literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Jiřímu Žáčkovi píše Petr Cincibuch

Milý Jiří, tak se už také blížíš ke krásnému jubileu, já už se ho dočkal... Tak Ti k němu přeji a posílám zprávu, že jsem z Tvých sonetů vybral osm, které v příštím čísle M&U rád otisknu. Tvůj PC

Jiřímu Žáčkovi k 68. narozeninám přeje Rostislav Opršal. Přidávám svoje přání, milý Ji! Lu

Mám pocit, že jen díky dobré duši Ludvíka Hesse můžu do Divokého vína cosi psát, a to na jakousi “divokou kartu”, a díky němu se tak nějakou dobu na stejných webových stránkách vyskytuju hned vedle Jiřího Žáčka – no to je pocit. Zkuste třeba na Zlaté tretře běžet na stovce vedle mocného Usaina. Tedy, samozřejmě za ním, ne vedle něj… uff!
Začátek listopadu znamená, že Jiří Žáček má narozeniny. Jistě by si přál je prožívat jako dříve, v dobách osobně šťastnějších, jistě mu opět bude blahopřát spousta nejbližších a přátel, já, jeden z dlouhé řady jeho čtenářů, bych rád na dálku popřál dospělou porci zdraví a přízně vrtošivých koketek Štěstěny a Pohody. Pro lidský a básnický pohled, který je tak nesmírně blízký, pro Člověčinu, kterou v JŽ ihned vyčuchá nejenom děd Vševěd. Kdo mi nevěří, ať tam běží a čte třeba Divoké víno od začátku.
(To velké Č je tam samozřejmě schválně…)


Úsměv, škleb i pohlazení,
ty verše zuby cení na naše hříchy,
hned nato umíráme smíchy
(koňskou) dávkou ironie umrtveni.

Mistr lyriky ježčího kožíšku:
autor receptu na dva v jednom
svrchu bodne, bodliny škrábnou,
vespod hlaďoučký na bříšku.

Na stole jeho plán bitvy roztažen:
na levém křídle špílec, vpravo sranda,
jasná taktika – styl napnutá kšanda.
A cože to v týlu říká sbor žen?

Že moc kecám? Že je to miláček?
No ano. Ale co pohodu a sílu dá mi
i když blbost vznáší se nám nad vodami?
Nehledám v tom pražádný háček.

Budiž Žáček!



Kulhavě veršotepecké blahopřání lídru vrcholové poezie posílá samozvaný zástupce rekreační a výkonnostní poezie
Rostislav Opršal

Píše mi Jindra Štreit! Kdo by se nepochlubil?!

Můj obdivovaný fotograf, autor více než dvou desítek knih, uspořádal přes 700 autorských výstav, se diví, kolik jsem toho stihl v životě udělat. Já - nicka. Děkuju, milý Jindro! Lu

Milý příteli,

chystám se Ti již delší dobu psát a poděkovat Ti za fantastický rozhovor v Reflexu.
Prostě nádhera.
Mluvíš mi z duše.
Máš můj obdiv.
Kolik toho člověk stihne v životě udělat...., když se mu chce.
Srdečně
Jindra ze Sovince

Přikládám malou pozvánku na setkání. Po tomto vystoupení budu mít ještě v galerii Galia benefiční výstavu plakátů ve prospěch onkologie. Bude to 19. listopadu v 19 hodin Na Dionysce 14 v Praze 6.
Moc zdravím

Jindřich Štreit vystavuje do 6. prosince současně s malířem Janem Svobodou v Galerii Langův dům ve Frýdku-Místku. Od 19. listopadu v Divadle U Valšů v Praze 1, Karoliny Světlé, kde od 16 hodin vystoupí v pořadu Lásky uváděném Janem Lormanem.

Napsal mi Tomáš Hrabal, pardon - Mazal!

