literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Dnes - ve čtvrtek 22. listopadu v 18 hodin v klubovně Městské knihovny! Možná přijde i kouzelník...

Sejdeme se - možná naposledy - díky řediteli Městské knihovny Tomáši Řehákovi, který nás po pěti desítkách let pustil do stejné místnosti, kde jsme si recitovávali básničky v polovině šedesátých let. Jeho líbezná kolegyňka Irenka Šormová nám pomohla zorganizovat špektákl a mecenáš umění a babyboxů Milan Stehlík, majitel společnosti Nobiles, objednal pohoštění. Zvláště milým hostem je Jana Červinková, předsedkyně soudu v Praze 1 na Ovocném trhu, tedy sousedka, jež přijde dohlédnout, aby třeba mladé básnířky nebyly zneuctěny. Třeba Markéta Hejná před padesáti lety. Po představení našeho divadla poezie byla odvezena Honzou Rosákem a mnou do bytu, z něhož si pamatuje jen proužkované povlečení. (Asi můj tehdejší byt v domě číslo 23 ve Všehrdově ulici!) Ta líbezná dívenka, již doprovázíval Jiří Stivín pískaje na flétnu až domů, si dokonce vzpomíná, že jsme my dva spolu běhali po hrázi přehrady na Slapech…
Na kytaru hraje a zpívá tradičně Michael Janík doprovázený mladičkým svým objevem Simonou Klímovou a hrou na harfu okouzlí posluchače Ivana Pokorná, první harfistka Opery Národního divadla. Písně k loutně Petra Ebena zazpívá Petra Kohoutová.
A samozřejmě básníci, Honza Rosák a já budeme RECITOVAT!
Lu

Třináctá komnata Martiny Růžičkové. Jak moje Klára Martině odloudila manžela!

To byl jeden z nejdramatičtějších životních okamžiků, jež dostihová trenérka a jezdkyně v bijáku popisovala. Zúčastnil jsem se jeho vysílání náhodně v pohodlí svého domu a ač jsem nebyl jmenován, vím, že za všechno můžu právě já.
Předtím ještě ovšem Martina odloudila šarmantního, leč zcela chudého Jürgena Dallmayera, německého staříka v mém věku, bohaté německé podnikatelce Nicole Ahrend, jejíž dostihové koně trénovala. Marně se tomu snažil veterinář Zdeněk Krupil, zapsaný též na výplatní listině velkorysé Němky, zabránit. Nicole Ahrend odjela z českých zemí zchudlá a bez Jürgena.
Martina obludila i moji Kláru a využívala služeb pracovité a ke všemu ochotné dívčiny v dostihové stáji i ve své domácnosti. Obě dívčiny důvěrně znám, a tak si dokážu představit, co s Jürgenem vyváděly.
Vzpomenu na jednu kuriózní historku z Klářina působení ve stáji Martiny Růžičkové. Trenérka investovala do nákupu kamiónu levného lahvového piva z nedalekého pivovaru, leč dostat pivo do distribuce se nezdařilo. Když začaly lahve kvasit a bublat, aby obchodnice s pivem zachránila aspoň zálohované lahve, poručila Kláře otvírákem celý kamión lahví otevřít a jejich páchnoucí obsah vylít do koňského hnojiště.
A tak se ani nedivím, že Jürgen s Klárou prchli z Martininy dostihové stáje a nalezli přístřeší v domě Klářiných rodičů.
Martině pomohl sňatek s Rudolfem Jelínkem, sedmdesáti sedmiletým hercem, jenž byl jejím obdivovatelem od dětství. Jistě osmdesátikilová trenérka se chystá v příštím roce oslavit svoji padesátku jezdeckou účastí ve své šesté nedokončené Velké pardubické.
Ano, za všechno můžu já. Kdybych si Kláry více hleděl, neodešla by k Martině a neodloudila jí manžela Jürgena. A Klára mohla dodnes žít se mnou na Hájku. Hrozná vize, proboha!
Lu

Přijďte ve čtvrtek 22. listopadu na text-appeal Divokého vína! Uvidíte ročka Pavla Hudce Ahasvera

