literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Plivanec do grálu

Chtěl bych říct něco k tomu dobrému muži Ondráčkovi. Soudruzi vždycky rádi pracovali s nenápadnými náznaky.

Když jsem - jako mladý redaktorský elév v časopise Svět v obrazech - někdy v roce 1984 zpracovával četku do stránky Aktuality, kam se dávaly třeba připomínky narozenin nejmocnějších členů předsednictva ÚV KSČ, soudružka šéfredaktorka Věra Hellová (žena oficiálního velebásníka Ivana Skály, který byl členem ÚV) vždycky nesmírně bedlivě, s měřítkem v ruce, kontrolovala jak dlouhá ta zpráva je. Aby všichni tajemníci měli články stejně dlouhé. Pokud byl někdo na vzestupu, dostal o pět řádků víc. A vice versa. Nebo - když umřel v SSSR generální tajemník, sledovalo se, kdo bude předseda výboru pro přípravu pohřbu, protože se vědělo, že to je příští šéf. Atd. Prostě ve společnosti posedlé kontrolováním se práce s jemnými indiciemi stala uměním a nepochybuji, že současní bolševici toto umění stále ovládají. Proto se mi nezdá, že by nominace Ondráčka, u níž i naprostý politický ignorant musel tušit , že vzbudí nevoli, byla jen tak. Ten, tehdy kluk, určitě není hrozný zločinec. Ale demonstrace v Palacháči a na Národní jsou svatý grál Sametovky, byť (vzhledem k tomu, že z nich nebyly vážné oběti) - z pohledu 29 let poté - hodně upocený. Komunistický pokus dostat někdejšího pendrekáře z roku 1989 do čela GIBS tedy musí být cílený experiment. Ale co je jeho účelem? Možná skutečně zjistit, zda už by komunisté mohli do vlády. Velká demonstrace je nejspíš přesvědčíla, že ne, alespoň Zdeněk Ondráček sám odstoupil. A tak se KSČM nejspíš opět v klidu vrátí do své poklidné opoziční existence. Času mají dost, víra je nesmrtelná.
(ds)

Akademický malíř Daniel Pitín je nominován na Českého lva!

Jeden z autorů Divokého vína Daniel Pitín získal nominaci za scénografii filmu Křižáček, který natočil režisér Václav Kardnka inspirovaný romantickou básní Jaroslava Vrchlického. Blahopřeji, Danieli!

L.H.

Petra Hřivnáčová zve na svoji výstavu!

164. děťátko v babyboxu je holčička Bára na radnici Prahy 2!

Děťátko se mi objevilo na obrazovce v neděli ráno v 9:55 celé zabalené ve žlutém ručníku, ani hlavička vidět nebyla. Teprve Andrea Horáková, moje oblíbená spolupracovnice z radnice, mi telefonicky oznámila, že uzlíček ve žlutém ručníku je holčička právě narozená, pupečník jí ošetřil teprve doktor ze záchranky. Dostala jméno Bára po Barboře Pletkové, vedoucí hospodářské zprávy radnice, která stačila přijet k babyboxu současně se záchrankou.
Bára je šestým děťátkem v babyboxu starostky Jany Černochové zřízeném s pořadovým číslem 33 v březnu 2010 a nedávno vyměněném zásluhou starostky za babybox nové generace. Skóre holčičky versus kluci zvýšila ve prospěch holek na 93:71, na radnici Prahy 2 vedou taky holky 4:2.
Ať žije Bára! Ať žije starostka Jana!
Babydědek Lu

Dušan Spáčil oslavil moje narozeniny básní!

Babybox

Mám hranatýho tátu
je z nerezu a drátů
a když mu máma
dala mě do náruče
byl odtažitě chladný
a taky trochu bručel

Za pár let jsem pak potkal
na kraji jiné obce
bratříčky kteří měli
též hranatého otce
stál na pochmurném místě
u vchodu eldenky
leč pochoval je a zahřál
a sestra jim dala plenky

Máme hranatý táty
kov plasty a spletité dráty
a často ten kdo se o tom doví
tuhletu zprávu špatně nese
však mluvím za nás malinký
Hranáč je nad mnohé tatínky!
Stačí se zeptat strejdy Hesse

Přeje mi Rosťa Opršal!