No nic, že se tam koná výstava „Hrabal barevně a černobíle“, což jsou nejen fotografie, ukázky rukopisu, strojopis ale i obálky a ilustrace některých jeho knih, pár grafik Vladimíra Boudníka. Také tam presentujeme náš multimediální projekt Via Hrabal.
Howgh
/T/

Karel Sýs - Zmýlená platí

Už se nehovoří o nezaměstnaných, o rozkradení státu, o korupci a kmotrech – vždyť si na ně vyšlápli sami kozlové zahradníci – ale o tom, kdo předvedl „geniálnější“ twitter. Kdo uměl lépe oblbit, kdo dokázal vycucat mozky mušek lapených do sociálních sítí. Je však nutno bojovat zbraněmi doby, a to KSČM a kupodivu ani ČSSD zatím nedovede.
Státy se udržují ideály, jež je zrodily. To v Česku už dávno neplatí. Polistopadové Česko je uplácáno z bahna.
Levice vyhrála, ale nikdo si toho nevšiml. Propadlí „klasičtí“ pravičáci za sebe nastrčili trapnou figurínu, která by jim jinak z lustračních důvodů měla sakra vadit. Ale nevadí, nevadí, však se příště zase někdo nasadí.
K nevíře je všeobecný obdiv, zejména mládeže, k perverzním postavám. Švancinberk je sexy, stejně jako premiérka pro rozbouřenou dobu či Benda jun.
Burešovy Babišovce (BB) si lid zvolil omylem. Skočil na špek hláškám o sociálním státu, o péči o seniory, o zvýšených penzích, o potrestání kmotrů, a na poslední chvíli si mohl přečíst billboard o poctivě vydělaných miliardách, které čekají i na české chudáčky.
Docela by mě zajímalo, koho volili propuštění horníci! Asi bych se moc nespletl.
Dnes ještě voliči dostanou poslední koblihu, a zítra sbohem Máry! Sliby spočinou na márách.
Perníček došel a chaloupka bude definitivně rozparcelována.
Ledaže bychom uvěřili internetové konspirační teorii, že StB vítězně pokračuje v „Plánu Golgata“ a že Bureš je český Putin. Jenže kulhá už jen srovnání jejich myšlenkových potenciálů. Možná to bylo vymyšleno jako vějička pro plebejce, co věří, že nad nimi bdí jakýsi socialistický deus ex machina.
Stačí se ostatně podívat na bezcharakterního kariéristu Komárka, aby člověk uhodl, která bije. A ona bije, ona odbíjí.
Definitivně nastoupil informační fašismus. Fašismus se nemusí legitimovat hákovým křížem, docela postačí křesťanský kříž zneužitý Antikristy, duky a hermany. Klidná síla nevyvíjí slabší tlak než Drang nach Prachy. Ovšem třeba uvést, že i Hitler nastupoval s podobnými hesly, nemluvě o Josephu Goebbelsovi, jehož protikomunistické projevy vzala česká pravice přes kopírák. (Na Židy si samozřejmě netroufne, koneckonců má své Romy.)
Elektronický fašismus nekupí hromady mrtvol, aspoň ne v mateřských zemích.
Jistě, má i odporné stránky, například oběšené figuríny komančů a fialové ukazováky vztyčené v proudu Vltavy (kdo to asi povolil a kdo to zaplatil?). Ale to je drobný výstřelek pro týnejdžry. Mimochodem, ti skutečně míří do pekla.
Poprvé v Čechách, počínaje 28. říjnem 1918, si lze demokracii sakumprásk koupit a koupenou pak zkurvit. Máš tolik moci, jak velký pustíš chlup. A Novočeši jsou chlupatí!
A kdybys zlobil, z každého sloupu, nároží, stožáru na tebe přísně pohlédne Velké Oko rentgenovým zrakem. Špatné smýšlení snad ještě můžeš ukrýt kdesi za játry, ale před ztrátou svobody stejně neutečeš. Nikoli George Orwell, nýbrž Stanislav Lem měl pravdu. Obří počítač „Golem“ s lidmi ještě aspoň poklábosil, ale „Honest Annie“ – „Počestná Anka“ – s dvounohým hmyzem už neztrácela čas.
Lem však naznačil možnost spásy. „Přítele“ ze stejnojmenné povídky, lépe řečeno z proroctví, který se chystal na světovládu, vyřadil docela obyčejný človíček. Jeden zdánlivě nepatrný spoj elektronické obludy svařil lehce tavitelným kovem a moloch začal blekotat (toto stadium právě prožíváme) a pak už jen řval vzteky, co mu repráky dovolily. Zuřil marně, shořel včetně budovy, z níž hodlal panovat.
„To je přece revoluce!“, vykřikla by paní Antoinetta Drtinová. „A ta je zakázaná!“
Pro její klid dodávám, že „Přítel“ se zapálil sám, když pochopil, že prohrál.
Karel SÝS