Ve čtvrtek 22. listopadu v 18 hodin představím v Městské knihovně na Mariánském náměstí angažované veřejnosti ročka Pavla Hudce Ahasvera, spolu s Pavlem Jasanským nejvýznamnějšího fotografa historického tištěného Divokého vína. Roček je v závodní kondici a čeká jej skvělá kariéra. Před jedničku si píše sedmičku.
Pavel je autorem nádherných aktů, jež samozřejmě visí v mém domě na Hájku, a především světoznámé fotografie Babičky s kopretinami. Ať žije roček Pavel!
Lu

Trhák pro důchodce

V deníku Metro jsem objevil roztomilý článek. Možná to dokonce ani nebyl "píár". Patrně z Měsíce spadlý redaktor tam jásal, že ve Střelničné ulici v Kobylisích vznikla báječná instituce. Nový Domov důchodců! Nájem včetně služeb za nejmenší jednopokojový byt tam stojí pouhých 15 tisíc!
Někdy před týdnem jsem o důchodcích mluvil s jedním starším kolegou. Vyřizoval si sám penzi a přitom zjistil, jak mi řekl, "že je skoro jedno, jestli někdo vydělával dvacet nebo padesát tisíc měsíčně!" Rozdíl důchodů mezi jeho bohatšími a chudšími seniorskými kamarády je totiž pouhých osm táců! Nejchudší mají penzi deset a nejbohatší osmnáct tisíc! Stojí tedy za to uštvat se kvůli penězům v práci? "Určitě ne," usoudil správně můj známý.
Zda má někdo deset nebo osmnáct tisíc, podle mě ovšem zas tak úplně jedno není. To teď ale klidně pominu. Víc mě zajímá: kdo budou nájemníci v tomto "domě pro seniory"? Já totiž takové důchodce, co mohou dát patnáct tisíc jen za nájem, v Česku nepotkávám! (Maminku Babišovou či Kellnerovou bohužel neznám.)
Dovolím si k celé záležitosti ještě dodat malou radu pro provozovatele tohoto DD. Kdyby v oné firmě chtěli opravdu ušetřit, měli by vyhodit toho, kdo dal její inzerát do Metra. Pro tento deník totiž sice opravdu chodí nejvíce důchodci - ale jen proto, že to jsou "seriózní noviny", které jsou zadarmo. Hůř cílenou reklamu si tedy neumím představit.
(mk)

Mirek Huptych vystavuje!

Výstava koláží a fotomontáží Milovníci knížek /Miroslav Huptych a jeho brněnští přátelé/
Galerie Biskupský dvůr, Moravské zemské muzeum v Brně, Zelný trh 6
Výstava je otevřena od 23. 10. 2012 až do 17. 3. 2013
Katalog výstavy je ke stažení na www.huptych.cz/vystavy/brno-2012

Doktor Vlasák se svojí Soničkou opět operovali koně!

Slovo úvodem: text-appeal básníků Divokého vína k desátému výročí internetové podoby a k 48. výročí od založení se koná 22. listopadu v 18 hodin v Městské knihovně na Mariánském náměstí. Víno poteče proudem, rohy hojnosti plné laskomin se vysypou!
Klisně Bonnie´s Froňce narostl na levé straně krku sarkoid, který nabýval na velikosti doslova před očima. Abych Rendovi Vlasákovi udělal radost, požádal jsem jej o jeho extrakci. Renda nadšeně souhlasil — bude zase mít kamarádům o čem vyprávět.
Na mně bylo, abych klisnu uspal, pak už jsem jenom fotografoval, protože asistovala Rendova Sonička, moje nejmilejší. Vůbec se nebála! Renda je zkušený chirurg, už uřízl mé rodině i mně kde co.
Věřím, že fotografie chirurgického výkonu na koni si vyvěsí na nástěnku ve své klinice Centrum preventivní medicíny & Prevence 2000 v pražské Londýnské ulici 59 www.prevence2000.cz.Jděte za ním, moji milí, pomůže vám od bolestí, chirurgicky odstraní křečové žíly nebo poradí, jak rychle zhubnout. Děkuju, Soničko a Rendo, za sebe i za klisnu Bonnie´s Froňku.
Lu

Hezké narozeniny, Mladíčku Jiříčku! Sláva!