Zas utekl rok jak
oko na punčošce.
Na druhý bok
převalilo se štěstí.
Objeví se: jeď dál
na návěsti, tak
Šemíku, skok a
znovu šlápnem na pedál!


Posílám malý vinš k narozeninám, milý Lu...
Přeju zdraví, zdraví a taky zdraví. A kdyby ho nebylo dost, tak ještě trochu zdraví. A samozřejmě nutných pár drobtů z rohu paní Fortuny, aby ten život šmakoval.

Z Hradce vinšuje a pozdravuje
Ro

Přeje mi profesor Milan Nakonečný!

Vzácný příteli a milý Ludvíčku,

každý z nás má v sobě duševní plácek, kde dospívá ještě potom,
co dospěl. To byla Tvoje Libeň a Tvůj Karlín, když jsi mi ta místa
ukazoval, byl tam s námi Hrabal, Boudník, Bondy ... a spousta
roztomilých děvčat, Ty velký básníku života, milovníku dívek a
koní, táto skoro dvou set dětí a mnoha dalších, které se Ti ještě
narodí. Jsem rád, že jsme se po tolika letech zase potkali, protože
jsem v sobě zase začal potkávat svou vlastní minulost a sebe sama
a v Tobě jsem potkal mnohé z toho, co mi v životě chybělo.
Buď tu ještě dlouho, hodně dlouho, Ty svatý hříšníku v království
pozemském. Tvůj
Milan

Přání od Olina Damborského!

Milý Lu, srdečně tě zdravím a přeji ti k zítřejším narozeninám vše nejlepší, hlavně zdraví, pohodu, spokojenost a aby jsi ještě vydal spoustu čísel časopisu Divoké víno a dal do provozu spoustu babyboxů. Posílám ti básničku k tvým narozeninám, snad tě potěší... srdečně Olin Damborský.

Básnička k narozeninám(Ludvíku Hessovi)

Hoří modře les poezie,
co zapálil Ludvík Hess,
pro jednu třísku
časopisu z nostalgie.

Hoří hezky bukovina,
je to jeho vina,
že nepijeme jen colu
a nebaštíme hambáče.

Čteme o světabolu
a přitom nám není do pláče,
z koně se pěkně dívá dolů
místo obleku lacláče.

Místo bílého koksu
ujíždí na babyboxu,
co zachrání robátka,
je prostě krásně svůj...

(...bez falše a pozlátka)

Jiří Altmann zve na výstavu!

Jaroslav Kučera zve na svoji výstavu!

Petr Cincibuch má první vnučku! Jmenuje se Stela!

Stela se narodila Petrově dceři Kláře, praktické lékařce. Porodila ji 22. ledna v den narozenin svého manžela. Ať žije Stela! Ať žije Klára! Lu

Vladimír Stibor hledá básníky...

Jakub Fišer zve na svá autorská čtení!

Autorská čtení Jakuba Fišera:
1.2. 2018 17.30 Duše v peří, Praha U půjčovny 8 jako host
8.2. 2018 18.00 Artyčok kavárna, Hradec Králové, výstava Kiseljov
13.2. 2018 19.30 kostel sv. Vavřince, Helichova ul., Malá Strana Praha čtení z Já Amadeus jako host Václava Daňka
17.2. 2018 14.00 obecní úřad Těšovice - Srbice, Chodsko, čtení nejen z Já Amadeus a nejen klavír
24.2. 2018 Mrákov, Chodsko Podveský mlýn, jen pro zvané
2.3. 2018 18.00 křest knihy Hlasy Plzeň, Zastávka, Přeštická 4, výstava Kiseljov
15.3. 2018 18.00 večer poezie na Zastávce v Plzni, čtení se srbským a královehradeckým kolegou z PEN klubu, Jakub Fišer, Saša Stojanovic a Jan M. Heller, výstava Kiseljov

Jindra Štreit zve na nový film!