Jiří Altmann zve na výstavu!

Vystavuje samozřejmě své dřevořezy, tentokrát ve městě, kde s Janičkou Altmannovou žijí - v Černošicích. Výstavu zahajuje ve čtvrtek 7. listopadu v 19 hodin ve vinotéce Cellarius, Mokropeská 2026, Černošice-Vráž. Co je to za výroční den..?
Lu

Apokalypsa podle Karla Sýse

Kníže básníků není jen otřepaná metafora. Ve Francii tento titul literáti a kritici skutečně kdysi přidělili Victoru Hugovi, Paulu Verlainovi, Stéphanu Mallarmé nebo posléze Jeanu Cocteauovi. V Čechách jsme takový čestný přídomek sice oficiálně nikdy neměli, celkem bez námitek býval však přijímán v souvislosti se jmény jako Vítězslav Nezval, Vladimír Holan či Jaroslav Seifert a Ivan Diviš. Majestát knížete u nás žil sice jen v hlavách kolegů literátů a věrných čtenářů, překračoval však ideologie a byl nadstranický.
To ovšem ještě bývaly Čechy poetickou velmocí. V posledních desetiletích ale i tuto říši společně rozvrátili král mamonu a démon kádrování. Impérium je žalostně rozkolíkováno na kmenová území, literární vladaři jsou vesměs jen parvenu, honosící se špatným vkusem a pozlátkem za cenu podbízivostí docílených vysokých nákladů.
Kam ale zmizel skutečný kníže, tedy ten, který nemá nic společného s usínajícím staříkem v parlamentu?! Stal se zbojníkem, Robinem Hoodem českého literárního Sherwoodu, v němž jinak řádí dosazení šerifové!
Mluvím o Karlu Sýsovi. Už když vyslovím jméno tohoto sesazeného vladaře, tuším temný nesouhlas. Podobá se vlně nevole, kterou zachvátí stadion Sparty ve chvíli, kdy domácí dostanou gól od SK Dolní Lhota. „Cože!? To je nějaký omyl,“ zamumlá šokovaně dav, jehož paměť sahá jen k minulé výplatě. „ Asi slušnej oddíl,“ váhavě pronesou ti z nich, kdo si zachovali smysl pro fairplay. I ti jsou však rychle zpraženi fanouškovskými šikovateli a tak dál už jen nespokojeně pískají s ostatními.
Karel Sýs teď vydal sbírku Apokalypsa dle Joba, knihu, kterou si v očích těchto literárních hooligans rozhodně nepolepší. A to i mezi těmi, kteří by mu jinak byli ochotni držet místo na tribuně 24 B českého Parnasu. „Budiž, že se nehodlá přiznat k „proviněním mládí“ jako to třeba dělá Pavka Kohout, to se dá pochopit,“ říkají. „Ať si ale aspoň nasedne na některou z loděk straniček mírného pokroku v mezích čehosi, ať se chopí vesla, my se pak rádi přimluvíme!“ I ti však po přečtení této dvěstěšedesátistránkové knihy poezie zmalomyslní. „To nejde, Karel by potměšile vesloval proti směru, bůhvíkam by pak naše úctyhodná galéra zajela!“
Jenže Sýs má v této sbírce k jakékoli potměšilosti daleko. Apokalypsa podle Joba je prostě Sýsovo „A přece se točí“, je to jeho krví zbrocený lament nad stavem světa. Problém je jen v tom, že Sýsův Job je, tak jako jeho autor, přiznaný komunista. A je to tedy dílo, které má červenou kartu ještě před tím, než vstoupí do zápasu.
Autor této recenze na stadióny nechodí, přiznává, že píšťalky současných rozhodčích spíš ignoruje. I když není soudruh jako Sýs, na atomovou elektrárnu jeho metafor v této knize se ale chtě nechtě díval s nadšeným úžasem. Na druhé straně musí přiznat, že některé myšlenky v Jobovi obsažené ho skoro pohoršily, z jiných má pocit, že vedou do slepých uliček. Co ale na tom, když kniha je psána s upřímností až sebevražednou a s až dojemnou touhou po rehabilitaci levicového ideálu. Tohle všechno dělá, alespoň
pro nezaujatého milovníka poezie, z Apokalypsy podle Joba mimořádné dílo světového básníka. Ne-li dokonce jeho dílo největší. Škoda jen, že si tuhle sbírku si nejspíš přečte jen velmi málo lidí. Zásadní chybu má totiž jen jednu. Není to kniha lehce stravitelná. Ani ne snad kvůli pískotu šerifů – spíš jde o to, že Jobovou zpovědí bude mít nejspíš odvahu pročíst se jen zlomek čtenářů. Poezie se obecně skoro nečte, a pokud už někdo sáhne po sbírce, vybere si spíš knížečku japonských haiku, než drásající skoro tři sta stránkovou poému o bídě světa. Karel Sýs zkrátka napsal knihu bez šance uspět v žebříčcích či čtenářských chatech. Přesto chápu, že básník toto dílo potřeboval ze sebe dostat - a věřím, že bude jednou doceněno jako klíčová umělecká výpověď o světě roku 2013. Knížecí výpověď.