Sms tohoto znění jsem poslal dnes ráno nejznámějšímu českému Básníkovi Jiřímu Žáčkovi. Chtěl jsem být prvním gratulantem, ale asi jsem se stal jen prvním odesilatelem gratulace, protože sms se podle hlášení v mém mobilu stále ještě zpracovává. Básníci na rozdíl od chovatelů koní vyspávají déle.
Kroky Jirky Žáčka a moje se jakoby stíhají a křižují od Básníkova narození. Klučík se narodil 6. listopadu 1945 v Chomutově a já jsem v tom krásném městě zřídil o šest desítek let později babybox. Nedávno se v něm našel malý Míša. Chlapec Jirka vyrůstal v ještě krásnějším městě Kadani, kde jsem otevřel v celkovém pořadí čtvrtý babybox v roce 2007. Do kadaňské bedýnky se podařilo odchytit už dvě děťátka. Navíc jak známo jsem ve městě na Ohři prožil jeden romantický večer s anglickou princeznou. Jirka prožil část dětství ve Strakonicích, kde mám bedýnku na děti taky, zatím s jedním děťátkem. Pak studoval ve Volyni a pozorní čtenáři mých knížek si vzpomenou, že právě do toho města moje maminka na počátku padesátých let provedla non lege artis první adopci nechtěného děťátka, jíž jsem se jako malý kluk zúčastnil. Jirka se stal v Praze inženýrem (snad vodních staveb?) a nastoupil v Benešově. V tomto památném městě mám nejen babybox s dvěma dětmi, ale vydával jsem tam v letech 1974 a 1975 pohrobka Divokého vína pod názvem Almanach mladých autorů. Současně jsem uspořádal celostátní setkání mladých literátů ve Vlašimi, kde Jirka zrovna žil. Zúčastnil se velkolepého text-appealu ve Vlašimi osobně, leč už jako uznávaný básník.
Své první básničky otiskl Jiří Žáček v roce 1965 v Divokém víně a vydal jsem mu v roce 1970 i jeho první knížku Ráno modřejší večera.
V letech 1992 až 1994 jsme se pravidelně setkávali v redakci největšího a nejslavnějšího českého ženského časopisu Vlasta. Jirka tam pracoval za peníze, já jsem ve Vlastičce hojně publikoval články a fotografie ze penízky od svých PR a reklamních klientů. Pro jednoho z nich, prvního razvážeče pizzy po Praze, Jirka psal reklamní slogany.
Jiří publikuje v Divokém víně i po 48 letech a kdybyste mu chtěli, moji milí, popřát k narozeninám, rád vám to zprostředkuju v Divoké vinici. Nebo můžete osobně Jirkovi potřást rukou při setkání mladičkých autorů a panen Divokého vína ve čtvrtek 22. listopadu v 18 hodin v Městské knihovně na Mariánském náměstí v Praze 1. Připijete si s ním vínem, které poteče proudem, a zajíte je jitrnicemi nebo tlačenkou, která se při text-appealu posype jako valící se básně.
Hezké narozeniny, milý Básníku!
Lu

Gratulace Jirkovi Žáčkovi od Káji Sýse

Proboha, už zase narozeniny? To už je další rok pryč? Ach jo, kde je ta naše generace? Ale abych neposílal samé otazníky: Jiřímu Žáčkovi k narozeninám vše nejlepší!
Karel Sýs

Péťa Cincibuch Jiříkovi Žáčkovi

Milý Jiří,
nikdy nezapomenu Tvé věnování do své první knihy, kterou jsi mi věnoval: Petrovi, v němž buší srdce cincibuší. Ať i to Tvé buší nejen o Tvých dnešních narozeninách, ale ještě dlouhé roky.... PC

Jirkovi Žáčkovi přeje Jarda Holoubek

Život je krásná křížovka, v tajence svérázný osud,
jsem rád, že jsi byl pořád s námi a jsi tu dosud.
Všechno nejlepší k 67. narozeninám, Jirko Žáčku, v úterý podvečer
Ti přeje Jarda Holoubek

