literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Autoři si nevyzvedli Antologii Divoké víno 2007-2017

Autorské výtisky jsou u Karla Sýse v redakci Literatura, umění, kultura v Politických vězňů Karel.Sys@futura.cz. Představte si, že tři desítky básníků si pro knihu nepřišly. Samozřejmě jsou i u mne.
L. H.

Národní knihovna zve!

Dobrý den,

přijměte prosím mé srdečné pozvání na letní autorské čtení dvou rumunských autorů, které se odehraje 10.7. 2017 v Klementinu na Révovém nádvoří (od 19 hodin).

V září se budete moci těšit hned na dvě akce! 6.9. Slam poetry: Svahilec bez přátel a bez přestávky a 21.9. velké autorské čtení mladých pražských autorů (okruh Bezejmenná generace a Zlatoválek) + kdo přijde, čte.

Přeji Vám krásné léto!

Mgr. Jana Orlová
asistentka tajemníka pro vědu, výzkum a mezinárodní vztahy
Národní knihovna České republiky
Klementinum 190, Praha 1

Josefa Tibitanzlová (96) má druhou sbírku - Básně z Rosy II

S básnířkou mě seznámila Marta Dvorská při besedě v domově RoSa v pražské Střelničné ulici. Tenkrát jsem dostal její první sbírku Básně z Rosy I. Gratuluji Tibi k její další knížce!
L. H.

Vladimír Stibor zve!

Hodní hoši a kulatý čtverec

Letošní Krameriovy ceny, které uděluje Asociace nezávislých médií, dostali třeba Stanislav Motl, Zdeněk Zbořil, Ladislav Větvička či Vlastimil Vondruška – čili autoři, o jejichž přínosu české žurnalistice či literatuře se moc pochybovat nedá. Samozvaní cenzoři z řad politologů a oficiálních mediálních hvězd se však přesto mohli málem zalknout znechucením – představte si, tady si dovoluje udělovat ceny asociace, ve které jsou i weby, časopisy i jednotliví publicisté, kteří nesouhlasí s oficiální bruselskou politikou, třeba občas dokonce hájí Putina! (Mimochodem - jsou tam ale v menšině.)
Dost už pamatuji, a tak tato reakce ve mně nemůže vyvolat nic jiného než ironickou vzpomínku. Problém těchto eurohochů od Bobří řeky s partou Štětináče a Dlouhého Bidla je totiž hodně podobný tomu, co trápil komunistické normalizátory. Jen si to srovnejte! Soudruzi tehdy chtěli "konstruktivní demokratickou diskusi", ale o tom, co je konstruktivní, chtěli rozhodovat sami a nebýt předmětem kritiky. Tihle neobolševici zas chtějí nezávislá media - ale jen ta, která sdílejí názory mainstreamu. Obojí je ale stejně nesmyslné jako horký led nebo kulatý čtverec.
(ds)

Zveřejňuji už opravdu poslední příspěvek v polemice o Fučíka a Šrámka v Národním muzeu!

Milý Lu, pan ředitel kecá. Viz citát z jeho reakce nahoře, který vyšel i u Tebe v mém vyjádření. Především hodnotí České mírové hnutí i UČS tak, aby i hloupého napadlo, co je to za chásku, když odmítá posvátné NATO a když sdružuje především levicové spisovatele. Mimochodem to ani není pravda.
Za druhé jaképak "údajné odstranění"? Fučík i Nejedlý odstraněni byli, byť ne za jeho panování. Raduje se, že je popravil někdo jiný. Nebylo by tedy nic lehčího, kdyby byl takový demokrat, za jakého se vydává, aby oba do Panteonu vrátil. Odstranění Fučíka je přece celosvětová ostuda. A tu z těchto pánů nikdo nesejme, neboť dějiny, jak známo, nikdy nekončí.
Připojuji zajímavý dopis čtenáře LUKu, který by si pan ředitel měl přečíst. Je trefný.
Takže musím se podivat i nad poznámkou onoho "jk" - jsem za ni vděčný, ale i on píše:
Jeho "dělová rána" mi prostě přijde zbytečně hlučná. A hlavně možná předčasná -- ano, jestli se mají z panteonu NM opravdu vyhazovat levicoví umělci, bude to důvod k pořádnému skandálu. Zatím se ale nic takového neděje. Přiznejme si -- pan ředitel si jen malinko rejpnul a vedení Unie českých spisovatelů mu na to skočilo. Přiznejme mu, že fór vyšel.
Za prvé se již vyhazují, viz výše. Za druhé není důstojné ředitele celonárodní instituce, aby si dělal srandu tohoto typu. Neboť jednak je Muzeum léta nepřístupné a těžko se tedy na místě přesvědčit, jak se věci mají, a za druhé mu fór nevyšel, protože viz výše to není žádný fór, ale skutečnost, a to ostudná - jen se mohl vymluvit na to, že bustu odstranili už dřív. Jako by se Heydrich vymlouval, že on přece Československo neobsadil, že ho obsadil už Hitler.
Tož tak.
Tvůj Karel