Dušan Spáčil

Já koblížek koblížek...

Velký Pekař Babiš se pochlubil, že hladovějícím Pražanům rozdal 1000 koblih.
Počítáme-li koblihu plněnou marmeládou (prázdné koblihy by přece miliardář nerozdával!) po osmi korunách, přišel o 8000 korun.
Starozákonní Ezau prodal mladšímu bratru Jákobovi prvorozenství za talíř čočky. Pošmáknul si, prdnul si a zbyly mu oči pro pláč. Následky nesl celý život nejen on, ale i jeho rod.
Všemi mastmi mazaný koblížek se hned po volbách odkutálí a voliči ponesou následky do příštích voleb. Mezitím budou bez koblih, ale to už je jiná pohádka: o 1000 + 1 koblize!
Ano, hlupáčkové, ANO!
Karel SÝS

Dobře utajený deník

Pozoruhodnou knihu vydal Jiří Tomáš-nakladatelství AKROPOLIS (Praha 2013) – GUILLAUME APOLLINAIRE: DENÍK 1898-1918. Lze říci, že se teprve tímto útlým svazkem završilo poznávání díla básníka, který v Čechách zapustil kořeny možná hlubší než ve Francii, své adoptivní vlasti.
Básníkovy svazky s Čechami shrnul v úvodu Aleš Pohorský. Právem zalitoval, že v tomto intimním sešitě, který nebyl psán pro pozdější publikování, chybí pro nás důležité období, jež by zachytilo krátký Apollinairův pobyt v Praze v březnu 1902. Zdržel se zde vskutku jen na skok, snad jen na dva dny. Jenže básníkův skok není poskok trpaslíka! Hlavní město nesamostatných Čech ho inspirovalo k nádherné pasáži, k jedenácti „pražským“ veršům Pásma, zakladatelské básně moderní poezie, jakož i k několika stranám Pražského chodce z povídkového souboru Kacíř & spol.
Jana Podhorská přeložila deník, uložený v pařížské Národní knihovně a pocházející z pozůstalosti po básníkově manželce Jacquelině. Ve Francii vyšel teprve v roce 1991!
Kromě útržků reality všedního dne obsahuje několik odjinud neznámých, do vydaných sbírek nezařazených básní. Přebásnil je Petr Skarlant bez povinné, leč zbytečné úcty:
„Apollinaire se ve francouzštině chytá každého náznaku souzvuku; francouzština však mnoho rýmů a asonancí nenabízí. Za dlouhá staletí se rýmové možnosti v jazyce tolika básníků téměř vyčerpaly; je těžké najít souzvuk nikdy nepoužitý. Zato mladá čeština by na Apollinaira musela působit přímo obžerně, skloňování dovoluje, že neotřelými rýmovými možnostmi naše mateřština stále hýří. Básně se snažím přetlumočit tak, jak by je Apollinaire napsal, kdyby uměl česky, češtinou se bavil a česky i myslel.“