Zjebaná Kuba

Dostal jsem přes facebook "pohlednici". Anglický text znamená zhruba toto: "Milá oficiální media, Sandy nás taky zjebala! S upřímným pozdravem, Kuba" Předávám tento vzkaz dál. A dodávám. Každé srovnání je ošidné a každý, kdo prožívá přírodní katastrofu má pochopitelný pocit, že je nejhorší na světě. Známe to z povodní v roce 2002. Určitě to tak cítí jak v USA, tak i na Kubě. Americkým novinářům se tedy nedivím. Problém je jen v tom, že čím je stát mocnější a čím má zdatnější media, tím větší dojem utrpení dokáže vyvolat. A přitom s ekonomikou takovéto bohaté země podobná katastrofa ani nezatřese, zatímco u chudší země to může skutečně způsobit apokalypsu. Tichou apokalypsu.
(mk)

Alena Vávrová / Žena nesmí maso tygra

Nově vydaná knížka obsahuje dvě sbírky poezie s názvy Šíp u cesty a Cesta na Golgotu. Její titul nenajdeme v žádném z názvů sbírek ani samotných básní v nich obsažených, ale ten s vlídnou ironií nabízí klíč k tvorbě Aleny Vávrové, jak ji sama představuje vlastními slovy: „Moje básničky jsou všechno možné, jenom ne lhostejné… nemlčím.“ Nesmí maso tygra… patrně ani nepotřebuje a způsob vnitřního úsměvu, s jakým autorka provází svoji tvorbu, vás náhle ujistí, že má již tygra odjakživa v sobě.

První sbírka vyrůstá přímo ze země s vůní koření babiččiny zahrádky, z kořenů dětství. Šíp u cesty je znamení, šipka nakreslená křídou na plochý kámen. Vyryta křemenem do pískovce. Povzbudivý impuls: Tudy vede cesta, tudy směr! Tudy se dej! Šíp u cesty je opracovaný hrot pravěkého pazourku. Ostří starověkého rituálního kamenného nože. Má tvar lidské postavy se vzepjatými pažemi ukazujícími k nebeské klenbě, odkud byl vystřelen k Zemi. Sbírka obsahuje 22 minimalisticky úsporných básní, povahy někdy až bolestivě ostrého filmového střihu dokumentaristicky zpřítomňujícího naši minulost jako součást reality. Sbírka svým šípem v názvu ukazuje k titulu navazující sbírky o 14 zastaveních v básních druhé části knihy a směr naší další pozemské pouti...

Kterým vede jistá Cesta na Golgotu. Trpělivě a organicky s námi prorůstá zemí vzhůru od kořenů ke korunám vpletených do nebeské klenby ─ na vzácný okamžik či krátkou chvíli ─ v magickém otisku.

Ivan Vohrna

Poezie do parlamentu!

Před několika týdny vyšla hezounká knížka Karla Sýse Vzducholoď v parku. Rovnocennou částí této sbírky jsou ilustrace Kamila Lhotáka. Nebo jinak. Vzducholoď v parku tvoří básničky, inspirované typickými kresbami Kamila Lhotáka z idylických předválečných časů. Ani to však není úplně pravda. Přesnější je, jak uvádí autor doslovu: Karel Sýs v těchto svých básních prostě „rekonstruuje dobu“. A dělá to skvěle - takže ani nevadí, že knížka z velké části zahrnuje starší básně, které už Sýs před lety vydal.

Kvůli velebení Sýsovy poezie tuto glosu ale nepíši. Zaujalo mě, jak tato básnická kniha vznikla. Každý totiž ví, že v současné době se verše nenosí. Nakladatelé takové knihy vesměs odmítají bez čtení. Pokud nejste Jiří Žáček, Pavel Šrut nebo J. H. Krchovský (kterýmžto všem jejich renomé osobně velmi přeji) - máte většinou šanci vydat sbírku, jen když je nakladatel podivín, který na poezii ulétává (díky, díky za takové krásné blázny).