Otevřený dopis čtenáře řediteli Národního muzea
Dobrý den pane Lukeši!
Sleduji diskusi o panteonu a připojím se se svým názorem:
Národní museum bylo národním i po dobu, kdy byl vyzdviženi hrdinové typu Julia Fučíka. Každá takto vyzdvihovaná osobnost byla poplatná době, jak v Rakousko-Uhersku, tak v období první republiky, protektorátu, či v dalších obdobích.
Pane Lukeši, nepleťte si autentičnost objektu a poplatnost ředitele dnešní době.
Stopy výstřelů, které na fasádě zanechala okupační armáda v roce 1968, také odstraníte? Pokud ano, a pokud rekonstrukce Národního musea je v duchu památkové péče návratem objektu k jeho původní podobě, kdy byl vystavěn, pak jistě busta císaře a jeho paní do panteonu patří.
Pokud ale budujete moderní budovu s moderními technologiemi, tak nemáte právo rozhodovat o tom, který artefakt minulé doby bude zachován a který nikoliv a nemůžete svým rozhodnutím Vy ani jakákoliv komise vymazat období od roku 1948 do roku 1989. I Vaše kořeny jsou z období před rokem 1989 a nelze je eliminovat a jen lidé poplatní době zapomínají na svoji minulost.
Když vracíte bustu císaře a jeho paní, vraťte i bustu Julia Fučíka i Zdeňka Nejedlého, i to je naše historie a to, že na ni nejste hrdý, neznamená, že neexistuje.
Mějte se hezky
ALEŠ GROF

Vyjádření Národního muzea.

Vážený pane Hessi,
děkujeme Vám za Váš projevený zájem ohledně aktuální situace kolem Pantheonu, jehož
budoucí podoba se stala v posledních dnech předmětem veřejného zájmu.
Posílám Vám odkazy na videa, která postupně zveřejňujeme na našich webových stránkách a sociálních sítích
a kterými chceme právě širokou veřejnost seznámit s historií Pantheonu, osobnostmi, které se v něm
nacházely, byly odstraněny, případně nikdy v Pantheony nebyly. Po zveřejnění následujících videí Vám další odkazy rádi zašleme.

muzeum3000.nm.cz/aktualne/pantheon-narodniho-muzea


muzeum3000.nm.cz/aktualne/dejiny-a-promeny-pantheonu-narodniho-muzea


muzeum3000.nm.cz/aktualne/phdr-richard-biegel-phd-o-koncepci-pantheonu

Co se týče Vámi zmiňovaného článku pana Sýse, generální ředitel NM
pan Michal Lukeš se k Českému mírovému hnutí nikdy nevyjadřoval, proto ho nemůžeme jakkoliv kometovat.