Úvaha o beďaru aneb proč už nejsem korektní

Asi se shodnu s přáteli i odpůrci, že opravdu žijeme v hyperkorektní době. Sluší se v ní projevovat třeba respekt sebebizardnějším menšinám – namátkou od transsexuálů po vyznavače vůdů.
Sluší se po křesťansku nastavovat tvář případné ráně. Sluší se být optimistou.
Někomu se to líbí, někomu ne. Patřím k těm, co to spíš děsí. A přitom - to mi snad potvrdí většina lidí okolo mne – sám jsem se snažil většinu života korektní být. Proč mi to tedy vadí?
Osobně mám dva zásadní důvody. Tím první je velmi častá falešnost této proklamované korektnosti - zcela v duchu trefného sloganu, který jsme si šeptali za totáče: „Všichni jsou si rovni – ale někteří si jsou rovnější.“(Souhlasím, tak to za komunistů opravdu bylo - a idealisty zleva k nímž jsem patřil, to na tomto systému štvalo snad nejvíc.)
Nepopírám, že žijeme v značně bohatší společnosti a větším komfortu než za Husáka a spol . A také v nesrovnatelně větší svobodě vyjadřování – a jsem za to velmi vděčen. Bohužel i dnes existují skryté limity. Se smutným překvapením třeba už málem třicet let zjišťuji, že zmíněná „ rovnice o (ne)rovnosti“ stále platí. I teď především záleží na tom z jakých pozic kritizuješ. Jen vybízení k „férové diskusi, která ale nesmí překračovat rámec socialistické demokracie“ vystřídaly například výzvy „ k diskusi bez nenávisti a xenofobie.“ Zůstává i nálepkování, jen s opačnými znamínky. Zůstává i komický „historický optimismus“, i když se už nikdo neodvolává na Marxe. A kvete nový newspeak, díky kterému se znovu a znovu naivně přesvědčujeme, v jak báječné době žijeme - a neuvědomujeme si, že jsme se jen přesunuli do soft verze totality. Totality neřízené státem, ale zakotvené v nedotknutelnosti bohatství a v síle peněz.
Druhým důvodem, proč se straním současné politické korektnosti je fakt, že mi přibývající roky na mém hřbetě napovídají: dlouhodobě se nedá žít v iluzi! Není možno příliš dlouho tvrdit jedno, a myslet si jiné. Potvrdil to pád „reálného socialismu“ . Možná je to dáno právě zkušeností z režimu, kde se mluvilo o svobodě a přitom právě svobody byl nedostatek, o míru a přitom společnost byla militarizovaná, a kde se chválil socialistický blahobyt - a přitom všichni museli vystačit s málem. Snad proto máme (a nejen my, ale hlavně třeba Němci, kteří prošli nejen zkušeností socialismu, ale i nacismu) tendenci znovu sklouzávat do autocenzury a zakazovat si pochybnosti. Důvody takového chování mohou být pragmatické (jako tomu asi většinou bylo za socialistické totality) i idealistické, jak je tomu možná často dnes. Problém je ale v tom, že v obou případech je takové lhaní do kapsy stejně rizikové. Výsledkem je vědomé prosazování radostné vize na úkor neradostné pravdy. Jenže takto ukrývaná skutečnost obvykle stejně vytryskne na povrch – asi jako když praskne kosmetikou umně zakrývaný „beďar“ na tváři roztomilé dívky.
(mk)

Jiří Altmann zve!

Vzdor!

Tuhle cedulku jsem vyfotografoval na dveřích do restaurace v jedné severočeské obci. Zákaz kouření jsem uvítal, leč vzdorující hostinský mi udělal radost. A vařil taky dobře.
Vzápětí mi Méla Machálek napsal: Teplický Kubera by na něj mohl být hrdý. A v jeho hospodě by nemusel kouřit na zápraží. L. H.

Novoroční klučík v babyboxu Orlickoústecké nemocnice!

