literární časopis založený v roce 1964

Archiv divoké vinice

Jaroslav Svěcený zve do Ústí nad Orlicí!

122. děťátko v přerovském babyboxu!

Nechtěné lidské mládě je v pořadí druhým děťátkem v Přerově za pět let, desátým letošním a 72. holčičkou na 50 klučíků za celou dobu existence babyboxů, tedy za necelých deset let. Holčička je zdravá, řekla mi dětská lékařka Kateřina Koláčková, a je stará asi pět dní. Holčička doplnila tradiční trojici, v níž se obvykle děti odkládají.
Desáté výročí oslavíme otevřením 65. babyboxu v Oblastní nemocnici Jičín na Mezinárodní den dětí 1. června ve 12 hodin. Proboha - jen abychom získali dárce!
Neleníme ani se stavbou azylového domu Saint-Gobain, pojmenovaného podle mecenáše - francouzské stavební společnosti, jež právě slaví 350 let od svého založení. Stavba druhého křídla je připravena na konstrukci krovů a střechu.
Jak holčičku pojmenuju? Přece Kateřina podle doktorky Kateřiny Koláčkové, která se o ni právě stará. Až žijí Kateřiny obě!
Babydědek Lu, 602 305 139

Milan Nakonečný: Jeden byl a druhý nebyl gentleman.

Číst politické úvahy Karla Sýse je duchovním požitkem: Co slovo to výstřel, co věta to salva, pokud to míří na ty, které nemá rád a naopak, pokud jde o ty, které má rád, je to gejzír iluminací podobný Křížíkově světelné fontáně. Karel Sýs je mistrem slova, a své mistrovství nepochybně propůjčuje právem a bytostně (u nás jen zřídkakdy se vyskytující způsob kritiky) svým láskám a neláskám; je tím v české žurnalistice kladnou výjimkou. Obdivuji ho, i když nesouhlasím téměř vždy s tím, co napíše.
Obětí jedné jeho ne zcela jednotné salvy byl přece jenom muž, který si to nezasloužil. Mám na mysli Sýsův článek Byl gentleman nebo nebyl? (Divoká vinice, aktuálně). Je to reakce na známou aféru pana prezidenta o údajném výroku Ferdinanda Peroutky, významného českého publicisty a novináře, o Hitlerově gentlemanství. Sýs Peroutku tak trochu morálně popravuje jako kolaboranta s nacistickým režimem, ba co více i jako sympatizanta s nacismem již v době před-protektorátní, jako obdivovatele Hitlera a antisemitu. Zapomíná však, že ve své Přítomnosti psal i proti „hitlerismu“ a že nebyl nikdy antisemitou, i když měl výhrady k nedostatečné identifikaci českých židů s českým národním živlem, když většina českých židů optovala ve volbách pro německé strany a kandidáty. Sýs, srovnávaje Peroutku s Emanuelem Moravcem, soudí, že Moravec, teto neblaze proslulý „mouřenín“, vrcholný český quisklingovec, byl lepší, upřímnější a formálně dokonalejší publicista, který, jako znalec věcí vojenských, psal ódy na hitlerovské voje i v době, kdy vérmacht již „ustupoval do předem připravených pozic, aniž to nepřítel zpozoroval“. Moravcova sebevražda, pokud to byla sebevražda, byla racionální volbou toho, pro něj nepochybně méně horšího. Oproti agresivně-expresivní žurnalistice Moravcově byla žurnalistika Ferdinanda Peroutky smířlivecky intelektuální.
V r. 1938, kdy nás „sladká Francie“ i „hrdý Albion“ jako naivního spojence odkopli a předhodili Hitlerovi, přišla podzimní „druhá republika“ s „odžidovštěním“, se stříbrňáckým imperativem „odbenešit“ a durychovským „odmasarykizováním“ a Peroutka, aniž by se přidal k této agresivní kampani, se celkem právem přidal ke kritikům našeho, do té doby „nepostradatelného ministra zahraniční“ a velmi postradatelného státního prezidenta. Pravdu má Sýs nepochybně v tom, že v kritice židovstva zašel Peroutka za meze lidské slušnosti. Avšak přišel protektorát a zápas nešťastného Háchy o zbytky národního bytí a Peroutka byl u toho, když se hledaly důvody pro existenci Národního souručenství, o jejichž kriticích, bystrý pozorovatel všeobecného protektorátního marasmu, Václav Černý řekl, že nedobře činí ten, kdo tuto záchranou organizaci napadá, neboť to byl, namnoze obětavý pokus o národní přežití nejen v zápase s německými okupanty, ale i s jejich českými přisluhovači. Byla to úlitba, ale i klamání nepřítele a dokonce namnoze skrytá podpora odboje proti okupantům (Nebeský a další vysocí funkcionáři Národního souručenství). Hácha nebyl menší vlastenec než generál Eliáš a na rozdíl od Chamberlaina, v Hitlerovi gentlemana nespatřoval. Srovnáme-li většinu českých kolaborujících intelektuálů s nacistickými okupanty, s kolaboranty-intelektuály jako slouhy komunistické diktatury, vychází z toho mnohem lépe ti kolaboranti protektorátní, než poúnorové kolaborování „užitečných idiotů“ s Moskvou a posléze se sovětskou okupací.
Avšak posuňme se do období poválečného, kdy se „demokracie“ třetí republiky rozpouštěla v politickém podvodu zvaném Národní fronta, v podvodu, jemuž požehnal sám „President budovatel“ budoucí komunistické diktatury. Peroutka se rozpomněl na slavný Masarykův výrok z r. 1924, že „svět jde do leva“ a jeho teze, že: „nyní liberalismus bude sto let musit jít ruku v ruce se socialismem“, že člověk „může být nyní osvobozen od věky trvající nadvlády peněz“ a že „není v linii budoucnosti odporovat socialismu, není to ani v linii humanity ani rozumu“ (Tak nebo tak, 1947, s. 21) by jistě potěšily Sýsovu mysl. Peroutkovou politickou vizí byla socialistická společnost kontrolovaná humanismem a postupný nezbytný zánik kapitalismu. Nic z toho se bohužel nevyplnilo a současní novopečení, patentovaní „demokraté“ nás přivedli do toxické stoky zhoubného ekonomického liberalismu, kde je dovoleno prodávat vše a mnohé z toho ostatního je postupně zakazováno a kde „politika ztrácí všechen vážný obsah – mimo jediný: že je rejdištěm boje o moc“ (Tak nebo tak, s. 46).
Socialisticky a národovecky laděný Peroutka si exilem nepochybně zachránil život, ale stal se zde v USA, kde se usadil, smutným svědkem bídy české a slovenské politické emigrace: Zenkl, Ripka, Lettrich a jiní si zde odpykávali svou politickou nekompetentnost a činnost exilové Rady svobodného Československa je smutným svědectvím pokračujícího boje o koryta, obsahující teď už jenom mizerný rozpočet, subvencovaný hlavně několika soukromými společnostmi, v němž nejvýše postavení rozhodovali o finančních podporách těch níže postavených, kteří zápasili i o diety ze služebních cest, aby měli o pár dolarů či liber víc na holé živobytí a každý každému záviděl jeden dolar navíc. Jako ředitel Rádia Svobodná Evropa se Peroutka stal, ve svých četných relacích nikoli už jenom kdysi poněkud zakřiknutým, ale nyní již otevřeným odpůrcem komunismu a smutným zprostředkovatelem mezi rozhádanými bývalými kvazi-politiky a uhlazovačem osobních rozporů a útoků (viz: Raška F.D.: Historie Rady svobodného Československa, Praha Academia 2009, překl. angl. orig.).
Ferdinand Peroutka byl nejvzdělanějším, i když nediplomovaným českým publicistou a dá se říci, i politologem té doby. Mýlil se v menší míře, než je u lidí této branže obvyklé, byl přesvědčeným demokratem a národovcem (což je dnes pozice téměř surrealistická), který se velmi a vcelku úspěšně angažoval v boji za osvobození českého národa od komunistické tyranie. Budiž mu proto odpuštěny jeho nikoli smrtelné hříchy a omyly a rozhodně si nezaslouží Sýsovu popravčí, formálně brilantní, avšak poněkud nevděčnou salvu.

