literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

O médiích aneb detektivky bez konce

Pár hodin jsem teď strávil u zubaře. Je to velký fachman – a taky „homo politicus“. Tribun lidu se v něm zjevně probouzí vždy, když pacient zasedne do jeho křesla a nemůže říci ani slovo. “Vy novináři jste pěkná cháska,“ rozhovořil se, když mi minulé úterý napěchoval pusu tampony a začal mi mezi šestkou a devítkou budovat základy malého „nuseláku“. "Napsali jste třeba, že se ve fotbale kupují zápasy jako chleba v supermarketu. Nebo že si mocní pořizují za peníze a moc akademické tituly. Pak zase, že si jedna politická strana chtěla udělat z našeho státu svou frančízu. Nebo že pražští radní kšeftujou s byty... V takových případech jsem si vždycky řekl: Dobrá práce, kluci novinářští! A čekal jsem, co se bude dít dál. Jenomže většinou se pak už nedělo docela nic!“
Doktor se na mě podíval vyčítavě. Jako odpověď jsem v křesle jen nesrozumitelně zaskučel. S odsávačkami v obou koutcích se těžko vysvětluje, že se kauzám už nevěnuji. Doktor si ale můj kvil vyložil jako nesouhlas.“Proč to sakra nedotáhnete do konce? Snad každej týden přijdete s nějakým novým odhalením! Jenomže všechny ty případy jsou bez konce! A tak nás to už ani nebaví číst – nebo vy byste četl detektivku ve které se nedovíte vraha? A s novinama je to zrovna tak - když si je koupím, první stranu s odhaleními teď už často otráveně přeskočím, protože vím, že konců se nedočkám. Už čtu v novinách skoro jen sport – tam jsou aspoň výsledky, i když koupené. Uděláte s tím něco!?“ Přiznávám se, neodpověděl jsem mu ani po tom. Jednak mi v rozčílení zajižděl do zubů ostřeji, než mi bylo milé, jednak jsem mu v mnohém dával zapravdu.
Alespoň teď následně bych však svému dentistovi přece jen něco rád vysvětlil. Především není aféra jako aféra. Nemalá část jsou kauzy doslova instantní. Ty se vyráběji za vydatného přispění protistrany či nepřátel kritizovaného. Nejde v nich o pravdu, jen o to, že se médium stává zbraní ve volebním či jiném konkurenčním boji. Novinář bývá v takových případech kavka, která se chytla na pozlátko lákavého tématu. Pracujete-li v novinách, musíte totiž nosit stále něco nového – a když nic nenajdete, rádi využijete nabídku informací dovedně předkousaných PR agenturou. Často jde v takových případech spíše o čistou pomluvu. Pokračovat s takovou kausou, pane doktore, pochopitelně nemá smysl, spíše jde o to za sebou zamést stopy.
Dobrá, ale existují přece i skutečné kauzy! Proč i u nich se mnohdy skončí, sotva se začne? Pominu skutečnost, že po mediálním odhalení musí vstoupit na scénu úplně jiné složky - třeba policie a soudy. To je pravda, ale tato skutečnost přece obvykle nebrání novinářům v tom se případem dále zabývat a referovat o něm a to dokonce i když si to orgány činné v trestním řízení moc nepřejí! Mohli by tak vývoj přece alespoň popohnat!
Hlavní důvod nedokončování je tedy bohužel spíš v tom, že media jsou v současné době z 99 procent jen bezohledný byznys. Jakmile téma už netáhne dost čtenářů, posluchačů či diváků, je s ním prostě konec! A k tomu skoro vždy dojde dávno před vynesením rozsudku – mediální investigativci se ve chvíli poklesu zájmu bez skrupulí vrhají jiným směrem.
V kauzách, o nichž se dávno ještě nerozhodlo, ale už nebaví, tak mohou začít úřadovat různí advokáti mocných. Někdy se spokojí s tím, že čarují v neviditelném zákulisí a o případu už nikdo neuslyší, jindy se pokusí převrátit kauzu v pravý opak a čerstvých informací lační novináři na podobnou vějičku rádi naskočí. Příklad? Nedávná bouračka v níž ruský podnikatel a český politik vytlačili ze silnice řidiče maličkého twinga. Dnes má mrtvá oběť díky médiím nálepku narkomana (někdy kouřil trávu!), a oba bezohlední závodníci se tváří, že „nějaká smažka“ neměla na silnici co dělat.
Uznávám, zákony trhu jsou nemilosrdné - pokud média chtějí přežít, musí se tomu podřídit. Na druhé straně role tiskovin a elektronických médií v odhalování zlořádů je minimálně stejně důležitá, jako fungování policie a soudů! Stojí na ní demokracie, či se to alespoň říká, ne ?! Co s tím? Myslím, že bychom třeba neměli podceňovat roli médii veřejné služby – České televize a Českého rozhlasu - a tlačit je do plnění komerčních cílů a do služebného postavení vůči politikům vládních stran. Místo toho by tyto stanice měly dostat nový statut, který by jim umožnil nebýt jen výkladními skříněmi státu a „papalášů“, ale skutečnými institucemi „posledního odvolání“. Takovými, které by nešly do kauz jen konjunkturálně, ale zajišťovaly by veřejný dohled nad vyšetřováním až do spravedlivého rozsudku.
(mk)