Ti, kdo jsou soudní a poezii alespoň trochu rozumí, pak vědí, že Karel Sýs je básník se zmíněnými autory zcela rovnocenný. Nakladatelé poezie se o něj však moc neperou – neb kromě toho, že je Karel „kníže básníků“ bývá i přesmíru levicově hubatý a to se v posledních dvaceti letech nemělo rádo. Karel tedy své poslední knížky vydával a prodával většinou svépomocí.

U autora Sýsova formátu mi to přišlo dost smutné – a to navzdory tomu, že Karlovo přesvědčení nesdílím. Literatura by přece v v demokratické společnosti neměla procházet přes síto politických preferencí ať už jsou jakékoli!

U této poslední sbírky však zlobivý básník nemusel sáhnout do vlastní kapsy. Karel získal mecenáše – Jiřího Maštálku! Maštálka je poslancem Evropského parlamentu za KSČM. Kritici Rejžkova typu se proto jen posupně zasmějí a řeknou něco o tom, že "soudruh soudruha přece ve štychu nenechá". Nejsem soudruh, tak nemohu posoudit. Chtěl bych však poznamenat, že tato Sýsova kniha je všechno, jenom ne totalitně komunistická. Pokud se v ní Sýs k někomu hlásí, není to Marx a Lenin, ale Mark Twain a Jules Verne. A za vizuální podobu „nese odpovědnost“ kromě Kamila Lhotáka třeba i jeden z největších představitelů české malířské avantgardy František Gross. Prostě názorová blízkost básníka a jeho mecenáše sice mohla sehrát svou roli - i pokud to tomu tak bylo, podstatné je, že výsledkem bylo mimořádné umělecké dílo.

Bohužel marně vzpomínám, kdy takhle ze své kapsy podpořil nějakou pěknou sbírku básní i některý pravicový poslanec. Určitě by však bylo pěkné, kdyby se činem politického rivala inspirovali i jiní zastupitelé napříč politickým spektrem – a třeba se tak stali zakladatelem tradice, která by zachránila českou poezii.
DUŠAN SPÁČIL
(úvodník z www.literarium.cz)

Tip pro ty, kteří ještě čtou poezii, od Jiřího Žáčka

Na knižním miniveletrhu v Havlíčkově Brodě jsem za dvě stovky zakoupil dvě sbírky Milana Kozelky - Semeniště zmrdů a Teteliště zmrdů. Dvě exkurze do světa, kde bezdomovectví je adrenalinovým sportem horních deseti tisíc, kde filozof Patočka se čílí, že disidenti opojení mocí si s pravdou vytřeli prdel, kde tři tisíce předních českých básníků se opásalo výbušninami, odhodláno vyhodit se kolektivně do luftu, zatímco Petr Nečas slibuje, že jeho vláda rozpočtové odpovědnosti zatočí s korupcí v poezii, kde papež Benedikt XVI. žehná boháčům vcházejícím uchem jehly do Království nebeského a vypráví veselé příběhy z Hitlerjugend, kde Pussy Riot v chrámu sv. Víta zpívají „Bohorodičko, vyžeň Klause“, zatímco před chrámem obnažená poslankyně v kruhu nahých katolických kněží zpívajících veselé písně na oslavu církevních restitucí divoce masturbuje obřím vibrátorem, kde kapela Plastic People bude dál pokračovat pod manažerem Olegem Děripaskou ve složení Zdeněk Bakala, Petr Kellner, Martin Roman, Andrej Babiš a Pavel Tykač, kde ve vězeňské cimře v lágru Beverly Hills nad Jáchymovem sedí Václav Klaus s Milošem Zemanem a vzpomínají na staré zlaté časy, zatímco v uranovém dole Velvet Undeground fárají Mirek Topolánek s Markem Dalíkem, kde Andy Warhol zakládá Komunistickou stranu Vatikánu, kde Matka Tereza křičí „Sieg heil byznys, kapitalismus akbar“... Autor ví, že kdo chce být čten, musí odmítnout roli mravokárce a vnímat přítomnost jako rej přízraků z obludária, jako zábavnou apokalypsu. Ať už budete ty útlé svazky číst jako opožděné dada, anebo vášnivý protest proti tomu, jak zdegenerovala česká společnost po dvaceti letech budování kapitalismu, nudit se nebudete.
Oba tituly vydal básník Jan Těsnohlídek (jteees@gmail.com). Odvážný vydavatel! Za přečtení však stojí i jeho sugestivní sbírka Rakovina, která o naší přítomnosti vypovídá víc než hromady sociologických a politologických tlustospisů.