Jindřich Štreit zve na výstavu Domov bez domova

Vernisáž 11. května v 17 hodin. Výstava bude probíhat od 11. – 29. května 2015 na Piazzetě Národního divadla v Praze. Výstava se koná u příležitosti oslav 25. výročí Armády spásy od znovuobnovení své činnosti v České republice.

KAREL SÝS - Byl gentleman nebo nebyl?

Pražští kavárníci tasí kudly proti prezidentu Zemanovi za Ferdinanda Peroutku. Přece nikdy neřekl, že je Hitler gentleman dodržující dané sliby. (Koneckonců Hitler své sliby, jak je formuloval v Mein Kampfu, dodržel.)
Jenže i Václav Bělohradský si v Salonu Práva kdysi Rudého (19. 3. 2015) vzpomněl, že v 70. letech minulého století mu nejmenovaný pamětník charakterizoval Peroutkův postoj týmiž slovy.
Je však možné, že tato slova nikdy nezapsal, Gustav Bareš by je ve svém Rozhovoru s Ferdinandem Peroutkou o demokracii a svobodě (Svoboda, Praha 1947) jistě s gustem citoval.
Možná řekl, možná neřekl; řekl a napsal mnohem horší věci.
Peroutka patřil k prominentním režimním novinářům 1. republiky. Ať se dělo co se dělo, l. republika byla tabu. Dnes se opět pěje chvála o krátkém období českých dějin, kdy nás velmoci nechaly jakž takž na pokoji.
Hadimršky malé, ale naše, laciné baťovky, fešné klobouky, nevázané pepictví, nezávazná sranda… Jak pro koho. Ale co Podkarpatská Rus? Co pelechy 0+0 v dírách na strahovských hradbách?
Ať kavárníci, ať Bělohradský, ať Zeman, všichni vycházejí z premisy, že kapitalismus je nejlepší volba a český obzvlášť.
Český kapitalismus neměl a nemá podmínky pro agresi. Anebo za jeho zakřiknutost může slovanská holubičí povaha? Jenže co Souslované Poláci? Jim holubi nezabránili skočit na bezbranné Těšínsko? A když se v roce 1934, dávno před Chamberlainem a Daladierem, dávno před Molotovem, spaktovali s Hitlerem, také věřili ve Vůdcovo gentlemanství?
Opravdový gentleman přece neřve: „Tady stojím já a tady Herr Benesch a mezi námi dvěma se rozhodne!“
Sotva Peroutka pseudogentlemanův řev uslyšel, zařídil se podle volání doby: „Byl jsem stoupencem dr. Beneše, ale nyní říkám, že na jeho návrat není pomyšlení. A že v zájmu státu musí být narýsována silná rozhraničovací čára mezi naší nynější domácí politikou a jeho londýnskou činností, je-li jaká.“ (21. 12. 1938)
Aby bylo jasno, Peroutka se neotáčel jako korouhvička. Ještě 15. 12. 1946 (!) své protibenešovské postoje hájil: „Vzdálenost skutečným podmínkám zápasu s okupanty se projevovala v naivních radách, jež náš zahraniční rozhlas někdy domů posílal a jež tehdy budily trpký úsměch a dnes, kdy jsme již zlé přestáli, působí ve veselé chvilce jako dobrá anekdota. Byli však také stateční muži, kteří, když byli odváděni na smrt, proklínali chvíli, kdy uposlechli zahraničního rozhlasu.“ (Dvakrát bez gesta, Svobodné noviny)
Ach co se obyvatelé Protektorátu nachechtali, když pobloudilí emigranti odbouchli Heydricha. A Lidice? To bylo teprve k popukání!
Jistě, stateční šli na smrt a těžce se loučili se životem. Ustrašení si – chráněni zatemněním – šeptali anekdoty, kterak Áda ve své Říši všechny kurvy znáti chtěl, a proto jim dal vytetovat hákový kříž na prdel.
Jsme přece odjakživa tak nějak malí a teď jsme najednou ještě menší, bezmála nejmenší v celém zhnědlém světě.
V Přítomnosti z 26. 4. 1939 Peroutka svedeným nechápavcům a romantickým blázínkům situaci vysvětlil po lopatě: „Pozadím německých myšlenek jest německá síla. České politické metody musí se vytvářet podle našich vlastních poměrů a zkušeností. Jest pravděpodobno, že meč, jímž jiný tak zamával, bychom ani neuzdvihli.“
Jenže v témže čísle Přítomnosti čteme i tvrzení, proti němuž je nějaká víra v gentlemanství pouhým čajíčkem: „Všechno, co se Němcům před deseti lety zdálo snem, učinil dnešní jejich Vůdce skutkem; nasytil velkými kusy německou národní hrdost, utlačenou po světové válce; položiv připravený meč na západní hranici, zajistil si právo pořádat střední a východní Evropu po svém; jakási nová, ještě nepřehlédnutelná stavba je tu v počátcích; německý Vůdce stanul na onom významném rozcestí, kdy snad z vůdce národa stává se vůdcem národů… Po šesti letech vlády Adolfa Hitlera stojí celý svět pod dojmem, že vysychající Francie a rozpačitá Anglie jsou odsuzovány do pozadí svalnatou rukou Německa, hýřícího mladými silami.“