OSN: Zrušte babyboxy!

Požadavek Výboru pro práva dítěte je součástí dokumentu o 75 bodech, v nichž OSN vytýká České republice špatnou práci s dětmi. Babyboxů se týkají články 49 a 50. OSN se podle nich domnívá, že babyboxy jsou v rozporu s Úmluvou o právech dítěte v bodech 6, 7, 8, 9 a 19. Po opětovném prostudování Úmluvy zjišťuju, že ji babyboxy právě naopak ctí a naplňují, zvláště v ústřední myšlence práva dětí na život.

Před několika týdny se uskutečnilo jednání dvanáctičlenné české delegace s Výborem OSN. České delegáty vedla vládní zmocněnkyně Monika Šimůnková, jež potvrdila, že členové Výboru OSN nepochopili, oč se jedná. Mj. babyboxy nazývali inkubátory. Vím zcela jistě, že OSN dostalo před jednáním i při něm zavádějící informace a že došlo k nepochopení projektu a neporozumění systému, jehož příčinou byla i jazyková bariéra.

Medializace negativního postoje OSN v České republice způsobila, že se mi dostalo ujištění o podpoře babyboxů od mnoha významných osobností. Za babyboxy se postavila i veřejnost. Při hlasování v anketě vyhlášené na www.novinky.cz hlasovalo pro babyboxy přes 19 000 čtenářů, proti babyboxům jich bylo 390. Na www.idnes.cz bylo proti babyboxům ve vyhlášené anketě 250 čtenářů, za babyboxy se jich postavilo přes 14 000. Děkuju vám, moji milí.

Babydědek Lu

Obnažování

Hackerská skupina Lulz Security, která napadla internetové stránky amerického Senátu či CIA a také weby řady nadnárodních firem, ukončila svou činnost. Závěrem vydala pozoruhodné prohlášení. „Za posledních 50 dnů jsme ničili a obnažovali společnosti, vlády, často i veřejnost samotnou a dost možná i všechny ostatní, a to jen proto, že jsme mohli," zveřejnila na svých internetových stránkách. Uvedla také, že cílem jejích akcí prý bylo "čisté, nerušené, chaotické nadšení ze zábavy a z anarchie." Jo, bejvaly doby, kdy nám, coby puberťákům, k takovému nadšení stačilo obnažovat zadky a za bujarého halasu válet po ulici popelnice. Přiznám se, že trochu mě ten kvalitativní vývoj znepokojuje. (mk)

50. děťátko v babyboxu je Leoš v Mladé Boleslavi!

49. děťátko v babyboxu je Janička v Benešově, 50. je Leoš v Mladé Boleslavi!
Odpusťte, moji milí, starému hloupému Babydědkovi, mediální zmatek. Z benešovské Nemocnice Rudolfa a Stefanie mi nedali vědět, že v sobotu 18. června v 7:40:57 bylo odloženo do babyboxu děťátko. Ohlásil jsem tudíž klučíka Leoše odloženého o den později – 19. června – v mladoboleslavské Klaudiánově nemocnici jako 49. děťátko. Všechno beru zpět. Leoš je 50. děťátko, jemuž babyboxy pomohly vstoupit do života.
49. děťátkem odloženým celkově do bedýnek je holčička pojmenovaná Janička (máme toho jména holčiček už několik) v Benešově. Je rovněž z chudých poměrů, byla zabalená jen v tričku, čerstvě po porodu, váží 2 740 gramů a měří 45 cm.
Kající se Babydědek Lu

Ať žije Leoš!

