdi

Taky jste o thrilleru s hvězdným mezinárodním obsazením neslyšeli? Těch pár diváků, kteří na něj v prosinci dorazili do kina, už si raději taky nevzpomíná.

2. Hodinu nevíš…

O případ heparinového vraha zavadil v médiích snad každý. Nic ovšem diváky nepřimělo k tomu, aby jeho příběh zhlédli na plátně.

3. T.M.A.

Velkolepý návrat Juraje Herze skončil fiaskem. Čeští diváci se očividně raději děsí u komedií.



Nejhloupější filmová scéna

1. Líbáš jako Bůh

Eva Holubová se v oděvu, který je přinejmenším nevhodný, převaluje na posteli, čímž se dožaduje přízně svého manžela.

2. Oko ve zdi

Stařík vhodí do koupelny, kde trýzní nevěrný pár, lístek s nápisem Přežije jen jeden. Vězněná žena na něj zareaguje slovy „A kdo to bude?“ (Správná odpověď kvůli nepřehlednému závěru filmu bohužel neexistuje.)

3. Zemský ráj to napohled

Hlavní hrdinka je tak trochu do větru, což ji ovšem neopravňuje k tomu, aby se snažila cizí muže ohromit hromadným striptýzem se svými dcerami. (O tom, co se dělo dál, Pavlásková raději mlčí).



Nejhloupější filmová hláška

1. Oko ve zdi

„Kdybys byla pořádná manželka, ta postel by nebyla tak studená,“ řekne sexuálně nevybouřený stařík své ženě. Odpovědi se nedočká, snad proto ji posléze nechtěně zabije.

2. Jánošík. Pravdivá historie

„Já jsem Juro Jánošík, Jak se jmenuješ?“ Jánošík nejspíš respektuje jazykové bariéry, proto k seznamování přistupuje od nejzákladnějších frází.

3. Klíček

„Na motorce tě nemůžu držet za ruce.“ Hlavní hrdina filmu Klíček naštěstí respektuje předpisy silničního provozu, což musí jeho milá respektovat.



Nejhloupější filmová postava

1. Patrik Grossmann (Tomáš Matonoha) – Ulovit miliardáře

Miliardář Grossmann sice ví, jak přijít k majetku a moci, ale značný problém mu způsobuje vyslovit název časopisu Forbes, což je o to překvapivější, že se na jeho stránkách údajně objevuje.

2. Stařík (Jürgen Prochnow) – Oko ve zdi

Postava, která měla nejspíš nahánět strach, si v dramatických situacích počíná tak neobratně, že do thrilleru přináší nechtěný humor.

3. Oldřich z Chlumu (Karel Roden) – Jménem krále

Chápu, že obor kriminalistiky nebyl ve středověku na příliš vysoké úrovní. Detektiv ve službách krále Přemysla Otakara II. ovšem není schopný prokouknout ani tu nejprůhlednější zápletku.



Nejméně přesvědčivý ženský herecký výkon

1.Ester Janečková jako policejní mluvčí v Ulovit miliardáře

Jsou osobnosti, jejichž soudnost je v nedohlednu. Esterka už dokázala diváky přesvědčit o tom, že je děsivou moderátorkou, zpěvačkou i herečkou.

2. Jitka Kocurová jako PR manažerka ve Veni, vidi, vici

Výkon Jitky Kocurové ještě sráží fakt, že se v erotické scéně nechala zastoupit dublérkou. Škoda, jednalo se totiž o jediný záběr, kde mohla vypadat přirozeně.

3. Eva Holubová jako Bohunka v Líbáš jako Bůh

Léta, kdy byla Eva Holubová opravdu vtipná, jsou nenávratně pryč. Líbáš jako Bůh je jen dalším důkazem o jejím přerodu z herečky v karikaturu sebe samé.



Nejméně přesvědčivý mužský herecký výkon

1. Filip Tomsa jako Honza ve Veni, vidi, vici

Tomsa v roli nadějného golfisty využívá dvě polohy, které jsou definovány výhradně změnou účesu. Jeho Honza je natolik naivní, že mu diváci musí přát, aby se ve světě celebrit pořádně spálil.

2. Radomil Uhlíř jako novinář Jiří Skopový v Ulovit miliardáře

Netuším, proč má Vorel potřebu do svých filmů neustále obsazovat člověka, který nejenže neumí hrát, ale navíc mu není rozumět.

3. Tomáš Šulaj jako Jakub v Klíčku

Šulaj má sice doma Thálii, ale před kamerou o svém talentu očividně nepřesvědčil.