Budeme tedy pokorně mávat nařvaným smrtihlavům mašírujícím kolem pomníku svatého Václava vlaječkami, ty snad ještě udržíme.
Jistě, myslel to dobře, jako Hácha: semkneme-li se do jednolitého pracovního šiku, pan Hitler, rozený gentleman, neublíží nám ni budoucím, dovolí našim dělníkům soustružit součástky do německých tanků a našim rolníkům pěstovat pšenku pro říšské krky a našim inteligentům písat pajány. „Národní souručenství je naší českou totalitou. Není pochyby, že musili jsme učiniti pokus o takovou konstrukci,“ liboval si Peroutka 23. 7. 1939.
Nebojovat, nevzpírat se, realisticky brát pohromy, jak přijdou.
Odvěká česká rachitida: přikrčit se, trpělivě sedět v jamce, však on se zprava přihasí ocelový medvěd, či zleva aluminiový orel. A když se nepřihasí, v úpění máme třistaletou praxi!
Kdo nedrží hubu, není Čech!
To byl český novinář, jakého Němci pro udržení mrtvolného klidu potřebovali. Proto se ho snažili získat pro ještě odkrytější aktivismus. (Jistě by je nenapadlo přemlouvat Fučíka!) K Peroutkově cti budiž řečeno, že vábení odolal a nakonec si vysloužil internaci v Buchenwaldu. (On už taky byl rok 1944 a soumrak bohů spěl k finále.)
Nicméně o třídu lepší novinář než Peroutka byl Emanuel Moravec. A taky poctivější: když zjistil, že o několik desetiletí (přesně o sedm!) předběhl dobu, zastřelil se. Dnes by – samozřejmě po odpreparování svých protižidovských útoků – mohl učit na českých školách všech stupňů propagandu i prognostiku: „Prapor Evropy na stěžni říšské korouhve, to je symbol a slib budoucnosti všem věřícím Evropanům.“ Není to jasnozřivá a přitom přímo metaforická předpověď Evropské unie pod egidou Angely Merkelové?
Václav Bělohradský, místo aby pátral po inkriminovaném výroku o Hitlerově gentlemanství, kteréžto pátrání právem považuje za zbytečné, cituje Peroutkovo svérázné, vědecko-biologické vypořádání se s Židy: „Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu… Styl židovského německého spisovatele hlavně v době expresionismu podobal se břečce, ve které plavou neznámé substance.“ (Češi, Němci a židé, Přítomnost, únor 1939)
Jawohl, třeba takový Franz Kafka se rukama smočenýma v hnusné židácké břečce dral pod sukýnky plavovlasým nordickým Brunhildám! To přece gentleman nemůže nechat bez odplaty!
Můj dědeček naneštěstí nebyl spisovatel – ti většinou z „roztoku“ včas emigrovali do bezpečí. Peroutkův výrok by ho však jistě urazil, kdyby si ho v Terezíně stihl přečíst.
I tohle ovšem Peroutka myslel realisticky – chtěl prý bránit české židy, neboť v Böhmen und Mähren nebyl roztok natolik hustý, aby se jím české panny a dívky, natož árijští mládenci a římskokatoličtí sedláci otrávili!
Peroutka se po emigraci do USA setkal s nezájmem americké veřejnosti o osud Československa. Proč by se však mocnosti měly o jeho osud zajímat?
O české ideje a pravdy měla Evropa a svět zájem naposledy v husitských dobách a respekt budily ani ne tak ideje a pravdy jako cepy a sudlice. Pak už to nestálo za řeč.
TGM lavíroval mezi císařem a republikou, až ho velmoci poučily a svěřily mu úložku: v rámci sanitního kordonu založit nárazníkový státeček.
I dnes čeští vojáci – poprvé v naší historii okupanti – opatrně našlapují na afgánské miny.
A čeští politikové? Mají odvahu jen do výše hladiny Něvy nebo Potomacu. A smí dělat předložku ve Vajthauzu nebo v Kremlu, anebo předkožku v Tel Avivu.
Může nás utěšit, že ani u početnějších národů tomu není jinak.
Stejný dav extaticky řičel pod balkónem Benátského paláce, aby pár let nato kopal do mršiny Mussoliniho. Sice si zasvinil špičky bot, ale plochýma nohama dál pajdá bezčasím.