Jiří Žáček

Jirka Žáček Mirkovi Huptychovi k 60. narozeninám

Mirkovi Huptychovi k 60tinám
Už je tady šedesátka - konečně jsi dospělý. Kde tě život brával zkrátka, dnes ti štědře nadělí. Kdopak by se díval zpátky, když má hrdě kráčet vpřed? Odpal z lahví všecky zátky! Přeju zdraví, štěstí, vzlet!
Jiří Žáček
A Mirek Huptych sám sobě...

Na mysliveckém posedu
v remízku za Prahou
při západu slunce
jsem napsal
první básničky
a k tomu zkoušel na flétnu
zapískat cosi
co mělo Múzy přilákat

Toho mladického blouda
občas vodím na provázku procházkou
Cuká se kvůli každé prkotině
tu přivonět k jasmínu
tu vrátit se k louži
kvůli zrcadlení

Vím o tom šutráku na prameni
a proto se vracím ke studni
abych se v hloubce spatřil
lapen do sítě postýlky
jak ohlodávám králičí kost

Vím
že nesmím zamávat tomu dítěti
na rozloučenou
aby mě v noci nebudil
jeho neutišitelný pláč
z opouštění a z opuštěnosti

Tak odtud máš to vlčí vytí?

Posílám se na stáž ke Štěstěně
myji u ní talíře vylizováním
v naději
že mně přidělí myší roli v nějaké bajce
a já se prohryžu
do paměti našeho rodu

Někdo musel tu štafetu
pochodeň křivd a lítostí
zažehnout
jistě ne samovznícením

Co jsem si požehnanými léty
v mysli pyšně nasyslil
vzala voda
a s vaničkou slz
odplaval i ten nechtěný parchant

Věřil jsem
že moje sklíčenost
porodí botanický klíč
a můj truhlík
dá vzejít
mluvící květině

A hle: Dcery jsou heřmánek a vřes

Když nebudu mít hodně smůly
nezbude
na štafetovou louč

a tma mi bude lehká

Michael Janík..? Vzpomínáte, moji milí?

Písničkář a básník, kytarista a skladatel Michael Janík mi slíbil, že přijde zahrát a zazpívat na setkání básníků v Městské knihovně na Mariánském náměstí, kde jsme se scházívali v roce 1965. Objevil zpěvačku a kytaristku Simonu Klímovou, líbeznou dívku, jež slíbila, že staříkům zahraje a zazpívá s ním. Našel jsem Michaelovy webové stránky www.michaeljanik.cza vřele vám je, moji milí, doporučuju! Setkání mladičkých básníků a panen v klubovně Městské knihovny se uskuteční ve čtvrtek 22. listopadu od 18 hodin. Víno nejen Divoké poteče proudem a nikdo neodejde hladový.
Lu

Mirek Huptych - 60!

Mirek Huptych vám posílá verše ze své knížky Noční linka důvěry a své tři obrázky. Mezi dospělé chlapy vstoupí 21. října, ale oslavuje už v sobotu 20. října večer v pražské kavárně Černá labuť! Blahopřeju, milý Mirku! Lu

Volám vám z pohraničí

Jsme zapadáni sněhem až po střechu
Nevím
jak se to mohlo přihodit
Ráno v posteli mezi mnou a manželem
leží cizí a úplně nahá žena
Nejdřív jsem se pořádně lekla
Ona však na moje otázky neodpovídá
jako bych pro ni byla
neviditelná
Manželovi chtěla něco říct
a místo toho
z úst vytáhla živou rybičku
a hned druhou
Zdá se
že je z toho sama vedle
o to víc z ní vychází rybek
Ale co s nimi?
Manžel jí nabídl můj župan
a začal se před ní předvádět
To já poznám
Vždycky
když chce ukázat
jaký je jura
dělá stojky
Už stojí dýl než hodinu na hlavě
a je celý rudý
Mám strach
aby to s ním neseklo
Ta cizí
sedí u stolu
a pomocí rybiček
poskládaných na desku
zkouší napsat vzkaz
Ale rybky v klidu nepoleží
pokaždé
když už by se dalo něco číst
některá z nich sebou mrskne
a je z toho houbeles

Asi budeme muset počkat
až dočista leknou

Je mi jich líto
to byste musel vidět
jak zoufale
otvírají tlamičky

Možná by stačil hrnec s vodou?