Nejhorší filmový pár

1. Milan Štaindler a David Vávra – Ulovit miliardáře

Dvojice homosexuálů naplňuje všechna možná i nemožná klišé a jejich výstupy opravdu nejsou vtipné, čímž jen naplňují beznaděj Vorlova filmu.

2. Jiří Krampol a Jana Švandová – 2Bobule

Pokračování komedie Bobule nastavily eskapády hereckých vysloužilců, kteří mají i ve svém pokročilém věku potřebu se odhalovat.

3. Filip Tomsa a Jitka Kocurová – Veni, vidi, vici

Když se sejdou dva neschopní herci v naivně napsaných rolích, nemůže z toho vzejít nic dobrého.



Nejnevkusnější užití product placementu

1. Veni, vidi, vici

Příběhu, který je jen přehlídkou produktů spřátelených firem, vévodí natáčení reklamy pro Exim Tours.

2. 2Bobule

Co víc si může Baťa přát než billboard v plném záběru?

3. Líbáš jako Bůh

V Líbáš jako Bůh se v jednom kuse telefonuje a Ježíšek na Vánoce naděluje výhradně dárečky s logy partnerů filmu.



Štěk roku

1. Karel Gott v roli sebe sama ve Veni, Vidi, vici

2. Petr Novotný v roli sebe sama ve Veni, vidi, vici

3. Roman Skamene v roli sebe sama Veni, vidi, vici

Tvůrci filmu Veni, vini, vici se patrně domnívají, že s „umělci“ lze zacházet stejně originálním způsobem jako se sponzory. Karel Gott by si měl pro příště opravdu rozmyslet, jakému projektu propůjčí své jméno, tvář i zlatý hlas.



Nejodfláknutější scénář

1. Líbáš jako Bůh (Marie Poledňáková)

Paní Poledňáková po Jak se krotí krokodýly prohlásila, že už žádný film nenatočí. Bohužel neumí dodržet slovo a ještě k tomu ani napsat scénář, do něhož toho nacpala více, než jedna upocená česká komedie může ustát.

2. Ulovit miliardáře (Martin Nezval, Tomáš Vorel)

Martin Nezval tvrdil, že jeho kniha je nezfilmovatelná, ale Tomáš Vorel ne a ne to pochopit. Výsledek mluví za vše.

3. Oko ve zdi (Miloš J. Kohout, Iva Hercíková a další)

Iva Hercíková se musí otáčet v hrobě. A to nejen proto, že film vychází z její povídky, ale především z toho důvodu, že tvůrci měli dokonce drzost svůj brak věnovat její památce. Ostatně stejně byl poctěn i Alfred Hitchcock, který o adaptaci údajně kdysi projevil zájem.



Nejméně zvládnutá režie

1. Ulovit miliardáře (Tomáš Vorel)

Skutečnost, že se štáb při natáčení baví, ještě nutně neznamená, že stejné pocity budou prožívat i diváci. Vorel při režii komedie Ulovit miliardáře tolik tlačil na pilu, až si pod sebou podřezal větev.

2. Veni, vidi, vici (Jiří Chlumský a Pavel Göbl)

Víc hlav víc ví… ale v případě režírování filmu to očividně neplatí.

3. Líbáš jako Bůh (Marie Poledňáková)

Poledňáková si je očividně vědoma nenáročnosti českého publika a jeho hlad po tuposti dokáže dokonale ukojit. Snad spoléhá na to, že si diváci přes záchvaty smíchu nevšimnou, že vyprávění občas postrádá logiku a scény návaznost.



Absolutní filmový odpad

1. Ulovit miliardáře

Pokud chcete v jednom filmu vyprávět o korupci, rasismu, xenofobii a prohnilém světě médií prostřednictvím přihlouplých postav, nikdy to nemůže dopadnout dobře.

2. Líbáš jako Bůh

Marie Poledňáková zkrátka natočila další zoufalý film a na mém názoru nic nezmění ani necelý milion spokojených diváků, díky nimž ji pokouší hříšná myšlenka na pokračování.

3. Oko ve zdi

Thriller Oko ve zdi měl původně velké mezinárodní ambice. Nakonec naštěstí dokázal ostudu udělat jen doma.