S přáním hezkého dne,

Kristina Kvapilová



Mgr. Kristina Kvapilová
Vedoucí oddělení vnějších vztahů a marketingu
NÁRODNÍ MUZEUM
Vinohradská 1, 110 00 Praha 1
T: +420 224 497 250
M: +420 731 514 077
E: kristina_kvapilova@nm.cz
press@nm.cz

W: www.nm.cz

muzeum3000.nm.cz

Dám dělovou ránu

Čeština má hezké úsloví: „Jít s kanónem na vrabce.“ Aniž bych měl slabost pro pana ředitele Národního muzea Michala Lukeše - a aniž bych se moc ztotožňoval se stávající kulturní politikou tohoto státu, musím říci, že přesně takhle vnímám reakci vynikajícího básníka Karla Sýse na ředitelovy výroky. Jeho „dělová rána“ mi prostě přijde zbytečně hlučná. A hlavně možná předčasná – ano, jestli se mají z panteonu NM opravdu vyhazovat levicoví umělci, bude to důvod k pořádnému skandálu. Zatím se ale nic takového neděje. Přiznejme si – pan ředitel si jen malinko rejpnul a vedení Unie českých spisovatelů mu na to skočilo. Přiznejme mu, že fór vyšel. S prachem šetřeme – mohl by nám chybět, až o něco půjde.
(jk)

Milan Vácha pořádá čtvrtým rokem sympozium sochařů v pražských Lysolajích!

Letos se sympozia zúčastnily tři sochařky - Mirka Němcová, Barbora Blahutová a maďarská sochařka Beata Rostas. Jediný muž sochař Ladislav Janouch. V Lysolajích je k vidění dnes 14 soch, mezi nimi i dílo ak.sochaře doc. Milana Váchy, hlavního organizátora, jenž si sám říká podržtaška. Zásluha za hmotné zabezpečení všech sympozií patří lysolajskému starostovi Petru Hlubučkovi.
Oslava zakončení čtvrtého sympozia se koná v úterý 20. června v 17 hodin v Lysolajích u rybníka.

Karel Sýs mi poslal své osobní vyjádření s prosbou o zveřejnění

Národní muzeum řediteluje komik
Unie českých spisovatelů zveřejnila 16. června stanovisko proti chystanému barbarství v panteonu Národního muzea.
Pan ředitel Milan Lukeš se následně vyjádřil takto:
„Před týdnem jsme zveřejnili návrh přiblížit podobu pantheonu jeho původní myšlence a vrátit ho do podoby, jakou měl za první československé republiky. V té podobě ale nemohou být v pantheonu například busty Fráni Šrámka či Julia Fučíka. Otázka pantheonu se jako už několikrát stala více věcí politickou než odbornou. Busty Julia Fučíka ani Fráni Šrámka z pantheonu NM odstraněny býti nemohou. Celý týden jsme s napětím čekali, zda na tento historický chyták někdo v rámci bouřlivé diskuse upozorní. Nestalo se tak. Fučík, jehož busta byla do pantheonu umístěna v roce 1964, byl totiž spolu se Zdeňkem Nejedlým odstraněn už v roce 1991 a mám dojem, že od té doby je nikdo příliš nepostrádal. Básník a prozaik Fráňa Šrámek, na rozdíl třeba od Petra Bezruče, v pantheonu nikdy nebyl.“
Takže je to ještě horší, než jsme předpokládali. Fučík byl již odstraněn, spolu se Zdeňkem Nejedlým, takže se vlastně nic neděje?
Císař pán s císařovnou (škoda, že busta nemůže předvést její vosí pas!) se do pantheonu na rozdíl od anarchisty Šrámka (neplést s lidoveckým ministrem Šrámkem!) určitě vejdou, jen se dosud neví, jestli má stát vedle Masaryka, nebo vedle Háchy. Předpokládáme totiž, že v rámci šetření se přikročí k instalaci „jako“ za druhé republiky nebo ještě lépe za Protektorátu Böhmen und Mähren. V tom případě bych za svou osobu navrhoval umístit Beneše mezi K. H. Franka a Reinharda Heydricha.
Pan ředitel věří, že je žertéř. Vtipkování se snese, ba je to vítáno, v šantánech. V jiných oborech se tomu říká lhaní. Příště může třeba zažertovat, že Národní muzeum vyhořelo a vyzvat lid, aby uspořádal sbírku.
Nejpozoruhodnější však jsou tato jeho slova:
„Proti údajnému odstranění Fučíkovy busty protestovalo třeba České mírové hnutí, které se označuje za antiimperialistickou organizaci a nesouhlasí třeba s účastí Česka v NATO, nebo Unie českých spisovatelů sdružující především levicové spisovatele, kritiky a výtvarné umělce.“
Levicoví spisovatelé tedy kádrovým sítem pana ředitele neprojdou. Levicovost – ve státě dosud formálně demokratickém – překáží nejen v panteonu, ale i na ministerstvech, úřadech a kulturních institucích všeho druhu, Národní muzeum nevyjímaje. A je i záminkou k veřejné dehonestaci.
Naštěstí pro něj pan ředitel s účastí v NATO souhlasí a my mu ze srdce přejeme, aby v případném vojenském konfliktu, jichž je ostatně ve světě dostatek, směl zaujmout palpost hned v prvním šiku.
Mám dojem hraničící s jistotou, že ho nikdo příliš postrádat nebude.
KAREL SÝS
předseda Unie českých spisovatelů