Návštěva galerie v Oslo

Současný "boj o Peroutku" mi připomíná jednu kapitolu v mém novinářském životě, na kterou nejsem hrdý. Přitom jsme to "mysleli dobře".
To jsem - někdy v 85 - jako mladičký redaktor pracoval v časopise Svět v obrazech. Ne, nebyl to žádný disidentský list - ale snažili jsme se psát poctivě a na svou dobu "odvážně". V duchu této "odvahy" jsme pokusili udělat materiál o Divadle Járy Cimrmana. Svěrák se Smoljakem měli sice v té době zrovna nové zákazy - ale my, okouzleni perestrojkou, jsme se rozhodli "nebát se" - a otisknout obsáhlý úryvek z jejich v té době teprve chystané divadelní hry Dobytí severního pólu. Pan Smoljak byl naší "odvahou" nadšen - a my jsme si libovali, jak jsme dobří. Vše už bylo připraveno do tisku, když tu kdosi bdělý vykřikl, že "to se takhle pustit nedá!" My, méně prozíraví jsme se dívali nechápavě - načež nám zmíněný soudruh ukázal na zápis z deníku, který ve hře následuje po popisu několikadenního bloudění v mlze za polárním kruhem: "Prohlídka petrohradské Ermitáže." Pochopili jsme. Ano, tohle na ÚV projít nemůže! Ale přece si nenecháme vzít možnost udělat reklamu milovaným Cimrmanům?! V tu chvíli mě osvítilo řešení: "Napíšeme tam- prohlídka galerie v Oslo!" Můj návrh byl s jásotem přijat.
O pár let později jsem pak viděl film Nejistá sezóna, kde soudruzi z komise doporučí divadelníkům, aby "v zájmu dobré věci" s kudlou v zádech po hospodě neběhal cikán, ale koňský handlíř. A hlavní hrdina Nejisté sezóny nesměle namítne, že by to tam klidně mohlo být, ale že to " pak nebude taková legrace..". No, krátce řečeno - i já jsem chtěl "dobrou věc" a šlápl jsem ošklivě do .....
Ale proč jsem v této úvaze začal Peroutkou? Protože jsem si přečetl jeho články, které vyhledal nejvyšší hradní gazda, aby dokázal, že Peroutka sice nenapsal, že Hitler je gentleman, ale že publikoval jiné "strašné věci". Přečetl jsem si tedy Hradem vyhledané články - a úplně jsem se vrátil do novinářské mentality doby, kterou jsem zažil! Zeman to s kritikou tohoto novináře samozřejmě přehnal, ale.... Jasně Peroutka psal kultivovaně a pochopení pro zájmy Říše dával najevo nejspíše se skrytým skřípěním zubů. Jasně, nikomu tím neublížil a nejspíš chtěl prostě svou zdánlivou vstřícností k Němcům ubránit český tisk. Ale, vážení pánové a dámy, obhájci Mistrovy cti -v tomhle má snaživý Ovčáček pravdu - Ferdinand tehdy šlapal do ..... v podobné míře jako třeba my. I když to určitě "myslel dobře". Na druhé straně, i nadále si myslím, že Ferdinand Peroutka byl "pan novinář."

Dušan Spáčil

Básník hledá mecenáše!

Vážení přátelé, vydal jsem opět vlastním nákladem básnickou sbírku Tři vzkazy spáčům.
Je k dostání u mne za režijní cenu 50 korun.
Na starém inzerátu z roku 1943 uvidíte, že časy se nemění.
Zdraví Karel Sýs
karel.sys@futura.cz

120. děťátko v babyboxu ve Slezské nemocnici v Opavě!

Klučík zcela novorozený, nahý, bez zavázaného pupečníku vstoupil do nového světa 16. dubna ve 22:46. V tu chvíli se otevřela dvířka pro dárce. Za kratinkou chvíli jej držela v náručí sestra Jana a pečoval o něj David Šupík, lékař novorozeneckého oddělení. Klučík je zdravý, váží 3200g, je třetím opavským děťátkem z babyboxu, devátým letošním, 49. klukem na 71 holčiček. Teď už se musím rozhodnout, pod jakým pracovním jménem jej představím. Ať žije, vzrůstá a kvete Jiří!
Na počest Jiřího Mifka, člena správní rady Nadace Komerční banky - JISTOTA, slavícího dnes významné životní jubileum, na počest Jiřího Martínka, moravskoslezského náměstka pro zdravotnictví, největšího protagonisty babyboxů v kraji.
Babydědek Lu

121. děťátko bylo odloženo do babyboxu v pardubické nemocnici 17. 4. 2015 ve 22:23!

To je vše, co o děťátku vím, protože službu konající lékařka na novorozeneckém oddělení mi odmítla cokoliv říct. Abyste dostali alespoň nějakou informaci, jedná se o třetí děťátko odložené do pardubického babyboxu. Miminko potvrdilo, že nechtěná děťátka jsou odkládána po malých skupinách, nejčastěji po třech. Jak se jejich maminky domlouvají, se mi zjistit nepodařilo.
Podávám zprávu o stavbě druhého křídla azylového domu Saint-Gobain pojmenovaného podle velkorysého mecenáše francouzské stavební skupiny, jež právě v těchto dnech slaví 350 let od svého založení. Azylový dům v sídle Babyboxu v Praze 10, Hájku roste a staví se už jeho druhé nadzemní podlaží. Děkuju Saint-Gobain a jeho české marketingové ředitelce Ing. Martině Vlčkové Říhové.
Už všechno vím! Je to čerstvě narozený kluk, zdravý a jmenuje se Jiří! Ptáte se právem, zda jsem se ve jméně nespletl, včerejší klučík v Opavě je taky Jirka. Tentokrát se nepletu - pardubický babybox vznikl s pomocí Jiřího Stracha, režiséra a herce, v Pardubicích žije se svojí chotí Riou mecenáš babyboxů Jiří Křemenák. Ať žijí tři Jiří! Babydědek Lu, 602 305 139

Setkání s Haškem a spol.

Srdečně zvu na další literární čtení, už třiadvacátá Slova mají křídla, která se budou konat 23.4. v kavárně Iluze a zúčastní se jich mimo jiné Irena Dousková a Arnošt Goldflam. Zazpívá skupina Swingkopa. Uvádí moje maličkost a Lubor Falteisek. Je to jako vždy zdarma, doporučujeme však přijít o chvilku dříve, bývá bůhvíproč nabito.
Dušan Spáčil

Tomáš Matys zve do Šumperka!