Zvláštní cena za mimořádný přínos české kinematografii

Jasným letošním laureátem je Kateřina Brožová, která se nenechala zlákat vidinou kariéry v politice a raději zůstala věrná oblasti kultury. Je zřejmé, že tak musela své životní náklady velmi uskromnit, za což si cenu určitě zaslouží. Snad ji brzy uvidíme v nějaké hezké roli, kde všechny přesvědčí o tom, že na plátně udělá méně škody než v parlamentu.



Zvláštní uznání za propagaci české kultury v zahraničí

Česká kultura loni očividně neznala hranic. Italský režisér Roberto Faenza ve svém filmu Případ nevěrné Kláry dokonale zprznil knižní předlohu od Michala Viewegha a legenda o kněžně Libuši dostala zvrácenou podobu v podání amerického štábu pod vedením Constantina Wernera.

Adam Chromý (vyšlo i na blogu idnes)

Kýčovitá ekopohádka o roztomilých Šmoulech

Konečně jsem se byla podívat – poctivě ve 3D verzi – na Avatar. Předem jsem četla několik recenzí, ale film mě stejně překvapil. Nikdo mě totiž předem nevaroval, jak je to přeplněno podbízivými klišé a únavnými akčními šarvátkami, přestřelkami a honičkami.

Vůbec mi nevadí ekologické poselství Avataru, naopak se raduju, že z tohohle filmu ho pochopí i ten nejzabedněnější divák. Taky mě těší, že se tu řeší to máslo, které mají Američani už několik desetiletí na hlavě: totiž jejich necitlivé zasahování do jiných kultur. Někteří diváci to možná potřebují podat tezovitě a polopatě. Tak jen houšť!

Co mě ale na Avataru strašně iritovalo, byla ta koňská dávka nejpříšernějších hollywoodských klišé, kýčovitě podaných rostlinných i živočišných bytostí na planetě Pandora, zvulgarizovaného New Age duchovna a především akčních bitevních a honičkových scén, předpokládajících zřejmě pubertálního nebo duševně zakrnělého diváka uvyklého vysedávat dlouhé hodiny u počítačových fantasy her. Ano, uznávám, tenhle film představuje katalog nejnovějších a technicky nejvyspělejších triků. Ale očekávala jsem spíše něco podobného Vetřelcům nebo Terminátorům, kdežto tohle je daleko dětinštější a prvoplánovější. V Avataru je nějak všeho moc: padouši jsou úplně padoušští, klaďasové připomínají postavy z pohádek (zejména ti modří Šmoulové, kteří nemají ani ten nejmenší kaz na kráse, a pak sám ústřední hrdina, který se na Pandoře v terénu chová jako úplný idiot, ale tamní Matka Země si ho stejně vybere za svého vyvolence – zřejmě proto, že se jedná o hloupého Honzu s dobrým srdcem), příroda hýří neónovými efekty a roztomilými dráčky, přičemž v designu všech těchto organismů se projevuje krotkost a napodobování pozemských vzorů, jelikož něco divočejšího a „mimozemštějšího“ by už asi na diváka bylo moc, samozřejmě zde musí být princezna, jejíž ruku se hloupý Honza snaží získat, a všechno korunují New Age rituály, připomínající něco mezi tuzemskými sebepoznávacími víkendy a nejkýčovitější fantasy o nádherných divoších dosáhnuvších dokonalé harmonie těla a ducha. Sami obyvatelé Pandory jsou výtvorem podivuhodně podbízivým vůči současnému vkusu nebo spíše nevkusu – tvoří je kombinace Šmoulů, opiček, kočiček (jak roztomile hýbou oušky, švihají ocásky a kulí obrovské kočičí oči!) a modelek (jsou vytáhlí a štíhlí přesně podle současného trendového ideálu – chraň pámbu, aby připomínali třeba amazonské Indiány, podsadité, krátkonohé a s nevyznačeným pasem).

Nejvíc jsem ale trpěla tím, že většinu tříhodinového filmu tvoří ony zmiňované akční scény, které jsou pro mě hrozně úmorné a nudné. Kéž by se tam alespoň místo nich řešily nějaké vztahové záležitosti, onen konflikt dvou kultur, kéž bychom měli šanci proniknout hlouběji do oné odlišné mimozemské kultury, kéž by se v ní projevily alespoň nějaké drobné odlišnosti od zvyků a způsobů života, jaké známe ze Země! Ale to se nestane a například milostné scény, kde se divošská modrá princezna najednou začne chovat úplně jako běžná hrdinka harlekýnky, jsou vysloveně komické.