Co byste na mém místě dělal vy?

Kdo do čela zvířat

Zvířátka prý volila
gorilího samce
Je tak statný je tak silný -
je vzor elegance

Mnohá sice namítala:
zvolme raděj žábu
Má mimikry a je malá
Nedosáhne k žlabu

Jak se takhle dohadují
silné větry vášní dují
když vtom zazní hlas jak zvon:
A co tak chameleon?

Všechny barvy bez rozdílu
jsou mu vlastní On zná míru
kdy přibarvit míň kdy více
ve zvířecí politice

A tak zvedli tlapky všici
zvířátkoví politici



Zdeněk Janas

Jak jsem jednal s dárcem...

Jako zkušený žebrák s více jak sedmiletou praxí bych měl z emailové nabídky potenciálního dárce babyboxů leccos poznat. Přiznávám, že jsem se ale v minulosti několikrát seknul. Dokonce v obou směrech. Zdráhal jsem se uvěřit velkorysým nabídkám opravdu šlechetných mecenášů - Petra Bečičky, Hanky Hornochové Kelly, Richarda Pácala, Jiřího Křemenáka a jeho manželky i několika dalších. Od posledního z jmenovaných jsem se dokonce nechal velmi nedávno osobně přesvědčovat, že se v částce nespletl a omylem nepřipsal nulu či dvě nuly. Všem vám děkuju, moji milí přátelé a protagonisté babyboxů.

Minulý týden jsem měl úlet v opačném gardu, ostatně jako už několikrát dříve, když jsem navštěvoval velké společnosti s nadějí, že podpoří darem projekt bedýnek na děti. Vzpomínám si, jak jsem poslouchal výklad dvou referentek v renomované americké farmaceutické společnosti, že nás jejich firma ráda podpoří, ale že my Češi se musíme snažit taky sami. Po hodinovém projevu, v němž se obě dámy střídaly v řečech, jež je jejich americký lektor naučil, jsem prchal z budovy, opakuje si nejen česky, ale i anglicky svůj oblíbený slogan nikdy víc, never more a možná jsem přidal i ruskou verzi nikogda uže.

Tentokrát mi přišel email od holandské kosmetické společnosti, nabízející dokonce, že mne její pracovníci navštíví doma. Uvítal jsem to, ve svém domě jednám rád, navíc jsem si jist, že neztratím glanc. Dům obklopený velkou zahradou a pasoucími se anglickými plnokrevníky jistě na návštěvníky zapůsobí v dobrém smyslu slova. Holanďané na poslední chvíli změnili místo děje a pozvali mě do svých prostor, nalézajících se v jakémsi logistickém centru v těsné blízkosti dálnice. Takové objekty nemám rád, ale jednalo se o bájný či spíše vybájený dar, a tak jsem v domluvenou hodinu stál před vchodem do monstrózního areálu, na jaké se, projížděje kolem nich autem, bojím jen pohlédnout. Na rozmýšlení nebyl čas, přiběhla ke mně dáma a odváděla si mě do jednací místnosti, kde již seděl Holanďan a docela pohledná kočička, jež mne pohostila kávou donesenou z automatu stojícího na chodbě. Mému tradičnímu přání o kobližku plněnou marmeládou raději než tvarohem či mákem se vesele a s pochopením zasmála.