V neděli 19. června v 5:28 se na novorozeneckém oddělení Klaudiánovy nemocnice v Mladé Boleslavi rozezněl signál a rozsvítila kontrolka hlásící aktivní babybox. Za minutku držela doktorka Tereza Doušová v náruči čerstvě narozeného klučíka ještě od krve a od mázku zabaleného v ušmudlaném ručníku. Sestřičky jej vykoupaly a zahřály a na první pohled je jasné, že kluk je zdravý. Váží 2 900 g a měří 46 cm. Dali jsme mu jméno Leoš doufajíce současně, že to potěší jednoho z významných odpůrců babyboxů. Leoš je celkově 49. děťátkem, jemuž babyboxy pomohly zachránit život, přičemž dvacátým chlapečkem na 29 holčiček. V Mladé Boleslavi má pořadové číslo tři. Nejvíce dětem pomohl pradědeček babyboxů v hloubětínském GynCentru, jenž 1. června oslavil šesté narozeniny. Do svých vyhřívaných útrob přijal už sedmnáct děťátek.
Babydědek Lu

Jak dloubnout vládu do žeber

Internet je plný úvah o tom, jak to odboráři přehnali. Ať si stávkují, ale nekomplikují nám život! To naštvání je logické - i mně vždycky vadí, když mi někdo zhatí plány. Když se nemůžu dostat do práce, je to nepříjemná věc, o tom není pochyb. Jiná věc je, zda stávka, která nezabolí, může něco přinést.. Stávka je přece taková menší sestřička revoluce! Zatím jsme se ušklíbali nad odboráři, kteří si svoje oddemonstrovali a pak se s rodinami vydali nakupovat do Letňan. To bylo ovšem u „stávek“, které vlastně ani stávkami nebyly – místo demonstrování mohli odboráři vystavit svoje názory do internetových a jiných výkladních skříní, přišlo by to skoro nastejno.
Teď poprvé ale zaměstnanci dloubli nepopulární pravicovou vládu účinně do žeber. Máte pravdu – je to násilí! Ale odboráři tak dali najevo, že pracující, jakkoli toto slovo zní archaicky, jsou stále významná síla, se kterou musí politici, lobyisté a jiní manipulátoři počítat. A já mám z toho spíš radost, protože se mezi „námezdně pracující“ počítám, i když nejsem dopravák. Mám radost, i když jsem skeptický v tom, zda je touto metodou možno něco změnit. Mimochodem – jak už jsem naznačil – když musí bolet stávka, musí bolet i revoluce. A může být tedy vůbec revoluce sametová? Odpověď si dejte sami.
Matěj Kouba

Stáří je jen nepohodlný oblek

Nebojte se,nikdy nebudete opravdu staří! Já vím, jsou tu objektivní známky jako revma, ztráta sluchu a zadýchávání se, šedivění vlasů a brejle na čtení. Jenomže, jak vám řekne každý na léta bohatší člověk, uvnitř se lidi nemění! To, co se děje s tělem, prožívají skoro všichni „senioři“, asi jako ti mladší vnímají nepohodlný oblek či jiné protivné oblečení.

Uznáte, že třeba bývá k vzteku, když máte malé boty – každou chvíli se musíte zastavit a kamarádi jsou za chvíli v prachu! Ale znamená to,že byste se kvůli nějakým křápům stali jinými lidmi, že byste neměli stejné chutě a touhy jako ti ostatní čilouši!? Určitě ne. No a staříci to prožívají stejně. Dokonce i ti nejslavnější. Asi před dvěma roky jsem měl tu čest napsat pro jedny noviny dlouhý rozhovor s Karlem Gottem. Jak kolegové novináři vědí, hovořit s mistrem je vcelku pohoda, protože povídá rád. Tehdy však byl k nezastavení, bylo to až únavné! Dotaz na blížící se sedmdesátiny ho však doslova zmrazil. „Sakra to už mě budou brát jako starého,“ posteskl si a bylo vidět, že příchod stáří jeho mladá duše nemůže pochopit. A už skoro nic neřekl.