Karel Sýs versus Michal Lukeš, ředitel Národního muzea.

Zastavte barbarství!
Podle informací z denního tisku plánuje „elita“ Národního muzea, ve spolupráci s Ministerstvem kultury, odstranit z panteonu svěřené budovy busty Julia Fučíka, Fráni Šrámka a dalších spisovatelů, slovem osobností české národní kultury. Prý byla jejich instalace „politicky motivovaná“, jen zabírají místa jiným, ovšem „nesporným“ osobnostem, jakými byly kupříkladu mocnář František Josef I., nejen v době senility přezdívaný „starý Procházka“, nebo Heinrich Clam-Martinic, jehož musí redakce nejmenovaných novin uvést s poznámkou, že byl „rakouský politik a ministerský předseda Předlitavska“. Julia Fučíka a Fráňu Šrámka dnes neznají snad jen absolventi a frekventanti našich svobodných polistopadových škol.
Oba po sobě zanechali dílo, včetně Reportáže psané na oprátce, jež se v r. 1995 dočkala 317. cizojazyčného vydání, a Stříbrného větru, které se natrvalo vepsalo do paměti našich národních dějin. Mají své čtenáře, obdivovatele, ctitele, kluby a společnosti. Pokud necháme stranou jen a jen politicky motivované invektivy, oba zůstávají oceňováni jak u nás doma, tak i v Evropě a v zámoří. Jinak řečeno, dosud se je nepodařilo totálně vymýtit ze všech našich knihoven, učebnic, televizních obrazovek, z živé paměti všech, kteří vědí, že vlast bez dějin („vlasti v dědictví nám dané“) a bez nestranného zhodnocení dějinného odkazu jest jen a pouhý prázdný prostor, jakýsi rám, do něhož bude vsazováno jakékoli plátno s jakýmkoli obsahem, ale vždy na základě zvůle těch, kteří se pasovali na „elitu národa“ a nadále chtějí rozhodovat, kdo je či není spisovatel, kdo byl či nebyl vlastenec, kdo se projevil jako hrdina, kdo patří či nepatří do panteonu naší vlasti. Dříve „se vyhazovali“ Masaryk a Beneš, dnes Fučík a Šrámek, a zítra – „vyklizovači“?
Chce-li vedení Národního muzea vzdát devótně hold Rakousku-Uhersku a vůbec stařičké monarchii, která to dotáhla na „úrodná jatka“ první světové války, může tak učinit jinými prostředky. Potlesku se jistě dočká. Ale co my? Kdosi nás měl opravdu rád, i když si to možná nezasloužíme. Proto někteří bdíme a nenecháme si vytunelovat mozky!
Předsednictvo Unie českých spisovatelů

Michal Lukeš uvedl, že busta Julia Fučíka v Pantheonu není od roku 1991. Sdělil, že Fraňa Šrámek tu nebyl nikdy.
Kája Sýs je můj přítel 52 let. Asi se spletl. Spor mě přiměl vyhledat v knihovně Reportáž psanou na oprátce a po desítkách let ji celou pečlivě přečíst. Znovu jsem se zastyděl za své německé jméno souznějící s jménem muže číslo 2 nacistického režimu. Jednání Němců v letech okupace nelze zapomenout. Nesmíme na ně zapomenout! Fučík je popsal věrohodně. Fráňa Šrámek mě neoslovil.
Můj otec Ludvík Hess byl politickým vězněm internovaným za okupace v koncentračním táboře Flossenbürg. Svůj život tu skončilo 30 tisíc vězňů. Táta absolvoval pochod smrti a přežil. A tak jsem se mohl narodit. Tolik na obranu svého jména.
L. H.