A přebásnil je vskutku znamenitě!
Deník svou nespojitostí a jí vybuzenou spontánní, bezděčnou metaforičností vrhá pátravé světlo na básníkův osobní, ale i všeobecně pařížský literární život. O to pátravější, že nebyl určen pro jiné oči než básníkovy a nebyl stylizován „pro věčnost“.
Nit, vížící básníka k Čechám, je v něm bohužel opravdu tenoučká.
V zápise z 8. července 1903 se čte poněkud záhadná větička: „Praha a hudebníci.“ Snad může souviset s jinou poznámkou o kapele cikánů, kteří hrají na harmoniky, bubny, housle, cimbály, tympány a kastaněty, načrtnutou na listu papíru z pozůstalosti vdovy po básníkovi, spolu s lichotivým údajem: „Čechy produkují vše kromě soli.“ Ach to moře, které nám schází, kdykoli se v Čechách chceme odvázat od pobřeží mělkých sladkovodních rybníků, slitého falešného stříbra!
Dne 19. dubna 1918, několik měsíců před smrtí, Apollinaire do deníku přičinil podivuhodnou poznámku:
„Česká královna Libuše, panna, co se nechce vdát. Její lid požaduje, aby se vdala. Řekne, že si vezme toho, kdo vystoupí až na vrchol té největší věže, k němuž vede točitá cesta po její vnější stěně, dole široká a nahoře nesmírně úzká. Mnoho jich to zkusí, avšak zahynou. Přichází černý rytíř. Královna ho miluje. Chce vylézt nahoru. Řekne mu, že je to zbytečné, vezme si ho i tak. On odmítne a říká, že ostatní byli podrobeni zkoušce, a tak se o to musí pokusit. Vůči ostatním byla nemilosrdná, jestliže tedy zemře, stihne ji trest. Leze nahoru a bez nesnází dosáhne vrcholu. Lid jásá. Sotva se však dotkne vrcholku, zmizí. Královna je zoufalá.“
Guillaume Apollinaire, takto Albert Vladimir Alexandre Kostrowicky, přenesl slovansky pohanskou Prahu kamsi na Střední východ, kde kandidáti ženitby podnikají krkolomné výstupy po obvodové šroubovici minaretů! Libuše sice přišla o hrdinu bez bázně a hany, vplula však do manželského přístavu neskonale klidnějšího s Přemyslem, takto oráčem ze Stadic.
A bylo na staletí vyoráno! Nebo vymalováno?
KAREL SÝS

94.děťátko v dosud bezdětném kroměřížském babyboxu.