Nebo jiný příklad - Před lety jsem chodil do hospody s asi o třicet roků starším kolegou. Stačila tři piva, aby ho přestala bolet kolena a ze zad mu vykoukla obnošená, leč bytelná křídla. Rozletem fantazie hravě strčil do kapsy všechny cucáky okolo, rozvíjel velkolepé plány a na zpáteční cestě z RaJe (pro mladší – z podniku "patřícímu do národního podniku Restaurace a jídelny") nikdy nezapomněl drobně lumpačit, třeba mačkat zvonky u domovních vchodů či pískat na holky. V tom nyní nepohodlném modelu z roku 1935 byl prostě stále skryt stejný uličník jako ve dvaceti.

Zkrátka subjektivně stáří opravdu neexistuje – starý je maximálně "ten, kdo je o deset let starší"! Ale tahle zákonitost platí už v osmnácti. A co tím vším chci říci? Jak sám pomalu přicházím do let, zjišťuji, že až budu vlastníkem skutečně ojeté tělesné schránky, asi mi nebude zas tak moc vadit, že o mě mladí ideálně nepečují. Určitě mě ale bude štvát, když se mnou budou jednat jako s mimozemšťanem, jako s tvorem z jiného starého světa! A bude se mi chtít na ně zakřičet- ne, to jsem pořád já, vzpomínáte si! Něco jsem dokázal, něco jsem uměl! To si fakt už nepamatujete, že jste dokonce chtěli být jako já!?

Ale neřeknu to a budu trpně přijímat jejich útrpné laskavosti, protože je budu potřebovat. Budu trpně panáčkovat, trochu jako zvířátka v klecích, protože ty jsou jako dříve narození odkázáni na své krmiče a pečovatele. Naštěstí je pro mne taková doba (snad)ještě daleko. Ale už dnes bych chtěl připomenout: Lidi, uvědomme si, že „senioři“ nejsou jiný živočišný druh! Pod těmi těžkými skafandry mnoha desetiletí jsou plnohodnotné mladé duše! A navíc: "to, co jsou dnes oni, budete i vy".
(mk)

48. děťátko v Ostravě!

Aby byl pořádek, uvádím, že číslo 48 nese holčička odložená kolem desáté večer 6. června v Městské nemocnici Ostrava. Pojmenoval jsem ji Iveta, sestřičky Zdenička Krásná. Je to čtvrtá holčička v ostravské nemocnici, celkové skóre holčičky versus klučíci je teď 29 : 19.

47. děťátko v kadaňském babyboxu!

„Neprobudil jsem vás?“ ptal se šetrně do telefonu v 9 hodin ráno ředitel Nemocnice Kadaň MUDr. Josef Mašek a mně bylo hned jasné, že v neděli ráno si chce se mnou povídat o odloženém děťátku. Nevěděl jsem jen, jestli je to kluk nebo holčička.
Druhým kadaňským nalezencem je klučík a sestřičky jej pojmenovaly Dalibor. Narodil se před pár hodinami mimo zdravotní zařízení, je zcela zdravý, ošetřený a oblečený. Nalezen byl ve 4:30 v neděli 5. června 2011. Odpovím i na tradiční otázku – váží 3,30 a měří 50 cm. Kadaňský babybox je v pořadí čtvrtý, čili jeden ze zakladatelů, otvírali jsme jej 1. června 2007. První děťátko – kluka Pepíka – přijal do svých vytápěných útrob za dva roky -16. června 2009, na druhé si tedy počkal bez jedenácti dní další dva roky. Dalibor je celkově devatenáctý kluk, odložených holčiček je 28.
Zavolal jsem kadaňské primářce neonatologie a zároveň poslankyni MUDr. Patricii Kotalíkové, s níž jsme babybox otvírali. Její první věta: „S radostí jsme přijali na naše oddělení druhého chlapečka z babyboxu!“
Zprávu jsem už poslal emailem Kate, vévodkyni z Cambridge, s níž jsem anonymně kadaňský babybox před dvěma roky navštívil. Kate byla ze starobylého města na Ohři nadšená.
Babydědek Lu