Fotograf Jaroslav Kučera zve!

No ahoj Ludvíku. Všechno je v příloze, když to otevřeš, nic jiného nemám. Budu tam mít sebou knihy a promítání fotek a hodně řečí, dokud mě nezabijou…
wwg.cz/aktuality/99-vecer-s-fotografem-jaroslav-kucera-osobnost-ceske-fotografie-2016
Představ si, minulé pondělí jsem si natrhnul sval při mečbolu a pak jsem chytil nějakou virózu. Ale už zase skáču přes kaluže… Jarda

172. hříbě je klisnička MarCami, šestá letošní!

MarCami se narodila 13. června po 22. hodině klisně Margaretka, vnučce zakladatelky rodiny Margarety. Jejím otcem je plemeník Camill. Na svět přišla asi o tři týdny před termínem, který byl 2. července. MarCami je tmavá skoro černá hnědka po matce Margaretce Kopýtka obou pánevních končetin má bílá, mezi očima má dvojitou malou lysinku a po přerušení úzký nosní proužek zatáčející se k pravé nozdře.
Camill dal zatím letos pět klisniček. Ať žije Camill! Ať žije Margaretka a jeí hříbě MarCami!

Básník Rostislav Opršal se oženil!

V sobotu dne 3. června 2017 došlo v Kostelci nad Orlicí k mimořádné události. Jistý Rostislav O. a jeho partnerka Martina D. za aktivní spolupráce několika dalších spolupachatelů (tzv. farář a svědkové) v nestřežené chvíli na jednom odlehlejším místě zmíněného města spáchali skutek, obecně označovaný jako sňatek, a to podle paragrafu Občanského zákoníku číslo 89/2012 Sb.
Oběma jmenovaným, vzhledem k tomu, že skutek spáchali v organizované skupině, hrozí za tento čin doživotí.
Přikládáme fotografii pachatelů, pořízenou na místě činu.

Rostislav Opršal
Martina Opršalová Dašková
P.S. Pachatelé jsou momentálně mimo území ČR na dovolené. Doufáme, že vliv na literární tvorbu bude veskrze pozitivní...

Méla po letech znovu promoval!

Ahoj Luďku,
abych tě trošku pobavil posílám ti několik fotek z mého dnešního slavnostního ukončení studia pro seniory na FF.
Chtěl jsem si tam pouze vyzvednout papír o absolutoriu a podržet to v klidu. Marie to ale nevydržela a přizvala naše syny, kteři s sebou přivedli manželky. Bylo to tzv. překvapení, které nakonec vyznělo ale velmi sympaticky. Pro mě je nejcennější to, že mou odbornou práci "Jezdecká socha ve středověku" hodnotil prof. J. Royth, jeden z předních odborníků na středověké malířství a sochařství, velmi příznivě. Příště až budu končit další vzdělávací cyklus, tak tě určitě pozvu. Posílám pár fotek pro ilustraci celé akce.
Zdraví Méla

„Už u nás četl Vladimír Páral, Benjamin Kuras i Jiří Žáček,“ říká Dušan Spáčil

Redaktor a básník Dušan Spáčil organizuje s novinářem a spisovatelem Luborem Falteiskem již pět let literární večery Slova mají křídla. Pořad (měsíčník) se zaměřuje na legendární osobnosti české i světové literatury i na nové autory. Více se dovíte v rozhovoru, který s Dušanem vedla básnířka a výtvarnice Kateřina Dušková.

Jak vznikla myšlenka pořádat Slova mají křídla?

Cyklus literárních večerů Slova mají křídla vymyslel přibližně před pěti lety kolega Lubor Falteisek. Lubor býval mimo jiné šéfredaktorem časopisu Naše rodina, předtím dělal třeba v Ahoji na sobotu a v kulturních rubrikách deníků. Znali jsme se z novinářské praxe. Jednou mě pozval jako básníka na svůj literární večer a protože se nám docela dobře povídalo, zeptal se mě, zdali bych s ním tato čtení neorganizoval a nemoderoval. Souhlasil jsem. Upřímně řečeno předtím mě ale ani nenapadlo, že bych něco podobného dělal! Před mnoha lety jsem sice absolvoval na Fakultě žurnalistiky specializaci rozhlas, mikrofonu a mluvení spatra jsem se však vždy bál jako čert kříže – vždycky jsem tvrdil, že jsem „jen pisálek“.