Japonská porcelánová Popelka

Příběh téměř k neuvěření, příběh půvabné moderní (byť relativně) japonské „porcelánové Popelky“, jíž bohatý evropský hrabě vyzvedne z bazálního společenského dna (až bahna) a promění ji v pohádkově obletovanou dámu nejvyšších vrstev soudobého aristokratického světa, kterou si zvou a dobře zapamatují dokonce i císařové a císařovny či sám papež; tento pohnutý příběh začíná ponurým (a ve své teatrálnosti snad až směšným) absurdním dramatem. Totiž když po příjezdové cestě honosného rakouského šlechtického sídla Ottensheim na Dunaji kvapně přicházejí dvě mladé ženy, ze zámku jim vyběhne vstříc mladičký hrabě Heinrich a cosi křičí, obě dívky vytáhnou z kabelek své malé perleťové revolvery, přiloží si je ke spánkům – a zastřelí se. Zoufalý mladík se vzápětí v hrůze vrhne už jen ke dvěma zříceným bezduchým postavičkám, z nichž valem uniká život, ještě teplým, jak na nás doslova dýchne z patřičně dramatických řádků. Jednou z mrtvolek je matka Heinrichova nemanželského dítěte, zoufalá žena, kterou si (jako herečku nízkého původu) tohle hrabátko z prastarého aristokratického rodu nesmělo vzít za manželku. Hraběcí otec nedovolil! Zničený hoch vmete starému pánovi do jeho kamenné tváře morální obžalobu a odjíždí daleko do světa – snad za pokáním. Jistěže s císařským glejtem na patřičně vysoký úřad, k němuž je jako člen vládnoucí aristokracie, ovládající navíc osmnáct jazyků, samo sebou předurčen.
Zde pak paralelně prolíná osudová cesta mladičké japonské dívenky Mitsuko Aoyama, v rámci dobových zvyklostí prodané vlastním chudým otcem do místního zábavního podniku, aby tu prošla tvrdou výchovou tradiční gejši. Na rozdíl od svých družek je (byť zatím ještě výrazně naivní) Mitsuko ambicióznější, učí se soukromě anglicky a sní o úplně jiném životě. Po sedmi letech služby ji otec starožitník, nyní už zbohatlý milovník mnoha konkubín, znovu vykoupí, aby se mu starala o domácnost. Když pak vstoupí do starožitníkova krámku náš mladý hrabě Heinrich Coudenhove-Kalergi (bok po boku s věrným sluhou Babikem, Arménem, jemuž na svých dobrodružných cestách zachránil život), který se právě stal velvyslancem Rakousko-Uherské monarchie v Japonsku, ti dva se nemohou minout. Netrvá dlouho a Mitsuko se angličtina vyplatí: je krásná, porcelánová, cizokrajná, nekonečně přitažlivá - a umí cizí jazyk; Heinrich je okouzlen, nabídne jí práci na ambasádě, Mitsuko přes otcův zákaz prchne z domu, stane se Heinrichovou hospodyní, učitelkou japonštiny, záhy i milenkou (tak trochu se mu do postele „poslušně“ vnutí, vždyť ty nejlepší gejši si tradičně berou vysoce postavení pánové), a když pak se svým vrcholně nadrženým souložníkem otěhotní, hrabě-velvyslanec se rozhodně vzít si ji za ženu (jistěže zatížen podvědomou obavou z potenciální destrukce, potažmo morálním závazkem k někdejší mrtvé matce svého nemanželského dítěte). Tentokrát už nejen proti vůli svého papá, ale též otce Mitsuko a vůbec celé japonské společnosti, která cizince příliš nemusí. Píše se rok 1892, zdejší zákony se staví proti smíšeným manželstvím. Úřední šiml si dává na čas. Vzhledem k tomu, že pak hrabě je výkonným hřebcem, patřičně oddaná Mitsuko mu porodí dvě nemanželské děti a již čeká třetí, než jim sňatek povolí. Že by se pohádka zadrhla?! Ale on je to reál. Jsme totiž teprve na úplném začátku beletrizované biografie oné Mitsuko, označované později za „matku Evropy“, založené primárně na autentických denících, které po ní zbyly. V upravené formě nám její osudy, mnohde účelově zdramatizované, vypráví zkušená historička umění a japanistka Mgr. Vlasta Čiháková Noshiro, Ph. D., jež sama prožila smíšené japonské manželství. Nikoliv však neobyčejný život novopečené šlechtičny, kterou si vzal za ženu jeden z nejvzdělanějších a nejvýznamnějších šlechticů přelomu 19. a 20. století. A tak nás kniha provází cvrkotem nejvyšší dobové evropské aristokracie, v níž má rozlehlý rod Coudenhove plošně široké zastoupení. Hrabě Heinrich se totiž vzdá diplomatické služby a vrací se domů, do západních Čech, potažmo do Vídně, Budapešti, Říma (hrabě je spřízněn i s papežem, který je osobně ex post oddá v chrámu sv. Petra, jen co Mitsuko přestoupí z buddhismu na katolicismus), do Paříže či do Prahy. Ocitáme se tak na nejvybranějších banketech, v nejhonosnějších palácích (cestou do Evropy i na lovech tygrů indických či slonů), na mandarínských, hraběcích i císařských dvorech, ale také na dobovém panství Coudenhove-Calegri v Poběžovicích, kde Mitsuko rodí další děti, až do úplného vyčerpání. Pan hrabě, ta vzdělaná a výjimečná osobnost, na svou krásnou ženu strašlivě žárlí (má to v povaze: už v mládí prý pekelně žárlil na bratra, když krmil v ZOO jeho oblíbeného slona). Jistou ji má jenom, když je těhotná. Žije s ním v úžasné zlaté kleci, ale je to klec. Pak ale bohémský hrabě Heinrich, který rád pije víno a vykouří stovky cigaret či doutníků za noc, přežene demonstrativní askezi. Umírá na selhání srdce. Půvabná „Popelka“, označovaná dobovými básníky a literáty za „neskutečnou bytost z jiného světa“ se dík univerzální závěti a přes nechuť příbuzných stává správkyní majetku. Postupně zatrpkne (odmítá milence), stane se panovačnou, zlou a všemi obávanou osobou, opuštěnou v cizím světě. Rozhádá se s dětmi (má jich sedm), začne pít, částečně ochrne. Přesto se dožije 67 let a téměř počátku druhé světové války. Umírá tedy zcela zatrpklá, opuštěná, daleko od milovaného Japonska, kam už se nikdy nevrátí... I tak končí Popelka. A to je díky svému synu Richardovi (jap. Ejiró), zakladateli mírového hnutí Panevropa (kolébky dnešní Evropské unie), označována dobovým tiskem za „Matku moderní Evropy“. Při svých zkostnatělých japonských zásadách a trvalé spolupráci s velvyslancem Okuo, to Mitsuko pokládá za hrubou ironii: „Celou svou duší jsem Asiatka!“
Kniha Vlasty Čihákové Noshiro (jejíž závěrečné ryze historické pasáže jsou mimochodem brilantní) nás opakovaně svádí k tomu, abychom ji četli jako strhující román, leč vždy „ve správnou chvíli“ (?!) se patřičně zadrhne, zejména pak v rozbředlých naivnostech závěrů jednotlivých kapitol i podkapitol. Čtenář tak musí opakovaně dávat zapravdu autorčinu vyznání „...nejsem žádná spisovatelka“. Textu nesporně literárně napomohl zkušený nakladatelský redaktor Pavel Vlasatík, přesto se vždy znovu a znovu zarazíme nad jistou rozbředlostí a naivitou některých pasáží – to když už jsme Čihákové na chvíli „zase skočili“ na román (postavený na řadě výtečných dialogů). A přitom je to takové téma! Ať už jde o nedostatek autorských literárních vloh či o zcela cílený záměr, držíme v rukách ne právě obvyklou literaturu faktu, která rozhodně stojí za přečtení: jako beletrizovaná forma deníku. Obzvláště milovníci nepříliš známých nuancí historie budou potěšení, zejména pak i díky výtečné schopností autorky-historičky dávat fakta do širšího kontextu, o čemž ostatně svědčí už samotné uvozující podtituly kapitol, označovaných postupně konkrétními letopočty. A kdyby v ničem jiném, pak v poznání oněch aristokratických souvislostí, kam běžný Evropan neměl absolutně vhled, je kniha dnešnímu českému čtenáři přínosná. Cenný je i hluboký osobní vhled paní Noshiro do japonských reálií.
Zatímco v Japonsku se jedná o téma opakovaně literárně zpracované (vyšlo i ve formě komixu) a bylo zfilmováno, u nás jde o tématicky první literární počin, který se má stát podkladem pro filmový scénář. Podle autorky je také zájem o překlad do japonštiny.