44. babybox v Trutnově

Mezinárodní den dětí jsem oslavil otevřením 44. babyboxu v Sanatoriu MUDr. Jaroslava Bílka v Trutnově. O jeho zřízení mě požádala majitelka sanatoria Mgr. Zuzana Bílková a podpořila je i darem. Druhým místním dárcem je společnost ETIGRAF ze Dvora Králové nad Labem, následují další. Děkuju všem! Děkuju hlavnímu inženýrovi babyboxů Michalu Čumpelíkovi, jehož Teletech plus servis, továrna na babyboxy, všech 44 babyboxů vyrobil! Za šest let své existence pomohly zachránit 46 dětí, pradědeček zakladatel v hloubětínském GynCentru 17 dětí.
Lu

Ladislav Hovorka a UNFOCUSED vystavují

Vernisáž fotografií skupiny Ladislav Hovorky, Harry Farkase a Libora Kousala pod názvem Red Line má vernisáž v úterý 31. května v 18 hodin v Písecké bráně v Praze 6. Setkání s autory 12. června v 18 hodin tamtéž. Výstava končí 15. června.

Znovu se ozvala Kate, vévodkyně z Cambridge a příznivkyně babyboxů

Už jsem vůbec nedoufal, že Kate, poté co se provdala za prince Williama, se vůbec ještě někdy ozve. Česká vláda ale věnovala královským novomanželům jako svatební dar starokladrubského hřebce, bělouše Favory Alta XXI-30. Novomanžele to zřejmě uvedlo poněkud do rozpaků, ale diplomaticky nepříliš šťastný počin mi pomohl obnovit komunikaci s mladou vévodkyní. Kate měla okamžitě nápad – zeptá se svého českého přítele. „Dear Ludvik...“ začínal mail od Kate, a když jsem jej našel v počítači, rozklepal jsem se radostí. Mail jsem přeložil s vypětím všech svých chudých znalostí angličtiny.
„Vzpomínám na Tebe často. Jak jsme se před dvěma roky seznámili a jak jsi mi ještě ten den předvedl první český babybox v Praze. Jak jsme spolu pak cestovali po českých babyboxech, na večer na břehu Ohře ve městě Kadaň. Nikdy v životě jsem tak romantické chvíle neprožila. Nic o Tobě nevím, i když se často dívám na Tvoje stránky a na www.babybox.cz. Něco pochopím, něčemu nerozumím vůbec. Porozuměla jsem, že dnes už máte 44 babyboxů a bylo do nich odloženo 46 dětí. Velice Ti fandím a gratuluju.
Jistě víš, že jsme s W. dostali od České republiky darem koně. Viděli jsme jej jen na obrázku, vypadá krásně, ale sám jistě nejlíp víš, jací jsou chovatelé koní. Vady o koni si nechají vždy pro sebe. Dočetla jsem se, že kladrubáci jsou skvělí v zápřeži, ale darovali nám jen jednoho karossiéra. Podle našich zvyků bychom měli mít v kočáře šest koní, a tak nevím, co si s darem počít. Prosím, prosím, mohl bys ke koni zajet a prohlédnout jej zblízka? A napsat mi, jestli je v pořádku?“
Dopis byl dlouhý a nechci jej pochopitelně celý publikovat. Kate musí jistě vyhovět, a tak vyrazil do Kladrub. Dostat se k hřebci nebylo snadné, ale s pomocí svého přítele, pracovníka hřebčína, jsem si nakonec koně mohl osahat vlastníma rukama. Získal o něm i jisté reference. Jistotu ale zdaleka neměl.
Dozvěděl jsem se, že britská královská rodina si starokladrubské koně pořizovat nehodlá. U dvora zapřahají bílé norfolky, typické anglické plemeno, ale jen výjimečně při oficiálních příležitostech. Královská Veličenstva jezdí v kočáře taženém osmispřežím. Královské Výsosti - vévodové a knížata, nekorunovaní příslušníci královské rodiny, mají tradičně v kočáře zapřažené šestispřeží, hrabata čtyřspřeží a baroni dvouspřeží.
Kladrubáky používají od roku 1993 jen na dánském královském dvoře. Dánové koupili osm hřebců a podle potřeby je doplňují.
Darovat jednoho hřebce je nezdvořilost, která jistě nebyla s královským dvorem předem projednána. Obdobně se zachovali na Slovensku, když britské královně Alžbětě II. darovali při její návštěvě v Topolčiankách 23. října 2008 lipického hřebce. Stojí v hřebčíně dodnes...
K podobnému faux pas došlo při návštěvě španělského krále Jeho Veličenstva Juana Carlose I. v České republice v roce 1995. Tehdejší chovatelé starokladrubských koní Tomáš Barták a Jiří Jehlička prezidentu Havlovi nabídli, že králi darují tříletou klisnu Seneca. Ve večerních hodinách 12. července 1995 při procházce královských manželů s prezidentem Havlem po hradčanských zahradách směrem k letohrádku Belveder se náhle z temného křoví vynořil vousatý koňák Tomáš Barták ve smokingu s kovbojským bolem kolem krku, vedoucí tříletou šimlu Seneca narozenou v Benicích. Scéna jako by ji napsal i zrežíroval náš exprezident – dramatik. On byl také jediný, kdo se v tu chvíli usmíval. Na fotografiích lze ve tvářích španělských královských manželů zřetelně rozeznat zděšení. Královna se vzpamatovala dříve a pravou rukou se smířlivě dotkla nosu šimly, o jejíž náladě vypovídaly zřetelně dozadu položené uši. Jaroslav odpověděl Kate diplomaticky a popsal historickou hodnotu starokladrubských koní. Za dva dny vyšly v českých médiích zmatené informace:

Češi zatím Williamovi a Kate místo koně posílají jeho spermie
Kabinet premiéra Petra Nečase (ODS) ve středu schválil svatební dar pro britského prince Williama a jeho manželku Kate. Novináře o tom informoval předseda vlády. Zatím je do Británie vyslán na vyžádání alespoň genetický vzorek, zřejmě spermie hřebce pojmenovaného Favory Alta XXI-30.
Na výslovnou žádost Kate a Williama prý kůň zatím zůstává v ČR. „Na jejich žádost putuje zkumavka se specifickým genetickým obsahem do Velké Británie, tudíž část tohoto hřebce tam bude s předstihem,\" řekl Nečas s úsměvem na tváři.
Důvody tohoto požadavku však zatím nejsou přesně známy. Poslanec VV Miroslav Petráň, který se dostihům dlouho věnuje, Právu řekl, že Anglie si zřejmě touto cestou zjišťuje, zda se jedná o koně plnokrevníka nebo polokrevníka. Pouze plnokrevníci tam totiž mohou běhat dostihy.
„Vláda vyslovila souhlas k bezplatnému převodu starokladrubského hřebce vévodovi a vévodkyni z Cambridge. Bílý starokladrubský kůň bude zatím nadále ustájen v hřebčíně Kladrubech. Jeho hodnota je odhadována na 30 tisíc euro (zhruba 735 tisíc korun),“ uvedl premiér Petr Nečas (ODS).
Nejdřív jsem se zprávě dlouho smál. Pobavilo mě vysvětlení poslance Petráně, že si Anglie ověřuje, zda se jedná o plnokrevníka. Pak jsem pochopil, že za váháním Kate a Williama může stát i moje diplomaticky stylizovaná zpráva. Dopis jsem si sice nechal přeložit od překladatele, nechtěl jsem se před Kate zesměšnit svou ubohou angličtinou, jenže samozřejmě jsem netušil, jestli jsou moje náznaky nejistoty dobře přeloženy a zda je Kate správně pochopila. Ještě štěstí, že česká vláda má teď jiné starosti, než se zabývat koněm zevrubně, uklidňoval jsem se.
Zkumavka s „genetickým vzorkem“ je zřejmě jen zdvořilým oddálením odmítnutí daru oceněného českým státem tak vysoko, že i placení darovací daně by bylo nepříjemnou povinností.
Při poslední aukci v Národním hřebčíně Kladruby nad Labem konané 30. března 2011 bylo nabídnuto 52 koní a z toho prodáno jen osm. Navíc skoro všichni za méně, než kolik byla jejich vyvolávací cena. Nejdráže prodaným koněm se stal čtyřletý hřebec Rudolfo Pastorella vydražený za 8 500 EU, tedy stejnou částku, za jakou byl nabízen poprvé.
Kdybych byl tak nezdvořilý, jako je český stát, mohl jsem věnovat Kate třeba jedno svoje plnokrevné hříbě. Určitě by do dostihových stájí britského dvora zapadlo snáz, než kladrubský šiml mezi norfolky.