Proč jste se do toho tedy pustil?

Jedním z důvodů, proč jsem Luborovu nabídku vzal, bylo, že jsem se na stejném večeru setkal s Alenkou Vávrovou. Alenka, svérázná básnířka z Františkových Lázní, je totiž „démon“, pozoruhodný tvůrce, který své verše přednáší přímo s lvím nasazením. A přenáší to i na lidi, kteří přednášejí s ní. Takže já jsem tehdy poprvé pocítil radost z toho, že člověk může recitovat. Přestal jsem své básničky nesměle mumlat a naopak jsem si užíval řeči. A zachtělo se mi to opakovat, byť jsem si byl vědom toho, že ve veřejném mluvení i recitaci mám značné meze.

To byl jediný důvod, že jste se zbavil ostychu z veřejného mluvení?

Taky jsem si vzpomněl na rozhovor s klasikem - Miroslavem Holubem. Dělal jsem s ním kdysi interview pro časopis Svět v obrazech. Tenhle moudrý pán byl světově uznávaným vědcem a zároveň velmi populárním básníkem. A ještě za totáče, díky tomu, že jako imunolog mohl jezdit po vědeckých kongresech, měl i úspěšná veřejná čtení poezie na amerických univerzitách! Doktor Holub mě zaujal i tím, co říkal o zákulisí těchto vystoupení. U nás bylo totiž v té době pro každého básníka důležité vlastně jen jedno - vydat sbírku. On mě však upozornil, že v Americe jsou důležitá hlavně veřejná čtení! A při nich, že je - říkal Holub - hlavní charisma. Ostatní se prý poddá. „Přistupujte k tomu tak, že vaše vady jsou vaše přednosti, podle toho si vás budou pamatovat, protože to je váš styl,“ vysvětloval tehdy Holub. Pro ráčkujícího a lehce zadrhávajícího redaktora dobrá inspirace!

Co je hlavním cílem vašich literárních večerů?

Chceme představovat to nejlepší ze současné české literatury a lidi s novou tvorbou. Současně se snažíme i někoho nového objevit. Teď jsme například uvítali Petra Stančíka, co dostal Magnesii Literu za své dílo Mlýn na mumie. Zároveň jsme ale přivedli Zdeňka Jarchovského, který vydal svou první knížku. Kromě literátů potom představujeme i písničkáře a hudebníky.

Jaké osobnosti už se čtení zúčastnily?

Už budeme mít brzy za sebou 45. pokračování. Na každém večeru představujeme čtyři autory. Ten výčet by byl proto velmi dlouhý. Takže jen namátkou – zatím poslední večer byl věnován odkazu spisovatele Ladislava Fukse. Hosty byli Fuksovi přátelé redaktor Jiří Tušl a spisovatel Radko Tobičík a literární historik Erik Gilk. Předešlý večer zase patřil Ivě Procházkové, Steve Fischerovi a Janu Buriánovi. Poměrně nedávno jsme uvedli taky třeba básníka Miloně Čepelku, karikaturistu a básníka Jiřího Slívu, spisovatele Petra Balajku či básníka Petra Skarlanta. Nebráníme se osobám kontroverzním a kontrastním – v jednom večeru sešli americký profesor Ota Ulč a levicový literát Jaroslav Čejka. Hovořil u nás islámobijec Benjamin Kuras i kritik Jan Rejžek. Pozvání už přijali také legendy jako Jiří Žáček, Arnošt Goldflam, Vladimír Páral .

Kdo všechno se může zapojit do vašeho literárního večera?

Obvykle bereme lidi, kteří už mají za sebou první knížku, ale není to jednoznačnou podmínkou. Já mám také blízko k literárnímu časopisu Divoké víno, které vydává Ludvík Hess. Často proto oslovujeme lidi z tohoto prostředí. Zájemci o vystoupení nás mohou kontaktovat přes Facebook, kde máme svou stránku, Důležitá je přitom ukázka tvorby.