Dnes v pondělí 14. října ve 12:15 hodin změnil kroměřížský babybox svůj stav z bezdětného na rodiče holčičky. Nejdůležitější je zjištění lékařů, že je zcela zdravá. Pojmenoval jsem ji Pavla Calábková podle bývalého ředitele nemocnice, s nímž mě poutají dva otevřené babyboxy – nejprve ve Zlíně a pak v Kroměříži. Ing. Pavel Calábek se vrátil do zlínské nemocnice a zachraňuje její finanční situaci.
Pavla opět zvýšila skóre holčiček proti odloženým chlapečkům na 56 : 38 a počet plodných babyboxů proti bezdětným na 36 : 21. Třeba další děťátko odložené ve Zlínském kraji obměkčí ředitele vsetínské nemocnice Martina Metelku, aby souhlasil se zřízením babyboxu ve své nemocnici. Ať žije Pavla Calábková i její nevlastní tatínek Pavel Calábek!
Babydědek Lu

Helena Rytířová zve přátele na zádušní mši za Zdeňka.

Sakra drahý perník!

Jména hloupých na všech sloupích. Na každém rohu číhá na potenciální oběti Josif Ano.
U Anděla narazím na frontu u stánku. Stoupnu si taky a vida: obdržím zabalený perníček ANO. A coby nášup maličkou opečenou klobásu, co se vejde akorát na párátko.
Kdo má štěstí, zahlédne i Velkého Pekaře, kterak osobně zásobuje své nadháněče předvolební municí.
Demokracie je lidovláda a lid ji ochotně odprodá za odřezek buřta.
Doporučuji: párátko nezahazujte, po volbách si na něj můžete napichovat drobky, co spadnou ze stolu břichopasů.
Perníčky pro Mařenky a Jeníčky jsou gratis jen jeden den. Jenže rok jich má 365. A kolik dní zbývá oloupanému pahýlu republiky? Vejdou se za nehet.
Karel SÝS

Slouha kolika pánů?

„Kandiduji za hnutí ANO, které založil Andrej Babiš, ale nikdy bych nevstoupil do strany Babišovců. Jsem Martin Komárek, ne slouha a nohsled nějakého guru.“
To napsal jako předvolební domácí úkol v náhlém hnutí mysli, přesněji řečeno v trvalém pominutí smyslů, bývalý redaktor-slouha socialistické Mladé fronty, dnešní publicista všech možných tiskovin skoupených jeho pánem Babišem.
Věřím, že Babiš není jeho guru. Guru je cosi duchovního, a tedy mimo Komárkův obor i obzor. Stačí, když boss dobře zaplatí. Tím se Komárek řídil po celý dosavadní život.
Jeho otec Valtr se musí otáčet v urně.
Karel SÝS

Jaroslav Holoubek uvádí autorská čtení českých spisovatelů LITERÁRNÍ ÚTERKY NA NOVOMĚSTSKÉ RADNICI