Co na to říká ing. Emil Machálek, CSc.

Pro potěšení a jako dárek k dnešnímu svátku jsem poslal předchozí kapitolu svému celoživotnímu příteli Mélovi Machálkovi. Nikdo ji předtím nečetl a tuhle výjimečnost jsem mu samozřejmě k dárku napsal. Odpověď přišla obratem.

> Je to skutečně velmi silný příběh,
> kapitolku jsem přečetl \"jedním dechem\". Je to skutečně velice zajímavé
> a pro Tebe myslím velká pocta, že Tě oslovila vévodkyně. Při té
> hysterii, která byla spojena se svatbou, je to něco fantastického.
> Škoda, že tu korespondenci nemáš v papírové formě (díky existenci
> internetu si již velmi málo píšeme prostřednictvím pravé pošty), byl
> by to velmi cenný dokument. Samozřejmě i mě, který není v oblasti
> chovu koní tak kovaný jako Ty, okamžitě trkl ten výrok \"znalce koní a
> dostihového sportu\" Petráně o plnokrevníkovi. Připadá mi to, jako když
> Bártova blonďatá Kateřina hovořila s Krausem o biomase. Děkuji za
> milý dárek, kapitola je velmi zajímavá a určitě bude mít další
> pokračování, na které se těším. Méla


Úryvek z mé připravované knihy, jejíž název neznám. Jisté je, že se v ní vystřídá románový příběh s autentickými událostmi.

Babydědek Lu

Jindřich Štreit znovu vystavuje!

Je to jen pár dní, co jsem vám přinesl zprávu o dvou výstavách svého oblíbeného fotografa Jindry Štreita a už jsem tu s dalšími třemi.
V Žerotínském zámku v Novém Jičíně má vernisáž 23. května v 17 hodin.
O den později, 24. května rovněž v 17, zahajuje v kostele sv. Josefa při Kapucínském klášteře ve Fulneku.
Za pouhý týden, 2. června v 17 hodin, začíná výstava Štreitových fotografií v Muzeu Sigmunda Freuda v Příboře.
Proboha! Jak to všechno stíhá?!
Lu

Milan Vácha tesá Mistra Hussa!

Můj přítel akademický sochař docent Milan Vácha zvítězil v soutěži vypsané Středočeským národním výborem na realizaci sochy Mistra Hussa na hradě Krakovci. Pochopitelně jsem měl radost! Kdo by taky neměl?! Milan mi dovolil, abych si jej při ztvárnění sochy do hořického pískovce vyfotografoval.
Autorem architektonických úprav okolí sochy je druhý můj přítel Mgr. ing. arch. Rostislav Říha. Ano, ten, jenž je s Milanem Váchou autorem projektu azylového DOMOVA, jehož postavení plánuju na Hájku.

Stránky Milana Váchy - www.milanvacha.cz
Stránky Rostislava Říhy - www.rh-arch.com

Lu

P. S. Milan Vácha mě po přečtení aktuality telefonicky upozornil, že jsem se spletl v počtech. Správně je to - co rána, to dvanáct halířů. Na rohlík v Normě je třeba udeřit paličkou do dláta desetkrát. Jsou-li ovšem zrovna rohlíky v akci.

Klisnička Manacce má měsíc. Ve čtvrtek 19. května vychází DV 53

Tak jsem ji dnes ráno vyfotil, abych se s vámi, milí čtenáři, podělil a abych měl do své další knížky. Jak se bude jmenovat? To ještě nevím.

Aktualita od Karla Sýse

„Drahé lístky mají Pražany motivovat“, četli jsme. Aby chodili pěšky? Aby jezdili na koních? Aby ucpávali ucpané ulice auty? Aby řekli dědkovi a bábě, ať si neválejí osmdesátileté šunky a koukají taky platit? Nebo aby vzali sudlice a cepy a vymlátili tu chátru, co si vozí šunky v mercedesech, z radnice?

Cena pro Jiřího Žáčka!