Jak jste se dostal k vlastní básnické tvorbě?

Nejdříve jsem vytvářel písňové texty pro jednu folkovou kapelu. Časem jsem jako každý mladý adept básnického řemesla chtěl publikovat. Nejprve mi něco vyšlo v almanachu a v Mladém světě, pak jsem chtěl vydat vlastní sbírku veršů. V osmdesátých letech to ale nebylo jednoduché. Ani ne kvůli cenzuře – do poezie totalitní cenzoři zas tak dramaticky nezasahovali. (Tedy pokud jste nevyzývali přímo ke svržení komunistů.) Ale možná právě proto, kvůli té relativní volnosti, byla poezie oblastí, která byla obsazena staršími generacemi a zasloužilými umělci. Debutanti na sbírku většinou dlouze čekali. No, já jsem se za totality nedočkal.

Ale už máte za sebou čtyři sbírky...

Musím říci, že v 90. letech mě ta touha dočkat se vlastní básnické sbírky vcelku přešla. Měl jsem pocit, že nová česká poezie po revoluci pár let nikoho moc nezajímala. A navíc bylo spoustu jiné práce! Ale do šuplíku jsem básničky psal dál. Ubíhal čas, doba se zase trochu měnila. Když jsem dostal nabídku vydat první sbírku v nakladatelství Mladá fronta, potěšilo mě to. Ohlasů v tisku se pravda moc neobjevilo, a ty, co vyšly, nebyly jen kladné. Ale kamarádi zareagovali nadšeně. Vydal jsem druhou sbírku Přebytečný anděl, pochválili mi ji básníci, které jsem považoval za vzor. Hurá – ale ještě větším podnětem k další tvorbě bylo, když jsem na internetu náhodně objevil stránky jakýchsi neohippies, kteří byli z mých náhodně zakoupených básniček nadšeni. Nikdy jsem je neviděl, ale přiznám se - to jejich hodnocení bylo ještě větším impulsem k dalšímu psaní, než když Jiří Žáček řekl v rozhovoru, že ho z české poezie teď zajímá pět autorů a já byl mezi nimi. Děkuji hippíkům i Jirkovi. Tak básním dál - vydal jsem ještě sbírky Hvězdné války a Neználek a Daidalos.

Jaké hlavní téma se prolíná vaší tvorbou?

Celoživotní vzor mám v Josefu Kainarovi. Líbí se mi jeho civilismus – jako Kainar se snažím zachytit kouzlo obyčejných věcí, obyčejného života. Líbí se mi, když jsou básně mikropříběhy. A mám, myslím, podobně jako měl tento básník, který napsal Stříhali dohola malého chlapečka, sklon k posmutnělé ironii. I kdyžto samozřejmě neumím tak dobře.

Poezie, tak jak ji cítím, je disciplína, která má schopnost alespoň na chvíli zastavit a vrátit čas a tohle zastavení dává člověku možnost zamyslet se a definovat si některé věci. A odhalit tajemství. Ne vždy to znamená tajemství vyřešit – někdy jde o to si ho jen všimnout.

Motivy?

Hodně píšu o rodině. O lásce i odcizení. A pak o světě měnícím se pod vlivem moderních technologií. Víte jako novinář jsem vystřídal hodně redakcí a díky tomu jsem nahlédl do ledasčeho – od bulváru po oblast klasického PR přes korporátní časopisy. A všude jsem našel nové rituály, nové předsudky, nové modely měšťáctví, nové fráze a žonglování vyprázdněnými pojmy. Vadí mi totální komercionalizace našeho světa a fakt, že měřítkem všeho je dnes jen zisk. O tom mě baví psát a spojovat to s newspeakem, který v souvislosti s tím vzniká.

Jak píšete?

Někdy dost těžce a někdy rychle a spontánně. Jak kdy. Ale snažím se to dělat jako Jiří Suchý, který kdysi vyprávěl, že se snaží nikdy nepoužívat rým, který ho napadne jako první. Já to mívám podobně. První báseň, kterou napíšu, obvykle vyhodím. Ale většinou cítím, že mělo smysl ji napsat, protože právě to mě odpálí k něčemu zajímavějšímu. Člověk by to tak měl možná dělat, že první básně zničí a publikuje až ty druhé nebo třetí.