I v době internetu a sociálních sítí se úspěšně ujal projekt básníka Jaroslava Holoubka a fotografa Alana Pajera nazvaný Literární úterky na Novoměstské radnici v Praze. Někdy v konšelském salonku, jindy zase ve svatební síni Novoměstské radnice na Karlově náměstí vždy třetí úterý v měsíci čtou čeští spisovatelé a básníci ze svých nových nebo teprve připravovaných knih. Součástí večera je hudební doprovod, v únoru hrál na saxofon Petr Kroutil, v březnu na hoboj Julie Frýbertová, v dubnu zpívala jazzová zpěvačka Eva Emingerová. Díky stolové úpravě v příjemném prostředí lze během pořadu ochutnávat vína z vinařství Spielberg. Po čtení z rukopisů a vydaných děl následuje beseda se spisovatelem, hosté si mohou zakoupit autorovy knihy a nechat si je podepsat. Hostem úspěšného únorového pořadu byl textař, prozaik a gourmet kritik Vladimír Poštulka, četl ze svého románu Hřbitovní kvítí na smetaně. V úterý 19. března 2013 v Konšelském salonku představili svou tvorbu básnířka a překladatelka Jana Štroblová (básně ze sbírky Rouhavé zpovědi) a básník a prozaik Petr Prouza (četl úryvky z románu Muž noci). Hostem dubnového setkání (23. dubna v 19 h) byla spisovatelka Dana Emingerová, která četla ukázky z knih Živel Lustig a In flagranti. Pořad byl i vzpomínkou na Arnošta Lustiga, který byl dobrým kamarádem jak Jaroslava Holoubka, tak i Dany Emingerové. Pozvání přijala a vyprávěním přispěla i sestra A. Lustiga Hana Hnátová. Hostem velmi navštíveného květnového pořadu (21. 5.) byla spisovatelka Barbora Nesvadbová, která četla ze svého románu Pohádkář, na klasickou kytaru zahrála Anička Vebrová. V červnovém (25. 6.) autorském pořadu četl prozaik Luboš Palata.
V říjnovém pořadu vystoupí prozaička Inna Rottová a bude číst ze svých románů A na hlavu se snášejí dějiny a Muž, který četl. V úterý 26. listopadu bude ze svých próz číst spisovatel Lubor Falteisek a v úterý 10. prosince bude hostem autorských čtení Jiří Dědeček. V příštím roce se na Novoměstské radnici setkáme s Petrem Šabachem, Jáchymerm Topolem a Ivou Procházkovou.
Lidé mají rádi veřejná čtení a besedy s autory. Večer autorského čtení stojí za návštěvu. Živá atmosféra veřejného čtení a fyzický kontakt s autorem se nedá nahradit. Daří se tak oživit nevšední místa staré Prahy, která zase na oplátku svou neopakovatelnou atmosférou dodávají čtenému textu jedinečný otisk živé události a magičnosti v konkrétním prostoru a čase. Aby každý čtenář pochopil, že myšlení není zbytečným obtěžováním, ale cestou k pochopení světa a poslání člověka v něm.
Ve spolupráci s Novoměstskou radnicí, Obcí spisovatelů a knihovnami pořad připravuje, režíruje a večerem provází básník Jaroslav Holoubek, člen Rady Obce spisovatelů.
Těšíme se na vaši návštěvu!

Bílkova Chaloupka v Chýnově s Pavlem Eybertem a Milanem Nakonečným

Splnil jsem si zase jeden dávný sen a navštívil chýnovský atelier Františka Bílka, jenž sochař, grafik a malíř něžně nazýval chaloupka. Doprovod jsem měl královský - senátora a starostu Chýnova Mgr. Pavla Eyberta a prof. PhDr. Milana Nakonečného, svého učitele psychologie. Taky samozřejmě své děti.
Děkuju, milý pane senátore, za tři TŘI hodiny vašeho času. Děkuju za osobní dar a dar města Chýnova na babyboxy. Děkuju, milý profesore, za tvá moudra. Škoda, že jsem tak hluchý...
Lu

Pohřeb paní Evy Žáčkové

Jasně že ti dlužím
spoustu hezkejch slov
Se mnou děvče na ně nemáš kliku
Dávno už je všecky
umím nazpaměť
jenomže mi váznou na jazyku

takový ty slova jako čmeláčci
huňatý a milý s kapkou medu
Vždycky ti je v duchu šeptám do ucha
ale znáš mě
Řečnit nedovedu

Tak mi promiň děvče
všek to napravím
můj ty smutku já si dám tu práci
Vyklopím je všecky
aspoň naposled
až si pro mě přijdou funebráci

Umřel Zdeněk Rytíř. Titulky jsou si nápadně podobné...