První letošní děťátko vstoupilo do světa babyboxem, který jsme zřídili před deseti lety. Chlapeček se jistě narodil na Nový rok, ale do babyboxu Orlickoústecké nemocnice vstoupil až ve 2:36 2. ledna. Váží jen 2200 gramů a do života vešel zabalený v modrém župánku s kapucí zděděném zřejmě po starším dítěti. Stará se o něj dětská lékařka Katka Hrouzová, která mi o děťátku vlídně vyprávěla. Spolu se sestřičkami klučíka pojmenovaly Petr Nový.
Babybox jsme zřídili v roce 2008 a jeho hlavním dárcem se stala Nadace Komerční banky, a. s. - JISTOTA. Před rokem jsme jej vyměnili za babybox nové generace znovu za korunky od Nadace JISTOTA. Přispěli i místní dárci. Děkuju Sylvě Floríkové, předsedkyni Nadace JISTOTA, milé dámě, jež babyboxy pro Komerční banku objevila už před dvanácti roky.
Petr Nový je čtvrtým orlickoústeckým děťátkem a 163. celkově. Skóre kluci versus holky upravil na 71:92. Ať žije Petr Nový! Ať žije Sylva Floríková, jejíž Nadace nám pomohla zřídit dvacet babyboxů a devět z nich vyměnit za nové! Děkuju!
Babydědek Lu

Pátrám po Aranovi

Bylo to v polovině osmdesátek. Šansoniérce Věře Wajsarové na jednom koncertě vypadl text - zpívala zrovna nádhernou píseň Dobrou noc, liško. "Když lovci začnou pouštět psy, lapenou lišku potrápí..." Hudba hrála dál, ale zpěvačka se zasekla. Tu z publika povstal obtloustlý pán a doplnil: "...a do bedýnky potupné, pouštějí za ní postupně, hafany řvoucí."
Věra v tu chvíli naskočila, a když písničku triumfálně dokončila, ukázala na vousáče: "Toť autor textu Pavel Aran!"
Ten se v ale tu chvíli už klidil a jen mávl rukou. Jak jsem zjistil posléze, světla ramp neměl moc rád.
Ve skutečnosti se jmenoval Pavel Zvěřina, a v následujících měsících a letech se stal mým dobrým kamarádem. (Aranem byl kvůli cenzuře - psát pod svým jménem neměl povoleno.) Chodili jsme za ním s dalšími přáteli do zaprášeného archivu ČVTS, kde pracoval jako knihovník.
Tenhle sklep, kam jinak skoro nikdo nepřišel, se pak měnil v poeticko, filozoficko, alkoholické doupě - Pavel byl neuvěřitelně štědrý a milý hostitel a nikdy neopomněl vytáhnout zpoza nějakých technických příruček lahvičku myslivce či jiného moku.
V letech po listopadu Pavel pochopitelně pookřál - a pár let byl docela úspěšným a čtenáři vyhledávaným redaktorem (myslím, že Lidovek, ale možná to byla Mladá fronta). Novinařina ho ale zas tak nebrala, odváděla ho od básniček, literárních studií a muziky.
Když proto Zvěřinovi (měl bráchu, který byl tuším nějakým technickým kádrem), restituovali barák na Letné, Pavel se z médií rychle vytratil. A... A nic!? Proto to připomínám - protože by mě zajímalo, kam zmizel! Už před pár lety jsem totiž zjistil, že o něm nikdo nic neví! A co je nejvíce znepokojující, chybí i jakékoli elektronické stopy tohoto pozoruhodného autora, moudrého myslitele a hlavně milého kamaráda! Po tomto psavém a talentovaném literátovi jako by nezbyla než ta jedna (na začátku zmíněná) písnička na dávné desce V. W. Země Delfinie. Nevíte o něm někdo náhodou něco? Žije, nežije?! A pokud už tento svět opustil (moc by mě to mrzelo, ale měl už svá léta) kde a jak ten Pavel vlastně skončil? Poraďte.
Dušan Spáčil

(úryvek z písničky možno vyslechnout na připojeném linku)

http://www.deezer.com/cs/album/3236821

Škoda, že Michal Olšiak zatím nevytvořil jezdeckou sochu!

Sochu koně s dvoukolákem jsem spatřil z auta na silnici mezi Žďárem a Hamrem. Teprv pak jsem na internetu vyhledal jejího tvůrce - Michal Olšiak je čtyřicetiletý rodák ze Žďáru a podobnými monumenty ozdobil okolí města. Tvoří prý z mořského písku a cementu, tedy z betonu, sochy jsou natřené. Jako "znalce" jezdeckých soch mě samozřejmě mrzí, že Olšiakova koně nemohu zařadit mezi české jezdecké sochy, jež s oblibou hodnotím. Na druhou stranu, uznejte sami, moji milí, že vás s plastikou seznámit musím. Obrázky přijměte jako novoroční pozdrav.
L. H.