Co je vaším snem?

V Neználkovi jsem napsal rozsáhlejší poému, mýtus o Ikarovi trochu jinak. V mém příběhu Daidalos 2.0 se syn Ikaros nemůže vyrovnat s tím, že otec Daidalos zabil z tvůrčí žárlivosti svého učedníka, talentovaného Tála. Proto zamíří ke slunci. Bavilo mě to tak bych rád udělal celou knihu, která by se zabývala mýty, jež by stavěla do nových souvislostí. Ale o tvůrčích plánech se nemá předem mluvit, takže ji nejspíš nikdy nenapíšu.

Převzato z Kateřinina blogu
katerinaduskova.blog.idnes.cz

Tomáš Hřivnáč zve na výstavu!

Narodila se MadelCa, pořadové číslo 171!

Čtvrtek 18. května je poznamenán trojčetností. Dnes se montuje v Nemocnici Mariánské Lázně 71. babybox, vyšlo 89. číslo Divokého vína a narodilo se 171. hříbě v mém chovu, klisnička MadelCa. Maminka se jmenuje M*Adélka, otec je plemeník Camill. Klisnička je hnědka s levou zadní do poloviny spěnky bílou. Na svět přišla před druhou hodinou ráno, za necelou hodinu (myslím, že ve 2: 28) se zcela sama postavila a za pár minut s pomocí pila. Je to savec!

Soud zamítl v plném rozsahu žalobu Jana Miškovského, syna Václava Hraběte!

Jan Miškovský na mne v prosinci 2015 podal žalobu o ochranu osobnosti. Zastupuje jej JUDr. František Vyskočil, Ph.D., advokát sídlící v Praze 1. Ještě před tím na mne Miškovský podal žalobu o ochranu autorských práv. Škodu, kterou jsem mu způsobil publikováním básní Václava Hraběte na www.divokevino.cz vyčíslil částkou 3, 5 milionů korun. Na uvedeném odkazu
www.divokevino.cz/8817/archiv_aktualit.php?pg=4
je žaloba zveřejněna celá. A tak jenom připomenu, že žalobci vadí zvláště můj článek „Jediný syn básníka Václava Hraběte nosí jméno Miškovský. Proč?“
www.divokevino.cz/8817/archiv_aktualit.php?pg=5

Vadí mu i dopisy jeho babičky Magdaleny Hrabětové, v nichž si stěžuje, že matka Jana Miškovského Olga jí nedovoluje sejít se s vnukem, jediným synem Václava Hraběte.
V roce 2015 jsem při příležitosti 50. výročí smrti Václava Hraběte publikoval desítku rozhovorů s vrstevníky básníka. Všichni jsou ještě po padesáti letech Vaškovou smrtí hluboce dojati. Jiří Růžička, Josef Rebec, Sidonie Jiravová (poslední milenka Václava Hraběte) a další vzpomínají na básníkův život a jeho tragický odchod velmi sugestivně, ale i kriticky. Jejich výpovědi Jan Miškovský rovněž kritizuje.
Jan Miškovský se v žalobě dožaduje odstranění zveřejněných textů a požaduje ode mne zaplacení finančního zadostiučinění za způsobenou újmu, jakož i náklady řízení a to vše do tří dnů, respektive do pěti dnů k rukám svého právního zástupce.
Ve středu 12. dubna 2017 vynesl soud rozsudek, v němž žalobu v plném rozsahu zamítá. Co myslíte, moji milí – mám z rozsudku radost? Ani nápad! Očekávám s oprávněnou obavou, že Jan Miškovský proti rozsudku podá odvolání, pak dovolání, pak se obrátí na Ústavní soud. Zkrátka pravomocného rozsudku v této kauze, k níž jsem netušil, že dojde, se za svého života nedočkám. Kdybych to byl věděl, nikdy bych to nezveřejnil. Jenže Vaška Hraběte jsem znal, prodával ve Viole na Národní třídě první čísla tištěného Divokého vína a já jsem jeho básničky v časopise tiskl. Ach jo.

L. H.

Jindřich Štreit zve na výstavu Kde domov můj v Pardubicích!