Celou dobu jsem čekala, že pandorská Matka Země ztrestá vetřelce tím, že na ně jednoduše žuchnou ta skaliska, která se tam celou dobu vznášejí ve vzduchu. Ale ne, to Matku Zemi nenapadlo a místo toho si zmasakrovala své roztomilé ještěry, pterodaktyly, ještěro-hrochy a co tam všechno ještě létalo, lezlo a skákalo mezi těmi neonovými medúzkami.
Ach jo!
Eva Hauserová

Gratulace aneb proč DV vychází vždy 19. března?

Ten den před nemnoha či mnoha lety se narodily moje dcery Dora a pak i Markéta, pravda, o rok po sobě. Nemohu zapomenout, že 19. března se narodila i jedna z mých nemnoha manželek. Pro pozorné čtenáře své knížky Satyr a nymfičky uvádím, že to byla ta, jež mě opustila již za pár dní po svatbě.
Významné životní jubileum (dost vážné) oslaví i majitel internetové aukční síně www.artbohemia.cz Vilém Stránský, jenž Divokému vínu zapůjčuje obrázky svých malířů a grafiků. Tak si to nějak ti moji milí domluvili, aby to bylo všechno pohromadě. Gratuluju tedy všem najednou a na jejich počest vydávám 46. číslo Divokého vína.
Ludvík Hess

Hollywoodský Fellini

Zastesklo se mi po umění Frederica Felliniho a tak jsem se vydal na muzikál Nine. Je to totiž film,který provází pověst muzikálového životopisu nesmrtelného Frederica. (Byť ten se v tomto filmu jmenuje Contini) Navíc tam hrají mnozí, kdo v současném filmu něco znamenají, třeba Daniel Day-Lewis, Penelope Cruz, Nicole Kidman, Marion Cotillard či Judy Dench.Ba dokonce se tu po čase dočkala větší role nesmrtelná Sophie Loren. Ani režisér není úplně špatný - Rob Marshall natočil třeba Chicago,opravdu povedený hudební biják.
Nine je však snímkem, v němž se nepovedlo nic. Hudba Andrea Guerry je zoufale nezajímavá, pochybuji, že si zapamatujete byť jedinou melodii. Daniel Day-Lewis byl kdysi sice báječny Poslední Mohykán a určitě se líbí ženám,v roli italského režiséra je však nudný. Jeho partnerky jsou božsky krásné, to je však asi jediné co se o nich dá v tomto filmu říci.
Zápletka je o tvůrčí krizi slavného režiséra, ve skutečnosti však prozrazuje jen to, že v absolutním autorském útlumu byl zřejmě i scénarista.
Nejhorší na Nine je však skutečnost, že jeho tvůrci italské filmy padesátých a šedesátých let nejspíše nikdy neviděli. Možná si je jen přečetli v pár komiksech.
Nine si totiž vzal z přebohaté pokladnice zvané italský neorelistický film jen pár bedekrových poznatků. Kde zůstala ta Felliniho Itálie? U filmu Nine máte pocit,že jí režisér vykázal ze scény, aby nerušila jeho báječnou americkou podívanou.
(mk)

31. děťátko v 31. babyboxu!

Básníky a básnířky by mohla potěšit následující informace. Děťátko bylo odloženo do babyboxu v Písku. Já říkám - v Sýsově Písku.
Ludvík Hess

Muhammad jako beránek

V době, kdy jméno Muhammad vyvolává, pod tristním dojmem z islámského terrorismu, v Evropanech a Američanech hlavně mrazení v zádech, je dobré si o tomto „Proroku Božím“ něco přečíst. Třeba v knize Karen Armstrongové – Muhammad (vydalo nakl. Daranus) . Armstrongová zasvěceně vysvětluje zrod i podstatu koránu a provází čtenáře Muhammadovým životem. Užitečné je například zjistit ,že Muhammad dokázal vítězit i přístupem, jenž v mnohém připomínal smířlivost Gándhího, a nikoli řádění Čingischána.A že islám vlastně znamená odevzdání a mír. Něco mi ale říká, že členové Al Kajdy vycházejí z trochu jiného výkladu.

Návrh koňalice

Chápu i Tvé rozhorčení velký náčelníku. Můžeme bojovat společně za společné cyklo-koňostezky (Stejně nám tu tu od dob studené války za Česko-Slovensko zůstalo pár pomlček) Jen trvám na tom, aby na nich byly pravidelně rozmístěny koše k odkládání kobylinců.
MK

Tradice?