Rozpovídal jsem se, popisuje svoji práci, počet babyboxů a odložených dětí, nabízeje způsoby, jakým by Holanďani mohli svoji šlechetnost mediálně využít. Česká dáma překládala do vlámštiny či jaké řeči, Holanďan poslouchal pozorně a občas se chápavě usmál, čímž mě povzbudil k vyššímu řečnickému výkonu. Nutno přiznat, že výdrž měl. Jsa zvyklý hodinovým živým vystoupením v Českém rozhlase, nemám problémy s dojemnými příběhy. Je o mně známo, že dokonce občas potichu mluvícímu moderátorovi odeberu slovo a mluvím hodinu sám. Jednak hluchý stařík otázkám nerozumí, jednak moderátor neví vždy přesně, nač se ptát. Odpovídat na otázku, jak mě zřizování babyboxů napadlo, mi přijde přece jen trochu omšelé. Poklesl jsem na chvíli v hlase, napil se vody bez bublinek, jež byla součástí pohoštění, a slova se ujal Holanďan.

Musím přiznat, že byl dobrý, dokonce velmi dobrý. S překládáním jeho projev trval jistě hodinu. Vzal si na pomoc dokonce stojan s velikými papíry a nešetřil s nimi, pomalovávaje je grafy a schématy. Postřehl jsem, že jeho společnost prodává nejen kosmetiku, ale i sprchové gely, skvělé jary na nádobí, dokonce leštidla na auta. Pohledná kočička mi dávala čichnout k parfémům a nosila další a další produkty na stůl v pronajaté jednací místnosti. Že je salónek zapůjčený a společný všem firmám sídlícím v logistickém areálu, jsem od počátku nepochyboval, na cedulkách jich bylo jistě několik desítek. Starší dáma, jež se zřejmě kdysi úspěšně provdala do Holandska a po rozvodu našla dobrý kulich jako překladatelka vlámštiny do češtiny, mě hodlala udivit nízkými cenami holandských produktů. Pak mě ujistila, že ví, jak široký je okruh mých přátel a spolupracovníků, a poněkud udivila přáním, zda bych některé z nich nemohl příště přivést s sebou. Deset by prý stačilo. V prvních chvíli jsem se domníval, že chtějí jednat se všemi členy občanského sdružení, nebo alespoň s celou správní radou, a možná jsem přikývl. Požádal jsem, aby připravili darovací smlouvu a poslali mi ji emailem. Jednání trvalo již déle jak hodinu a půl a na mne čekal na Hájku přítel z jižních Čech. Dáma vytáhla z desek tiskopis a udivila mě svojí připraveností. Smlouvu už máme vytištěnou, ujistila mě.

Pohlédl jsem na tiskopis a četl: Smlouva společnosti ... GROUP s distrubutorem výrobků. Na první pohled jsem viděl i číslo - nabízeli mi 30 % z celkové sumy za prodané produkty.

Starý důvěřivý jednohrbý velbloud a babydědek Lu

Jak psem nevrtěti

Někoho výsledky pátečních a sobotních voleb potěšily, někoho zaskočily. Mě osobně nejvíc zaujalo, že vedle pravicových stran prohráli i tvůrci předvolebních průzkumů! Ty si nechala udělat jak Česká televize, tak i Český rozhlas - a v obou případech se prognózy zcela rozešly s realitou. Firma PPM Factum ve své prognóze pro rozhlas například výrazně přecenila výsledky ODS hned v devíti krajích - v Královéhradeckém, Pardubickém a Zlínském kraji se spletla dokonce minimálně o deset procent, Komunistům v Středočeském kraji naopak tito sociologové předvídali, že dostanou jen devět a půl procenta, voliči jim však přisoudili skoro jednadvacet procent. Nijak zvlášť dobře nedopadl ani renomovaný STEM, který dělal průzkum pro změnu pro pro Českou televizi. Ten například přisoudil ODS v Jihočeském kraji skoro dvacet procent voličů, ve skutečnosti však největší pravicová strana dostala v jižních Čechách jen něco přes dvanáct procent!
Zelený strom života tedy stále ještě vítězí na šedým betonem teoretických modelů a lidský duch se stále ještě nedal zcela spoutat do svěrací kazajky předvídatelného! To koukáte, spin doktoři, co! Přiznám se, že z toho mám škodolibou radost.
(mk)