Luboš Y. Koláček


Vlasta Čiháková Noshiro
Mitsuko
Matka moderní Evropy?
Jota, 2015

Drsné příběhy pražského pochůzkáře

Očekává-li dnes někdo od takzvané „detektivky“, potažmo kriminálního románu nějakou velikou literaturu, je obvykle naivní. Takový žánr má být nicméně (v tom lepším případě) čtivý, strhující, zábavný, nejlépe pak tématicky lehký (bez ohledu na počet či brutalitu a rozmanitost nezbytných vražd, které dnes společenská objednávka přímo vyžaduje),nezatížený zbytečným intelektualismem, a když už, tak snad jen v jakémsi humorném podtextu: to abychom se tímto tradičně odpočinkovým textem co nejpohodlněji prokousali, nechali se unést, jen maličko si lámali hlavu, ale ani to snad není nutné, neboť rozuzlení na konci je zaručeno, nejlépe pak s nějakým bonusovým překvapením. Na druhou stranu tu však mnohý zhýčkaný moderní čtenář přece jen nehodlá postrádat jistou literární úroveň, osobitý jazyk, schopnost autora vystavět chytlavé dialogy, neotřelost scén a vlastně – proč si to nepřiznat – přece jen tak trochu i té intelektuálštiny, byť jako nenucené podtržení plynulého, hladce plynoucího děje. Především však dostatečný vhled do moderní kriminalistiky či spíše do aktuálního reálu, problematiky a konkrétních problémů, potíží neb jiných nuancí soudobé české policie, je-li už tedy příběh zasazen do takového prostředí. Kopřiva se do něj takto mnohostranně ponořil a vůbec se nedá říci, že by se svým textem skončil na štítě. Však se jedná o zkušeného a čteného autora, dosud však převážně sci-fisty či žánru fantasy, dnes tedy už i benjamínka detektivkáře. Jeho oborová prvotina „Rychlopalba“ je nicméně pozoruhodná, a to zdaleka nejen tím, že se odehrává v jakési pravé, nijak nepřikrášlené, zbytečně „neředěné“ realitě české policejní praxe (byť nepatrné sci-fi, potažmo fantasy náznaky si užijeme i zde). Přestože jakýsi ideový základ tvoří aktuálně čtenářsky nejoblíbenější severský styl moderní detektivky, onou reálnou bází je syrová pražská policejní scéna, kde se navíc hlavním hrdina (a vypravěč v jednom), kriminalistický outsider z běžné pražské pochůzkové služby, dokonce snaží tvářit jako pravý „hloupý“ policajt, „neznalý“ kriminalistického myšlení, natožpak praxe, sám sebe prezentujíc jako nudného „průměráka“. A tady je drobná slabina Kopřivovy knížky, protože autorova nesporná sečtělost, schopnost dedukce a mnohé další znalosti či jeho psychologické závěry příliš vyčnívají ze stylizovaného „prosťáčka“, jakého se nám v osobě svého samozvaného vyšetřovatele, především však vypravěče (!), snaží představit. A zatímco tohle Kopřivovi neuvěříme (Anebo se snaží naznačit, že hrdina každým dalším krokem roste?! Ne, ani tohle vysvětlení neobstojí!), všechno ostatní už od něj bereme až do posledních důsledků, byť Kopřiva se ani se svým čtenářem, natožpak s postavami, rozhodně nijak nemazlí. Už samo ústřední kriminální téma zapůsobí prudce na emoce: nechutně týraná dvanáctiletá holčička výkaly píchanými do žil, dokonce snad prý vlastní matkou, nejspíše opakovaně zneužívaná otčímy, která nakonec zmizela a snad že byla zavražděná někým hodně blízkým...?! V průběhu pátrání zažívá hlavní hrdina nejrůznější brutální příhody, popsané s bezohlednou naturalitou, je opakovaně krvavě zbit, ale i on sám umí být nekompromisní (kdy například v bitce hodně zblízka ukousne odpornému bezdomovci nos i s kusem obličeje, přičemž polyká jeho odporné soply – ale tím si zachrání život), je nucen zabíjet (a tady potkáme scény na samé hranici fantasy), být nemírně násilnický, aby se však znovu a znovu vracel do běžného unylého reálu pražských pochůzkářů, kde si tragiku své nudné existence špatně zaplacené policejní ficky rozpouští v ironii i ve vzteku, zejména pak vůči ješitným, tu a tam úplatným a vůbec nafoukaným „kolegům z vyšších pater“, ale také třeba v perlustraci drobných přestupníků či domácích násilníků, v pudové střelbě i v sexu. A když už tedy sex u Kopřivy, pak nemůžeme čekat nic jiného, než opět extrémní vztah jeho maličko poživačného, lehce ignorantského hrdiny (jehož právě opouští manželka), tedy obecného otloukánka, řadového uniformovaného policisty, s jakousi vyhraněnou emo-punkerkou, která mu svým opirsingovaným jazykem zvolna sjíždí dolů po nahé hrudi a břiše, aby... Do toho nicméně pátrá po oné zmizelé dívence, v případu zjevně špatně uzavřeném namyšleným(!) kriminalistou z „tamtoho“ prestižního oddělení, užívá nejrůznějších „zakázaných“ metod, dokonce tedy i zabíjí, neboť musí, a přitom celém mu ani tak nejde o to získat prestiž, jako snad prostě jen zalepit nudu svého nesmyslného existenciálního bytí. Hledá smysl života, útěk z nudy, své nic neříkající reality „ode zdi ke zdi“, anebo se prostě jen tak placatí – a přitom se zvolna posouvá kupředu v rámci svého svérázného vyšetřování, snad aby alespoň jednou v životě dotáhl něco smysluplného. Znělo by to celé jako příšerná nuda, odrazující již apriori od toho, aby člověk Kopřivovu Rychlopalbu vůbec otevřel. Jenomže když to udělá, bude prudce atakován jeho strhující vypravěčskou schopností, jiskřivými dialogy, svérázným jazykem a oním patřičným humorem v kontextu, obvykle samozřejmě černým, stejně jako osobitě, nesporně pak moderně pojatým sociálně-psychologickým reálem, ve kterém se příběh odehrává, mnohdy patřičně ujetým, plným vyvrženců, šílenců a psychopatů – až čtenář pomalu ztrácí pojem, co je vlastně normální. Chvílemi nám Kopřiva doslova vyrazí dech, pak nás na chvíli ukolébá svérázným humorem, abychom vzápětí dostali další pecku, teď pro změnu navýsost hororovou, načež doslova fyzicky zabředneme do nechutných hlenů, prosáklých fatální krví či do nejrůznějších psychopatologických zákoutí lidské duše, kde i sám hlavní hrdina hledá svou vlastní cestu kudy dál. No - a i když člověk tuhle knihu občas odloží, a třeba i znechuceně, nezbude mu, než se k ní zase brzy vrátit: příští ráno, za hodinu, o tři minuty později – po návratu z toalety, kam si skoro zapomněl odskočit. „Mrtvola ležela v kuchyni.“ začíná se akčně Kopřivova „Rychlopalba“. „Nebyla to pěkná kuchyně a mrtvola taky nebyla nic moc...“. To samo už naznačuje mnohé.
LUBOŠ Y.KOLÁČEK