A v koších se skybaly (kobylinci) si budou promrzlí cyklisté ohřívat prokřehlé ruce, jak bývalo starým zvykem vozků?
Matěji, proboha, jsme v literárním časopise! Vzpamatujme se!
Lu

Žádná koňostezka

Chápu Tvé rozhořčení, milý Matěji. Ale co my - jezdci na koních? Jak se s tím máme vyrovnat? A co koně?!
Ludvík Hess

Cyklostezky od Potěmkina

Zase už jsem si někde přečetl, kolik v Praze přibylo cyklostezek. A dokonce jsem je i viděl – červené cyklopruhy vypadají u ulic tak elegantně! Jako aktivní cyklista mám ale pocit, že je to z velké části jen imitace.
Ano, v Praze je pár opravdu bezvadných cestiček pro cyklodopravu. Hlavní město se dá třeba podél řeky docela pohodlně projet ze severu na jih (uskakovat před auty musíte vlastně jen mezi Rudolfínem a Mánesem- ale tam za to skutečně vydatně ), dobře se dá jezdit třeba po Letné. Tyto spojky už ale existují řadu let.

Většina opravdu nově vzniklých cyklocest je ale podle mě skoro na houby, Proč? Protože jde o červené pásy, které kolaře vesměs jen nalákají a vzápětí vrhnou do nejtvrdší konkurence s auty. Navíc nechápu ani to proč některé cyklopruhy vlastně jen dublují jiné cyklostezky – například u čtyřproudovky směrem od Karlína na Palmovku. Přitom jinde jakákoli cyklostezka akutně chybí. Všechno to na mě zkrátka působí jako Potěmkinova vesnice. Jde prostě o to, aby kdosi mohl tvrdit – my že se nestaráme o cyklisty? Koukněte co kilometrů nových cyklocest vzniklo! Ale kolaři budou dál jezdit mezi autobusy a náklaďáky a končit pod jejich koly.
Matěj Kouba

Zavěšená kniha

Výtvarník Jan Gabler a básník Dušan Spáčil (jejichž tvorbu dobře znají i čtenáři Divokého vína) představují v pražské galerii Carpe Diem ukázky vzájemné umělecké spolupráce.
Jan Gabler, osobitý malíř a uznávaný knížní grafik, si pro prezentaci svých kreseb a Spáčilových básní vymyslel originální koncept. Na panelech ve výstavním suterénu, který najdete v Jičínské ulici na pražské Flóře, předložil návštěvníkům zvláštní expoziční verzi Spáčilovy básnické sbírky. Výstava má vernisáž 1. března v 18 hodin, "zavěšená kniha" Jana Gablera a Dušana Spáčila pak bude v Carpe Diem k vidění až do začátku dubna.

Milá Pavlo Vašíčková!

Milá Pavlo Vašíčková,
být na vašem místě a to i přesto, že jakési slovutné nakladatelství se odhodlalo potisknout papír a rozšířit vaše verše, uctivě a pěkně bych panu Hessovi poděkoval za to, že jim poskytl místo i ve velmi čtené a vážené literární revui s dlouhou tradicí, jakou je Divoké víno.
Přemohl jsem lenost a vrátil jsem se zpět k číslu, na něž si stěžujete, a ujišťuji vás, že vaše verše, které jsem tam četl, a o něž se tak srdnatě bojíte, vám těžko mohou ublížit. Ač jsem se snažil, po jejich přečtení jsem si nebyl schopen vzpomenout ani na jeden z nich. Přeji Vám úspěch, slávu i mnoho knih, leč, bude někdo vědět, co je v nich?
Stanislav Vávra
stanislav@stanislav-vavra
24.2.2010

Zádušní mše za Psychiky

Milí přátelé, ČRo3-Vltava vysílá tuto neděli (28.2.) ve 20 hodin literární pásmo zádušní mše za Psychiky. Dává nám tak příležitost vzpomenout na básníky, kteří i v dobách, kdy se krása, láska a poezie musely ukrývat kdesi v postranních uličkách a v přítmí tichých zákoutí, se jich nechtěli vzdát a v jakési pochmurné bublině psali svoji trochu smutnou poezii. Ze čtyř básníků libeňské periferie již tři zemřeli. Sborníku, který vyšel loni v květnu díky Nakladatelství Concordia, se již nedočkali, a tak by si snad zasloužili, abychom na ně v tichý nedělní večer aspoň zavzpomínali. Několik básní budou recitovat Vladimír Javorský a Martin Hofmann.

Stanislav Vávra