Se Zdeňkem jsme v roce 1965 vytvořili společenství dvou čekatelů. Čekávali jsme oba před Umělecko-průmyslovou školou na Žižkově. Zdeněk Rytíř čekal na Valérii Chmelovou, já na Helenu Pěknou. Zdeněk s oblibou popisoval Valériina prsa, že prý jsou do špiček jako prsa černošek. Jednou jsme se Zdeňkem Rytířem strávili noc čekáním na obě mladé dámy na nádraží Praha Střed (Masarykovo). Byly se školou na výletě a vlak měl zpoždění. Velkolepým zážitkem se Zdeňkem bylo rozesílání Divokého vína. Neměli jsme na obálky a tak jsme se rozhodli, že časopísky zabalíme do papíru a zalepíme. Od hodné úřednice na poště jsme získali vědro hnědého lepidla, jímž jsme postupně pomazali celý náklad, sami sebe i vypůjčenou kancelář Kulturního domu v Bráníku. Všechna čísla se nenávratně slepila k sobě, my k nim, poštovní úřednice k nám… Šli jsme tak jednou se Zdeňkem po Praze kolem hračkářství, požádal mě o pětikorunu, že si chce koupit foukací harmoniku. Nedivte se, stála opravdu pět korun. A že si tu harmoničku přidělá na dráty kolem hlavy, bude na ni foukat a přitom hrát na kytaru. A skutečně, opravdu tak pak hrál, a nejen on.
Je mi Tě upřímně líto, milá Heleno Rytířová, nejstarostlivější manželko.
Lu


Svítání po probděné noci
Krvelačná noc stíná stíny...
dnes už nikdo neumí popravovat
se vznešenou nenávistí
ale několik tvých dobrých přátel...
Ostatně noc jako noc
ale tato již důvěrně známá svou zuřivostí
připomíná mi můj jazyk
přibitý ke stěně vědomí
Tak otálíme s odpovědí...
Proč při chůzi pozpátku
nenapadá nás lepší slovo než Návrat?
Proč jedinou odpovědí je otázka Kam?
Ó ubohé křehké maso vteřin
nevinné tělo času
kamkoliv jdeme po hrobech
A přesto
někam bych odešel
někam pryč od zvracejícího přežraného dobrodiní
lidí kteří se sytí už jen zbytky z pohřebních hostin
pryč od šilhající nenávisti motorů
pryč až třeba k průsvitným andělům nelásky
třeba dokáží zodpovědět tento jednoduchý příklad
z učebnice matematiky pro nižší postupné ročníky
středních škol
Pozor děti
Je-li na světě o jednu žalářní celu více
než je lidí
Kdo je tedy svobodný?
Kdo je tedy svobodný?
Kdo je tedy svobodný?

(publikováno v prvním čísle Divokého vína, 1965)

Umřela Eva Žáčková

Nadaná malířka, manželka básníka Jiřího Žáčka, Jirku namalovala s kočkou. Kočka si na obraze hoví, jako by nemohly přijít horší časy. Na fotografiích si Eva připíjí, směje se, zkrátka žije. Horší časy přišly, ty nejhorší. V pondělí 30. září 2013 paní Eva Žáčková umřela.

Modré básnické střevo

Z předvolebního veršotepectví ODS mě nejvíc zaujalo „dvojverší“:
Chci mít prvňáčky anglicky mluvící,
proto volím pravici.
Nevím, kterého poetu strana do svého předvolebního blábolení zapojila, zřejmě nějakého chcíplého ptáka, ale možná bych se divil. Peníze nejenže nesmrdí, ale taky zbavují soudnosti.
Výsledek jeho tvůrčích muk napovídá, že absolvoval 1. třídu, jak ji plánuje ODS. Možná umí žvatlat anglicky, leč neovládá mateřštinu.
K tomu ovšem režim směřuje: nadělat ze zbytku národa, který dosud odolal masážím, naprosté blby. A musí se začít od děcek.
Jenže proč tak nákladně? Čecháčkům přece plně postačí basic english. Hlavně když rychle pochopí, co Massa Bob žádá, a servilně splní ctěné přání.
Kolik těch přání bude? Asi šest. Ale možná jenom jedno: Nedumat a držet hubu a krok.
Že jste napočítali dvě? To jste určitě normalizační prvňáci! Pozor na vás!
Karel SÝS

Výstava fotografií Jana Reicha v Portheimce.

Pozvánku na ni mi poslala Jana Reichová, Galerie Nový Svět. Jana Reicha považuju za jednoho z nejlepších fotografů Prahy. Publikoval už v tištěném historickém Divokém víně.
Lu