(Štěpán Kopřiva

Rychlopalba

nakl. CREW, 2015)

Zpěv talentovaného ševce

Josef Pepson Snětivý vytváří povídky a romány, které se mi - upřímně řečeno - moc nelíbí a básně, které se mi líbí moc. Čím to je? Moje teorie je tato: Pepson je postmodernou poučený romantik. Takže v próze i v poezii píše pochopitelně stále hlavně o jednom. O lásce. Nic proti tomu. Protože je to však také českou knižní praxí ostřílený nakladatel, při psaní románů a povídek mu to nedá a v zájmu komerčního úspěchu přece jen trochu přijme diktát poptávky od rozmazleného masového publika ovlivněného Rowlingovou, Danem Brownem, E.L. Jamesovou a podobnými komerčními tutovkami. Jeho prózy jsou díky tomu na můj vkus až příliš apartní. Navzdory pikantním zápletkám a inteligentnímu humoru autora.
Pepson je však skutečný básník, takže takové taktizování mu kradmo drásá srdce. Tak jako švec v Pyšné princezně si musí občas zaběhnout do vedlejšího království a zazpívat si, tak Pepson občas potřebuje zalézt do své „tajné komnaty“ a napsat tam pár pěkných sonetů nebo jiných dílek v řeči vázané. A protože poezie se dnes "nedělá" proto, aby se dobře prodávala, ale prostě proto, aby byla, nenechá se v této disciplíně nikým a do ničeho tlačit.
Z pera mu díky tomu vycházejí básně opravdu kvalitní. A protože - jak už bylo řečeno - jej nic nebrzdí, dovede být velmi osobní a až nemilosrdně upřímný. Narozdíl od některé Pepsonovy prózy, jeho verše přímo voní autentickým prožitkem. Navíc je to poezie vytvořená kultivovaným znalcem jazyka - ne nadarmo je Pepson i zdatným překladatelem klasické anglické literatury. Důkazy pro mou teorii najdete v jeho předposlední sbírce Exuperymenty. Autor Malého prince by měl určitě ze svého žáka radost.
(ds)

Studenti Literární akademie drží stávkovou pohotovost

Praha: V pondělí 23. 3. 2015 proběhla stávka studentů Literární akademie. Požadovali odstoupení jednatele firmy MUDr. Miroslava Doležala, který od nástupu do funkce akademii jednoznačně destruuje.
Arogantní přístup, neochota vyjednávat, finanční nejasnosti, porušování akademických svobod a dokonce i šikana a zastrašování. To vše se skrývá za osobou MUDr. Miroslava Doležala, jednatele společnosti International Art Campus Prague, s. r. o., Literární akademie.
V pondělí byl jednatelem za nejasných okolností a bez platného dokumentu z valné hromady firmy odvolán rektor doc. Mgr. Petr Kaňka. Studenti považují jeho odvolání za neplatné, rektor má jejich plnou podporu. V reakci na odvolání rezignovali všichni prorektoři na své funkce. Škola se tedy ocitá bez akademického vedení, čímž je ohrožen její další chod.
Stávkový výbor, složený ze studentů LA, pořádá ve středu 1. 4. 2015 happening s bohatým programem, jehož cílem je veřejně vyjádřit podporu rektorovi i všem pedagogům LA, obhájit dobrou pověst této školy a vyzdvihnout její exklusivitu a nesporné kvality nabízených oborů a především jejích pedagogů. Také chtějí upozornit na mezery v zákoně o vysokých školách, který dopustí, že se soukromá VŠ může takto snadno stát pouhým nástrojem v rukou investora.
Studenti vyzývají všechny, kterým záleží na budoucnosti českého vysokého školství, akademických svobodách a demokratických principech, k vyjádření podpory: „Zúčastněte se našeho happeningu a dokažte, že vám cizí bezpráví není lhostejné. Teď jsme v této situaci my, ale příště se v ní může ocitnout kdokoli z vás.“
Barbora Podaná

119. děťátko odložené do babyboxu je kluk Dionýz v Ústí nad Orlicí!