Porota Ceny Jána Smreka sa rozhodla udeliť tohtoročnú prestížnu Cenu Jána Smreka 2011 dvom českým básnikom za ich celoživotné básnické dielo, s prihliadnutím na ich tvorivé aktivity pri šírení slovenskej literatúry v Českej republike: Jane ŠTROBLOVEJ a Jiřímu ŽÁČKOVI. Obidvaja básnici sa svojou tvorbou zapísali do dejín českej literatúry ako obnovovatelia tradície drsného i spevavého verša v modernej poézii, tragiky i triumfu života, ako tvorcovia nezabudnuteľných básní, metafor a obrazov.

Cenu Jána Smreka, ktorá pozostáva z plastiky "Ego" od sochára Dalibora Baču a diplomu, prevezmú laureáti 5. septembra 2011 v Bratislave počas malej slávnosti na záver literárneho podujatia v rámci Medzinárodného literárneho festivalu Jána Smreka.

Cena Jána Smreka ako prejav uznania veľkým svetovým básnikom sa udeľuje od r. 1998. Jej laureátmi sa stali napr. Tomas Tranströmer, Ludvík Kundera, Gennadij Ajgi, Reiner Kunze, Friederike Mayröckerová, Pia Tafdrupová či Mateja Matevski.

Za porotu Milan Richter, jej predseda a zároveň riaditeľ Festivalu Jána Smreka

Jindra Štreit vystavuje!

Jindřich Štreit, jehož fotografie hluboce obdivuju, vystavuje od 10. do 31. května v Galerii Octopus v Rýmařově. Vernisáž se koná 14. května v 16 hodin. Současně vystavuje pod názvem Příběhy venkova v Galerii v Podkroví na farmě Hlubočec. Vernisáž je 13. května v 17 hodin. Jindřich Štreit spolu s Robertem Vanem budou besedovat s návštěvníky v Domě kultury v Kroměříži 16. května v 16.30. Je mi ctí, milý Jindro, že Vaše fotografie jsou i v Divokém víně.
Lu

Alenka Kučerová měla narozeniny!

Grafička a výtvarnice Alenka Kučerová oslavila 28. dubna svoje 76. narozeniny. Přijel jsem s kytkou a za odměnu mi Alenka předvedla svoji současnou tvorbu. Nemyslím si zrovna, že by měla vyšívat, navíc je to hrůzostrašně pracné, obraz má statisíce stehů, ale od Alenky je skvělé všechno!
Lu

Ultras jako kladní hoši

Nejsem žádny velký fotbalový "fan", vlastně vůbec nejsem velký znalec fotbalu. Fotbaloví ultras jsou mi protivní a děsí mě- snad není nic horšího než bezdůvodná hrubost.Virvál na stadionu Slavie však docela chápu - mám dojem, že v historii patálií s fanoušky to bylo poprvé, co bylo právo do jisté míry na jejich straně.Podle mě to nebyl výbuch samoúčelného násilí, ale oprávněné frustrace.

Nikdy jsem Slavii nefandil, ale statečný boj jejích hráčů navzdory tomu, že hráli už řadu měsíců zadarmo a neměli mezi sebou velká jména, mě dostal. Copak to nebylo úžasné, že se tým v této situaci dokázal vzchopit a bojovat o pohárová místa?

Jenomže funcionáři za zády fotbalistů předváděli nepěknou hru. Zatímco na trávníku se kopalo jako o život, v zákulisí se spekulovalo a kombinovalo s jediným cílem, jak si namastit kapsu. Je pravda, že fanoušci svým anarchistickým chováním způsobili, že zápas, který mohl být z hlediska pohárových šancí klíčový, bude asi kontumován. Myslíte si však, že kdyby zůstali tiší a pokorní, že by ligová komise Slavii do dalšího roku ligy pustila? Zjevně ne. Copak to byly "fans", kdo můžou za stomilionové dluhy a čachry kolem vlastnictví nejstaršího českého klubu?! Možná že je proto dobře, že k této fanouškovské revoluci Slavie došlo.Kausa Slavie se tak dostala z kuloárů fotbalových institucí a podivných firem na světlo.A třeba se díky tomu konečně rozhoupou ti, kdo mohou Slávii opravdu pomoci.
Matěj Kouba