Orlickoústecký klučík mě na minutku trochu zneklidněl. Ze špinavé bundy, v které byl zabalený, totiž nebylo vidět vůbec nic. Je středa 25. března 2015 pár vteřin po druhé ranní a klučík už na mě křičí do telefonu, zatímco sestřička povídá: Počkejte, já vám ho zvážím. Má 3 530 gramů. Narodil se před chvilkou!
Druhé děťátko odložené do babyboxu v Orlickoústecké nemocnici si jako výbavičku kromě špinavé bundy přineslo ještě ručník a tkaničku do bot, kterou mělo zavázaný pupečník. Jinak bylo nahé. První nechtěné lidské mládě v Ústí nad Orlicí byla holčička Lucinka, moje kamarádka. Ta byla ještě v původní staré bedýnce, klučík už si užil komfort babyboxu nové generace Zdeňka Juřici.
Aha, chcete vědět, jak se jmenuje? Přece Dionýz Zakál po primáři Orlickoústecké nemocnice a mém příteli, který se zásadně zasloužil o zřízení babyboxu v Ústí nad Orlicí. Ať žijí Dionýz Zakál junior i senior!
Babydědek Lu

Zemřel Josef Kučera Kobra

Josefovi jsem napsal 19. března přání k svátku, přišla mi nejsmutnější odpověď od jeho manželky Růženy Kučerové: ...bohužel mu to už nemůžu vyřídit, protože 22. 2. 2015 odešel z tohoto světa.
Kobra byl po Janu Vyčítalovi posledním redaktorem Divokého vína, jenž měl na starosti kreslený humor. Vyčítal složil svůj redaktorský post v roce 1971 a jako svého nástupce mi přihrál Kobru. Teprve mnohem později mi došlo, že Vyčítal se distancoval, když se od své letité milenky Marie Štěpánkové dozvěděl, že po mně jdou policajti.
Portrét Josefa Kučery Kobry vyšel na titulní stránce posledního čísla Divokého vína v roce 1972. Existuje jediný výtisk, přechovávám jej ve svém trezoru. Tohle číslo se mi už nepodařilo rozeslat, policajti je zapečetili ve sklepní tiskárně v domě číslo 7 v Kralické ulici v pražských Strašnicích, kde jsem je sám vytiskl.
Poslední mail jsem od Kobry dostal 4. 10. 2014. Vyhledal jsem ho v archivu mailů a rozdělím se s Vámi o něj: Nemám v mobilu ani fotoaparát, ani kameru, ani vodotrysk. Naposledy jsem fotil čb zrcadlovkou Fokaflex hluboce v minulém století. Ale cikánský babybox mi dorazil do počítače mezi záplavou, ve většině rasistickou, cikánskou problematikou. Tohle mně ale připadalo poetické, když jsem naví ještě emeritní tramp a mám rád fšechno kolem stromů. Tedy ejen šišky, nebo v Čechovově sadu višně. Ahoj Kobra
Budiž Ti země lehká, dobrý muži Kobro!

L.H.

Před padesáti lety - 5. března 1965 - zemřel Václav Hrabě!

Ta chvíle stačila
Zhoupnul se svět
Je to vždycky taková malá chvíle
Tak akorát
na jeden tulipán


Verše Václava Hraběte otištěné jako nekrolog v Divokém víně 4/1965. V tomtéž čísle jsem publikoval jeho báseň Blues na památku Vladimíra Majakovského, přiloženou fotografii a Vaškův podpis.

Plzeň proklatě kulturní

Zaznamenali jste projekt Evropské hlavní město kultury, v němž Českou republiku reprezentuje město Plzeň? Na TV obrazovce jsem sledoval zahajovací večer a vstávaly mi vlasy na hlavě z té megalomanské show se světelnými efekty, popíkovou hudební kulisou, bikery skotačícími na trampolínách, provazochodcem a dalšími špumprnákly. Místo kultury cirkus.
Uznávám, že i lidé odkojení televizními dojáky si zaslouží porci duševní potravy, ale čekal bych aspoň, že se při té příležitosti Plzeň pochlubí zdejšími rodáky, že i tu estrádu bude režírovat člověk s plzeňským domicilem, že vystoupí plzeňští herci, zazpívají plzeňští pěvci a i ten provazochodec bude Plzeňák. Co jsem spatřil, se však spíše podobalo dávné misionářské výpravě, která kdesi v rovníkové Africe triumfuje nad lidožrouty pomocí zrcátek a korálků. Ano, realizační tým české části tohoto projektu se - alespoň při zahájení - držel zásady: Teď vám ukážeme, vy divoši, co to je kultura!
Plzeň ovšem není zaostalá rovníková Afrika - žije v ní dost zajímavých umělců, nikdo je však do úvodní show nepozval. Měli by se přinejmenším urazit a ptát se: Copak takhle se dá pěstovat kultura? Jednou za sto let utratit majlant za pouťovou kampaň - a pak, až zhasnou reflektory a dozní fanfáry, autentickou kulturu nechat živořit bez dotací a zájmu vrchnosti?
Ano, místní malíři budou ve vší skromnosti i nadále malovat, spisovatelé psát, hudebníci koncertovat, herci hrát a zpěváci zpívat, ale škoda těch stamilionů, které se rozfofrují za evidentní nesmysly. Jenže - šlo vůbec o kulturu? Vždyť i ministra kultury nejvíc okouzlil onen provazochodec - a od českého exprezidenta víme, že “o peníze jde až v první řadě“. Ten europrojekt je prostě slepice, která snáší zlatá vejce. Ale komu? Můžeme v Česku očekávat něco jiného, než profesionálně připravenou tuneláž?
Jiří Žáček

116. děťátko je novorozený chlapeček v Nemocnici Vyškov!

Zatímco jsme montovali 64. babybox v Nemocnici Znojmo, dvířky bedýnky na nechtěná lidská mláďata vstoupil do nového života klučík odložený v Nemocnici Vyškov. Chlapeček je čtvrtým letošním děťátkem, druhým vyškovským, 46. klukem proti 70 holčičkám. Je zcela zdravý a pojmenoval jsem ho Dominik, křestním jménem syna Borise Deketa – zástupce pražských společností podporujících babyboxy. Babydědek Lu